R.I.P. Paul

El Periódico de Catalunya 12/02/09 by Antonio José Navarro

The lycanthrope's last howl

Paul Naschy arrived in Sitges-2009 on a wheelchair and with a sad, lackluster expression. His bout with cancer had sapped his strength, and also his hopes, as he told me personally, once we were away from indiscreet ears. His concluding words were "all I need is more time to be here once again, with my people". His eyes regained their shine on being approached by his fans to sign his autograph on DVDs, books, pictures or any memorabilia bearing the image of Waldemar Daninsky, his most characteristic and beloved character.
At Sitges, Naschy presented his last (and definitive) biography, written by Ángel Agudo, surprised us with his first fantasy novel, Alaric de Marnac, with illustrations by Javier Trujillo, and also talked about the new DVD collection of some of his most representative films -El caminante, Inquisición, El retorno de Walpurgis...-, as well as seasoning his speech with anecdotes about the making of his films. Above all else, however, he bid farewell to us all, his people, with emotion, with pride, with intimate complicity. Such was the lycanthrope's last howl.


co dodat....

Martyrs

Vzpomínáte na ten úžasný pocit, když chlápek v kšiltovce a špinavé kombinéze poprvé rozrazil dveře do našich životů a bez emocí rozpáral rodinu spokojených francouzů pekelně ostrou břitvou? Psal se rok 2003 a tehdy neznámý Alexandre Aja poprvé výrazněji naznačil světu, že Frantíci mají rádi krev. Během několika málo let následovaly kousky jako Frontière(s) nebo À l'intérieur a fandové poctivé brutality měli v žabožroutech novou modlu, ke které s nadějemi vzhlíželi při každém ohlášeném projektu. A snad žádný novodobý francouzský horror nebyl tak očekáván jako právě Martyrs. V naší kotlině dvojnásob, protože jeho projekce byla vrcholem letošního ročníku festiválku Otrlý divák, kde ho viděli desítky lidí, jejichž horrorový přehled začíná u Hostelu a končí u Saw. I nastalo hromadné hýkání nad úžasností celého projektu a já poprvé lehce znejistěl. Nicméně pryč s předsudky, ty si schovávám pro americké remaky. Takže, jaké jsou mé dojmy?

Začátek, pomineme-li úvodních pár záběru, jejichž smysl se vyjasní až později, je luxusní a ne nepodobný již zmiňovanému Haute tension. Mladá dívka, mimochodem pronásledovaná dost vyvedenou zrůdou, si to pomocí brokovnice moc hezky vyřizuje s obyčejnou francouzskou rodinkou. Byl jsem dojat a nadšen. Objeví se druhá dívka, děj krvavými kroky pokračuje k vyvrcholení, které jen podtrhuje kvality celého díla a já začínal chápat, proč teenageři hýkají. Jenže...jenže to jsme sotva v polovině filmu. Najednou nastoupí vysvětlovaní, odhalování a, abych byl fér, také nějaké to trýznění, končící zajímavou pointou, nicméně naprosto postrádající tempo a zajímavost první půlky.

Už dlouho jsem neviděl film, který by byl tak výrazně členěný a který by měl ony části tak moc rozdílné. Napadá mě Signal, ale ten kočírovala trojice režisérů, kdežto Martyrs je vpodstatě autorským projektem Pascala Laugiera, jehož jméno je v poslední době spojované s remakem Hellraisera. Snad se do něj nepustí, nejaká vlastní a originální práce by mu určitě slušela více. Technicky na to má a kdyby si, na rozdíl od Martyrs, neukousl příliš velké sousto a zaměřil se jen na to podstatné, určitě by dokázal splodit vyníkající záležitost. Martyrs jí pro svou ztrátu tempa a celkovou nezajímavost druhé půle není. Ale i tak jde o kvalitní horror, který by neměl ujít pozornosti fandů novdobých evropských brutalit. Jen nesmějí očekávat zázraky.

Nej roku 2008

Čím jiným bych měl oslavit dnešní významné výročí (kdo neví, tak si lískne a nechá se na 200 let zazdít ve sklepě s černou kočkou na rameni), než krátkou rekapitulací loňského roku. Ten byl na kvalitní a zajímavé horrory poměrně bohatý, jak ostatně uvidíte v zápětí. Podotýkám, že se budu zabývat jen a pouze snímky, které mají v rodném listě na konci baculatou osmičku. A když už jsem v tom vymezování pravidel, musím upozornit na jeden (možná zásadní) film, který se mi dosud nepodařilo zhlédnout. Je jím samozřejmě francouzská řezničina Martyrs a tímto ji slavnostně přesouvám do roku 2009, ať už se jí to líbi nebo ne. A teď už k tomu co jsem viděl.

Viděl jsem toho opravdu mnoho. Rok 2008 bychom na poli filmového horroru mohli definovat několika poměrně zajímavými jevy. Stále sílil vliv evropské drsné školy, ve které se zintenzivňoval podíl severských národů. Obojí je samozřejmě dobře, jednak je eurohorror moje srdeční záležitost, jednak se ale ukazuje, že ne vše, co vznikne ve Francii či Španělsku je nutně zlato, i když si to občas puboši objevující filmovou hrůzu myslí. Rok 2008 by se dal také velmi lehce charakterizovat jako rok zbytečných pokračování, možná ještě přesněji zbytečných dvojek. Ve své pověstné poctivosti a preciznosti jsem nakoukával jedno zbytečné pokračování už původně zbytečného filmu za druhým. Vacancy 2, Pulse 2, Alone in the Dark 2, Reeker 2, Rest Stop 2, Joy Ride 2 - to všechno jsou kusy, jejichž hodnocení se ani v jednom případě nepřehouplo přes pomyslný průměr a lidstvo by jistě nijak nezchudlo, kdyby nikdy nevznikly. Bohužel se tak stalo a na přesrok lze očekávat invasi trojek.

A teď už ke konkrétním kouskům. Zatímco 2007 byl rokem velkých návratů a nostalgického poplácávání po ramenou, loňský rok nás zahltil slušnou porcí nápadů a zajímavých myšlenek od relativně neznámých tvůrců. Jediný větší nostalgický náklep sliboval Return to Sleepaway Camp, který se bohužel příliš nevyvedl. Nebudu se příliš zabývat tím co se nepovedlo, protože takových filmů je samozřejmě vždy více. Zdůraznil bych jen totální esenci nudy v The Mist, zrůdnost jménem Dark Floors, která ovšem dostává body za svou vyhulenost a opravdu zásadním způsobem nezvládnutý remake Day of the Dead, který bolí o to víc, že jeho režisérem je veterán Steve Miner. Budiž mu země lehká. Samostatnou zmínku si zaslouží ještě televizní tvorba, kde britové všechny šokovali geniálním Dead Setem, američani všechny znechutili podpruměrným Fear Itself a češi nikoho nepřekvapili tragickou Černou sanitkou.

Na pomyslné páté místo v rámci těch vyvedených filmů bych usadil botanickou lahůdku The Ruins, která, kromě skvělého záporáka, nepřišla s žádnou velkou myšlenkou, ale pěkně odsýpala a leckdy šla doslova až na kost. Čtyřku okupuje další masíčko, tentokrát z pera člověka, který prakticky splatter stvořil, Cliva Barkera. Jasně, Midnight Meat Train možná nebyl tak sofistikovaný a "městský" jako povídka, ale měl Teda Raimiho a Vinnieho Jonese a to se sakra počítá. Byla to jízda. Bronzovou medaily vyfasovalo nejlepší exploitation loňského roku, film intenzivní jak zubařská vrtačka narážející na čerstvě odhalený nerv. Eden Lake a severská hegemonie poprvé. Brutální, nekompromisní a kurevsky reálná jízda, ve které cítíte s hrdiny každé zakopnutí, každou ránu a těm zlým přejete věci, vedle kterých vypadá kastrace rezatou pilou na železo jako nedělní piknik v parku.

Dostáváme se ke špici, o kterou se, stejně jako loni, kdy se šermovali stařící George a Dario, svedl těžký boj. Z něj jako poražený vypadl dětský horror (ano, opravdu je to především horror) Låt den rätte komma in, který v sobě skrývá mnohé a jak správně podotkl přítel Marcos, se kterým jsem snímek sledoval ve virtuálním tandemu, žádný film neměl dosud atmosférou tak blízko kingovině Na dobrou noc. Tradá, vítězem se o prsa Paris Hilton stává gotické šílenství Repo! The Genetic Opera, kteréžto má na to státi se opravdu kultovním. Dnes, po pěti projekcích a kompletním nastudování písní musím ještě jednou zatleskat nad genialitou Darrena Lynn Bousmana, který si projekt vysnil, vydupal a nakonec zrealizoval přesně dle svých představ. Což znamená, k naprosté dokonalosti.

A, stejně jako loni, několik dalších filmů, které by neměly uniknout vaší pozornosti: Doomsday, Carver, Hellboy 2, Splinter, X-Files 2.

Repo! The Genetic Opera

Každý máme nějaký sen. Kája Spěváček doufá v zástupy japonských školaček, nejmenovaný ukrajinských chlapček touží už osmnáct let po prvním dívčím doteku a Darren Lynn Bousman, ten si chtěl natočit horrorový muzikál přesně dle svého gusta. Narozdíl od prvních dvou, zcela nereálných, vizí se to Darrenovi podařilo, a to především díky tomu že prakticky udělal sérii Saw (a s ní stovky miliónů dolarů) a mě tak volné ruce.

Horrorových muzikálů už tu byla celá řada a z nějakého důvodu stojí skoro všechny za zhlédnutí. Většina z nich však byla hozena do komediální až parodické roviny (RHPS, remake Little Shop of Horrors, Cannibal Musical a další). Když se někdo pokusil o vážnější přístup, napadá mě teď příšerný Sweeney Todd od Burtona, tak narazil. Bousman je tak jedním z prvních, kterému se podařilo převést na plátno více méně vážně míněný horrorový příběh v muzikálové podobě.

Nebudu se příliš rozepisovat o co že ve filmu jde, přečíst si to můžete leckde, tak snad jen pro vyhledávací lenochy napíšu, že příběh se točí kolem korporace, která kšeftuje s orgány, rodiny, která ji ovládá a Repomana, což je takový hodně specifický vymahač dluhů. Vše se odehrává v blíže nespecifikované budoucnosti, kdy se svět hroutí a většina lidí vypadá jako variace na emo Draculu. Důležitý je fakt, že všechny postavy bez výjimky jsou zahrány naprosto úžasně. U Antonyho Heada nebo Billa Moseleyho to nijak nepřekvapí, ale tady jsou skvělí naprosto všichni, včetně mnohokrát propírané Paris Hilton a Alexy Vega, která v titulní roli dokazuje, že časy dětských rolí ve Spy Kids jsou nenávratně pryč. Dnes už má na to hrát hlavní roli v lechtivých snech každého registrovaného heterosexuála. A poslední rána z milosti - úplně všichni také perfektně zpívají hodně kvalitní písně.

Tolik zmiňovaná úchylnost filmu je tady dána především námětem, který má ke Zpívaní v dešti poměrně daleko, ale jinak je Repo až překvapivě krotké. Jedna vivisekce, jedna Paris bez ksichtíku a jedny kozy, to je vše. Ale vůbec to nevadí, protože tyhle "nedostatky" zcela přebíjí vynikající atmosféra, ze které jako špinavé gejzíry krve stříkají jednotlivá pěvecká čísla. Divím se, že se Repo doteď nestalo kultovním filmem dnešní generace emo/gotických troubů, kterých je všude plno. Asi je to na ně příliš chytrý film. A to je vlastně jen a jen dobře.

Halloween'08

Šťastnej a veselej...

3 x 70's

Při práci na připravovaných Řitkovských horrorech jsem v posledních dvou dnech zhlédl tři víceméně zajímavé filmy, které mají mnoho společného. Byly natočeny na začátku sedmdesátých let v USA a nepatří mezi mainstreamovou špičku horroru té doby, naopak, jde o díla značně obskurní a raritní. Tím samozřejmě netvrdím, že by to byly špatné kusy, rozhodně za podívání stojí, první dva minimálně proto, že představují béčkovější ale přesto originální větev žánru, který v 70. letech nabíral sílu a ten třetí proto, že do sedmdesátek poměrně úspěšně naimportoval příběh jako vypadlý z dekády předchozí. Na co že se tedy můžete v nejbližší době těšit?

The Forgotten, známější v zemi svého vzniku jako Don't Look in the Basement a u nás brzo jako Ústav hrůzy, je příběhem dívky, zdravotní sestry, která nastoupí do zvláštního sanatoria, ve kterém se pacienti volně pohybují budovou a příčetní lidé jeden po druhém brutálně umírají. Jako jediný z dnes popisovaných kousků jsem Forgotten viděl už dříve a už tehdy jsem bez problémů odhadl pointu, na které film naštěstí nestojí. Jeho devizou je spíš zvláštní atmosféra nejistoty, kterou si samozřejmě užijete pouze ve chvíli, kdy zohledníte fakt, že film skoro nic nestál a je to na něm vidět. Většinu dolarů museli jistě dostat poměrně schopní herci, kteří společně s režisérem vytvořili právě onu zmiňovanou atmošku.

The Killing Kind je z dnešní várky filmů rozhodně tím nejúchylnějším a pro intelektuální publikum i nejzajímavějším kusem. Hlavním hrdinou je mladík, v podání začínajícího Johna Savage, který se byl donucen účastnit se hromadného znásilnění a nyní se vrací domů z vězení, ke své přehnaně pečlivé matce. S tou udržuje takřka incestní vztah (podtrženo vyvedenou snovou scénou), což mu na stabilní psýché dvakrát nepřidá. Není proto divu, že začne masakrovat dívky, které se mu tu a tam připletou pod nohy. Killing Kind u nás vyjde jako Syndrom vraha a stojí zato třeba jen kvůli Savagovi, který je samozřejmě skvělý. Při pátrání po historii snímku jsem párkrát narazil na srovnání s Henrym nebo Peeping Tomem, což minimálně v případě stylu vyprávění a určité syrovosti celkem sedí.

Filmem, jehož story vychází z klasických gotických příběhů je Moon of the Wolf, v Česku jako Znamení vlka. Jak napovídá název, jde o vlkodlačí podívanou a to podívanou postavenou naprosto klasicky. První mrtvola - vyšetřování - další mrtvoly - šerifova skepse - rodová kletba - a tak dále... Navíc je snímek točený přímo pro televizi, tudíž, i když je maska celkem slušná, na vlčí orgie můžete zapomenout a proměna je vždy zcela offscreen. Spíše než metry střev jde tedy o kriminálku, kde onoho prokletého vytušíme bohužel příliš brzo a užíváme si takové drobnosti jako naprosto vynikající Geoffrey Lewis.

Mirrors

Alexandre Aja se během těch několika málo let své kariéry dokázal stát na poli filmového horroru pojmem. Nejprve uchvátil brutálním francouzským nářezem Haute tension, aby posléze využil chvilkového zájmu o svou osobu a přesídlil do Hollywoodu. Tady kývl na první slušnou nabídku, kterou byl, jak jinak v dněšní době, samozřejmě remake. Kopce, které mají oči sklidili, především mezi dospívající mládeží, slušný úspěch, i když někteří, včetně mé maličkosti, byli pojetím filmu více než zklamáni. Byla tam sice brutalita a několik povedených scén, ale absolutně to nefungovalo jako celek. Každopádně prachy se vydělali a tak mohl Saša sáhnout po dalším projektu. A zase remake. Na rozdíl od Hills jsem korejský film Into the Mirror neviděl a tak vás ušetřím srovnání, každopádně z důvěryhodných zdrojů vím, že nejde o žádný zázrak.

Zrod ani reklamní kampaň Mirrors jsem prakticky nesledoval a tak jsem film vkládal do mechaniky pouze s vědomím, že hlavní hrdina s čtyřiadvacetihodinovým ksichtem Keifera Sutherlanda v něm bude strašen zrcadly v jakémsi obchoďáku. V té době jsem ještě netušil, jak moc je předchozí věta pravdivá. Strašen je totiž pouze Keifer, na diváka se jaksi nedostalo. Ale postupně. První překvapení nastalo při zjištění, že onen obchodní dům je už desítky let zavřený po tragédii, která skončila jeho kompeltní incinerací. Teda, skoro kompletní, přežilo pár bubu figurín a hromada nerozbitných zrcadel. A právě v nich hrdina s nezbytným traumatem z minulosti vídá různé věci. Tolik k pospisu děje myslím stačí, ostatně nic moc dalšího už se tam stejně nestane.

Jak jsem už naznačil, Mirrors jsou velmi nestrašidelné, což při využití jedné z nejlépe fungujících propriet žánru pořádně zamrzí. Aja byl vždy lepší v budování napětí a brutální řezničině, než v decentní a pomalé stavbě atmosféry, což by vlastně ani tak nevadilo, kdyby tu bylo alespoň to napětí a krev. První chybí zcela, to druhé se omezilo na dvě nebo tři scény, z nichž zapamatování hodná je pouze jediná, odehrávající se v koupelně. Zbytek je dnešní klasický šedivý průměr. Ještě víc však celkový pocit z filmu sráží velmi dementní scénář, z čehož se bohužel pomalu stává trademark Ajových filmů. O občas podivných tricích (digitální plameny!) už raději ani nemluvím.

Když to tak po sobě čtu, přemýšlím, proč jsem vlastně Mirrors nakonec ocenil velmi slušnými třemi bodíky z pěti. Možná je to za onu zmiňovanou scénu, při které vám čelist padne až ke kolenům nebo snad kvůli skvělému Sutherlandovi, který je ve filmu jistě tím nějlepším. Ale nejspíš to bude prostě jen tím, že jsem chtěl zdůraznit fakt, že Mirrors jsou přeci jen zábavnější než Hills Have Eyes. A to už Saša prý dělá na další předělávce, tentokrát je na řadě Danteho Piranha.

Podzimní seriálová hrůza

Už je to tady. Letní sucha jsou nadobro pryč a na seriálovém poli vyklíčilo několik zajímavých semínek, která by mohla zaujmout fanouška horroru. Většinu práce za mě odvedl na Studně Humanbeing, když zpracoval zevrubný přehled toho, co nás do konce roku čeká. Jelikož Studnu všichni čtete, případně jste klikli na odkaz, který jsem fikaně připravil a ještě fikaněji tady opakuju pro ty neposlušné z vás, můžu přeskočit rovnou na osobní pocity a postřehy z těch TV show, která jsem se začátkem září začal sledovat. Tady na blogu věnovaném převážně horroru vynechám masturbaci nad skvěle rozjetou čtvrtou řadou Prison Breaku a přejdu rovnou k věci.

Prvním zářezem je nový projekt týmu stojícího za Six Feet Under s názvem True Blood. Hlavní hrdinka, toho času servírka, se v něm pohybuje ve světě, kde upíři díky syntetické náhražce krve koexistují s normálními lidmi. Takové soužití se samozřejmě neobchází bez problémů, které jsou v dosud existujících dvou dílech spíše jen tu a tam naťuknuty a doufejme že budou hlavní hnací silou seriálu. Protože jestli ne, hrozí, že se ještě více přitlačí na milostnou linii mezi hlavní hrdinkou (na blond odbarvená Anna Paquin) a celkem sympatickým upírem. A to by samozřejmě bylo špatně. Milí tvůrci, raději se zaměřte na hrdinčinu chopnost číst myšlenky, na specifické vlastnosti upírů jako alergie na stříbro, zvaní do domu - zdravíme Buffy, krev jako afrodiziakum a hlavně udržte počet obnažených ňader a rozervaných hrdel - zdravíme mou anonymní, lehce feministickou, fanynku. V případě, že se vám to podaří, zůstanu True Blood věrný a věnuju mu tu jednu hodinku týdně.

S tou hoďkou týdně to ale rozhodně nemá jisté zbrusu nový seriál z dílny J. J. Abramse nazvaný Fringe. Jde totiž o totální plagiát X Files, kde, bohužel, naprosto chybí nějaká přidaná hodnota. Sice tak soudím podle pouhého pilotního dílu, ale to směřování je tam dost silně cítit (i když kdo ví, z Lostu se taky vyklubala šílenost). V prvním díle jsme sledovali jak se agentka FBI a lehkovážný vědec (Joshua "Pacey" Jackson) dali dohromady při vyšetřování záhady letadla, které přistálo plné mrtvých, rozpouštějících se lidí. Podivný stav postihne i hrdinčina kolegu a nabíječe v jednom (není jím Jackson) a tak nezbývá než mluvit a pátrat a mluvit a pátrat a.....jo, je to trochu ukecané, ke konci jsem měl pocit že se nacházím v druhé hodině průměrného konverzačního eposu. Ten nezachraňují ani skvěle udělané mrtvoly a sympatické ústřední duo. Uvidíme, co přinese čas, ale jestli se Abrams neodpíchne od svého X-kového vzoru tak mu velký úspěch neprorokuju.

Minulý týden se taky objevila první epizoda příběhů davy milovaného hrdiny Dextera. Stejně jako v předchozích dvou řadách se začíná pomalounku rozjíždět několik příběhových linií, nejslavnější sériový vrah získává nové zkušenosti a zdá se, že jeho rodinný život nemůže být lepší. Jelikož mám rád sexy hlas Julie Benz, tak mi na rozdíl od Evilminda nevadí vysoký počet souloží, stejně jako kladně kvituji omlazující účes krásné Jennifer Carpenter. Děkuji autorům za načrtnutí slušného a Dextrovým kvalitám odpovídajícího protihráče a za tu poslední větičku těsně před koncem. Rozhodně se máme na co těšit a já můžu s radostí prohlásit, že podle prvního dílu si Dexter i ve třetí řadě uchová svou vysokou kvalitu.

Tak, to by bylo pro dnešek z našich seriálových novinek vše. Ovšem k tématu jako takovému se pravděpodobně brzy vrátíme, protože už za týden startuje čtvrtá řada Supernaturalu, což je vlastně taky vykrádačka X Files, ovšem dovedená takřka k dokonalosti a neopostrádající onu "přidanou hodnotu", která mi tak zoufale chyběla u Fringe.

Don't Look Now

Byla to krásná doba plná svobody. Sedmdesátá léta minulého století znamenala pro filmový horror to, co dekáda předchozí pro hudbu a sex. Není překvapením, že celý proces začal v magickém roce 1968. George A. Romero natočil svůj zdrcující debut a Roman Polanski společně se svou Rosemary odstartoval éru satanismu. Filmový horror odhodil své gotické hole a ponořil se do žhavé současnosti. Bylo by nošením nočních dravců do Atén, vyjmenovávat všechny ty krásné a nekompromisní snímky jako Exorcist, Omen, Sentinel, Brood a desítky dalších, proto se pouze omezím na konstatování, že Don't Look Now Nicolase Roega je právě takovým snímkem a neměl by uniknout vaší pozornosti.

Začalo to, jako v mnoha jiných případech, slavnou literární předlohou. V tomhle případě ji má na svědomí Daphne du Maurier, autorka i u nás dobře známých Ptáků a rozhodně jde o čtivo kvalitní, plné paranoie a neznáma. A rovnou dodám, že Roeg při převodu na stříbrné plátno dopadl mnohem lépe, než Alfred Hitchcock, prznitel výše zmíněných opeřenců. I když David'82, který mne na povídku navedl, tvrdí ve svém komentáři na pomobázi: "Teď se nedívej od Nicolase Roega není o znejistění, navození pocitu začínající paronie, manželském svazku v krizi, natož o Benátkách.", opak je pravdou. Ale na to, že David většinou nemá pravdu už jsem si zvykl.

Příběh filmu je poměrně prostý. Mladý manželský pár se po tragické smrti dcerky (mnohem efektnější než v povídce), vydává do Benátek, aby zde přišli na trochu jiné myšlenky. To jim brzo překazí dvojice starých žen, z nichž ta slepá je něco jako médium, schopné zahlédnout svým vnitřním zrakem mrtvé lidi. Ta matce, stále zdrcené ztrátou dítěte, snadno nabulíkuje (?), že dcerka je pořád s nimi. Mažela, snažícího se zachránit nefunkční vztah, tím samozřejmě příliš nepotěší. A události dostávají rychlý spád.

Tedy, zas tak rychlý ten spád není, Roeg rozhodně není žádný žběsilý klipař (ostatně kdo v té době byl), i když prostřihů je ve filmu opravdu neúrekom. Prakticky každá druhá scéna bezmála dvouhodinové podívané je rozbita pomocí křížového střihu, kdy sledujeme dvě, zdánlivě na sobě nezávislé události. Nejintenzivněji tento filmařský postup působí v úvodu a poté při slavné erotické scéně, která je bez přehánění jedním z nej filmových sexuálních aktů vůbec. Vizuálně je film tedy působivý, což podtrhují perfektní herci (Donald Sutherland byl v sedmdesátých letech nepřekonatelný), ale ránu z milosti divákovi vpálí až Pino Donaggio, když ve své první filmové práci přichází s několika nezapomenutelnými hudebními motivy. Jejich spojení s brilantní kamerou a všudypřítomnými rudými detaily dělá z filmu, a zejména jeho krásného závěru, vpravdě orgasmický zážitek.

Doctor Mordrid

Jeffrey Combs opět v roli doktora? To musím vidět! ... Asi taková byla má reakce, když jsem si vybíral film na dnešní večer. Chtěl jsem něco krátkého a lehkého, prostě jen jednoduchou zábavu na parnou letní noc kdy k Fašistovi je daleko a zásoby v lednici se povážlivě tenčí. Doctor Mordrid mé požadavky splnil na 100%. Aby taky ne, od horroru pocházejícího z dílny klanu Bandů (režie Charles a Albert) nikdy nemůžeme očekávat víc než infantilní humor, skvělé herce, trochu horší triky, ještě horší příběh a hromady loutek. Je tu všechno...O co jde tentokrát?

Jeffrey hraje hodného čaroděje, který po staletí čeká na návrat svého odvěkého nepřítele. Když se tak stane, připlete se mu do cesty ještě průměrně pohledná ženská a vlezlý policejní inspektor, kteří nadělají více škody než užitku a v zásadě nejsou příliš důležití. Narozdíl od onoho zlého čaroděje, kterého hraje klasik záporných rolí Brian Thompson, navíc s úžasně nepadnoucí blonďatou hřívou. Vzpomínka na ni dává Thompsonově postavě z Akt X (mimozemský zabiják) zcela nový rozměr. A rána z milosti - onen zloun s blonďatou parukou se jmenuje Kabal (kdesi v hlubinách ostravské nemocnice se právě rozlehl hurónský smích).

Nakonec dojde i na oblíbené loutky a animaci, to když oba bojující mágové oživí kostry dinosaurů v přírodovědném muzeu. Že to zní trhle? Aby taky ne. Film, ve kterém se ochočený havran jmenuje Edgar, lehce trhlý být musí, a to i když se celý tváří nadmíru vážně. Je jasné, že se u něj bavili už samotní tvůrci v čele s nádherně přehrávajícím Jeffrey Combsem a nevidím důvod, proč by tomu u diváků mělo být jinak.

THS 2008

Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se odhodlal odhalit svým věrným čtenářům běh událostí, které se udály onoho památného víkendu v půli července letošního roku. Jak jistě tušíte, tématem tohoto věru vypečeného postu bude již pátý ročník Tradičního horrorového srazu, který se podruhé konal na samém konci republiky. Tedy minimálně z pohledu severočecha. Nebudu vás unavovat povídáním o tom, jak jsem, ve snaze neposkytnout pražské sekci tu rozkoš z pohledu na běžícího Obituse, úmyslně zapálil vlak a strávil tak deštivé dvě hodinky zkoumáním kolínsých hospod. Stejně byste mi to nevěřili. Přesuneme se tedy přímo na Šenovské nádraží, kam jsem dorazil někdy před pátou odpolední...

Čekání na Obita. V levém dolním rohu mýtický Pederast.

Slunko pálilo, jako by to snad mělo být naposledy, a nebylo proto divu, že jsem celé osazenstvo nalezl v rozverné náladě, schované pod obřím slunečníkem. Zahrádka penzionu brzy pohltila i mne a po nezbytných objetích jsem se usadil k prvnímu ostravskému korbelu. Nezůstal prvním nadlouho, ale jsem mu vděčný, neb pomohl umě skrýt mé dojetí nad tvářemi starých přátel. Mezi nimi jsem ke své potěše zahlédl i několik čerstvých posil. Rob Roye jsem si matně pamatoval z dob, kdy jsme s Kájou Spěváčkem vymetali karlovarské putyky a jeho blízký přítel Pederast pro mne dodnes zůstal záhadou, zahalenou v mlze mýtů a polopravd o nočním putovaní krví nasáklým kolejištěm. Jako protiváha těmto vpravdě můžným typům (Rob je vysoký asi jako Chritopher Lee) dokonale působily dvě dívky, milovnice všeho jihoslovanského Ony a éterická herpetoložka Veve. V tak příjemné společnosti uběhl podvečer rychlostí horské bystřiny a nastal čas přesunu na hájenku, samozřejmě s nutnou pětihodinovou zastávkou u Fašisty.

Vladys vs. Romanka

Hájenka se od loňska díky bohům nezměnila a radostně nás vtáhla do svého lůna. Jak už tomu tak bývá, projekce byly prvního večera až tím úplně posledním a tak jsem usnul spánkem spravedlivých někdy nad ránem. Ono samotné se neslo ve znamení vajíček a klobásek, podávaných s více než fašounskou přirážkou. Vrcholem budiž jedno (!) volské oko, které mělo na mnoho hodin zasytit věčně lačné útroby Davida'82. No, řádně jsme se mu zasmáli a raději se přesunuli za Romankami, které už v Šenově připravovaly mnohem lahodnější krmi. S počínajícím víkendem se pomalu rozšiřoval počet účástníků o výrazné osobnosti a zdatné diskutéry. Ať už jde o salónního punkera d-corsa, či literárního teoretika a jazykozpytce Subcommandanta Marcose. Oba jsou to sympatičtí muži, kterým nejsou cizí dobré věci z přírody. Zasádním pro atmosféru celé akce se ukázali býti i takové drobnůstky, jako Vladysův kotoul v jedoucím autobuse či Mordenrothova několikahodinová debata s d-corsem nad (ne)kvalitami slavného Haute tension. Na obojí dnes vzpomínám se slzou v oku, byť u první z údálostí jsem zachytil pouze počátek (Vladys objednávající patnáctou gořalu) a závěr (Vladys spící ve středu louky).

Brooke Shields

Druhého večera nás poprvé navštívil, z jiného významného festivalu si odběhnuvší, Martin "Nekromantik" Jiroušek se svou přítelkyní, aby ještě zintenzivnil již tak bohatou diskuzi. Martin dorazil ještě v sobotu a myslím, že každý mu na tváři vyčetl výraz lítosti, když jej povinnosti donutili opustit naší pestrou společnost. Alkohol tekl proudem, debatní témata byla dostatečně obskurní a páteční večer se pomalu přehoupl v noc. Tu jsem, bohužel jako jedinou, strávil pod hvězdami ve společnosti několika věrných otužilců.

Věrný Kordus, Krušnohorec a Apache

Sobotu, třetí a z hlediska fyzičky nejkrizovější den, jsem, jako ostatně každý rok, vítal kofolou. Highlightem prvního víkendového dnu byly příjezdy dalších výrazných osobností české horrorové scény. Skvělou Encyklopedii horrorových filmů reprezentoval Svastyk, ve kterém Apache záhy nalezl kvalitního diskuzního i pivního sparingpartnera. Doprovod Svastykovi tvořil Vandal, milovník zombie, rumu a brzkého ranního cestování. V sobotu dorazil ještě jeden významný host, Maedhros, žena, která stála u samotného zrodu myšlenky THS se dostavila na svůj vůbec první ročník a, i když jsme spolu prohodili přesně tři slova, působila velmi sympaticky. Jedlo se, pilo se, i na filmy se koukalo. Zkrátka celý festival běžel bez jediné chybičky. Dík za to patří samozřejmě Pavle a jejímu manželovi Apachovi, kteří měli na svých bedrech veškerou zodpovědnost.

Před hájenkou. Marcos, David'82, MUDr. Cabal, Louda a Ony.

Nedělní zamračená obloha nás přivítala oslabené o pražskou sekci, která odjela již kolem poledního. Jí v patách se pak přihnala Bouře století, kterou jsme všichni, až na botanizujícího Vladyse, přečkali v bezpečném lůně hospody. Opět filmy a opět pivo, ovšem nejkrásnějším momentem neděle a vlastně dokonalým závěrem THS bylo poslední posezení u Fašisty, kdy u všech stolů bujela debata a alkohol tekl více než proudem. Právě takové okamžiky mohou za to, že letošní ročník řadím ještě víš, než ty předešlé. A to i navzdory faktu, že nemohly dorazit takové persony jako Wuty nebo Slon. Ten se zúčastnil alespoň zrpostředkovaně, když na jakési gardenparty přiotrávil alkoholem Mordenrotha.

Brandon Lee

A bylo ráno, den pátý. Odjezd byl stejně dojemný jako každý rok, ale byl prodchnut vidinou příštího ročníku. Už jen pár měsíců!!!

Vpravo Jana a Veve, vlevo nefalšovaná ostravská zombie.

BTW záměrně jsem v textu vypichoval především THS nováčky, všechny ty, kteří už mají nějaký ten ročník za sebou jsem samozřejmě viděl velmi rád, jako kompenzaci si z vás, přátelé milí, nebudu dělat legraci v popiscích okolních fotografií. Případně se zkuste najít u Tombace nebo Marcuse, i když tam se najde asi jen d-cosrso :).

La Maldición de la Llorona

Když jsem před více než rokem popisoval El Vampiro jako, po technické stránce velmi svébytný, předobraz bavovy La Maschera del Demonio, nebyl jsem daleko od pravdy. Od té doby jsem se k mexickému horroru prakticky nedostal. Ne, že by nebyly k mání, ale prostě nebyla chuť. Až do dnes, kdy jsem vybíral ze tří Naschyovek a La Maldición de la Llorona, která vyhrála hlavně kvůli vysoké technické kvalitě mé verze. Ale zpět k La Maschera del Demonio. Ta byla v roce vzniku Curse of Crying Woman (anglický název popisovaného kousku) už rok na světě a její vliv na tento mexický kousek je nepřehlédnutelný. Už začátek, ve kterém v mrtvém lese stojí žena v černém, obklopená velkými psi vypadal jako by byl z remaku a i věkteré další scény dokazovaly, že režisér Rafael Baledón má Bavu nakoukaného.

Na náměty měli v Mexiku pravděpodobně nějaký mustr, takže už zase jede mladá dívka se svým milým do starobylého sídla své rodiny, aby zjistila, že její členové jsou nějací divní. Tentokrát si tetka ve sklepě schovává mimo jiné ohnilou mrtvolu legendární Llorony a pravidelnými přísuny krve se ji snaží oživit. Od gotického horroru po stránce příběhu víc nepožaduji, tady mi jde především o atmosféru a ta je u Prokletí plačící ženy nádherná. Aby taky ne, uschlé stromy, věčná mlha, starobylý dům s rozlehlým sklepením, věčná noc - to vše samozřejmě v černobílém podání s nádhernou hrou světla a stínu. Oproti El Vampiro navíc hodně potěší absence nuceného humoru, takže zážitek je takřka dokonalý. Kdybych psal recenzi, asi bych vypíchnul i nějaké ty zápory, ale jelikož jen tak krátce plkám abych vás upozornil na další neznámý klenot, nechám si mínusy pro sebe. Ono jich ostatně moc není.

Fear Itself

Masters of Horror byl vynikající seriál. Micku Garrisovi se před pár lety povedl husarský kousek, kdy prosadil volnou horrorovou sérii, která by dala prostor opravdovým legendám, jejichž věhlas v posledních letech upadal pod náporem novodobých levných řezníků. Jasně, ne všechny epizody byly dokonalé, ale možnost vidět na obrazovkách nová (a necenzurovaná) díla tvůrců jako Gordon, Argento nebo Carpenter vynesla celému projektu v mých očích absolutní hodnocení. Poslední jmenovaný pán pak svým Cigarrete Burns jasně ukázal, jak má vypadat dokonalý horror. Jenže mistři po dvou sezónách skončili a to Garrisovi zřejmě nedalo spát. Přišel tedy s jakýmsi nepřímým pokračováním, nazvaným Fear Itself. No, nakonec proč ne, čím více prostoru schopní tvůrci dostanou, tím lépe. Jenže...

Jenže, i když se mu podařilo pro projekt získat poměrně zvučná jména, zas tak moc prostoru se jim nedostalo. Na rozdíl od Masters of Horror je totiž Fear Itself točený pro NBC, takže výsledek musí být koukatelný bez následků i pro děcka. Tím se eliminovala jedna z předností Masters, nekompromisní svoboda a s ní související brutalita většiny dílů. Na krvi sice dobrý horror nutně nestojí, ale když jsou prakticky všechna zabití offscreen, tak to zamrzí. S tímto omezením jakoby se ale vytratil i entusiasmus jednotlivých režisérů, jejichž rukopis byste v zatím uvedených dílech hledali jen těžko.

Do dnešního pátku byly odvysílány čtyři epizody. Hned ta první, The Sacrifice od režiséra, který zatím k žánru příliš nepřičichl, byla celkem povedená. Partička zlodějů tu ve starém domě bojovala s velmi efektním upírem v atmosféře ne nepodobné třetí Ginger Snaps. Lehký nadprůměr, řekl jsem si a těšil se na další díl. Ten pod názvem Spooked natočil můj oblíbenec Brad Anderson (nedá mi to, abych u něj opět nezdůraznil dokonalé Session 9) a zklamal na celé čáře. Příběh poldy, kterého straší hříchy minulosti byl sice natočený velmi zručně, jako ostatně zatím všechny epizody, ale po strachu ani památky a pro Andersona typická paranoidní atmoška se neukázala ani na vteřinu.

Zážitek z druhého dílu mě lehce znechutil, ale jelikož režisérem trojky je Ronny Yu, těšil jsem se na odlehčenou akční jízdu ve stylu Freddy vs Jason nebo alespoň Bride of Chucky. Bohužel, zápletka Family Mana se záměnou duší byla okoukaná už v době, kdy Ronny ještě snil o kariéře slavného režiséra a očekávaná, i když vyvedená, pointa to celé jen podtrhla. Když už se u Fear Itself nebudu bát, mohl bych se alespoń pořádně zasmát, doufal jsem s vidinou čtvrtého dílu pod taktovkou klasika Johna Landise. Ale buďme upřímní, Landis svůj stín vržený Americkým vlkodlakem v Londýně už nikdy nepřekročil a hříčka nazvaná In Sickness and In Health to pouze potvrdila. Pointa je sice vtipná, ale přechozí děj je natolik nudný, že vám neodovolí celé rozuzlení pořádně ocenit.

Příští týden nás čeká Stuart Gordon, který snad nezklame a odvede svůj vysoký standart, i když po prvním měsíci vysílání Fear Itself už nevěřím xkoro ničemu. Velmi pravděpodobně se podívám i na všechny další díly, ale referovat tu o nich už nejspíš nebudu. To by se musela kvalita rapidně zvednout. Abych to nějak uzavřel, na většině dosud vysílaných epizod Fear Itself byla nejlepší znělka a i ta je o poznání horší než u Masters of Horror.

The Ruins

Partička amerických vysokoškoláků (sředoškoláků, turistů), kteří si přijeli o prázdninách do Mexika (dosaďtě libovolnou jinou rozvojovu zemi) vypít hlavy a uhnat nějakou tu pohlavní nemoc, se vydává do nitra džungle (hor, lesů) pod vidinou lákavého dobrodružství, na které byste v turistických průvodcích nenarazili. Kolikrát jen už jsme viděli horror se stejným, nebo podobným námětem? Z poslední doby nelze nevzpomenout například nepovedené Turistas, nebo dnes už ukrajinskou klasiku, Hostel I & II. Správně jste vytušili, že The Ruins jsou dalším z rodiny těhlech cestovatelských příběhů. A jak správně tušíte i nadále, nejde o příběh jen tak obyčejný, protože jinak by jsem se jim ve svém domečku nevěnoval.

Vše sice začíná naprosto klasicky (študáci, střední amerika, chlast, výlet), ale už po půl hoďce se i s hrdiny ocitáme před Mayskou pyramidou, porostlou nějakou podivnou liánou. A jen co se jedna z hlavní představitelek dotkne nohou oné rostliny, vynoří se z lesa hromada buranských domorodců, kteří dosti nevymlouvavě vysvětlí studentům, že z pyramidy už cesta nevede. A když nevede z pyramidy, je tedy třeba šplhat na pyramidu. Tam se válí pár ohlodaných koster a jedna hodně hluboká díra do nitra stavby...

Nebudu dnes za velkého tajnůstkáře, někteří z vás četli knížku, jiní zavítali na pomobázi, každopádně největší kouzlo Ruins je v záporákovi. Zlo totiž představuje právě ta podivná liána, která porůstá pyramidu a věřte mi, že naše rosnatky vedle ní vypadají jako ubozí vegetariáni. Tak krásné botanické téma mne samozřejmě naprosto nadchlo, jelikož kytičkových horrorů je opravdu poskrovnu. Kytka je opravdu hladová a s ničím a nikým se nepáře, stejně jako tvůrci, kteří se nebojí jít několikrát do slova a do písmene na kost. Zaručuju vám, že tak povedenou scénu jako je amputace nohou jste už dlouho neviděli.

The Ruins mají ale ještě jedno velké plus. Tím je obsazení, častý to kámen úrazu levnějších horrorů. V porovnání s výše zmíněnými Turistas jde o nebe a nudy. V Ruins jsou všechny (!) postavy sympatické a jejich utrpení s nimi prožíváte, místo abyste jim ho, jak už tomu tak bývá, přáli. A to je opravdu velká změna, na kterou nejsme z filmů plných umírajících američanů zvyklí. K absolutnímu zážitku tak schází pouze logičtější chování a hloupější květina, ale ani jedno až tak moc nevadí.

Amando de Ossorio: Malenka

Ve svém pomalém, ale o to důkladnějším, pátrání po kořenech evropského filmového horroru jsem, jak jste si asi všimli, zakotvil v raném Španělsku. Dnes, stejně jako včera, mi v přehrávači zakotvil jeden z praotců zakladatelů, Amando de Ossorio. Na rozdíl od Las Garras de Lorelei se ke mně Malenka dostala v jakémsi bootlegovém vydaní, kdy na dvd byl pouze film a to ještě v poměrně otřesném přepisu. No co, řekl jsem si, jednou chceš být nejlepší, musíš trpět. A trpěl jsem, i když pouze kvůli technické stránce, ta obsahová mě totiž celkem potěšila.

Malenka (AKA Fangs of the Living Dead) je příběhem dívky, která zdědí opuštěný starý hrad, aby po příjezdu zjistila, že sídlo nejen že není opuštěné, ale že jeho obyvatelé, včetně rodného strýčka, jsou nějací divní. Nejraději by ji celou noc líbali na krk a nad ránem se vždy s unaveným výrazem plouží do sklepení. Teď už by i průměrnému studentovi filmových věd mohlo dojít, že její noví kamarádi jsou upíři a milé dívce a jejímu snoubenci jde o holý život.

Už brzo vás přestanu unavovat tím jak jsou příběhy u španělských horrorů nedůležité a jak všechno stojí na atmosféře, myslím, že už jste si to snad dostatečně uvědomili. Ale pokud náhodou ne: příběh Malenky není příliš objevný a důležitý, celý film stojí na atmosféře. A ta je famózní. Nevím jestli je to použitým materiálem, drogami které si Ossorio vzal nebo jde o pouhou náhodu, ale výtvarně se Malenka velmi blíží raným barevným kouskům Maria Bavy. Což je samozřejmě dobře a tyhle barevné orgie, kdy se chodby barví do modra a fialová je běžnější než bílá, jsou podbarveny krásnou muzikou v jejímž rytmu se plátnem procházejí neméně krásné herečky (Anita Ekberg!).

Ony se tu samozřejmě najdou i chybky. I když jsem měl verzi, která -spoiler- nekončí jako Mark of the Vampire -konec spoileru- tak mě rychlý a nablblý závěr hodně zklamal a tupost příběhu byla občas trochu moc i na mne. Ale co se dá dělat, ne každý eurohorror musí nutně být dokonalým dílkem, některé mohou být jen lehce nadprůměrné.

Paperhouse

Prakticky každé malé (čti pod 15 let) dítě si rádo kreslí. Dnes, v době internetového porna a herních konzolí, už to sice tak populární není, ale v roce 1988 nebylo moc možností jak zabavit malé děvčátko. Kor když je navíc to děvčátko nemocné, jako třeba právě Anna. Ta jednoho dne namaluje takový obyčejný baráček, jenže jaké je její překvapení, když se během snění najednou v onom domě ocitne. A když poté do okna přikreslí chlapce, který se v domě zjeví během dalšího Anina nevědomého výletu, dojde jí, že je něco špatně. Jak by mohla pomoci ochrnutému klučinovi? A co se stane, když do obrázku přikreslí něco nepěkného....?

Paperhouse je zvláštní film. Na základě krátké synopse bych jej pravděpodobně přeskočil jako to dělám se stovkami jiných, ale naštěstí jsem včas zaregistroval jméno režiséra Bernarda Roseho, který stojí za skvělým Candymanem. A když jsem pak uviděl tajemná plakát, bylo rozhodnuto, sobotní večer se u Obitusů odehraje v papírovém domečku. Příběh, ve kterém hlavní roli hrají děti bývá většinou určen zas a pouze jim, což bývá pro normálního diváka kamenem úrazu. Čest výjimkám jako je Sixth Sence nebo právě Paperhouse.

Ten je totiž svou temnou atmosférou a v některých segmentech velmi horrorovým vyzněním na hony vzdálen dětskému filmu. Hloupé dítě by navíc jen těžko docenilo atmosféru vítězící na plné čáře nad příběhem nepříběhem, který se skládá spíše z jednotlivých segmentů než aby plynule uháněl k jasnému konci. Ostatně i velmi dospělý polibek hlavních hrdinů a odhalené tělo čtrnáctileté Charlotte Burke nejsou zrovna taháky do Studia kamarád. Představitelka titulní role je ovšem zajímavá především oblečená, kdy nechává naplno promluvit svůj nemalý talent. Je hodně zvláštní, že Paperhouse se stal jejím prvním a zároveń posledním filmem. Takový výkon se u dítěte jen tak nevidí, i když chvíli trvá, než si na její tlamičku zvyknete.

A podobné je to i s celým filmem. Možná chvilku potrvá, než příjdete na chuť atmosférické krajině v obraze, ale garantuju vám, že až vás pohltí, už před ní nebude úniku. Paperhouse je klenot, na který se naráží jednou za několik let.

Amando de Ossorio: Las Garras de Lorelei

Režiséři, kteří v sedmdesátých letech výrazně formovali tvář španělského horroru byste spočítali na prstech jedné ruky. Jedním z nich by jistojistě byl i autor tetralogie o slepých templářích, Amando de Ossorio. Ten jako jeden z mála neproháněl po lesích Paula Naschyho a vydal se svou vlastní, celkem originální, cestou. Nebyla jednoduchá, producenti mu pod nohy rádi házeli překážky v podobě poloprázdných pytlů s drobnými, což Amanda mimo jiné donutilo dělat si většinu triků doslova na koleně. To je případ i Las Garras de Lorelei, kde slavné pařáty ústřední potvory ručně vyrobil právě sám režisér. Ale postupně.

Příběh se trochu nezvykle odehrává v Německu, v jakémsi městečku nad Rýnem. Zde, ve svém podvodním sídle, střeží podle obávaná Lorelei poklad Nibelungů. Pro své přežití potřebuje tu a tam někoho rozpárat a jelikož poblíž se nachází dívčí škola plná povedených ňader, oběti jsou jasné. Lorelei bažící po dívčích srdcích tak každých deset minut rozerve odhalené poprsí svou šupinatou ručkou aby následovalo další desetiminutové pátrání po její totožnosti. To dostane na starosti (jak jinak než pohledný a chlupatý) lovec plný vášně. Jenže láska si nevybírá a vše nevyhnutelně směřuje ke konci depresivnímu jak výplatní páska začínajícího knihkupce.

Řada diváků, včetně předsatvitelky hlavní role Helgy Liné, považuje La Garras de Lorelei za jeden z nejhorších příspěvků k vlně horrorů sedmdesátých let a já marně přemýšlím proč. Příběh samozřejmě není žádný zázrak, taky nejde o giallo, ale zcela dostačuje a nijak nezaostává za desítkami dalších, slavnějších kousků. Důležitá je, jako vždy a všude (a uvědomte si to už!) atmosféra, při jejíž tvorbě Amando de Ossorio zahrál na trochu romantičtější notu, která ale krásně kontrastuje s vyvedenými gore scénami. Germánská mytologie pak dotváří lehce netradiční dojem, který film zanechá i na zkušeném fandovi klasických španělských horrorů. A to není vůbec špatné.

Šťastnej a veselej

León Klimovsky: La Saga de los Drácula

Původně jsem měl v plánu seznámit vás se současnou nejlepší horrorovou DVD řadou, ve které BCI postupně sype na trh klasické španělské kousky převážně ze sedmdesátých let. Skáčou po nich samozřejmě především fandové Paula Naschyho (zajímalo by mě, kolik čechů kromě mne a Cabala má doma tuhle řadu kompletní), ale mimo slavné horrory s touto megahvězdou občas vydají i nějaký ten méně známý kus. A jelikož je už dost pozdě, místo celé řady se mrkneme právě na jednu takovouhle polozapomenutou (čti u nás nikdy neobjevenou) podívanou - La Saga de los Drácula (The Dracula Saga).

Její příběh je poměrně prostý a jak už tomu tak u eurohorroru bývá, není silnou stránkou filmu. Vypráví o pokračovatelých Draculova rodu, kteří žijí v jeho hradě a čekají na potomka, jenž by jim vrátil zašlou slávu. Toho nosí pod srdcem vzdálená příbuzná, která se po dospívání v cizině vrací i s manželem na rodnou tvrz. Samozřejmě jsou oba trochu překvapení, že jejich nejbližší jsou upíři, ale rasismus je špatný, áno, takže se nakonec tak nějak dohodnou. Víceméně. Ostatně to uvidíte sami, až si DVD pořídíte, i kdyby to mělo být jen kvůli naprosto nádhernému kreslenému coveru.

Nádhernými přebaly a vůbec vynikajícím technickým provedením jak obsahu tak všeho okolo se vyznačuje celá řada. Ale o té dnes mluvit nesmím, zakázal jsem si to přeci už v úvodu. Takže zpět do Transylvánie. Tam se štábem při natáčení řádil León Klimovsky, který film postavil na nezaměnitelné atmosféře a opravdu se mo to podařilo. Aby taky ne, v roce 1972 byl na vrcholu tvůrčích sil a často tehdy proháněl po lesích Waldemara Daninskyho a dal tak vzniknout řadě nezapomenutelných kulťáků. Naschy sice v tomhle konkrétním absentuje, ale ono to až tak nevadí, krásná hlavní hrdinka příběh celkem utáhla a když už to drhno, podržela ji tu odhalená koza, tu zmutovaný upír-kyklop, prostě španělská klasika, kterou bez váhání doporučuju všem hledačům raritních kousků, kteří upřednostňují atmošku na úkor všeho ostatního.

Kuk.

Krokodýli nadvakrát

O tom, jak nebezpečné je koupání v řekách severní Austrálie by vám mohl vyprávět každý biolog. Zeptejte se třeba takového Steva Irwina, beztak se s ním většina z vás brzy uvidí. Je teda s podivem, že do tohohle krokodýlího ráje nebyl až donedávna zasazený žádný pořádný ekohorror. Naštěstí se v loňském roce našli tři nadějní australští tvůrci, kteří tuhle zásadní chybu napravili více než dobře. A to hnedka ve dvou filmech, které jsou si námětem podobné jako vejce nějakému trochu jinému vejci a přesto jsou ve výsledku velmi rozdílné. Oba začínají tím, že se skupinka turistů nechá vyvézt na "dobrodružnou" plavbu po řece, ve které ještě příliv dokáže udržet slanou vodu. No a oba pokračují tím, že jejich lodičku převrhne slanovodní krokodýl a odřízne je na nějakém špatně opustitelném místě. A v obou se nakonec najde nějaký ten hrdina nebo hrdinka, kteří se, pořádně nasraní, krokoušovi postaví. A tím veškerá podobnost končí.

První kousek, distribučními problémy zavalený Rogue má na svědomí vycházející horrorová hvězda Greg Mclean, autor vyvedeného buranského kousku Wolf Creek. Už v něm jsem si všiml skvělé spolupráce s kameramanem Gibsonem, který v Rogue naprosto kouzlí. Hodně mu v tom pomáhá nádherná australská příroda, která má na výsledný zážitek minimálně stejný dopad jako onen obří krokodýl. Ten si ostatně dává na čas a podobně jako ve Wolf Creeku i tady si minimálně půl hodiny počkáme, než se začne něco dít. Naštěstí se během toho prostoje seznamujeme s převážně sympatickými hrdiny, takže není až tak moc času na nudu. Ostatně, to čekání se vyplácí, protože croc je udělaný suprově a chová se většinu času tak jak by měl, což je příjemná změna ve srovnání se sprinterem v jinak skvělém Primevalu. Trošku mi v závěrečnbé dvacetiminutovce neseděla Ashovitost :) hlavního hrdiny, ten přerod sice nebyl tak výrazný jako v Ajových Horách co se rády dívají, ale přeci jen srážel uvěřitelnost celého snímku hodně do kolen.

To druhý kousek, nízkonákladový Black Water je co do reálnosti mnohem vyváženější. Aby taky ne, údajně je natočený podle skutečné události. Jestli je to pravda, tak exkurzi do Austrálie rozhodně nedoporučuju. Skupinka přeživších je v tomhle případě pouze tříčlená, takže logicky nemůžeme čekat žádnou velkou vybíjenou. Krokodýl, který je ohrožuje není ostatně žádný velký macek, síla filmu totiž není v tom kolik má zabiják metrů a zubů, ale ve faktu, že hrdinové jsou chyceni na stromě, ze kterého se suchou nohou nedostanou. A ve vodě samozřejmě čeká věčně hladová ještěrka. Oba režiséři museli tudíž vsadit spíš na psychologii postav a budování napětí, což se jim občas daří a občas ne. Když už potřetí vidíme, jak se uječená ženská snaží dostat do několik metrů vzdáleného člunu, začínáme se pekelně nudit. Naštěstí je film dlouhý tak akorát a několik povedených záběrů spolu s opět více než zajímavou přírodou dokáží ony nášlapné miny nudy celkem spolehlivě likvidovat.

Australská krokodýlí vlna těmito dvěmi příspěvky pravděpodobně skončila a nezbývá než doufat, že nepříjdou sequely, které by stejně jako v případě spřízněného Lake Placid udělali z tématu kašovitou hmotu ne nepodobnou fekáliím. Každopádně, jak Rogue tak Black Water mohu s klidným srdcem doporučit jak hltačům zvířecích horrorů tak i všem ostatním divákům, kteří mají krevní skupinu jen trochu podobnou té mojí.