[rec]ording the dead

Loni se s nimy doslova roztrhl pytel. Bystřejší už z názvu vydedukovali, že mluvím o horroreh natočených ruční kamerou, které svým dokumentárním stylem mají v divákovi vzbudit dojem, že se to co sleduje opravdu děje/dělo. Ten pověstný pytel sice obsahoval pouhé tři filmy, ale po právu vzbudily mezi fanoušky i mainstreamovými diváky značný zájem. Vyzvihovaný Cloverfield bez výčitek vynechám, jednak se chci věnovat poze oživlým mrtvolám, druhak je to dost hloupá kravina, která si místo u mě na blogu nezaslouží.

Tak a poté co jsme se zbavili plev se mrkneme na ta dvě zbývající zlatá zrnka. Za tím prvním, španělským horrorem [REC], stojí režisérské duo Jaume Balagueró a Paco Plaza. Oba mají poměrně slušné portfolio, především o pět let starší Balagueró, narozený v zombie roce 1968, zatím nenatočil slabý film a v současnosti bysme jen těžko hledali nadějnějšího režiséra. Snad neuteče do Ameriky točit remaky. Ve své handycamovce popisují příhody zpravodajského štábu ve starším činžáku, který se po odříznutí úřady pomalu ale jistě plní hladovými a agresivními lidožrouty. Nákaza je virová a pojetí zombie je moderně neortodoxní, takže se dočkáme hodně běhání, které tentokrát výjimečně neprudí.

Oba hoši si i v krátké stopáži (75 min) našli čas na pořádné představení hrdinů, takže se divák má o koho bát a věřte, že bát se budete. [REC] totiž rozhodně patří mezi nejintenzivnější a nejstrašidelnější zombie horrory, čemuž samozřejmě hodně dopomáhá dokumentární styl. Jak už psal humanbeing v recenzi na Studně, film je výjimečný tím, že nejde o žádné později nalezené a přestříhané záběry, ale vše se štábem prožíváme v reálném čase. To s sebou samozřejmě nese pořádnou dávku adrenalinu a řadu nezapomenutelných scén, kterým dominuje závěrečná akce s nočním viděním.

Diary of the Dead veterána George A. Romera je v podstatě pravým opakem předchozího kousku. Sice taky štáb (tentokráte studenti), ale materiál prošel střihem, bylo použito více kamer a občas doplněna hudba. To vše je samozřejmě odůvodněno, ani vteřina ve filmu není mimo jeho logiku. Postupně sledujeme, jak se študáci vyrovnávají se skutečností, že v pekle už opravdu není místo. V pozadí příběhu několika mladých lidí a jejich profesora pak probíhá krize a hroucení celé společnosti, kdy v útržcích a novinových zprávách Romero ukazuje, jak by se to asi celé semlelo. A i když se pouští do kritiky všech a všeho více než kdykoli předtím, já mu věřím každé políčko filmu.

Co je na obou filmech hrozně sympatické a co je na hony vzdaluje zmiňovanému Cloverfieldu je reálnost a uvěřitelnost všeho co se děje. Je jedno jestli kolem pobíhají zombie nebo obří nestvůra, o to nejde vůbec, ale v Diary i [REC] hrdinům věříte, že oni prostě filmovat musí, nejednou na tom dokonce závisí i jejich život. Navíc jsou všichni hráni dobrými herci a jejich chování je v rámci vesmíru obou filmů zcela uvěřitelné. Zcela jsem vynechal opěvování technické stránky, která je i přes minimální rozpočty vynikající, hlavně Romero ani trochu neslevil ze své gore linie a to je samozřejmě dobře. Pokud chcete vidět kvalitní "dokumentární" horror, sáhněte po jednom z nich, pokud chcete kvalitní zombiárnu, opět sáhněte po jednom z nich. A víte co? Sáhněte si do svědomí, jak už je to dlouho, co jste mě naposledy v něčem poslechli? Jděte a pusťte si oba, stojí za to!

Valentýnské zabíjení

Je až s podivem, že tak vyloženě horrorově laděný svátek jako je Valentýn tak málo přitahuje filmaře naší krevní skupiny. Při pátrání v hrůzostrašné historii oslavy všech zamilovaných teenagerů jsem nalezl jen velmi málo zaznamenání hodných snímků, které by ho braly jako svůj leitmotiv. No, když budu upřímný, tak jsem nalezl (u sebe doma, na imdb jich bude víc) pouze dva a to je žalostně málo. Hůř jsou na tom z provařených svátků snad pouze Velikonoce, které ovšem přebíjejí rivaly zajíčkem v Lobo Paramilitary Christmas Special. Tak tedy k těm dvěma snímkům, které jsem si naordinoval na dnešní noc, byť jsem je oba už kdysi viděl. Oba jsou to slashery a oba celkem nezajímavé, přesto se pokusím dokázat, že minimálně za jedno zhlédnutí stojí. Za pozornost stojí minimálně fakt, že oba sehrály v historii subžánru obdobnou roli se stejnými výsledky.

My Bloody Valentine byl jedním z prvních následovníků klasiky Friday the 13th, vznikl ve stejném roce jako druhý díl příběhů od Kříšťálového jezera a podílel se tak na obrovské tsunami mačet a dranžíráků, která se na počátku osmdesátých let prohnala béčkovými vlnami. Valentine byl to samé v bledě modré, jen ta vlna nebyla zdaleka tak ostrá ani obrovská a všechny teenagerky v ní měly silikonová ňadra. Započal jí šestnáct let po Pamele Voorheesové Wes Craven svým Vřískotem a Valentine byl jedním z jejích posledních záchvěvů před tím, než americký horror definitivně pohltily remaky. Narozdíl od poměrně neschopného George Mihalky u My Bloody Valentine režíroval jeho mladšího souputníka chlapec, který dokázal, že slashery umí. Jamie Blanks měl tehdy za sebou velmi vyvedenou a originální Urban Legend a jen bůžek lásky ví, co zapříčinilo, že se Jamieho řádění během 14. února zvrtlo v takovou sterilní průměrnost.

Příběhy obou "zamilovaných" slasherů jsou poměrně klasické. Teda, minimálně u Valentine tomu tak je - v mládí odstrkovaný klučina se naštve a během svátku všech milenců se pomstí svým dřívějším utiskovatelkám. Žádné velké umění, žádné zajímavé vraždy, tedy až na splnění snu všech hetero chlápků - zavrtání se do Denise Richards. Zrovna na tu scénu koukám a opravdu se povedla, ta herečka má velice luxusní ...talent. Děj My Bloody Valentine pak trochu nestandardně operuje s šíleným horníkem a jeho standardní pomstou na obyvatelých malého městečka. Taky nic moc, ale krumpáč jako vražedný nástroj se nevidí zas tak často. Bohužel jak horník, tak vrah s maskou amora jsou oba velice necharizmatičtí a jistě budou patřit mezi hlavní příčiny toho, proč ani jeden z filmů nepotkalo to co většinu slasherů - pokračování. Tento fakt "naštěstí" zachraňuje alespoň remake My Bloody Valentine, který horrorový řemeslník Patrick Lussier připravuje na příští rok. Zamilovaní se mají opravdu na co těšit.

Michele Soavi: Arrivederci amore, ciao

Život někdy dokáže být jako ten nejbizarnější film. Kariéra Michele Soaviho se po nejrůznějším asákování, hraní a přicmrndávání slavnějším kolegům konečně rozjížděla, svým čtvrtým horrorem Dellamorte Dellamore si získal i náročnější publikum a mohl se těšit na řádně temné zítřky. Bohužel, těžce mu onemocnělo robě a on se rozhodl dát přednost rodině před kariérou. Návraty nebývají jednoduché a ani ten Soaviho nebyl žádný med. Série televizáků, mezi kterými, minimálně svým námětem, vyčnívá filmový pohled na život Sv. Františka, mu v očích fanoušků moc úcty nevynesla a určitě i on sám věděl, že je potřeba přijít s něčím větším.

No a tím návratem do první ligy by měl být právě Arrivederci amore, ciao, drsný kriminální thriller z dnešní Itálie. Příběh bývalého revolucionáře a pozdějšího práskače Giorgia, který se spřáhne se zkorumpovaným poldou není příliš objevný a až na pár nečekaných zabití nepříchází s ničím, co by jen trochu zkušenější divák už několikrát neviděl. Důležité totiž, jako u Soaviho už několikrát předtím není CO, ale JAK je to natočeno. A tady se vrací Michele Soavi jako velký umělec a opravdový žák Daria Argenta. Dolouhé scény bez dialogů, pouze okořeněné dobře padnoucí muzikou vytváří skvělou, takřka neopakovatelnou atmosféru, protkanou těmi nejšílenějšími barevnými odstíny. Vrcholem v tomto směru je několikerý průchod nočním klubem, kam se děj přesune ve své střední části.

Nádherná není pouze scéna, ale i herci, kteří se po ní prochází. Těm bezesporu kraluje Michele Placido v roli policajta, kterému jde hlavně o prachy a na nějakou tu mrtvolu nekouká. Sice nedosahuje démoničnosti plešatého Muffa z novější Neznámé, ale i tak je jeho komisař Anedda pořádná svině, na kterou je radost se koukat. A to samé platí vlastně o celém filmu. Každý v něm je tak trochu svině, včetně režiséra, který svým hrdinům vnutil duši tak temnou jako jeho vlastní, ale je radost to celé sledovat. Soavi se vrátil.

Dario Argento: La Terza Madre

Ač zapřísáhlý pivař, otevřel jsem si k dnešní projekci lahvinku vína. Situace si to vyžadovala. Po sedmadvaceti letech čekání, odkládání, ohlašování a rušení se totiž loni Dario Argento vrátil do matčiny náruče. Respektive náručí, protože matky odpovědné za jeho temnou představivost a bizarní nápady jsou tři. Ano, správně. Dnes jsem viděl Třetí matku. Nebudu zastírat, že Suspiria a Inferno patří mezi mé nejoblíbenjší horrory vůbec a že jsem se nepokrytě těšil, i když kdesi v hlavě se občas ozýval pochybný hlásek upozorňující na podivnou kvalitu posledních Argentových celovečeráků. A nebudu zastírat ani fakt, že La Terza Madre (Third Mother, Mother of Tears - jak jen chcete) na své předchůdce kvalitativně nemá. Proč ji tedy hodnotím jako velmi vydařené dílo? Nejprve se podívejme na příběh:

Na zapadlém Ŕímském hřbitově je vykopána rakev se schránou, jejíž obsah je ryze okultního charakteru - starobylý nůž, sošky démonů, podivné roucho. Tato se dostane do Muzea umění, kde poprvé kříží cestu hlavní hrdince Sarah (Asia Argento). Při zkoumání artefaktů je velmi brutálně zavražděna její kolegyně a vyšetřující detektivové samozřejmě příliš nevěří povídání o podivné skupině zohavených vrahů. Jen o pár hodin později je unesen syn hrdinčina partnera, události dostávají velmi rychlý spád a Sarah se tak dostává do zrůdného kolotoče událostí, které ji dovedou až k naplnění jejího osudu.

Děj je klasický, plný čarodějnic, z nichž většina bohužel vypadá jako ty trapné gotické holčiny, které se tváří jako by byly schopné zničit svět pohledem, ale každý měsíc škemrají u maminky o kapesné, protože nejsou schopné se o sebe postarat (internet je jich plný, určitě taky nějakou znáte). Ale o děj u Argenta, repektive u jeho nadpřirozených horrorů (gialla jsou jiný případ), nikdy příliš nešlo. Důležitá byla forma, kombinace režisérova vizuálního citu a výrazné hudby Claudia Simonettiho a Keitha Emersona (to v případě Inferna). Právě v těchto aspektech Třetí matka nedosahuje ani zdaleka dokonalosti svých starších sester, ale přesto se vysoce tyčí nad současnou produkci.

Největším rozdílem je, hlavně v úvodu, jakási nevýraznost a televiznost. Tytam jsou šílené barevné kombinace a bizarní vzory z let minulých. Nevím, jestli je to materiálem, nebo to prostě Dario už v hlave nemá, ale takové ty opravdu echt "Argentovské" chvíle spočítáte na prstech jedné ruky, přičemž ta nejlepší příjde hned po první vraždě a trvá jen pár vteřin, ale v tom momentě jsem byl zpátky v Infernu. Příliš mu nepomáhá ani Simonettiho hudba, která je sice plně funkční, ale chybí jí nějaký opravdu výrazný motiv (ten z úvodních titulků už nezazní). Za poslech bohužel příliš nestojí ani samostatný soundtrack. Dobře, teď už jsem vám obšírně sdělil, že to nevypadá jako Inferno nebo Suspiria, ale musím jedním dechem dodat, že to pořád vypadá skvěle.

Kameraman občas našel opravdu povedený úhel pohledu, většinou na nějaké to ňadro nebo vnitřnosti. Protože Argento se opravdu odvázal a neuhýba okem kamery ani ve chvílích kdy čarodějnice svačí vnitřnosti malého chlapce či mašírují něčí obličej sekáčkem na maso. La Terza Madre je s přehledem režisérova nejsyrovější záležitost (žeby silný vliv Masters of Horror?) a vzhledem k tomu, že většinu efffektů má na bedrech Sergio Stivaletti je se na co koukat. Bohužel, občas se na plac přimíchal i kompjůtr a trikařům podrazil nohy, ale naštěstí to není příliš často, aby to nějak výrazně nrušilo. Hlavní role jsou obsazeny nádherně, matku Asie hraje samozřejmě Daria Nicolodi a výraznou postavu kněze si střihnul veterán Udo Kier. Asia sama je samozřejmě úžasná. Úsměv, vlasy, bradavka, prostě všechno. Zarytí Argentovci, mezi které se samozřejmě počítám, si navíc užijí řadu odkazů na mistrova předchozí díla, kde, kromě obou starších dílů trilogie, upoutají především krásné citace Phenomeny. Radost na to koukat. Jsem přesvědčený, že lépe to dnešní Argento s dnešními možnostmi natočit nemohl.

I Am Legend

Will Smith se svým vlčákem nahánějí s vidinou čerstvého masíčka vysokou. V tom jim do cesty příjde lví rodinka, potenciální kořist zabaví a vesele hoduje. Will chvíli přemýšlí, ale poté raději balí kufry. Nacházíme se v centru New Yorku, silnice jsou zarostlé travou, domy vypadají jak v Chanově. Jsme v postapokalyptickém ráji.

Takhle nějak vypadá úvod třetí adaptace slavného románu Richarda Mathesona I Am Legend. Ten v padesátých letech jako jeden z prvních přišel s vědeckým vysvětlením vampyrismu, kterým jsou postiženi všichni obyvatelé Země až na hlavního hrdinu knihy. Tu poprvé adaptovali v roce 1964 Italové jako L'Ultimo Uomo Della Terra a připravili tím pro Vincenta Price jednu z jeho několika životních rolí. Film samotný na své hlavní hvězdě stojí a nutno říci, že stojí velmi pevně. A stejně pevně se, díky scénáři samotného spisovatele, drží své literární předlohy. Na rozdíl od další verze, ve které se v hlavní roli představuje fanda všeho střílejícího Charlton Heston. Tuhle verzi jsem bohužel zatím neviděl, ale podle toho co se povídá se výrazněji odchyluje od původní Mathesonovy myšlenky.

Batman vs. Superman?

Po upírech není stopy ani v nejnovějším blockbusteru, který jsem před chvílí dokoukal. A není to jediná věc, která ho staví na roveň spíše zatracované verze ze sedmdesátých let. I tady je v hlavní roli akční hvězda, na které nejsou ani stopy Priceho distinguovaného charisma, tentokrát je tou star v úvodu zmíněný Will Smith. Jako kadbochácký hláškující polda mi problémy nedělá, ale jako vědec zachraňující lidstvo je celkem mimo. A není jediný.

Kromě scénáristů, kteří skáčou z místa na místo a žádnou myšlenku nedovedou do konečné podoby byli hodně out i trikoví specialisté. Postapokalyptická výprava je sice úžasná, ale ve chvíli, kdy se objeví "ti zlí" nemůže si člověk nevzpomenout na upíry z poslední epizody Buffy. Až na to, že ti vypadali o poznání lépe. Tady prostě někdo krutě nezvládl situaci a pobíhat tam polonazí kaskadéři, nemohlo to dopadnout hůře, maximálně tak levněji.

Mummy 4?

Možná jsem se rozepsal až moc negativně, pravda je taková, že dokud nás autoři nechávají v úvodu pouze nahlédnout do všedního života posledního člověka na Zemi, je film prakticky dokonalý. Přesně vystihuje moje představy o postapokalyptické scifi a mít lepší příběh (čert vem ty triky) tak se jí i mohla stát. Takhle dřepí někde uprostřed mezi hromadou hnoje a hromadou zlata a každou chvíli se překlápí na tu či onu stranu, podle toho co scénáristy zrovna napadlo.

Halloween '07

Všeobecně se o mně ví, že nemám rád remaky. Tam kde jiní křičí radostí nad sprintující zombie a zabíječem mutantů já tiše a znechucením ublinkávam, vzpomínajíc na nedostižné klasiky. S Halloweenem Roba Zombieho to bylo jiné. Režisér si mě svými předchozími kousky naprosto získal a já bych se těšil i v případě, že by jeho dalšího počinem byla nová verze Modré laguny. Trailery i obrázky slibovaly maso, na které jsme od Roba zvyklí, prohlášení o reimaginaci byla prakticky na denním pořádku.

Jenže pak přišel workprint, respektive jeho únik mezi fanoušky. Samozřejmě jsem neodolal a nakonec hořce zaplakal. Zombie jakoby ještě trochu zůstal vyvržencem pekla a tak jsem smutně koukal na pokus o proniknutí do nefunkční rodiny plné fuckujících špinavých lidí, mezi kterými se s kreslenou maskou na obličeji producíruje malý Michael Myers. Ve chvíli, kdy mu dojde trpělivost rodinku vybije a odstěhuje se do blázince. Odtud uniká a následuje neatmosférická zabíjačka podle mustru originálu.

Až sem se workprint a finální verze liší spíš v drobnostech, i když uznávám že Danny Trejo by se na to díval jinak. Jeho role měla demonstrovat jak moc je Michael vlastně zlej, ale v konečném důsledku působí nelogicky a trapně. Zásadní změny přišly se závěrečnou čtvrtinou, která byla ve workprintu neuvěřitelně tragická, v konečné verzi už pouze tragická. A to nemluvím o absenci napětí, teleportujícím se Michaelovi, offscreen zabitích a s nimi související nízkou dávkou brutality.

Samozřejmě se na novém Halloweenu najdou i plusy. Mezi největší rozhodně patří obsazení, krom prakticky kompletní partičky z Devil's Rejects vytáhl Zombie ještě třeba takového Udo Kiera, Brada Dourifa a samozřejmě Malcoma McDovella, s hrdinským sestřihem je patrně nejlepší hereckou akvizicí celého filmu. I když vlastně nemá moc co hrát. Podobné je to vlastně s celým Halloweenem, drobnosti, záběry, občasné scény, to vše vypadá slušně, odkazy na originál přímo tečou z obrazovky, ale výsledek prostě nefunguje. Koho kdy zajímaly rozbory Michaelovy osobnosti, jeho pohnutky a city? Mě ne. Temné zlo, nečekaně vzešlé ze spořádané rodiny Carpenterova originálu vítězí na celé čáře.

Natočte to!

Čas od času se novinkovými servery prožene zpráva, která zvedne většinu fandů z kanape. Vždy jde o ohlášení filmu, který by si většina z nich přála vidět, ale stejně tak většina z nich ví, že nikdy natočený nebude. Taková zpráva je samozřejmě během týdne popřena s tím, že potenciální představitelé nebo autoři občas

prohodí v rozhovoru něco o tom, že myšlenka na ten který film ještě nebyla zcela zavržena a čeká se jen na příhodnější konstelaci peněženek producentů. Není divu, že v drtivé většině jde o sequely slavných kusů. Jaké jsou nejzajímavější z těchto novinkových evergreenů a které z nich bych nejraději viděl já?

Phantasm's End
Don Coscarelli se každých sedm až deset měsíců tváří, jakože natáčení by mělo začít už zítra, ale popravdě, Don si trochu vymýšlí. Pravda je taková, že Reggiemu by nějaké to oživení kariéry rozhodně pomohlo a jak lépe ji oživit, než vzít znova do pracek svou čtyřhlavňovku a likvidovat Tall Mana. Ten už dávno dosáhl důchodového věku a i když o sobě stále prohlašuje, že na pátý Phantasm "má pořád koule", může se stát, že hlavní hvězda bude mrtvá dříve než se tvůrci rozhoupou.

Evil Dead 4
To naštěstí nehrozí dalšímu z horrorvých es, i když i na Brucem se čas krutě podepsal čtyřiceti kily sádla. Sám režisér, bez kterého by to asi nešlo, místo aby horrory točil, tak je produkuje a popravdě až na skvělou 30 Days of Night to stojí za houby. Čtvrtému dílu Smrtelného zla hrozí však ještě větší nebezpečí, než nechuť režiséra vrátit se ke kořenům a tím je remake prvního dílu. Samozřejmě bez Bruceho v hlavní úloze, ale chtěl by vůbec někdo něco takového vidět? Já ne.

Bubba Nosferatu: Curse of the She-Vampires
A Coscarelli podruhé. Prequel ke geniální komedii Bubba Ho-Tep byl původně pouhým žertem, ale fanoušci si postavy natolik zamilovali, že se vážně hovořilo o dalších dobrodružstvích. Bohužel, podle posledních zpráv od Campbella je film prakticky definitivně u ledu. Velká škoda, Elvis se měl vrátit a znovu dokázat, že Bruce není hercem jedné role.

A Nightmare on Elm Street prequel
Film popisující řádění Freddyho Krugera v dobách, kdy ještě jako obyčejnej živák obyčejně zabíjel obyčejná děvčátka. Premisa je jednoduchá, o natáčení se vážně mluví už mnoho let, naposledy hodně po úspěchu Freddy vs. Jason, ale realizace pořád nikde. Otázkou je hlavně jak by se prudérní a korektní Amerika vypořádala s faktem, že Kruger byl v počátcích pedofilní sadista a jím vražděná děvčátka stěží dosáhla deseti let. (Předchozí věta mi na blog přitáhne hromady zoufalých úchylů aneb jak zvýšit návštěvnost a nepředřít se.)

Freddy vs. Jason 2
Úspěch souboje dvou horrorových megaikon s sebou samozřějmě přinesl řadu spekulací o možných pokračováních. Pruhovaný kotelník a obří brankář s duší dítěte měli nafasovat nového parťáka. Mluvilo se o Mikovi Myersovi, ale ten vstal z mrtvých jako Zombie a zaútočil remakem, mluvilo se o Pinheadovi, bohužel i ten se inspiroval ve vlně předělávek a tak zbývá už jen nějakej ten klaďas. Los padl na Ashe a já byl nadšený. Bohužel, byla to kachna jak kráva a tak nezbývá než se jen zasnít a představit si, jak by to prodavač s největší bradou na světě rozbalil.

A to je vše, přátelé. Podobných filmů jistě bylo ohlášeno mnohem, mnohem víc, já jsem vypíchnul jen ty nejzajímavější, které bych moc rád viděl. Naštěstí se někdy horrorový bůh (tentokrát výjimečně nemyslím sebe) ustrne a fandům vyhoví. Argento dokončil svou trilogii o třech Matkách, Romero se dokonce dvakrát vrátil do své Země mrtvých a doufejme, že další vyslyšená přání budou následovat.

30 Days of Night

Neviděl jsem jediný trailer, nečetl jsem jediný komiks a na 30 Days of Night jsem se těšil hlavně díky základní premise upírů někde uprostřed polární noci (jo, viděl jsem i Frostbitten, klid) a několika cool obrázkům. A moje nadrženost se rozhodně vyplatila. Tahle upířina se totiž povedla a když jsem před chvílí dělal miniaturní průzkum v historii subžánru, zjistil jsem, že tohle je dost možná nejlepší krvesajskej kus od dob From Dusk Till Dawn a to už je víc než deset let.

V čem je tak skvělý? Tak především je to skoro absolutní atmosféra, která z filmu sálá. I když sálá není asi to správné slovo, to se většinou říká o teple a atmoška 30 Days of Night je mrazivější než lůno průměrné návštěvnice karlovarského festivalu. Režisér, který má mimochodem za sebou pouze hloupou slátaninu Hard Candy, se pochlapil a připravil fandům nekompromisní zábavu. Narazil jsem na přirovnání k nejlepší horrorové povídce všech dob, Na dobrou noc, ale zas tak dobře se atmosféru vykouzlit nepodařilo, i když především v první půli tomu nebylo daleko. Z tohohle filmu prostě mráz, sníh a smrt přímo dejchá.

Druhým zásadním plusem jsou upíři. Od doby Jesse a Severina neměli v žádném filmu tak brutální charisma. Zapomeňte na přiteplalého Cruise olizujícího svého ještě teplejšího kamaráda Pitta, zapomeňte na plačícího Oldmana, tohle jsou upíři podle mého gusta. Brutální, nekompromisní a skvěle vypadající. Jejich boss hraný Danny Hustonem rozhodně patří mezi nejlépe stylizované horrorové záporáky nového tisíciletí (proto sem taky dávám jen jeho fotky).

Trochu ve vampířím stínu postává zbytek obsazení v čele s Joshem Hartnettem, který není v roli šerifa tak špatný, jak by se mohlo čekat. Přibral nějaké to kilo, od půlky filmu má vousy a tak už nevypadá jako patnáctiletej fanda comicsů. A když už jsem u obrázků, po druhém zhlédnutí filmu jsem si první knihu přečetl, tolik vyzdvihovaná výtvarná stránka mě nezaujala a změny, které scénáristé ve filmu udělali, jsou myslím jen k lepšímu.

Asi nejzásadnějším problémem téhle upířiny je příběh samotný, který je stavěný spíš na jednu obyčejnou noc, než na celý měsíc tmy a tak jsou skoky v čase celkem rušivé. Občas taky zatahá za uši některé z mouder, které hlavní postavy chrlí s až nebezpečnou kadencí. Často jsou to věty přejaté přímo z komiksu, takže to lze tolerovat. Ale to jsou asi jediné chyby, které v mých očích zcela mizí v porovnání se vším tím ostatním. Až uvidíte skvělé scény jako letecký záběr na likvidované obyvatele města, nebo pronásledování návnady, tak mi uvěříte. Jo a ještě jedna věc. Občas se můžete dočíst, že tenhle kus je velmi podobný Snyderovu Dawn of the Dead. Nevěřte tomu, 30 Days of Night je vynikající film.

The Entity vs Poltergeist

Filmů s tématikou poltergeistů, tedy duchů, kteří jsou tak trochu naštvaní a dávají to najevo různými způsoby, od házení nábytkem až po zabíjení chudáků, kteří se jim připletli do cesty, je celá řada. Za všechny jmenujme skvělé duchařiny jako The Haunting (1963), Amityville Horror (1979) které do tohoto ranku patří pouze částečně a samozřejmě dokonalý Poltergeist (1982). Mají řadu společných rysů - zlo je vázáno na konkrétní místo (první dva jmenované) nebo na konkrétní osobu, často nebývá zobrazeno a staví se na pouzích náznacích, případně nás straší předměty denní potřeby, které se chovají krapátek nestandardně. Za velký mezník bývá po právu označován právě Poltergeist Tobe Hoopera a Stevena Spielberga, který je dodnes v mnoha směrech nepřekonán. Málokdo však ví, že rok před Poltergeistem měl premiéru film The Entity (1981), který je mu v mnohém podobný. Tím netvrdím, že by snad slavní režiséři opisovali, spíš chci jen poukázat na to, jak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došel dech satanským kouskům a filmaři se vrhli na pole méně probádané.

Barbara Hershey vs JoBeth Williams

Ovšem podobnost těchto dvou filmů je i tak zarážející. Posuďte sami. V obou žije +- typická americká rodinka v typickém americkém baráčku a zničeho nic se začne dít něco podivného. Nábytek se pohybuje, rodinní příslušníci jsou napadáni a všechny tyto úkazy mají jistou spojitost s osobou ženského pohlaví. Pomoc nakonec poskytne tým parapsychologických specialistů, kteří dům za pomoci moderní techniky zkoumají. V obou hrají víceméně neokoukaní, typově podobní, herci, oba jsou na vysoké technické úrovni a oba by měly patřit mezi klasiku. Samozřejmě ale najdeme řadu rozdílů. The Entity je záležitost čistě dospělého publika, duchovi nejde ani tak o bytost ženského pohlaví, jako o to pohlaví samotné a jeho hlavním cílem je šukat a šukat. Nástup je famózní, už po prvních osmi minutách leží hlavní hrdinka zneuctěná na posteli a divák je nadšený jak skvělým zpracováním tak faktem, že ho čeká ještě podobně nabitých 110 minut. V těch to sice občas trochu zaskřípe, přecijen dějová čistost Poltergeista je mnohem výraznější, ale i tak si zkuste The Entity sehnat a sami zjisti, že už rok před klaunem schovaným pod postelí měli někteří duchové poměrně zvrácené zájmy. Orgasmus jsem sice, narozdíl od hlavní hrdinky, neměl, ale moc nechybělo. The Entity je horror jak víno.

Sweeny Todd

Právě jsem na Cabalovo doporučení dokoukal skvělou adaptaci známého britského příběhu o holiči, kterému občas ujela ruka. Pár slov jsem o pocitech z filmu načmáral na Blog Filmagu, takže tady už pouze přidám kraťounký klip z úvodu. Jediná minuta filmu strčí svou atmosférou do kapsy nejen Burtonův prefabrikovaný a nepřekvapivý trailer, ale možná i celý jeho rozjuchaný film, uvidíme...

Umberto Lenzi: Così dolce... così perversa

Osudove vyhlížející bruneta se dívá do zrcadla a pomalu si rozčesává své dlouhé vlasy. Nahá hruď se dme těžko skrývaným rozlušením. V rohu zrcadla si kamera všimne vstoupivšího černě oblečeného muže a rychle zoomuje na zachmuřený pohled jeho pichlavých očí. Hudba graduje, vítejte v pravěku gialla.

Přebal soundtracku.

Jean Reynaud (Jean-Louis Trintignant) je čím dál tím unavenější ze svého chladného manželství s Danielle (Erika Blanc) a hledá sebemenší záminky k úniku z nic neříkajícího vztahu. To pravé rozptýlení přichází v podobě krásné tajemné sousedky Nicole (Carroll Baker). K té ho dovede zlatá cetka, kterou zapoměla (úmyslně zanechala?) ve výtahu jejich společného domu. Vzájemné sblížení je možná až příliš jednoduché a rychlé, ale Jean se ve své zaslepenosti touhou křehké blondýnce zcela oddá. Což se možná ukáže být osudovou chybou...

So sweet...

Všeuměl Umberto Lenzi přišel v roce 1969 s druhým giallem v rychlém sledu a sázka téměř na jistotu se mu samozřejmě vyplatila. Ve snaze navázat na předchozí velmi úspěšné Orgasmo zopakoval nejen provokativní název, ale i hlavní lákadlo v podobě Carroll Baker. Ta zde hraje tajemnou, ohrožovanou a posléze milovanou ženu, která velmi dobře ví co chce a neváhá pro dosažení svých cílů využít všech svých zbraní. Dočkáme se tak povinné dávky rozhoupaných ňader, nepovinných lesbických náznaků a velkého množství detailních záběrů na široce rozevřené oči ženských hrdinek (kameraman Guglielmo Mancori s Lenzim dělal už Orgasmo).

A Blade in the Dark

Psal jsem, že So Sweet...So Perverse je giallo, ale nadšenci do maskovaných zabijáků, ostrých břitev a cákanců rudé barvy si musí uvědomit, že Blood and Black Lace bylo natočeno před pouhými pěti lety a Dario Argento si na reformování žánru svým Ptákem s křišťálovým peřím musí ještě rok počkat. Pohybujeme se tedy v období které bylo otevřené experimentům a ve kterém si mohl každý režisér dělat prakticky co chtěl. Takže více než klasické giallo, tak jak jej chápeme dnes, se všemi nezbytnými proprietami, jde spíš o kriminálně laděné drama, které mělo na žlutavý žánr nesporný vliv. Z notorických prvků, ktré dobře známe ze slavnějších kousků bych jmenoval především opravdovou zrcadlovou smršť, každou minutu se někdo v zrcadle okoukává, někdo něco v zrcadle sleduje, nebo se prostě jen před zrcadlem míhá. Lenzimu by se na Petříně líbilo. Ještě jedna, dnes už klasiká věc tu má významnou roli. Staré točité schodiště s výtahem umístěným ve svém prostředku, který slouží jako eskalátor celého děje. Scény s ním patří k tomu nejlepšímu.

Zrcadlo a ňadra, základ dobrého gialla.

Ne náhodou je na stoličce jednoho z producentů usazen Sergio Martino, který se zde evidentně rád nechal inspirovat pro svou pozdější tvorbu. Podobné vrstvení dějových zvratů má například jeho ranný kousek The Strange Vice of Mrs. Wardh, ale Lenziho postupy jsou jasně viditelné i v dalšíh Martinových příspěvcích k tématu. Zmínku si ještě zaslouží výrazná a jako takřka vždy skvělá hudba workoholika Rize Ortolaniho, posílená intenzivní úvodní písní. A samozřejmě, extra pochvala pro Carroll Baker, které role osudových žen prostě sedí.

Na závěr přikládám delší ukázku přímo z filmu, která jasně ukazuje, jakou že atmosférou se tenhle raritní kousek vyznačuje. Pokud vám to nic neřekne, tak vůbec nemá smysl se po něm shánět. Vaše chyba.

Sergio Stivaletti: I Tre volti del terore

V historii italských horrorů lze nalézt lecos, ale jeden typ filmů povážlivě chybí. Jsou to horrorové antologie. Zatímco především britská kinematografie jimy v určitých letech díky skvělé společnosti Amicus přímu přetékala a Američani také lecos vytvořili, Italové se zdrželi zkrátka. Holt měli málo povídkářů, jejichž povídky by si o krátkou, půlhodinovou adaptaci říkali, o comiscu ani nemluvě. Nejvýraznější výjimkou v tomto směru je geniální gotická antologie Maria Bavy I Tre volti della paura (Black Sabbath). Další, kdo se pokusil výraznou mezeru zaplnit byl až o bez mála čtyřicet let veterán Sergio Stivaletti se svými I Tre volti del terrore (Three faces of Terror).

Už název silně podobný Bavovu majstrštyku napovídá, na koho že režisér odkazuje. První záběry zas silně upomenou na jeden z Amicusovkých kousků Dr. Terror House of Horror, ve kterém stejně jako tady cestuje několik zdánlivě běžných lidí vlakem, aby byly jejich životy navždy změněny přistoupivším cizincem. Takže nás čekají tři povídky, které se, ač natočené pár let po roce 2000, snaží vrátit do horrorově plodných let druhé poloviny dvacátého století. Jak se to Stivalettimu podařilo?

První příběh začíná jedné temné noci, ve které dvojice vykradačů hrobů narazí na pořádný vejvar. Z podivné hrobky plné vlčích obrázků urkadnou co se dá,včetně záhadně vypadajícího prstenu ve tvaru vlčí hlavy. Ano, ano, už dvakrát jsem použil přídavné jméno vlčí, takže samozřejmně nás čeká vlkodlak. A to ne vlkodlak ledajaký, žádné trapné digitální plácání na které jsme dnes bohužel zvyklí. Jde o poctivou maskérskou práci  plnou krve a završenou velmi povedenou přeměnou. U první povídce jsem si po lehce rozpačitém úvodu mlaskal a opravdu mě pobavila.

Hlavní hrdinové

Druhá nás přivádí do ordinace tak trochu nevšedního plastického chirurga, kterého žádá pohledná dívka, aby ji udělal ještě pohlednější. Přesněji, stejně pohlednou jako je její populární kamarádka. Lékař jí to odkýve jako hotovou věc a jelikož je to muž cti, šílený muž cti, svůj slib dodrží i když výsledek asi není přesně takový jaký si hrdinka představovala. Asi nejslabší kousek i když o krev taky nouze není.

Přeměna ve zvíře

Poslední tvář terroru si vzala přímou inspiraci ze v Creepshow zfilmované povídce Prám. Takže sledujeme trojic mladých lidí, kteří přijedou k jezeru, ve kterém je z neznámých důvodů zakázáno koupání. Samozřejmě scénáristé, kromě Stivalettiho ještě Antonio Tentori, nezašli tak daleko, aby nechali hrdiny sežrat odporným slizem, ale připravili jim celkem podařené, béčkově animatronické monstrum a jednoho hodně nerudného strážce jezera. Těžko říct, kdo je nebezpečnější.

Přeměna v krásku

Bohužel i když se autoři snažili o feel starých poctivých horrorů, pár faktů jim silně podráželo nohy. Především extrémně televizní kamera, která hlavně v úvodu připomíná německé kriminální seriály začátku devadesátých let. Ruku v ruce s ní jdou nevýrazní a opět televizně ploší herci ve většině hlavních rolí. Opakem jsou drobná camea, která znalého fandu více než potěší. První a zatím poslední roličku svého života si tu tak švihnul leader Goblinu Claudio Simonetti, který samozřejmě náležitě krvavě zemře. Kromě něj si tu sebe sama zahrál nejen režisér, ale i jeho slavnější kamarád Lamberto Bava.

V úvodu jsem napsal, že Stivaletti je veterán a řada z vás asi teď přemýšlí, co že ještě natočil. Věc se má tak, že Sergio je hlavně trikař, který spolupracoval snad s celou Italskou režisérskou špičkou, především Dariem Argentem. Film režíroval už pouze jediný, Fulcim nerealizovanou verzi voskového muzera - Wax Mask. Mimochodem skvělý film.

À Meia-Noite Levarei Sua Alma

José Monica Marins je ve světě horroru pojem, který řada znalých fanoušků skloňuje společně například s takovým Paulem Naschym. Bohužel, v našich končinách je naprosto neznámým, respektive byl až do letošního roku, kdy se jej pokusil zpropagovat na FF a posléze i na LFS Martin Jiroušek. Bohužel, v řadě případů to bylo házení perel sviním, stačí se jen podívat na hodnocení Marinsova prvního horroru. Ale co už, že to nepochopili teenageři, kteří neumí ani pořádně vypít pivo, může být nám, ostříleným harcovníkům, u prdele. Takže jaký že ten první brazilský horror, s anglickým názvem At Midnight I'll Take Your Soul, vůbec je?


Vynikající! Na Brazílii roku 1964 překvapuje především silným antikřesťanským laděním v první půlce. Skvělá je například scéna, ve které hlavní hrdina, hrobník Zé do Ciaxao alias Coffin Joe v podání samotného Marinse pozroduje velkopáteční procesí věřících, pojídá při tom pečené jehně a šklebí se na kněze. Hlavní postava vlastně prakticky vůbec nesleze z obrazovky a je to jen dobře, ve chvíli kdy svým charismatem a šíleným výkonem nestrhává veškerou pozornost vyplouvají na povrch neduhy filmu od slabých herců přes papundeklové kulisy až po slaboučký příběh. Ten vypráví víceméně pouze o tom, jak Coffin Joe zatouží po nové ženě, který by mu konečně dala potomka a tak se musí zbavit všech osob stojících jeho plánu v cestě. Ale o příběh tady opravdu nejde. tenhle film je kus horrorové historie, který by neměl pravověrnému fanouškovi dlouho utíkat. Uvidíme, jaké budou další díly...

Rats - Notte di terrore

Když na letošním Avalconu v Chtěboři mluvil Martin Jiroušek o nedávno zesnulém italském režisérovi Brunovi Matteim, zmiňoval se o tom, že na rozdíl od jiných velikánů nemá Mattei příliš čitelný rukopis. Dané je to hlavně tím, že celý život úspěšně vykrádal filmy slavnějších kolegů a přetvářel je k obrazu svému. Jedním z mála společných znaků jeho nejznámějších kousků je výskyt většího či menšího počtu krys. Vrcholem jeho tvorby je v tomto směru snímek Rats - Notte di terrore, který se jimi doslova hemží.


Mnoho let po jaderné válce se skupina přeživších, vypadajících jako horší kompars z Mad Maxe 2, uchýlí do úkrytu, ve kterém naleznou doslova luxus - jídlo, živé rostliny a čistou vodu. Bohužel v noci se celá oblast stává rejdištěm podezřele agresivních krys a hrdinové jim, po několika zabitích, nechtějí zůstat nic dlužni. Celý film je v podstatě sledem epizod, ve kterých se některý (nebo všichni) z herců dostane do křížku s krysami a většinou nějak ošklivě umře. Naštěstí Mattei byl Ital každým coulem, takže se dočkáme slušné porce gore a okousaných mrtvol, stejně jako potřebné nahoty a navíc je vše okořeněno pointou z říše těch nejlepších. Sice jeho filmografii nemám ani zdaleka nakoukanou tak jak bych si přál, ale Rats - Notte di terrore bych z toho co jsem viděl posadil hodně vysoko, hned za skvělý Virus. Pokud nemáte ucelenou představu o tom, jak by asi mohl vypadat italský postkatastrofický trash z osmdesátých let tak mrkněte na německý trailer, nebo si počkejte na dvd, které v dohledné době přinese Řitkavideo.

Black Friday

Boris Karloff jako úspěšný chirurg Dr. Slovak zachrání po automobilové nehodě život svému příteli, univerzitnímu profesorovi Kingsleymu tím, že mu transplantuje mozkovou hmotu zemřelého gangstera Cannona. Nedělá to pouze z čirého přátelství, ale sleduje i vlastní mrzké cíle. Cannon totiž někde uschoval hromadu peněz a Slovak doufá, že mozek gangstera si v novém těle rozpomene na svůj minulý život. A taky že ano, i když to neklape přesně podle Slovakových plánů. Cannon stále častěji přejímá kontrolu nad profesorovým tělem a mstí se na parťácích (jejich šéfa hraje Béla Lugosi), kteří ho poslali na onen svět.

Karloff a Lugosi hráli společně v osmi filmech. Poprvé to bylo už v roce 1920, když se mihli jako bezejmenní indiáni v jedné z verzí Posleního mohykána. Tehdy ani nebyli uvedeni v titulkách.To o dvacet let později byla situace jiná. Oba měli za sebou průlom v podobě svých nejslavnějších rolí a patřily za největší hvězdy filmového horroru té doby. A i když Black Friday není v podstatě horror, ale temná scifi kriminálka, rozhodne stojí za zhlédnutí a to nejenom kvůli dvěma výše zmíněným pánům. Musím totiž vyzdvihnout ještě Stanleyho Ridgese v dvojroli profesora / gangstera. jeho přerod jednoho do druhého je opravdu výborný a to bez pomoci jakýchkoli výrazných masek. Vše se dějej jen intonací, mimikou a držením těla. No dobře a ještě ulíznutým účesem a kloboukem.

Konečně ta správná Invaze

Titulek je možná trochu zavádějící, ale donutil vás začít číst, což je nejdůležitější. Světový DVD trh si konečně může odškrtnout další z zatím nekonečné řady restů. Tím dnešním je Invasion of Body Snatchers Philipa Kaufmana, adaptace románu Jacka Finneyho a zároveň jeden z mála remaků, který jednoznačně překonal originál. Všechna předchozí vydání trpěla neanamorfním přepisem a absencí bonusů. Jak by na tom měla být nová SE?

Disc 1: Film
Obraz: Anamorfní 1.85:1
Audio: English Dolby Surround, Spanish Stereo and French Mono
Titulky: English and Spanish
Komentář režiséra Philipa Kaufmana

Disc 2: Bonusy
Re-Visitors From Outer Space or How I Learned To Stop Worrying And Love
The Pod featurette
Practical Magic: The Special Effect Pod featurette
The Man Behind The Scream: The Sound Effects Pod featurette
The Invasion Will Be Televised: The Cinematography Pod featurette
Original Theatrical Trailer

BTW právě se natáčí další, už čtvrtá verze Finneyho románu, v hlavní roli s Nicole Kidman a s dost nudně vypadajícím trailerem.

Jesus Franco: El Conde Drácula

Fanoušci horroru se od pradávna přou o to, který ze slavných představitelů hraběte Drákuly je "tím pravým". Max Shreck, Bela Lugosi, Christopher Lee nebo nedej bože někdo úplně jiný, jako například hrozný Gary Oldman? Já mám poměrně jasno, jsem přesvědčený Bélista, ale občas se odněkud vynoří polozapomenutý film, který mé skálopevné přesvědčení nahlodá. A přesně to je případ klasického eurohorroru El Conde Drácula od slavného a rozporuplného režiséra Jesuse Franca.

Ten se rozhodl knihu Brama Stokera zadaptovat poměrně věrně. Ponechal všechny důležité postavy z knihy a spíše jen trochu proházel lokace. Takže Harker už zase jede za Drákulou, aby pro něj koupil barák nedaleko BUDAPEŠTI, po útěku od knížete se dostane na kliniku profesora Van Helsinga, která je shodou okolností naproti onomu baráku, přijede tam za ním Mína a Lucy, která to schytá a tak dále a tak dále. Prostě klasický příběh. Naštěstí se nekonají nesmyslné Coppolovské proměny charakterů, takže Drákula je opravdu zlej hajzl, kterej víc než po čem jiném touží po krvi. Ta s ním totiž dělá divy a on je tak po každé další oběti mladší a mladší.

Psal jsem, že film režíroval Franco, takže by každý zkušený fanda očekával nějaké to laciné gore, spoustu obnažených ňader a všudypřítomnou mlhu. Jenže tenhle Drákula je jiný. Z výše uvedeného platí jen třetí postulát, temná atmosféra se opravdu vydařila. Víc než cokoli jiného připomíná film klasickou upíří sérii od studia Hammer. Není taky divu, když hraběte hraje sám Christopher Lee a je opravdu vynikající. Sice jsem zpočátku s nedůvěrou koukal na zcela nedrákulovský knírek, ale za pár minut jsem si zvykl a už si jen užíval.
Leemu zdatně sekunduje především Herbert Lom v roli Van Helsinga. I tady jsem měl určité pochybnosti, přecijen ho znám hlavně z Růžových panterů, ale musím říct, že jeho Van Helsing je možná druhým nejlepším, samozejmě po Cushingovi. Jako třetí největší hvězda bývá uváděn Klaus Kinski v roli Reinfielda. Musím přiznat, že scény s ním jsou značně bizarní a nepostrádají jisté kouzlo, ale zas až tak moc mi nesedl. Jako Jack Rozparovač byl mnohem zajímavější. Ale to je jen drobná vada, tenhle Drákula se prostě povedl a neříkam to jen proto abych vás donutil koupit si ho s novým Filmagem Extra, to byste samozřejmě udělali i bez toho. Takhle alespoň máte mé ujištění, že kupujete výborný kousek ze zlaté éry evropského horroru. A abych nezapomněl, film doprovází naprosto nádherná hudba klasika Bruno Nicolaie.

Quatermass ve filmu

Postava anglického gentlemana, vědce, který tak trochu všechno ví, všechno zná a od všeho má klíče je v britské scifi jednou z nejklasičtějších. Vzpomeňmě Dr. Who, kterému se zatím, až na jeden kus s Peterem Cushingem, úspěšně vyhýbám. Takový vědec většinou bojuje rovnou o záchranu celé planety, nejčastěji před nějakým tím šmejdem z vesmíru a místo svalů a zbraní používá svůj mozek. A přesně takový je Bernard Quatermass, hrdina několika celovečerních filmů, řady televizních sérií a rozhlasové hry.

Já se hodlám zastavit u prvních tří filmů, které byly v podstatě celovečerními verzemi prvních tří seriálových řad. Všechny byly natočeny pro milované anglické studio Hammer a všechny jsou svým způsobem zajímavé, i když kvalita jde, jak už to tak bývá, se stoupající číslovkou za názvem filmu přeci jen dolů.

První díl, kvůli propagaci, která stavěla na X-kovém ratingu, nazvaný Quatermass Xperiment, vznikl v režii zkušeného hammeráka Vala Guesta a roli profesora Quatermasse si v něm střihnul zpočátku nevýrazný Brian Donlevy. O co jde? Na Zemi se vrátí raketa, ale místo původní tříčlenné posádky je na palubě pouze jeden astronaut, navíc v hodně špatném stavu. Profesor postupně odhaluje tajemství letu, spojené s neznámou formou živé energie, která zapříčinila přerod přeživšího astronauta ve vraždící monstrum. Jednička je jednoznačně nejpovedenější a zaujme trochu odlišným přístupem k tématu, než jaký měla většina především amerických scifáren té doby. Jde totiž o naprosto vážně pojatý a temný příběh, který ani dnes nepůsobí směšně. A to je v případě vědeckofantastického filmu z padesátých let až malý zázrak, obdobný mě napadá asi už jen Incredible Shrinking Man, i když ten je samozřejmě kvalitativně mnohem výš.

O čtyři roky se vrací stejný tým, aby v díle neoriginálně nazvaném Quatermass 2 čelil invazi uchvatitelů těl. Téma jistě lákavé, bohužel příběh je místy až moc rozvleklý i když výsledný produkt se hodně blíží prvnímu dílu. Atmosféra paranoie a neklidu, která je vždy v uchvatitelských filmech tím nejdůležitějším, vystrkuje růžky sice pouze místně, ale přesto někdy s až udivující intenzitou. Velkým plusem je i megalomanský závěr s obřími "věcmi z vesmíru". Dvojka tedy ostudu svému předchůdci nedělá, ale téma mohla využít určitě lépe.

Na další filmový díl se ve studiích hammeru čekalo dlouhých deset let. Quatermass and the Pit přišel s mnoha změnami. Na režisérské stoličce se usadil ostrílený veterán Roy Ward Baker, roli profesora převzal fousáč Andrew Keir a obraz se nám pěkně vybarvil. Tentokrát se příběh roztáčí okolo mimozemské lodi, nalezené pří výkopech v Londýnském metru. Nejde o žádný doslovný boj s emzáky, ale spíš pouhé výzkumy a hrátky s telepatií za účelem zjištění toho, proč že tu kobylkám podobní alieni vůbec přistávali. Bohužel, absence akce (teda krom závěru) je znát až moc a film tak sklouzává ke konverzačce ještě víc než jeho předchůdci. Quatermass and the Pit je z těch tří, které jsem během víkendu zhlédnul jednoznačně nejslabší, ale i tak myslím že hlavně mezi fandy klasické scifi si najde (a on už našel) dost příznivců.

Čtvrtý film, The Quatermass Conclusion, vznikl sestříhem seriálové řady nazvané jednoduše Quatermass (1979). Za pár dní ho budu mít doma, takže pokud bude alespoň trochu stát za to, doplním tenhle článeček o další hodnotné postřehy.

The Gorgon

Minule jsem se lehce věnoval jednomu z polozapomenutých gotických skvostů Rogera Cormana a dnes prokážu stejnou službu dalšímu velkému režisérovi - Terenci Fisherovi. Ten na konci padesátých let minulého století výrazně ovlivnil světový horror, když pro britské studio Hammer natočil nové verze Draculova a Frankensteinova příběhu. Měl tu výhodu, že se mohl opírat o nejlepší herce té doby, Brity jak poleno - Petera Cushinga a Christophera Lee.

A o šest let později, v době největší hammerovské slávy, se tahle trojka opět sešla, tentokrát při práci na horroru The Gorgon. Jeho příběh se zdá být celkem jednoduchým. Malá středoevropská vesnička je každého úplňku terorizována příšerou z antických dob, která má místo vlasů hady a ošklivější je víc než Renée Zellweger. Kdo se na ní podívá, promění se v kámen, přičemž rychlost proměny je přímo závislá na intenzitě očumování Megaery, jak se gorgona jmenuje. (Při psaní scénaře se prý někdo seknul, Megaera podle všeho nebyl gorgona, ale nějaká jiná antická obludka, ale pro příběh je to úplně nedůležité.) Slavné herecké duo překvapivě neobsadilo hlavní role a nepřekvapivě stojí opět proti sobě. Jestliže si Cushing dost zabrnká i přesto, že nehraje první housle, jeho kolega by v pomyslném orchestru všeho všudy občas třísknul o činelů. Do děje se pořádně vloží až kolem padesáté minuty a oproti zažitým zvykům má mnohem kladnější part než Cushing.

On je to vůbec film překvapivý v několika směrech. Nepříjemné překvapení je jediné a týká se vzhledů obou slavných pánů. Cushingovi vousy vem čert, ale Lee podivností svého vzhledu skoro šlape na paty Lordu Summerisle z Wicker Mana. Příjemným překvapením byl jednoznačně ne úplně šablonovitý děj, ve kterém není nouze o nějaké to překvápko, navíc okořeněný koncen, který patří k těm temnějším z klasické hammerovské éry. Nemá smysl chválit samotný vzhled snímku, jde o vysoký standard na jaký jsou fandové nejslavnějšího britského studia zvyklí. The Gorgon, to je věčná mlha, rozpadající se staré ruiny, přísně britské vystupování všech zúčasněných a monstrum, které se rozumně drží v povzdálí a jen kradmo vykukuje mezi stromy. Což je dobře, protože hadí detaily Megaeřiny hlavy musely vypadat směšně už v roce 1964. Ale to je jen drobná piha na kráse tohohle jinak hodně vyvedeného, bohužel prakticky neznámého, horroru.

Premature Burial

Premature Burial je třetím ze sedmi počinů béčkového krále Rogera Cormana, které svůj námět čerpaly z povídek a básní E. A. Poa (The Haunted Palace sem nepatří, ten vychází z Lovecrafta). Zároveň je jediným z volné série, ve kterém, kvůli problémům mezi AIP a Cormanem před natáčením, neztvárnil hlavní roli Vincent Price. To byl taky asi hlavní důvod, přoč jsem tenhle kousek tak dlouho odkládal. Dneska jsem ale dostal chuť na poctivou klasiku a udělal jsem dobře, že jsem sáhnul zrovna po tomhle Cormanovi.

On se totiž nadmíru povedl. Především výtvarná stylizace (celé samozřejmě točené ve studiu) je úplně famózní. Mlha se valí mezi temnými hroby, prastaré sídlo je dostatečně tajemné a stromy správně suché a pokřivené, to vše navíc v perfektních barvách. V tomhle směru teda Corman zabodoval na jedničku a neváhal bych Premature Burial zařadit hned za House of Usher. Příběh o chlápkovi, u kterého je lstí vyvolán kataleptický šok je pak dostatečně zajímavý a mrazivý, takže i tady šly body nahoru.

Nejvíc jsem se bál obsazení, respektive neobsazení hlavní role, ale Ray Milland, který o rok později exceloval v cormanovce „X“, zvládl svůj part na výbornou. Jasně, není to Price, ale v rámci možností se mu myslím v mnoha ohledech vyrovnává. Škoda jen, že jeho závěrečné běsnění nebylo trošku víc rozběsněné, ale na to si holt v těhlech starých kusech musíme zvyknout. Každopádně je Premature Burial skvělou volbou na dlouhé zimní večery, nebo, jako u mne dnes, krátké letní noci.