Dario Argento: La Terza Madre

Ač zapřísáhlý pivař, otevřel jsem si k dnešní projekci lahvinku vína. Situace si to vyžadovala. Po sedmadvaceti letech čekání, odkládání, ohlašování a rušení se totiž loni Dario Argento vrátil do matčiny náruče. Respektive náručí, protože matky odpovědné za jeho temnou představivost a bizarní nápady jsou tři. Ano, správně. Dnes jsem viděl Třetí matku. Nebudu zastírat, že Suspiria a Inferno patří mezi mé nejoblíbenjší horrory vůbec a že jsem se nepokrytě těšil, i když kdesi v hlavě se občas ozýval pochybný hlásek upozorňující na podivnou kvalitu posledních Argentových celovečeráků. A nebudu zastírat ani fakt, že La Terza Madre (Third Mother, Mother of Tears - jak jen chcete) na své předchůdce kvalitativně nemá. Proč ji tedy hodnotím jako velmi vydařené dílo? Nejprve se podívejme na příběh:

Na zapadlém Ŕímském hřbitově je vykopána rakev se schránou, jejíž obsah je ryze okultního charakteru - starobylý nůž, sošky démonů, podivné roucho. Tato se dostane do Muzea umění, kde poprvé kříží cestu hlavní hrdince Sarah (Asia Argento). Při zkoumání artefaktů je velmi brutálně zavražděna její kolegyně a vyšetřující detektivové samozřejmě příliš nevěří povídání o podivné skupině zohavených vrahů. Jen o pár hodin později je unesen syn hrdinčina partnera, události dostávají velmi rychlý spád a Sarah se tak dostává do zrůdného kolotoče událostí, které ji dovedou až k naplnění jejího osudu.

Děj je klasický, plný čarodějnic, z nichž většina bohužel vypadá jako ty trapné gotické holčiny, které se tváří jako by byly schopné zničit svět pohledem, ale každý měsíc škemrají u maminky o kapesné, protože nejsou schopné se o sebe postarat (internet je jich plný, určitě taky nějakou znáte). Ale o děj u Argenta, repektive u jeho nadpřirozených horrorů (gialla jsou jiný případ), nikdy příliš nešlo. Důležitá byla forma, kombinace režisérova vizuálního citu a výrazné hudby Claudia Simonettiho a Keitha Emersona (to v případě Inferna). Právě v těchto aspektech Třetí matka nedosahuje ani zdaleka dokonalosti svých starších sester, ale přesto se vysoce tyčí nad současnou produkci.

Největším rozdílem je, hlavně v úvodu, jakási nevýraznost a televiznost. Tytam jsou šílené barevné kombinace a bizarní vzory z let minulých. Nevím, jestli je to materiálem, nebo to prostě Dario už v hlave nemá, ale takové ty opravdu echt "Argentovské" chvíle spočítáte na prstech jedné ruky, přičemž ta nejlepší příjde hned po první vraždě a trvá jen pár vteřin, ale v tom momentě jsem byl zpátky v Infernu. Příliš mu nepomáhá ani Simonettiho hudba, která je sice plně funkční, ale chybí jí nějaký opravdu výrazný motiv (ten z úvodních titulků už nezazní). Za poslech bohužel příliš nestojí ani samostatný soundtrack. Dobře, teď už jsem vám obšírně sdělil, že to nevypadá jako Inferno nebo Suspiria, ale musím jedním dechem dodat, že to pořád vypadá skvěle.

Kameraman občas našel opravdu povedený úhel pohledu, většinou na nějaké to ňadro nebo vnitřnosti. Protože Argento se opravdu odvázal a neuhýba okem kamery ani ve chvílích kdy čarodějnice svačí vnitřnosti malého chlapce či mašírují něčí obličej sekáčkem na maso. La Terza Madre je s přehledem režisérova nejsyrovější záležitost (žeby silný vliv Masters of Horror?) a vzhledem k tomu, že většinu efffektů má na bedrech Sergio Stivaletti je se na co koukat. Bohužel, občas se na plac přimíchal i kompjůtr a trikařům podrazil nohy, ale naštěstí to není příliš často, aby to nějak výrazně nrušilo. Hlavní role jsou obsazeny nádherně, matku Asie hraje samozřejmě Daria Nicolodi a výraznou postavu kněze si střihnul veterán Udo Kier. Asia sama je samozřejmě úžasná. Úsměv, vlasy, bradavka, prostě všechno. Zarytí Argentovci, mezi které se samozřejmě počítám, si navíc užijí řadu odkazů na mistrova předchozí díla, kde, kromě obou starších dílů trilogie, upoutají především krásné citace Phenomeny. Radost na to koukat. Jsem přesvědčený, že lépe to dnešní Argento s dnešními možnostmi natočit nemohl.