Sergio Stivaletti: I Tre volti del terore

V historii italských horrorů lze nalézt lecos, ale jeden typ filmů povážlivě chybí. Jsou to horrorové antologie. Zatímco především britská kinematografie jimy v určitých letech díky skvělé společnosti Amicus přímu přetékala a Američani také lecos vytvořili, Italové se zdrželi zkrátka. Holt měli málo povídkářů, jejichž povídky by si o krátkou, půlhodinovou adaptaci říkali, o comiscu ani nemluvě. Nejvýraznější výjimkou v tomto směru je geniální gotická antologie Maria Bavy I Tre volti della paura (Black Sabbath). Další, kdo se pokusil výraznou mezeru zaplnit byl až o bez mála čtyřicet let veterán Sergio Stivaletti se svými I Tre volti del terrore (Three faces of Terror).

Už název silně podobný Bavovu majstrštyku napovídá, na koho že režisér odkazuje. První záběry zas silně upomenou na jeden z Amicusovkých kousků Dr. Terror House of Horror, ve kterém stejně jako tady cestuje několik zdánlivě běžných lidí vlakem, aby byly jejich životy navždy změněny přistoupivším cizincem. Takže nás čekají tři povídky, které se, ač natočené pár let po roce 2000, snaží vrátit do horrorově plodných let druhé poloviny dvacátého století. Jak se to Stivalettimu podařilo?

První příběh začíná jedné temné noci, ve které dvojice vykradačů hrobů narazí na pořádný vejvar. Z podivné hrobky plné vlčích obrázků urkadnou co se dá,včetně záhadně vypadajícího prstenu ve tvaru vlčí hlavy. Ano, ano, už dvakrát jsem použil přídavné jméno vlčí, takže samozřejmně nás čeká vlkodlak. A to ne vlkodlak ledajaký, žádné trapné digitální plácání na které jsme dnes bohužel zvyklí. Jde o poctivou maskérskou práci  plnou krve a završenou velmi povedenou přeměnou. U první povídce jsem si po lehce rozpačitém úvodu mlaskal a opravdu mě pobavila.

Hlavní hrdinové

Druhá nás přivádí do ordinace tak trochu nevšedního plastického chirurga, kterého žádá pohledná dívka, aby ji udělal ještě pohlednější. Přesněji, stejně pohlednou jako je její populární kamarádka. Lékař jí to odkýve jako hotovou věc a jelikož je to muž cti, šílený muž cti, svůj slib dodrží i když výsledek asi není přesně takový jaký si hrdinka představovala. Asi nejslabší kousek i když o krev taky nouze není.

Přeměna ve zvíře

Poslední tvář terroru si vzala přímou inspiraci ze v Creepshow zfilmované povídce Prám. Takže sledujeme trojic mladých lidí, kteří přijedou k jezeru, ve kterém je z neznámých důvodů zakázáno koupání. Samozřejmě scénáristé, kromě Stivalettiho ještě Antonio Tentori, nezašli tak daleko, aby nechali hrdiny sežrat odporným slizem, ale připravili jim celkem podařené, béčkově animatronické monstrum a jednoho hodně nerudného strážce jezera. Těžko říct, kdo je nebezpečnější.

Přeměna v krásku

Bohužel i když se autoři snažili o feel starých poctivých horrorů, pár faktů jim silně podráželo nohy. Především extrémně televizní kamera, která hlavně v úvodu připomíná německé kriminální seriály začátku devadesátých let. Ruku v ruce s ní jdou nevýrazní a opět televizně ploší herci ve většině hlavních rolí. Opakem jsou drobná camea, která znalého fandu více než potěší. První a zatím poslední roličku svého života si tu tak švihnul leader Goblinu Claudio Simonetti, který samozřejmě náležitě krvavě zemře. Kromě něj si tu sebe sama zahrál nejen režisér, ale i jeho slavnější kamarád Lamberto Bava.

V úvodu jsem napsal, že Stivaletti je veterán a řada z vás asi teď přemýšlí, co že ještě natočil. Věc se má tak, že Sergio je hlavně trikař, který spolupracoval snad s celou Italskou režisérskou špičkou, především Dariem Argentem. Film režíroval už pouze jediný, Fulcim nerealizovanou verzi voskového muzera - Wax Mask. Mimochodem skvělý film.