úterý, dubna 08, 2008

Nej roku 2007

Už mě to nebavilo. Pořád jsem si říkal, že jsem ještě neviděl všechny ty velké horrorové filmy loňska a tak bych ještě neměl rekapitulovat a vylézat na povrch Zemský s nějakým tím žebříčkem. Jenže dneska mi došla trpělivost a jelikož jsem už odevzdal všechny texy do nového čísla Filmagu Extra a Pes Baskervillský ve své televizní verzi z roku 1988 je podezřele průměrný a nudící, rozhodl jsem se něco málo rekreačně sepsat. Tudíž následující přehled berte jako takový průřez filmovou větví našeho nejoblíbenějšího žánru.

Největším překvapením loňského roku byla nejen pro mne adaptace nepříliš povedeného komiksu 30 Days of Night. Přitom všechno ukazovalo na pořádný průser. Režisér David Slade měl za sebou zatím jen hodně vyčpělou limonádu Hard Candy, v hlavní roli se objevil dušínovský Josh Hartnett a jak jsem již naznačil, předloha, i když graficky zajímavá, za moc nestojí. Jenže zázraky se dějí a tak mohla vzniknout možná nejlepší upírárna od dob Near Dark. Sice hodně popcornová, ale s atmosférou mrazivou jako lůno padesátileté tělocvikářky a naprosto nádhernými animálními upíry.

O Největší zklamání se stejnou měrou poperou provaření režiséři a jejich filmy, které se zdály býti sázkou na jistotu. Tim Burton přivedl do kin svou verzi legendy o Sweeney Toddovi, ale místo hřmotu prosvištělo sály pouze slabé zašustění. Johny Depp neumí zpívat, režisér si stále jede tu svou a o překvapení opravu JE nouze. Holt prefabrikát, jakých může Burton vyblít pět do roka. Druhým adeptem na největší zklamání je Frank Darabont a s ním to co umí nejlépe - adaptace Stephena Kinga. Bohužel The Mist je průměrná už jako povídka a její převod na plátna, při kterém bylo vypuštěno vše, co činilo onu povídku zábavnou, dopadl ještě mnohem hůř. Blábolení přehrávající náboženské fanatičky tu a tam proložené počítačovým monstrem nepobaví ani kdyby bylo zkráceno na desetiminutový klip.

Nejsmutnější událostí jistě bude únik workprintu Halloweenu Roba Zombieho, následné předělávání a vypuštění opravdu hloupého remaku. Rob sice má stále moji podporu a za Devil's Rejects i věčné absolutorium, ale tohle se mu opravdu nepovedlo. "Reimaginace" spočívala v tom, že se normální rodinka přetransformovala v permanentně klející prasata a všechno bylo špinavější a nudnější. Pro příště by měl Zombie zůstat u svých látek a nesnažit se zdokonalovat už dokonalé. Ale když už nic, tak to alespoň Carpimu hodilo nějaký dolary a to se počítá.

Největším návratem bude pro drtivou většinu fandů poslední zářez do čarodějnické série o Třech matkách. Dario Argento se vrátil takřka v plné síle a i když, to není Argento z dob Suspirie a Inferna, pořád to stojí zato. Jak už jsem napsal bezprostředně po zhlédnutí filmu, dnešní Argento to dnes lépe natočit nemohl. V těsném závěsu za italským mistrem hrůzy je jiný stařík a Argentův souputník z dob Dvou ďábelských očí, George A. Romero. Jeho, již pátý, vstup do země mrtvých, nazvaný tentokrát Diary of the Dead, byl očekáván s rozporuplnými pocity, ale George všem vytřel zrak. Ten film šlape jak hodinky, handy cam nepřekáží, má to myšlenku i příběh a zombie jsou pořád stejně nádherné a nenažrané jako před čtyřiceti lety. Bravo.

Nejhorší horror roku 2007 není lehké vybrat. Díky recenzování a své posedlosti vidět maximum hrůzostrašných filmů jsem loni narazil nejednu sračku. Když vynechám vyloženě amatérské a za zmínku nestojící filmy, tak mezi absolutní spodinu se měly tu čest zařadit především: "vlkodlačí" romantika z Rumunska Blood and Chocolate, upíří podivnost s jedním krásným zadkem Rise: Blood Hunter a teprve včera viděný kanibalský blábol Welcome to the Jungle. Co název, to protrpěná dvouhodinka, kterou mi už nikdy nikdo nevrátí.

Ani nejlepší horror se nevybíral lehce ale nakonec to vyhrál Dario. Sice jen o prsa (mnohem menší než má Asia) před Diary of the Dead a 30 Days of Night. Ale zasloužil si to. Takže ještě jednou: nejlepší horrorový film roku 2007 je La Terza Madre režiséra Daria Argenta.

A na závěr ještě pár horrorů, které by určitě neměly uniknout vaší pozornosti: 28 Weeks Later, Dead Silence, Planet Terror, El Orfanato, Primeval, [REC].

čtvrtek, dubna 03, 2008

El Orfanato

Není pochyb o tom, že je-li dneska nějaká země udávající rytmus horrorovému žánru, je to Španělsko. Asie je až na několik drobných výjimek naprosto vyčpělá, Amerika se potácí v bahně remaků, ze kterého tu a tam vykoukne nějaký ten stařík, aby alespoň trochu navrátil čest téhle kdysi horrorové velmoci. Španělská nová krev byla vypiplána především Brianem Yuznou a Juliem Fernándezem, kteří pod hlavičkou Filmaxu dali šanci mnoha začínajícím horrorářům. Paco Plaza, Naco Cerdá a samozřejmě Jaume Balaguéro - to jsou jen některá jména, která se proslavila ve spojení s touto producentskou dvojkou. A jak se mašina jednou rozjela, už nešla zastavit. Španělsko se horrorově rozrůstá a dávno už to není jen Filmax. Guillermo del Toro svým jménem zaštítil celovečerní debut režiséra Juana Antonia Bayona o opuštěném sirotčinci, který vlastně možná není až tak opuštěný. A myslím, že se jim to celé nakonec docela povedlo.

Jde o klasickou duchařinu. Vlastně ne, to není přesné. Jde o tu nejklasičtější duchařinu, jakou si jen dokážete představit. O opravdovou esenci duchařských filmů, kde není ani stopa po nějaké originalitě, ale tentokrát to tak moc nevadí. Bayon prostě nakoukal hromadu horrorů, zjistil co v nich je nejstrašidelnější a všechny ty okopčené postupy hezky jeden za druhým naházel do svého filmu. Takže tu máme starý velký dům, zatížený tajemstvím, malé dítě, které vidí něco víc než dospělí, tajemné okolí s temnou jeskyní, podivnou stařenu, strašidelné zvuky, skeptického muže a hromádku duchů. To vše poskládáno se zručností mistra v příběh, který nemá šanci překvapit, ale šlape jako kvalitní hodinky. Samozřejmě je tu i prostor pro nějakou tu pointu, ale story k ní dospěje spíš přirozeně, než aby se najednou vše otočilo o 180 stupňů.

Jak jsem napsal, natočeno je to naprosto skvěle, kamera kouzlí, hudba zcela funkční, herci a především Belén Rueda v hlavní roli jsou vynikající, za což jistě může i jejich neokoukanost a vůbec to celé působí zcela dokonale. Jenže. Jenže zcela dokonalé to není, ta naprostá přesnost, absolutní načasování všech očekávaných lekaček a příběh jehož jednotlivé nuance jsou jasné už po deseti minutách - to všechno prostě malilinko nudí a zamrzí. Kdyby se tvůrci alespoň trošku odvázali a zkusili něco málo víc originálního, pak by to teprve byla nádhera. Pro neznalé fandy ale bude El Orfanato skvěle strašidelným zážitkem. Ale oni si možná počkají na natáčený americký remake...