pondělí, října 29, 2007

Lamentování o SKONu podruhé

Bez zbytečných keců...

Horor a Dark art festival - SKON 2007-1.12.2007

Místo:
Praha-Kino Aero, Biskupcova 31, Praha 3, (Na místě bude otevřený bar, poblíž je pizzerie, restaurace a PIVNICE)

Obsah:
začátek : 10,00 hod

Projekce hororových filmů a vlastní tvorby
Tři tematické přednášky
Výstavy (fotografie, kresba, malby, skulptura)
Taneční performace
Hudební podkres
Tematický design

konec : 17,00 hod
Afterparty: klub Styx

Výsledek:
Zahlcení všech vašich smyslů na té nejlepší úrovni po celou dobu akce, rozšíření obzorů - a následné uvolnění na afterparty.

Pořadatel: http://www.sanctuary.cz/skon

úterý, října 23, 2007

Edward Penishands


Opravdu tohle potřebuje komentář?

pondělí, října 22, 2007

The Entity vs Poltergeist

Filmů s tématikou poltergeistů, tedy duchů, kteří jsou tak trochu naštvaní a dávají to najevo různými způsoby, od házení nábytkem až po zabíjení chudáků, kteří se jim připletli do cesty, je celá řada. Za všechny jmenujme skvělé duchařiny jako The Haunting (1963), Amityville Horror (1979) které do tohoto ranku patří pouze částečně a samozřejmě dokonalý Poltergeist (1982). Mají řadu společných rysů - zlo je vázáno na konkrétní místo (první dva jmenované) nebo na konkrétní osobu, často nebývá zobrazeno a staví se na pouzích náznacích, případně nás straší předměty denní potřeby, které se chovají krapátek nestandardně. Za velký mezník bývá po právu označován právě Poltergeist Tobe Hoopera a Stevena Spielberga, který je dodnes v mnoha směrech nepřekonán. Málokdo však ví, že rok před Poltergeistem měl premiéru film The Entity (1981), který je mu v mnohém podobný. Tím netvrdím, že by snad slavní režiséři opisovali, spíš chci jen poukázat na to, jak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došel dech satanským kouskům a filmaři se vrhli na pole méně probádané.

Barbara Hershey vs JoBeth Williams

Ovšem podobnost těchto dvou filmů je i tak zarážející. Posuďte sami. V obou žije +- typická americká rodinka v typickém americkém baráčku a zničeho nic se začne dít něco podivného. Nábytek se pohybuje, rodinní příslušníci jsou napadáni a všechny tyto úkazy mají jistou spojitost s osobou ženského pohlaví. Pomoc nakonec poskytne tým parapsychologických specialistů, kteří dům za pomoci moderní techniky zkoumají. V obou hrají víceméně neokoukaní, typově podobní, herci, oba jsou na vysoké technické úrovni a oba by měly patřit mezi klasiku. Samozřejmě ale najdeme řadu rozdílů. The Entity je záležitost čistě dospělého publika, duchovi nejde ani tak o bytost ženského pohlaví, jako o to pohlaví samotné a jeho hlavním cílem je šukat a šukat. Nástup je famózní, už po prvních osmi minutách leží hlavní hrdinka zneuctěná na posteli a divák je nadšený jak skvělým zpracováním tak faktem, že ho čeká ještě podobně nabitých 110 minut. V těch to sice občas trochu zaskřípe, přecijen dějová čistost Poltergeista je mnohem výraznější, ale i tak si zkuste The Entity sehnat a sami zjisti, že už rok před klaunem schovaným pod postelí měli někteří duchové poměrně zvrácené zájmy. Orgasmus jsem sice, narozdíl od hlavní hrdinky, neměl, ale moc nechybělo. The Entity je horror jak víno.

neděle, října 21, 2007

Island of Lost Souls

Když na začátku třicátých let začalo studio Universal převádět na filmové plátno slavné knižní předlohy spadající do našeho žánru, dostavil se nečekaný, ale právem zasloužený úspěch. V rychlém sledu tak byla lačným divákům předhozeny adaptace nejvýznamějších horrorových románů. Draculu a Frankensteina (oboje 1931) následovala brzy první zvuková verze Murders in the Rue Morgue (1932) v závěsu s dalšími kusy E.A. Poa, až se nakonec vše rozplyznulo do nikdy nekončící série crossoverů a pokračování. Ale o tom někdy jindy. V té době se o podobný průlom pokusilo i konkurenční studio Paramount Pictures. Nejprve věnovali světu vynikající adaptaci Dr. Jekyll and Mr. Hyde (1931) režiséra Roubena Mamouliana a rok nato neméně zásadní, byť dnes o poznání méně provařený Island of Lost Souls (1932).

Ten pochází z pera klasika H.G. Wellse, jehož díla byla převáděna na plátno prakticky od počátku kinematografie (poprvé 1902 First Men in the Monn jako Le Voyage dans la lune). Příběh je prostý a dostatečně provokativní nato, aby byl film v Británii zakazován ještě v padesátých letech. Edward Parker (Richard Arlen) je po ztroskotání své lodi zachráněn plavidlem, které veze zásilku exotických zvířat na odlehlý ostrov. Okolnosti tomu chtějí, že je donucen na ostrově, kterému vládne výstřední vědec Dr. Moreau (Charles Laughton), zůstat a přihlížet doktorovým hrozivým praktikám, při nichž transformuje nejrůznější zvířata do lidem podobných bytostí. S lidským vzevřením ale přichazí i lidské uvažování a touhy a tak celý experiment, ve kterém si šílený lékař hraje na boha musí nutně skončit tragicky. Notoricky známý děj románu a několika na něm postavených filmů asi netřeba více rozebírat, radši se mrkneme na jiné, zajímavější aspekty téhle verze.

Bela Lugosi

Především obsazení je famózní. Často bývá citován Bela Lugosi jako Vykladač zákona, ale opravdovou hvězdou je slavný Charles Laughton v roli doktora Moreau. Kreace, kterou prý vytvořil podle svého zubaře je jednou z nejlepších v dějinách slizských padouchů. O to víc zabolí vzpomínka na sádlo Marlona Branda ve verzi z roku 1996. Kapitolou samu pro sebe pak jsou masky z dílny Wallyho Westmora. Ten si vydobyl slávu už přeměnami v o rok starším Jekyllovi a Hydovi, ale monstra v Island of Lost Souls jsou jeho životním dílem. Nejvíce vyzní v makabrickém závěru, který jistě mnohokrát louskal (stejně jako snovou scénu z Plague of the Zombies) Lucio Fulci, před tím, než se rozhodl zasvětit život detailu. Určitě by šlo ještě zmínit (na svou dobu) celkem odvážné scény s erotickým podtextem a krásné prostředí džungle snímané vyvedenou kamerou, ale to by pro vás nezbylo nic k objevování. A to by vás určitě mrzelo.

pátek, října 19, 2007

SKON 07

Na přání Lament (proto vtipně ten obrázek), jedné z mála žen, které se u nás systematicky věnují horroru, vkládám na svůj úžasný blog pozvánku na akci nazvanou SKON. Měl by to být jednodenní con věnovaný čistě horroru, odehrávající se naštěstí v Praze. To jestli se tam potkáme závisí především na finální podobě programu, takové ty dark art piškuntálie mě osobně moc neberou, ale třeba nám promítnou i nějak ten fajn film. Každopádně:

SKON festival dark artu a hororu

Tento druhý ročník bude o něčem hodně jiném než minulý. 1. prosince v kině Aero (Biskupcova 31, Praha 3) narazíte na zbrusu nový festival, kde se krom řady přednášek, diskuzí, promítání, ukázek a zábavy představí i někteří naši dark artoví výtvarníci. Sedm hodin napětí a afterparty v klubu Styx. Program už je hotov, odtajňování může začít.

středa, října 17, 2007

Horror.cz :)

Už dlouho jsem nenapsal nic, co by někoho byť jen malilinko naštvalo. Povídání o giallech si stejně přečte jen Cabal a Nekromantik, který nad ním jistě navíc zoufale kroutí hlavou. Jenže do koho si rýpnout. Snadné cíle se rychle omrzí, THS a čajochové v nedohledu a tak nezbývá než googlovat. Dneska jsem měl štěstí. Narazil jsem na nadmíru zajímavý blogpost, který mě sice trochu zamrzel, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem jej našel a můžu jej náležitě okomentovat. Zabývá se mými reakcemi na raný horror.cz a jeho celé znění je tady. O tento server jsem se už jednou lehce otřel a ihned jsem za to byl v komentářích náležitě pochválen.

Anonymní řekl(a)...

Nejen tento článek, ale celý blog je stejně debilní jako jeho autor.


Tehdy jsem se vysmíval faktu, že jsme s Humanbeingem zcela náhodou nalezli na horror.cz nějaký neocitovaný překlad článku z wikipedie o historii filmového horroru. Když jsem na to sobě vlastní sarkastickou formou upozornil pod oním článkem, byla má reakce smazána. Humanbeing sám tam poté mezi recenzemi nalezl nějakou svou starší věc ze Studny. Tehdy se to myslím celkem v klidu vyřešilo, člověk co rozkrádal recenze byl odtamtud vypoklonkován a Andrejka, pilná to překladatelka wikipedie se naučila citovat (ta historie horroru už tam bohužel není). Na základě tohoto jsem si na horror.cz vytvořil názor a dál ho neřešil.

Obitus, vloženo 18:24:27 12. 01. 2007
... je to dost waste of time, casto preklady z imdb a buhvi odkud jeszte, clanecky kratounke a o nicom


Jojo, tahle moje lednová noticka z Taverny autorku tak podráždila. Popravdě nevím proč, horror.cz tak tehdy opravdu vypadal, občas jsme se tam chodili s Tsunamim zasmát při náhodném listování jejich texty. Ovšem to, že jsem byl označen za žárlivce a závistivce mě velmi mrzí. Ne, opravdu nebylo serveru horror.cz co závidět. Dnes už je to jiné, líbí se mi, jak s mladickým nadšením, plni entusiasmu autoři pravidelně a občas i zajímavě aktualizují. Dnes bych napsal něco takového:

Obitus, vloženo 18:24:27 17. 10. 2007
... neni to az takovej waste of time, obcas ctivy clanek o necem, pro teenagery idealni


BTW zaujala mě v tom postu ještě jedna drobnůstka.
"Že nás studnaři pomlouvaj a dělaj nám na webu bordel (jako třeba to s tou anketou, že?) je jejich věc, oni se ztrapňujou." - tady vůbec nevím která bije, nejsem pravidelný čtenář, ale myslím, že by mě mohlo pobavit, kdyby mi někdo řekl o co přesně jde....jsou nějací zanícení fandové Studny, kteří robí konkurenci neplechu? Nebo snad dokonce podloudná akce jednoho z mých kolegů adminů? Hmmm?

sobota, října 13, 2007

Mario Bava: I Vampiri

Úsvit italského horroru přišel společně s prvním z jeho velikánů, Mariem Bavou. Je sice pravda, že vůbec prvním taliánským horrorem byla němá verze Frankensteina z dvacátých let, ale bůh ví, kde té je konec a jak to s ní vlastně bylo. Za počátek všeho tedy můžeme s klidem považovat I Vampiri z roku 1956, pod které se takřka stejným dílem podepsali režisér Ricardo Fredda a jeho tehdejší kameraman Mario Bava. Dlouho, předlouho jsem měl k dispozici pouze verzi v originálním znění bez jakékoli titulkové podpory, ale naštěstí se to nedávno změnilo. Takže jsem měl konečně možnost tak zásadní film pořádně prozkoumat a musím říct, že jsem byl dost překvapený.

Zaprvé, z těch několika fotografií, které jsem měl možnost před zhlédnutím filmu vidět jsem nabyl představy, že jde o klasickou Italskou gotiku, kterou dovedl Bava k dokonalosti v Black Mask. Ani náhodou. Jasně, gotické prvky v podobě rozlehlého středověkého sídla, laboratoře šíleného doktora (a jeho kulhajícího poskoka) a staré hraběnky tu jsou a hrají velkou roli, ale vpodstatě celý film sledujeme novináře, který pátrá po okolnostech série nevyřešených vražd. Mladé dívky, nalezené bez kapky krve, má na svědomí vrah, přezdívaný v ulicích Paříže "Upír" a hrdina se velmi postupně dostává až na kloub záhadě, která za tím vším stojí. Rozhodně už v tomhle kousku, který se tedy odehrává ve 20. století, je mžné nalézt určité prvky gialla, včetně nějakého toho detailu na černé rukavice.

Nejsilnější jsou ale rozhodně goticky laděné scény, kdy ve starém hradě povlávají v opuštěných chodbách záclony a ze schodiště důstoným krokem schází baronka oděná v černé. Těžko říct, jak moc se na jejich výsledné podobě podílel Bava, který převzal režii po cholerikovi Freddovi, když mu zas jednou ruply nervy a navždy odjel z placu. Hudba je poměrně nezajímavá, má mnohem blíž k Unversalovským horrorům čtyřicátých let nebo Hammeru let šedesátých, než k tomu na co jsme zvyklí z Italské provenience. Za zmínku spíše stojí nádherné speciální efekty, kdy v nepřetržitém záběru někdo zestárne nebo omládne. Moc jsem po tom nepátral, ale předpokládám, že se pracovalo hlavně se stínem a světlem, stejně jako v jedné z ranných verzí Jekylla a Hyda. Výsledek je každopádně famózní. I Vampiri určitě nejsou nejlepším Italským horrorem a asi by se ani nevlezli mezi padesátku nejlepších, ale za zhlédnutí určitě stojí. Třeba už jen z toho důvodu, že u nich to všechno začalo.

čtvrtek, října 11, 2007

Sweeny Todd

Právě jsem na Cabalovo doporučení dokoukal skvělou adaptaci známého britského příběhu o holiči, kterému občas ujela ruka. Pár slov jsem o pocitech z filmu načmáral na Blog Filmagu, takže tady už pouze přidám kraťounký klip z úvodu. Jediná minuta filmu strčí svou atmosférou do kapsy nejen Burtonův prefabrikovaný a nepřekvapivý trailer, ale možná i celý jeho rozjuchaný film, uvidíme...

čtvrtek, října 04, 2007

Seriálový podzim #1

Rok se s rokem sešel a na trackery se postupně vrací většina seriálových hitů loňska. Dneska se mrknu na dva kousky, které už mají za sebou minimálně jednu sezónu a každý si vybudoval dostatečnou fanouškovskou základnu. Vzhledem k časovému presu nejsem schopen sledovat vše co se mihne a zůstávám tak věrný hlavně ověřeným sériím. Na show, která letos začínala premiérově si posvítím až budu mít čas trochu víc tu novou seriálovou džungli prozkoumat.

Nejvíce očekávanou událostí byl bezesporu začátek druhé řady skvělých Heroes. A musím na rovinu říct, že tak neuvěřitelně slabej čajíček jsem nečekal. Sledujeme asi dvacet pět dějových linií se starými známými, ale i několika novými nesympatickými hrdiny. To by nebyla až taková hrůza, první řada fungovala z počátku stejně, jenže její hlavní silou bylo to, jak se hrdinové vypořádávali se svými nově nabytými schopnostmi. Divák je postupně s nimi objevoval a odhaloval tajemství, která se kolem jednotlivých postav vršila. Jenže ve dvojce už se všichni známe a pár nováčků, kteří se navíc nevyvedli už to nezachrání. Kapitolou samou pro sebe je příběh odehrávající se v historickém Japonsku. Děje se naprosto přesně to, co byste očekávali a navíc kdysi pouze nesympatický Hiro už absolutně přerostl v obtloustlého komika, který se motá sem a tam a občas o něco zakopne. Otec je na něj jistě hrdý. Jediné světlé momenty vidím v novém zabijákovi a samozřejmě doufám v razantní návrat Sylara. To, že Heroes možná dopadnou jako Lost naznačujě řada indicií...

Další mnou sledovaná show je na tom naštěstí mnohem lépe. Prison Break ještě více tlačí na pilu a je to opravdu síla. Totálně neuvěřitelné, totálně nepravděpodobné a totálně zábavné. To, že už se zase utíka z vězení mi vůbec nevadí, určitě lepší, než kdyby se opět pobíhalo celou Amerikou a postavy by se neustále náhodně scházely na letištích. Takhle se prostě jednou náhodně sešly za mřížemi a už to jede. Tvůrci ještě přitvrdili a pokud je v zakrvácené krabici na konci třetího dílu to co si myslím (a určitě nejsem sám), tak jim tleskám a mají mou plnou podporu do dalších podobně šílených dílů a řad. Herecky je to samozřejmě stále špička, které Heroes nemůžou sahat ani po okraj nově nabytých tenisek bývalého kapitána Bellicka. Uvidíme, co přinesou další týdny. Třetí sezónu rozjíždí pohodový Supernatural a samozřejmě se vrací i ten nejlepší - Dexter.

úterý, října 02, 2007

Umberto Lenzi: Così dolce... così perversa

Osudove vyhlížející bruneta se dívá do zrcadla a pomalu si rozčesává své dlouhé vlasy. Nahá hruď se dme těžko skrývaným rozlušením. V rohu zrcadla si kamera všimne vstoupivšího černě oblečeného muže a rychle zoomuje na zachmuřený pohled jeho pichlavých očí. Hudba graduje, vítejte v pravěku gialla.

Přebal soundtracku.

Jean Reynaud (Jean-Louis Trintignant) je čím dál tím unavenější ze svého chladného manželství s Danielle (Erika Blanc) a hledá sebemenší záminky k úniku z nic neříkajícího vztahu. To pravé rozptýlení přichází v podobě krásné tajemné sousedky Nicole (Carroll Baker). K té ho dovede zlatá cetka, kterou zapoměla (úmyslně zanechala?) ve výtahu jejich společného domu. Vzájemné sblížení je možná až příliš jednoduché a rychlé, ale Jean se ve své zaslepenosti touhou křehké blondýnce zcela oddá. Což se možná ukáže být osudovou chybou...

So sweet...

Všeuměl Umberto Lenzi přišel v roce 1969 s druhým giallem v rychlém sledu a sázka téměř na jistotu se mu samozřejmě vyplatila. Ve snaze navázat na předchozí velmi úspěšné Orgasmo zopakoval nejen provokativní název, ale i hlavní lákadlo v podobě Carroll Baker. Ta zde hraje tajemnou, ohrožovanou a posléze milovanou ženu, která velmi dobře ví co chce a neváhá pro dosažení svých cílů využít všech svých zbraní. Dočkáme se tak povinné dávky rozhoupaných ňader, nepovinných lesbických náznaků a velkého množství detailních záběrů na široce rozevřené oči ženských hrdinek (kameraman Guglielmo Mancori s Lenzim dělal už Orgasmo).

A Blade in the Dark

Psal jsem, že So Sweet...So Perverse je giallo, ale nadšenci do maskovaných zabijáků, ostrých břitev a cákanců rudé barvy si musí uvědomit, že Blood and Black Lace bylo natočeno před pouhými pěti lety a Dario Argento si na reformování žánru svým Ptákem s křišťálovým peřím musí ještě rok počkat. Pohybujeme se tedy v období které bylo otevřené experimentům a ve kterém si mohl každý režisér dělat prakticky co chtěl. Takže více než klasické giallo, tak jak jej chápeme dnes, se všemi nezbytnými proprietami, jde spíš o kriminálně laděné drama, které mělo na žlutavý žánr nesporný vliv. Z notorických prvků, ktré dobře známe ze slavnějších kousků bych jmenoval především opravdovou zrcadlovou smršť, každou minutu se někdo v zrcadle okoukává, někdo něco v zrcadle sleduje, nebo se prostě jen před zrcadlem míhá. Lenzimu by se na Petříně líbilo. Ještě jedna, dnes už klasiká věc tu má významnou roli. Staré točité schodiště s výtahem umístěným ve svém prostředku, který slouží jako eskalátor celého děje. Scény s ním patří k tomu nejlepšímu.

Zrcadlo a ňadra, základ dobrého gialla.

Ne náhodou je na stoličce jednoho z producentů usazen Sergio Martino, který se zde evidentně rád nechal inspirovat pro svou pozdější tvorbu. Podobné vrstvení dějových zvratů má například jeho ranný kousek The Strange Vice of Mrs. Wardh, ale Lenziho postupy jsou jasně viditelné i v dalšíh Martinových příspěvcích k tématu. Zmínku si ještě zaslouží výrazná a jako takřka vždy skvělá hudba workoholika Rize Ortolaniho, posílená intenzivní úvodní písní. A samozřejmě, extra pochvala pro Carroll Baker, které role osudových žen prostě sedí.

Na závěr přikládám delší ukázku přímo z filmu, která jasně ukazuje, jakou že atmosférou se tenhle raritní kousek vyznačuje. Pokud vám to nic neřekne, tak vůbec nemá smysl se po něm shánět. Vaše chyba.

pondělí, října 01, 2007

Angel

Je tomu takřka přesně rok, co jsem komplětně dokoukal nejlepší TV Show historie, Buffy. Abych zustal věrný tradici, tak jsem si letos prásknul do žíly další whedonovku, spin-off blonďaté přemožitelky upírů, nazvaný Angel. Angel samozřejmě protože hlavní hrdina je Angel (tuto větu prosím nominovat na cenu akademie), náš starý známý věčně smutný upír s duší. Aby taky nebyl věčně v depresi, když ví, že jediný okamžik dokonalého štěstí ho o duši připraví a on se zas ocitne na začátku = vraždit nemluvňata, znásilňovat ženy a vypalovat jejich příbytky.

Určitě si pamatujete, že Angel odfrčel od Buffy poté, co srovnala se zemí Sunnydaleskou střední a namířil si to přímou cestu do L.A. Tady ho osud donutil založit podivnou detektivní kancelář, řešící podivné případy. Dříve nebo později se mu do cesty dostali i někteří staří známí z Pekelné brány. Z těch opravdu důležitých to jsou Cordelia, která převezme po Buffy úlohu jeho životní lásky a zároveň s tím převezme od Tary úlohu nejotravnějšího elementu seriálu. Naštěstí v poslední, páté řadě už jen přicmrndává a na volný flek zabírá borec z největších, blonďatý hláškař Spike. Jeho střety s Angelem jsou jednoznačně to nejlepší co může celá show nabídnout. Ze strých borců se vrací ještě Wesley, aby z posměch budícího "rogue demon huntera" přerostl v nejtemnější postavu vůbec.

Illyria

Ale "temný přerod" čeká víceméně všechny členy ansáblu. Hlavně ve chvíli kdy se stanou součástí svého největšího protivníka, právnické firmy Wolfram and Hart. Kadboch Gunn obětuje bývalou přítelkyni pro své nově nabyté právnické postavení, zelenej vtipálek Lorne se pořádně vybarví v posledním díle, křehounká Fred projde přeměnou asi největší a rozhodně vykvete v podobě sexy Illyrie do krásy. Prostě obdobný postup jako byl v Buffy, i když Angel nikdy nezačínal jako rozjuchaná podívana pro teenagery.

You're a bloody puppet!

Jedinou chybičku Angela bych viděl v tom, že mu chybí opravdu výrazné díly. Jasně, jsou tu momenty. Prakticky pokaždé, když někdo zpívá Lornovi, případně pokaždé, když se nasere Spike, ale vyloženě geniální díly trochu chybí. I když pár bych se jich našlo. Nejvtipnější je rozhodně kousek, ve kterém se dvoumetrový temný upír promění v plyšovou hračku. Skvělý je i zombie díl a samozřejmě závěry většiny řad, především té poslední. Závěrečný díl sice nedosahuje monstrozity toho v Buffy, ale emocialně je hodně vypjatý a nekompromisní. Stejně jako většina seriálu - hrdinové umírají, padouši převlékají kabát, nevinní jsou mučeni a to všechno doplněné tunami hlášek a skvělou atmosférou. Zábava od začátku do konce.

Giovanni Lombardo Radice chatující

Tento článek byl původně publikovaný na Studně, ale byl to pro mě takový zážitek (ten chat, ne to publikování), že se o to podělím se svými skalními fanoušky i tady. Navíc to, vzhledem k tempu aktualizací, tak rychle nezmizí.

17. září, v pozdních odpoledních hodinách na mne z Google readeru vyskočilo upozornění, že server Cinema Nocturna, slavící v těchto dnech páté výročí vzniku, připravil pro fandy milé překvapení. Podvečerní chat s italskými herci Barbarou Magnolfi (kterou jsem bohužel stačil pouze pozdravit) a Giovannim Lombardo Radicem. Zajásal jsem a s odvahou sobě vlastní se na chat přihlásil, abych pak zbaběle pročítal rozhovor a vyčkával na svou příležitost. Ale nebojte se, nakonec jsem se osmělil a dozvěděl se řadu zajímavostí. Ale postupně...

Otec Spilleto


Jméno Giovanniho Lombarda Radica aka Johna Morghena (dnes si nechává říkat Johnny) asi většině z vás příliš neřekne, ale minimálně z fotografií lemujících tenhle post byste měli mít pocit, že ho znáte. Ortodoxní fandové z klasických Italských horrorů snad všech zásadních režisérů kromě Daria Argenta a mainstreamově zaměření horroráři alespoň jako nejvýraznější postavu loňského remaku Omena - otce Spiletta. Jak jinak měl fanoušek z Česka začít rozhovor, než klasickým dotazem, jak se mu u nás při natáčení líbilo.


"Praha je krásná."

No proč ne, pro začátek to mohlo stačit, důležité je, že si se mnou začal povídat. Další můj dotaz už směřoval do Itálie a to rovnou k Fulcimu. Ano, jak správně tušíte, musel jsem se zeptat na nejslavnější scénu Pátera Thomase, užasně detailní provrtání Johnnyho hlavy vrtačkou. Bohužel, nebyl jsem první ani tisící a tak mě měl uspokojit pouze odkaz na hercovy oficiální stránky. Bude muset i vás, tady je: giovanilombardoradice.com. Nastalé trapné ticho, ve kterém jsem, jelikož jsem na chat narazil náhodou a neměl tudíž připravené otázky, intenzivně pročítal IMDb, naštěstí zachráňoval o poznání lépe připravený James jehož Bloody Italiana Blog vřele doporučuju. Giovanni se tak postupně rozhovořil o svém vztahu ke slavným režisérům a hercům, se kterými měl tu čest spolupracovat:


Paura nella città dei morti viventi


"Jaké bylo natáčení Cannibal Feroxu a jaká byla práce s Umbertem
Lenzim
?"

"Stálo to za.... no, víš co děláš každé ráno na záchodě, slovo na pět
písmen.
"

"Bylo to tak hrozný?"

"Horší, v porovnání s tím se dá říct, že sraní miluju."

"To je mi líto a co film, jsi s ním spokojenej?"

"Ne a už nikdy ho nechci vidět! Hrozně přehrávám a film sám je fašistickej a dokonce pedofilní. A to se ani nezmiňuju o té scéně s dvěma domorodci! ODPORNÉ!"

"A co herci a režisér, Umberto Lenzi?"

"Lenzi neustále řval na ty, co mu to dovolili. Na mě ne. Fašismus až na prvním místě, šikanování nejslabších..."

Cannibal Ferox

K tomu bych snad jen dodal, že v rámci Johnnyho tvorby, kterou jsem zatím měl možnost zhlédnout pokládám jeho výkon v Cannibal Feroxu za jeden z nejlepších. Ale chápu jeho znechucení. On je to v podstatě klidný intelektuál, který, když jsem se divil, že neviděl původního Omena, říká:


"Já moc do filmů nejsem. Já jsem raději v nich."

Jak už tak u herců bývá zvykem, Johnny hodně chválil své kolegy, především Michele Soaviho, se kterým dělal na třech filmech. S velkou úctou vzpomínal na režiséra Antonia Margheritiho, kterému mimochodem vlastní syn vytváří oficiální stránky. Právě při natáčení Margheritiho Cannibal Apocalypse pak Johnny potkal dalšího velikána světového horroru, Johna Saxona. Následovala rozprava o Deodatově House at the Edge of Park, který jsem neviděl a tak ji raději promlčel, aby se mě poté Johnny optal, odkud že z Čech vlastně jsem. Tím začal třičtvrtěhodinový rozhovor o komunistech, Dubčekovi, roce 1968 a politice vůbec, Praze, kostelech, loutkách....zbytek osazenstva se sice asi nudil, ale co už. Každopádně Johnny celkem překvapil svou znalostí českých reálií a historie. To jsem částečně oplatil, když jsme si společně zanadávali na Berlusconiho :).


"Praha byla nejoblíbenějším městem mé matky, naposledy ji navštívila těsně před sovětskou invazí. V roce 1968 několik dní v kuse plakala..."


To už se chat chýlil ke konci, protože hlavní host se chystal na párty k Rosselle Falk, dnes osmdesátileté herečce, která se svého času objevila i v několika giallech a my máme možnost ji vidět na právě vydávaném DVD Sedm krvavých orchidejí od společnosti Řitkavideo. Ještě jsme si popovídali o krásných herečkách, kde zamrzela jeho neznalost Brigitte Lahaie a rozešli se se slzou v oku. Bylo to moc fajn.


"Bye Obitus, visit my site and write me on the mail, if you wish..."

"Yeah, I will."

Sergio Stivaletti: I Tre volti del terore

V historii italských horrorů lze nalézt lecos, ale jeden typ filmů povážlivě chybí. Jsou to horrorové antologie. Zatímco především britská kinematografie jimy v určitých letech díky skvělé společnosti Amicus přímu přetékala a Američani také lecos vytvořili, Italové se zdrželi zkrátka. Holt měli málo povídkářů, jejichž povídky by si o krátkou, půlhodinovou adaptaci říkali, o comiscu ani nemluvě. Nejvýraznější výjimkou v tomto směru je geniální gotická antologie Maria Bavy I Tre volti della paura (Black Sabbath). Další, kdo se pokusil výraznou mezeru zaplnit byl až o bez mála čtyřicet let veterán Sergio Stivaletti se svými I Tre volti del terrore (Three faces of Terror).


Už název silně podobný Bavovu majstrštyku napovídá, na koho že režisér odkazuje. První záběry zas silně upomenou na jeden z Amicusovkých kousků Dr. Terror House of Horror, ve kterém stejně jako tady cestuje několik zdánlivě běžných lidí vlakem, aby byly jejich životy navždy změněny přistoupivším cizincem. Takže nás čekají tři povídky, které se, ač natočené pár let po roce 2000, snaží vrátit do horrorově plodných let druhé poloviny dvacátého století. Jak se to Stivalettimu podařilo?


První příběh začíná jedné temné noci, ve které dvojice vykradačů hrobů narazí na pořádný vejvar. Z podivné hrobky plné vlčích obrázků urkadnou co se dá,včetně záhadně vypadajícího prstenu ve tvaru vlčí hlavy. Ano, ano, už dvakrát jsem použil přídavné jméno vlčí, takže samozřejmně nás čeká vlkodlak. A to ne vlkodlak ledajaký, žádné trapné digitální plácání na které jsme dnes bohužel zvyklí. Jde o poctivou maskérskou práci  plnou krve a završenou velmi povedenou přeměnou. U první povídce jsem si po lehce rozpačitém úvodu mlaskal a opravdu mě pobavila.

Hlavní hrdinové

Druhá nás přivádí do ordinace tak trochu nevšedního plastického chirurga, kterého žádá pohledná dívka, aby ji udělal ještě pohlednější. Přesněji, stejně pohlednou jako je její populární kamarádka. Lékař jí to odkýve jako hotovou věc a jelikož je to muž cti, šílený muž cti, svůj slib dodrží i když výsledek asi není přesně takový jaký si hrdinka představovala. Asi nejslabší kousek i když o krev taky nouze není.

Přeměna ve zvíře

Poslední tvář terroru si vzala přímou inspiraci ze v Creepshow zfilmované povídce Prám. Takže sledujeme trojic mladých lidí, kteří přijedou k jezeru, ve kterém je z neznámých důvodů zakázáno koupání. Samozřejmě scénáristé, kromě Stivalettiho ještě Antonio Tentori, nezašli tak daleko, aby nechali hrdiny sežrat odporným slizem, ale připravili jim celkem podařené, béčkově animatronické monstrum a jednoho hodně nerudného strážce jezera. Těžko říct, kdo je nebezpečnější.

Přeměna v krásku

Bohužel i když se autoři snažili o feel starých poctivých horrorů, pár faktů jim silně podráželo nohy. Především extrémně televizní kamera, která hlavně v úvodu připomíná německé kriminální seriály začátku devadesátých let. Ruku v ruce s ní jdou nevýrazní a opět televizně ploší herci ve většině hlavních rolí. Opakem jsou drobná camea, která znalého fandu více než potěší. První a zatím poslední roličku svého života si tu tak švihnul leader Goblinu Claudio Simonetti, který samozřejmě náležitě krvavě zemře. Kromě něj si tu sebe sama zahrál nejen režisér, ale i jeho slavnější kamarád Lamberto Bava.


V úvodu jsem napsal, že Stivaletti je veterán a řada z vás asi teď přemýšlí, co že ještě natočil. Věc se má tak, že Sergio je hlavně trikař, který spolupracoval snad s celou Italskou režisérskou špičkou, především Dariem Argentem. Film režíroval už pouze jediný, Fulcim nerealizovanou verzi voskového muzera - Wax Mask. Mimochodem skvělý film.