Umberto Lenzi: Così dolce... così perversa

Osudove vyhlížející bruneta se dívá do zrcadla a pomalu si rozčesává své dlouhé vlasy. Nahá hruď se dme těžko skrývaným rozlušením. V rohu zrcadla si kamera všimne vstoupivšího černě oblečeného muže a rychle zoomuje na zachmuřený pohled jeho pichlavých očí. Hudba graduje, vítejte v pravěku gialla.

Přebal soundtracku.

Jean Reynaud (Jean-Louis Trintignant) je čím dál tím unavenější ze svého chladného manželství s Danielle (Erika Blanc) a hledá sebemenší záminky k úniku z nic neříkajícího vztahu. To pravé rozptýlení přichází v podobě krásné tajemné sousedky Nicole (Carroll Baker). K té ho dovede zlatá cetka, kterou zapoměla (úmyslně zanechala?) ve výtahu jejich společného domu. Vzájemné sblížení je možná až příliš jednoduché a rychlé, ale Jean se ve své zaslepenosti touhou křehké blondýnce zcela oddá. Což se možná ukáže být osudovou chybou...

So sweet...

Všeuměl Umberto Lenzi přišel v roce 1969 s druhým giallem v rychlém sledu a sázka téměř na jistotu se mu samozřejmě vyplatila. Ve snaze navázat na předchozí velmi úspěšné Orgasmo zopakoval nejen provokativní název, ale i hlavní lákadlo v podobě Carroll Baker. Ta zde hraje tajemnou, ohrožovanou a posléze milovanou ženu, která velmi dobře ví co chce a neváhá pro dosažení svých cílů využít všech svých zbraní. Dočkáme se tak povinné dávky rozhoupaných ňader, nepovinných lesbických náznaků a velkého množství detailních záběrů na široce rozevřené oči ženských hrdinek (kameraman Guglielmo Mancori s Lenzim dělal už Orgasmo).

A Blade in the Dark

Psal jsem, že So Sweet...So Perverse je giallo, ale nadšenci do maskovaných zabijáků, ostrých břitev a cákanců rudé barvy si musí uvědomit, že Blood and Black Lace bylo natočeno před pouhými pěti lety a Dario Argento si na reformování žánru svým Ptákem s křišťálovým peřím musí ještě rok počkat. Pohybujeme se tedy v období které bylo otevřené experimentům a ve kterém si mohl každý režisér dělat prakticky co chtěl. Takže více než klasické giallo, tak jak jej chápeme dnes, se všemi nezbytnými proprietami, jde spíš o kriminálně laděné drama, které mělo na žlutavý žánr nesporný vliv. Z notorických prvků, ktré dobře známe ze slavnějších kousků bych jmenoval především opravdovou zrcadlovou smršť, každou minutu se někdo v zrcadle okoukává, někdo něco v zrcadle sleduje, nebo se prostě jen před zrcadlem míhá. Lenzimu by se na Petříně líbilo. Ještě jedna, dnes už klasiká věc tu má významnou roli. Staré točité schodiště s výtahem umístěným ve svém prostředku, který slouží jako eskalátor celého děje. Scény s ním patří k tomu nejlepšímu.

Zrcadlo a ňadra, základ dobrého gialla.

Ne náhodou je na stoličce jednoho z producentů usazen Sergio Martino, který se zde evidentně rád nechal inspirovat pro svou pozdější tvorbu. Podobné vrstvení dějových zvratů má například jeho ranný kousek The Strange Vice of Mrs. Wardh, ale Lenziho postupy jsou jasně viditelné i v dalšíh Martinových příspěvcích k tématu. Zmínku si ještě zaslouží výrazná a jako takřka vždy skvělá hudba workoholika Rize Ortolaniho, posílená intenzivní úvodní písní. A samozřejmě, extra pochvala pro Carroll Baker, které role osudových žen prostě sedí.

Na závěr přikládám delší ukázku přímo z filmu, která jasně ukazuje, jakou že atmosférou se tenhle raritní kousek vyznačuje. Pokud vám to nic neřekne, tak vůbec nemá smysl se po něm shánět. Vaše chyba.