sobota, ledna 26, 2008

Lamberto Bava: Ghost Son

Když jsem před dvěma lety lehce mapoval, dění na Italské horrorové scéně, napsal jsem o nových projektech Lamberta Bavy, že vypadají hodně levně a nepříliš vábně. Dnes jsem se konečně dokopal k prvnímu z nich a i když vzhledově působí skoro přesně tak jak jsem popisoval, jde o povedený kousek. První co zarazí hned v úvodu je umístění děje do jižního cípu Afriky. Ještě, že nebylo jedním z koproducentů Grónsko. Každopádně tím Bava dosáhl poměrně zajímavé a pro italský horror nezvyklé atmosféry, plné exotických zvířat, afrických legend a tradičních náboženství.

Příběh je asi padesát minut poměrně standardní: Ženská se zamiluje do chlapa. Chlap se zabije při autonehodě. Ženská porodí syna a začne mít pocit, že je s nimi v prázdném domě ještě někdo, možná duch mrtvého muže. Jenže pak se to trochu zvrtne, duch, jak se zdá vstoupil do malinkého synka a začíná ta bizarnější část. Tu už dále rozebírat nebudu, připravil bych vás tak o tři neuvěřitelné scény, které jakoby do prozatím poklidného mysteriózně romantického snímku vůbec nepatřily. Ale nezapomeňme, že režisér má za sebou mimo jiné Démony, Macabro a Princeznu Fantaghiro. Člověk s takovou sílou v zádech prostě nemůže vyprodukovat obyčejný film.

Navíc, a to je důležitější, je Ghost Son poměrně strašidelná záležitost s několika vyvedenými lekačkami, které mnou pořádně zacloumaly. Herecky je zvládnutá dobře, sice tu nikdo nepředvádí zdrcující výkon, ale na druhou stranu se tu nikdo neztrapňuje a to zde hrají i herečky, které za sebou mají Fontánu pre Zuzanu 3. Kapitolou samou pro sebe je pak ztvárnění malinkého andílka. Už při narození to malé dítě vypadá všelijak, ale když v některých momentech nastoupí Stivalettiho (ten chlap je fakt všude) triky, jde z mimča opravdu strach.

Lamberto Bava se prostě, minimálně v případě Ghost Sona, vrátil na pole, kde mu to jde mnohem lépe než tomu bylo v případě úchylných pohádek. Doufejme, ze mu to vydrží a další projekty na sebe nenechají dlouho čekat.

pondělí, ledna 14, 2008

Michele Soavi: Valley

A aby Soaviho nebylo málo, přináším vám ještě poměrně slušnou raritku. Jeho vůbec první režisérský počin, čtyminutový videoklip vzniklý během natáčení Phenomeny, podbarvený muzikou Billa Wymana. Mystická záležitost a hodně nostalgická věc pro všechny obdivovatele této fenomenální argentovky.

Michele Soavi: Arrivederci amore, ciao

Život někdy dokáže být jako ten nejbizarnější film. Kariéra Michele Soaviho se po nejrůznějším asákování, hraní a přicmrndávání slavnějším kolegům konečně rozjížděla, svým čtvrtým horrorem Dellamorte Dellamore si získal i náročnější publikum a mohl se těšit na řádně temné zítřky. Bohužel, těžce mu onemocnělo robě a on se rozhodl dát přednost rodině před kariérou. Návraty nebývají jednoduché a ani ten Soaviho nebyl žádný med. Série televizáků, mezi kterými, minimálně svým námětem, vyčnívá filmový pohled na život Sv. Františka, mu v očích fanoušků moc úcty nevynesla a určitě i on sám věděl, že je potřeba přijít s něčím větším.

No a tím návratem do první ligy by měl být právě Arrivederci amore, ciao, drsný kriminální thriller z dnešní Itálie. Příběh bývalého revolucionáře a pozdějšího práskače Giorgia, který se spřáhne se zkorumpovaným poldou není příliš objevný a až na pár nečekaných zabití nepříchází s ničím, co by jen trochu zkušenější divák už několikrát neviděl. Důležité totiž, jako u Soaviho už několikrát předtím není CO, ale JAK je to natočeno. A tady se vrací Michele Soavi jako velký umělec a opravdový žák Daria Argenta. Dolouhé scény bez dialogů, pouze okořeněné dobře padnoucí muzikou vytváří skvělou, takřka neopakovatelnou atmosféru, protkanou těmi nejšílenějšími barevnými odstíny. Vrcholem v tomto směru je několikerý průchod nočním klubem, kam se děj přesune ve své střední části.

Nádherná není pouze scéna, ale i herci, kteří se po ní prochází. Těm bezesporu kraluje Michele Placido v roli policajta, kterému jde hlavně o prachy a na nějakou tu mrtvolu nekouká. Sice nedosahuje démoničnosti plešatého Muffa z novější Neznámé, ale i tak je jeho komisař Anedda pořádná svině, na kterou je radost se koukat. A to samé platí vlastně o celém filmu. Každý v něm je tak trochu svině, včetně režiséra, který svým hrdinům vnutil duši tak temnou jako jeho vlastní, ale je radost to celé sledovat. Soavi se vrátil.

pátek, ledna 04, 2008

Dario Argento: La Terza Madre

Ač zapřísáhlý pivař, otevřel jsem si k dnešní projekci lahvinku vína. Situace si to vyžadovala. Po sedmadvaceti letech čekání, odkládání, ohlašování a rušení se totiž loni Dario Argento vrátil do matčiny náruče. Respektive náručí, protože matky odpovědné za jeho temnou představivost a bizarní nápady jsou tři. Ano, správně. Dnes jsem viděl Třetí matku. Nebudu zastírat, že Suspiria a Inferno patří mezi mé nejoblíbenjší horrory vůbec a že jsem se nepokrytě těšil, i když kdesi v hlavě se občas ozýval pochybný hlásek upozorňující na podivnou kvalitu posledních Argentových celovečeráků. A nebudu zastírat ani fakt, že La Terza Madre (Third Mother, Mother of Tears - jak jen chcete) na své předchůdce kvalitativně nemá. Proč ji tedy hodnotím jako velmi vydařené dílo? Nejprve se podívejme na příběh:

Na zapadlém Ŕímském hřbitově je vykopána rakev se schránou, jejíž obsah je ryze okultního charakteru - starobylý nůž, sošky démonů, podivné roucho. Tato se dostane do Muzea umění, kde poprvé kříží cestu hlavní hrdince Sarah (Asia Argento). Při zkoumání artefaktů je velmi brutálně zavražděna její kolegyně a vyšetřující detektivové samozřejmě příliš nevěří povídání o podivné skupině zohavených vrahů. Jen o pár hodin později je unesen syn hrdinčina partnera, události dostávají velmi rychlý spád a Sarah se tak dostává do zrůdného kolotoče událostí, které ji dovedou až k naplnění jejího osudu.

Děj je klasický, plný čarodějnic, z nichž většina bohužel vypadá jako ty trapné gotické holčiny, které se tváří jako by byly schopné zničit svět pohledem, ale každý měsíc škemrají u maminky o kapesné, protože nejsou schopné se o sebe postarat (internet je jich plný, určitě taky nějakou znáte). Ale o děj u Argenta, repektive u jeho nadpřirozených horrorů (gialla jsou jiný případ), nikdy příliš nešlo. Důležitá byla forma, kombinace režisérova vizuálního citu a výrazné hudby Claudia Simonettiho a Keitha Emersona (to v případě Inferna). Právě v těchto aspektech Třetí matka nedosahuje ani zdaleka dokonalosti svých starších sester, ale přesto se vysoce tyčí nad současnou produkci.

Největším rozdílem je, hlavně v úvodu, jakási nevýraznost a televiznost. Tytam jsou šílené barevné kombinace a bizarní vzory z let minulých. Nevím, jestli je to materiálem, nebo to prostě Dario už v hlave nemá, ale takové ty opravdu echt "Argentovské" chvíle spočítáte na prstech jedné ruky, přičemž ta nejlepší příjde hned po první vraždě a trvá jen pár vteřin, ale v tom momentě jsem byl zpátky v Infernu. Příliš mu nepomáhá ani Simonettiho hudba, která je sice plně funkční, ale chybí jí nějaký opravdu výrazný motiv (ten z úvodních titulků už nezazní). Za poslech bohužel příliš nestojí ani samostatný soundtrack. Dobře, teď už jsem vám obšírně sdělil, že to nevypadá jako Inferno nebo Suspiria, ale musím jedním dechem dodat, že to pořád vypadá skvěle.

Kameraman občas našel opravdu povedený úhel pohledu, většinou na nějaké to ňadro nebo vnitřnosti. Protože Argento se opravdu odvázal a neuhýba okem kamery ani ve chvílích kdy čarodějnice svačí vnitřnosti malého chlapce či mašírují něčí obličej sekáčkem na maso. La Terza Madre je s přehledem režisérova nejsyrovější záležitost (žeby silný vliv Masters of Horror?) a vzhledem k tomu, že většinu efffektů má na bedrech Sergio Stivaletti je se na co koukat. Bohužel, občas se na plac přimíchal i kompjůtr a trikařům podrazil nohy, ale naštěstí to není příliš často, aby to nějak výrazně nrušilo. Hlavní role jsou obsazeny nádherně, matku Asie hraje samozřejmě Daria Nicolodi a výraznou postavu kněze si střihnul veterán Udo Kier. Asia sama je samozřejmě úžasná. Úsměv, vlasy, bradavka, prostě všechno. Zarytí Argentovci, mezi které se samozřejmě počítám, si navíc užijí řadu odkazů na mistrova předchozí díla, kde, kromě obou starších dílů trilogie, upoutají především krásné citace Phenomeny. Radost na to koukat. Jsem přesvědčený, že lépe to dnešní Argento s dnešními možnostmi natočit nemohl.