Island of Lost Souls

Když na začátku třicátých let začalo studio Universal převádět na filmové plátno slavné knižní předlohy spadající do našeho žánru, dostavil se nečekaný, ale právem zasloužený úspěch. V rychlém sledu tak byla lačným divákům předhozeny adaptace nejvýznamějších horrorových románů. Draculu a Frankensteina (oboje 1931) následovala brzy první zvuková verze Murders in the Rue Morgue (1932) v závěsu s dalšími kusy E.A. Poa, až se nakonec vše rozplyznulo do nikdy nekončící série crossoverů a pokračování. Ale o tom někdy jindy. V té době se o podobný průlom pokusilo i konkurenční studio Paramount Pictures. Nejprve věnovali světu vynikající adaptaci Dr. Jekyll and Mr. Hyde (1931) režiséra Roubena Mamouliana a rok nato neméně zásadní, byť dnes o poznání méně provařený Island of Lost Souls (1932).

Ten pochází z pera klasika H.G. Wellse, jehož díla byla převáděna na plátno prakticky od počátku kinematografie (poprvé 1902 First Men in the Monn jako Le Voyage dans la lune). Příběh je prostý a dostatečně provokativní nato, aby byl film v Británii zakazován ještě v padesátých letech. Edward Parker (Richard Arlen) je po ztroskotání své lodi zachráněn plavidlem, které veze zásilku exotických zvířat na odlehlý ostrov. Okolnosti tomu chtějí, že je donucen na ostrově, kterému vládne výstřední vědec Dr. Moreau (Charles Laughton), zůstat a přihlížet doktorovým hrozivým praktikám, při nichž transformuje nejrůznější zvířata do lidem podobných bytostí. S lidským vzevřením ale přichazí i lidské uvažování a touhy a tak celý experiment, ve kterém si šílený lékař hraje na boha musí nutně skončit tragicky. Notoricky známý děj románu a několika na něm postavených filmů asi netřeba více rozebírat, radši se mrkneme na jiné, zajímavější aspekty téhle verze.

Bela Lugosi

Především obsazení je famózní. Často bývá citován Bela Lugosi jako Vykladač zákona, ale opravdovou hvězdou je slavný Charles Laughton v roli doktora Moreau. Kreace, kterou prý vytvořil podle svého zubaře je jednou z nejlepších v dějinách slizských padouchů. O to víc zabolí vzpomínka na sádlo Marlona Branda ve verzi z roku 1996. Kapitolou samu pro sebe pak jsou masky z dílny Wallyho Westmora. Ten si vydobyl slávu už přeměnami v o rok starším Jekyllovi a Hydovi, ale monstra v Island of Lost Souls jsou jeho životním dílem. Nejvíce vyzní v makabrickém závěru, který jistě mnohokrát louskal (stejně jako snovou scénu z Plague of the Zombies) Lucio Fulci, před tím, než se rozhodl zasvětit život detailu. Určitě by šlo ještě zmínit (na svou dobu) celkem odvážné scény s erotickým podtextem a krásné prostředí džungle snímané vyvedenou kamerou, ale to by pro vás nezbylo nic k objevování. A to by vás určitě mrzelo.