Mario Bava: I Vampiri

Úsvit italského horroru přišel společně s prvním z jeho velikánů, Mariem Bavou. Je sice pravda, že vůbec prvním taliánským horrorem byla němá verze Frankensteina z dvacátých let, ale bůh ví, kde té je konec a jak to s ní vlastně bylo. Za počátek všeho tedy můžeme s klidem považovat I Vampiri z roku 1956, pod které se takřka stejným dílem podepsali režisér Ricardo Fredda a jeho tehdejší kameraman Mario Bava. Dlouho, předlouho jsem měl k dispozici pouze verzi v originálním znění bez jakékoli titulkové podpory, ale naštěstí se to nedávno změnilo. Takže jsem měl konečně možnost tak zásadní film pořádně prozkoumat a musím říct, že jsem byl dost překvapený.

Zaprvé, z těch několika fotografií, které jsem měl možnost před zhlédnutím filmu vidět jsem nabyl představy, že jde o klasickou Italskou gotiku, kterou dovedl Bava k dokonalosti v Black Mask. Ani náhodou. Jasně, gotické prvky v podobě rozlehlého středověkého sídla, laboratoře šíleného doktora (a jeho kulhajícího poskoka) a staré hraběnky tu jsou a hrají velkou roli, ale vpodstatě celý film sledujeme novináře, který pátrá po okolnostech série nevyřešených vražd. Mladé dívky, nalezené bez kapky krve, má na svědomí vrah, přezdívaný v ulicích Paříže "Upír" a hrdina se velmi postupně dostává až na kloub záhadě, která za tím vším stojí. Rozhodně už v tomhle kousku, který se tedy odehrává ve 20. století, je mžné nalézt určité prvky gialla, včetně nějakého toho detailu na černé rukavice.

Nejsilnější jsou ale rozhodně goticky laděné scény, kdy ve starém hradě povlávají v opuštěných chodbách záclony a ze schodiště důstoným krokem schází baronka oděná v černé. Těžko říct, jak moc se na jejich výsledné podobě podílel Bava, který převzal režii po cholerikovi Freddovi, když mu zas jednou ruply nervy a navždy odjel z placu. Hudba je poměrně nezajímavá, má mnohem blíž k Unversalovským horrorům čtyřicátých let nebo Hammeru let šedesátých, než k tomu na co jsme zvyklí z Italské provenience. Za zmínku spíše stojí nádherné speciální efekty, kdy v nepřetržitém záběru někdo zestárne nebo omládne. Moc jsem po tom nepátral, ale předpokládám, že se pracovalo hlavně se stínem a světlem, stejně jako v jedné z ranných verzí Jekylla a Hyda. Výsledek je každopádně famózní. I Vampiri určitě nejsou nejlepším Italským horrorem a asi by se ani nevlezli mezi padesátku nejlepších, ale za zhlédnutí určitě stojí. Třeba už jen z toho důvodu, že u nich to všechno začalo.