Mario Bava: I Vampiri
Úsvit italského horroru přišel společně s prvním z jeho velikánů, Mariem Bavou. Je sice pravda, že vůbec prvním taliánským horrorem byla němá verze Frankensteina z dvacátých let, ale bůh ví, kde té je konec a jak to s ní vlastně bylo. Za počátek všeho tedy můžeme s klidem považovat I Vampiri z roku 1956, pod které se takřka stejným dílem podepsali režisér Ricardo Fredda a jeho tehdejší kameraman Mario Bava. Dlouho, předlouho jsem měl k dispozici pouze verzi v originálním znění bez jakékoli titulkové podpory, ale naštěstí se to nedávno změnilo. Takže jsem měl konečně možnost tak zásadní film pořádně prozkoumat a musím říct, že jsem byl dost překvapený.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgLZOEHVMIstDLKvaHjy1ytsf8RBITIO8TtZaHoTlFdilyFDzUJf_exBP2rUFjteflJ3DO7vKXAGejLfFgqAPYj2z0CDWN-DRYfH0JRXHty5LGsr5Ksi6WqbK_t-zb4a3dVYVrotA/s400/i+vampiri.jpg)
Zaprvé, z těch několika fotografií, které jsem měl možnost před zhlédnutím filmu vidět jsem nabyl představy, že jde o klasickou Italskou gotiku, kterou dovedl Bava k dokonalosti v Black Mask. Ani náhodou. Jasně, gotické prvky v podobě rozlehlého středověkého sídla, laboratoře šíleného doktora (a jeho kulhajícího poskoka) a staré hraběnky tu jsou a hrají velkou roli, ale vpodstatě celý film sledujeme novináře, který pátrá po okolnostech série nevyřešených vražd. Mladé dívky, nalezené bez kapky krve, má na svědomí vrah, přezdívaný v ulicích Paříže "Upír" a hrdina se velmi postupně dostává až na kloub záhadě, která za tím vším stojí. Rozhodně už v tomhle kousku, který se tedy odehrává ve 20. století, je mžné nalézt určité prvky gialla, včetně nějakého toho detailu na černé rukavice.
![](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhato3PS_mKJq4VaREiKAKgo3dVtHAbiT6BuB3nI0MGfukqhq6vhzg7xGQhKB_QIxRnj61yzEjymAQ_zADFTaymFIBTFucFJbeKajOSdQyY83u5ffvE-xd5adSh1p14xlou7cM8ng/s400/vampiri1.jpg)
Nejsilnější jsou ale rozhodně goticky laděné scény, kdy ve starém hradě povlávají v opuštěných chodbách záclony a ze schodiště důstoným krokem schází baronka oděná v černé. Těžko říct, jak moc se na jejich výsledné podobě podílel Bava, který převzal režii po cholerikovi Freddovi, když mu zas jednou ruply nervy a navždy odjel z placu. Hudba je poměrně nezajímavá, má mnohem blíž k Unversalovským horrorům čtyřicátých let nebo Hammeru let šedesátých, než k tomu na co jsme zvyklí z Italské provenience. Za zmínku spíše stojí nádherné speciální efekty, kdy v nepřetržitém záběru někdo zestárne nebo omládne. Moc jsem po tom nepátral, ale předpokládám, že se pracovalo hlavně se stínem a světlem, stejně jako v jedné z ranných verzí Jekylla a Hyda. Výsledek je každopádně famózní. I Vampiri určitě nejsou nejlepším Italským horrorem a asi by se ani nevlezli mezi padesátku nejlepších, ale za zhlédnutí určitě stojí. Třeba už jen z toho důvodu, že u nich to všechno začalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat