[rec]ording the dead

Loni se s nimy doslova roztrhl pytel. Bystřejší už z názvu vydedukovali, že mluvím o horroreh natočených ruční kamerou, které svým dokumentárním stylem mají v divákovi vzbudit dojem, že se to co sleduje opravdu děje/dělo. Ten pověstný pytel sice obsahoval pouhé tři filmy, ale po právu vzbudily mezi fanoušky i mainstreamovými diváky značný zájem. Vyzvihovaný Cloverfield bez výčitek vynechám, jednak se chci věnovat poze oživlým mrtvolám, druhak je to dost hloupá kravina, která si místo u mě na blogu nezaslouží.

Tak a poté co jsme se zbavili plev se mrkneme na ta dvě zbývající zlatá zrnka. Za tím prvním, španělským horrorem [REC], stojí režisérské duo Jaume Balagueró a Paco Plaza. Oba mají poměrně slušné portfolio, především o pět let starší Balagueró, narozený v zombie roce 1968, zatím nenatočil slabý film a v současnosti bysme jen těžko hledali nadějnějšího režiséra. Snad neuteče do Ameriky točit remaky. Ve své handycamovce popisují příhody zpravodajského štábu ve starším činžáku, který se po odříznutí úřady pomalu ale jistě plní hladovými a agresivními lidožrouty. Nákaza je virová a pojetí zombie je moderně neortodoxní, takže se dočkáme hodně běhání, které tentokrát výjimečně neprudí.

Oba hoši si i v krátké stopáži (75 min) našli čas na pořádné představení hrdinů, takže se divák má o koho bát a věřte, že bát se budete. [REC] totiž rozhodně patří mezi nejintenzivnější a nejstrašidelnější zombie horrory, čemuž samozřejmě hodně dopomáhá dokumentární styl. Jak už psal humanbeing v recenzi na Studně, film je výjimečný tím, že nejde o žádné později nalezené a přestříhané záběry, ale vše se štábem prožíváme v reálném čase. To s sebou samozřejmě nese pořádnou dávku adrenalinu a řadu nezapomenutelných scén, kterým dominuje závěrečná akce s nočním viděním.

Diary of the Dead veterána George A. Romera je v podstatě pravým opakem předchozího kousku. Sice taky štáb (tentokráte studenti), ale materiál prošel střihem, bylo použito více kamer a občas doplněna hudba. To vše je samozřejmě odůvodněno, ani vteřina ve filmu není mimo jeho logiku. Postupně sledujeme, jak se študáci vyrovnávají se skutečností, že v pekle už opravdu není místo. V pozadí příběhu několika mladých lidí a jejich profesora pak probíhá krize a hroucení celé společnosti, kdy v útržcích a novinových zprávách Romero ukazuje, jak by se to asi celé semlelo. A i když se pouští do kritiky všech a všeho více než kdykoli předtím, já mu věřím každé políčko filmu.

Co je na obou filmech hrozně sympatické a co je na hony vzdaluje zmiňovanému Cloverfieldu je reálnost a uvěřitelnost všeho co se děje. Je jedno jestli kolem pobíhají zombie nebo obří nestvůra, o to nejde vůbec, ale v Diary i [REC] hrdinům věříte, že oni prostě filmovat musí, nejednou na tom dokonce závisí i jejich život. Navíc jsou všichni hráni dobrými herci a jejich chování je v rámci vesmíru obou filmů zcela uvěřitelné. Zcela jsem vynechal opěvování technické stránky, která je i přes minimální rozpočty vynikající, hlavně Romero ani trochu neslevil ze své gore linie a to je samozřejmě dobře. Pokud chcete vidět kvalitní "dokumentární" horror, sáhněte po jednom z nich, pokud chcete kvalitní zombiárnu, opět sáhněte po jednom z nich. A víte co? Sáhněte si do svědomí, jak už je to dlouho, co jste mě naposledy v něčem poslechli? Jděte a pusťte si oba, stojí za to!