The Gorgon

Minule jsem se lehce věnoval jednomu z polozapomenutých gotických skvostů Rogera Cormana a dnes prokážu stejnou službu dalšímu velkému režisérovi - Terenci Fisherovi. Ten na konci padesátých let minulého století výrazně ovlivnil světový horror, když pro britské studio Hammer natočil nové verze Draculova a Frankensteinova příběhu. Měl tu výhodu, že se mohl opírat o nejlepší herce té doby, Brity jak poleno - Petera Cushinga a Christophera Lee.

A o šest let později, v době největší hammerovské slávy, se tahle trojka opět sešla, tentokrát při práci na horroru The Gorgon. Jeho příběh se zdá být celkem jednoduchým. Malá středoevropská vesnička je každého úplňku terorizována příšerou z antických dob, která má místo vlasů hady a ošklivější je víc než Renée Zellweger. Kdo se na ní podívá, promění se v kámen, přičemž rychlost proměny je přímo závislá na intenzitě očumování Megaery, jak se gorgona jmenuje. (Při psaní scénaře se prý někdo seknul, Megaera podle všeho nebyl gorgona, ale nějaká jiná antická obludka, ale pro příběh je to úplně nedůležité.) Slavné herecké duo překvapivě neobsadilo hlavní role a nepřekvapivě stojí opět proti sobě. Jestliže si Cushing dost zabrnká i přesto, že nehraje první housle, jeho kolega by v pomyslném orchestru všeho všudy občas třísknul o činelů. Do děje se pořádně vloží až kolem padesáté minuty a oproti zažitým zvykům má mnohem kladnější part než Cushing.

On je to vůbec film překvapivý v několika směrech. Nepříjemné překvapení je jediné a týká se vzhledů obou slavných pánů. Cushingovi vousy vem čert, ale Lee podivností svého vzhledu skoro šlape na paty Lordu Summerisle z Wicker Mana. Příjemným překvapením byl jednoznačně ne úplně šablonovitý děj, ve kterém není nouze o nějaké to překvápko, navíc okořeněný koncen, který patří k těm temnějším z klasické hammerovské éry. Nemá smysl chválit samotný vzhled snímku, jde o vysoký standard na jaký jsou fandové nejslavnějšího britského studia zvyklí. The Gorgon, to je věčná mlha, rozpadající se staré ruiny, přísně britské vystupování všech zúčasněných a monstrum, které se rozumně drží v povzdálí a jen kradmo vykukuje mezi stromy. Což je dobře, protože hadí detaily Megaeřiny hlavy musely vypadat směšně už v roce 1964. Ale to je jen drobná piha na kráse tohohle jinak hodně vyvedeného, bohužel prakticky neznámého, horroru.