Don't Look Now

Byla to krásná doba plná svobody. Sedmdesátá léta minulého století znamenala pro filmový horror to, co dekáda předchozí pro hudbu a sex. Není překvapením, že celý proces začal v magickém roce 1968. George A. Romero natočil svůj zdrcující debut a Roman Polanski společně se svou Rosemary odstartoval éru satanismu. Filmový horror odhodil své gotické hole a ponořil se do žhavé současnosti. Bylo by nošením nočních dravců do Atén, vyjmenovávat všechny ty krásné a nekompromisní snímky jako Exorcist, Omen, Sentinel, Brood a desítky dalších, proto se pouze omezím na konstatování, že Don't Look Now Nicolase Roega je právě takovým snímkem a neměl by uniknout vaší pozornosti.

Začalo to, jako v mnoha jiných případech, slavnou literární předlohou. V tomhle případě ji má na svědomí Daphne du Maurier, autorka i u nás dobře známých Ptáků a rozhodně jde o čtivo kvalitní, plné paranoie a neznáma. A rovnou dodám, že Roeg při převodu na stříbrné plátno dopadl mnohem lépe, než Alfred Hitchcock, prznitel výše zmíněných opeřenců. I když David'82, který mne na povídku navedl, tvrdí ve svém komentáři na pomobázi: "Teď se nedívej od Nicolase Roega není o znejistění, navození pocitu začínající paronie, manželském svazku v krizi, natož o Benátkách.", opak je pravdou. Ale na to, že David většinou nemá pravdu už jsem si zvykl.

Příběh filmu je poměrně prostý. Mladý manželský pár se po tragické smrti dcerky (mnohem efektnější než v povídce), vydává do Benátek, aby zde přišli na trochu jiné myšlenky. To jim brzo překazí dvojice starých žen, z nichž ta slepá je něco jako médium, schopné zahlédnout svým vnitřním zrakem mrtvé lidi. Ta matce, stále zdrcené ztrátou dítěte, snadno nabulíkuje (?), že dcerka je pořád s nimi. Mažela, snažícího se zachránit nefunkční vztah, tím samozřejmě příliš nepotěší. A události dostávají rychlý spád.

Tedy, zas tak rychlý ten spád není, Roeg rozhodně není žádný žběsilý klipař (ostatně kdo v té době byl), i když prostřihů je ve filmu opravdu neúrekom. Prakticky každá druhá scéna bezmála dvouhodinové podívané je rozbita pomocí křížového střihu, kdy sledujeme dvě, zdánlivě na sobě nezávislé události. Nejintenzivněji tento filmařský postup působí v úvodu a poté při slavné erotické scéně, která je bez přehánění jedním z nej filmových sexuálních aktů vůbec. Vizuálně je film tedy působivý, což podtrhují perfektní herci (Donald Sutherland byl v sedmdesátých letech nepřekonatelný), ale ránu z milosti divákovi vpálí až Pino Donaggio, když ve své první filmové práci přichází s několika nezapomenutelnými hudebními motivy. Jejich spojení s brilantní kamerou a všudypřítomnými rudými detaily dělá z filmu, a zejména jeho krásného závěru, vpravdě orgasmický zážitek.