Amando de Ossorio: Las Garras de Lorelei

Režiséři, kteří v sedmdesátých letech výrazně formovali tvář španělského horroru byste spočítali na prstech jedné ruky. Jedním z nich by jistojistě byl i autor tetralogie o slepých templářích, Amando de Ossorio. Ten jako jeden z mála neproháněl po lesích Paula Naschyho a vydal se svou vlastní, celkem originální, cestou. Nebyla jednoduchá, producenti mu pod nohy rádi házeli překážky v podobě poloprázdných pytlů s drobnými, což Amanda mimo jiné donutilo dělat si většinu triků doslova na koleně. To je případ i Las Garras de Lorelei, kde slavné pařáty ústřední potvory ručně vyrobil právě sám režisér. Ale postupně.

Příběh se trochu nezvykle odehrává v Německu, v jakémsi městečku nad Rýnem. Zde, ve svém podvodním sídle, střeží podle obávaná Lorelei poklad Nibelungů. Pro své přežití potřebuje tu a tam někoho rozpárat a jelikož poblíž se nachází dívčí škola plná povedených ňader, oběti jsou jasné. Lorelei bažící po dívčích srdcích tak každých deset minut rozerve odhalené poprsí svou šupinatou ručkou aby následovalo další desetiminutové pátrání po její totožnosti. To dostane na starosti (jak jinak než pohledný a chlupatý) lovec plný vášně. Jenže láska si nevybírá a vše nevyhnutelně směřuje ke konci depresivnímu jak výplatní páska začínajícího knihkupce.

Řada diváků, včetně předsatvitelky hlavní role Helgy Liné, považuje La Garras de Lorelei za jeden z nejhorších příspěvků k vlně horrorů sedmdesátých let a já marně přemýšlím proč. Příběh samozřejmě není žádný zázrak, taky nejde o giallo, ale zcela dostačuje a nijak nezaostává za desítkami dalších, slavnějších kousků. Důležitá je, jako vždy a všude (a uvědomte si to už!) atmosféra, při jejíž tvorbě Amando de Ossorio zahrál na trochu romantičtější notu, která ale krásně kontrastuje s vyvedenými gore scénami. Germánská mytologie pak dotváří lehce netradiční dojem, který film zanechá i na zkušeném fandovi klasických španělských horrorů. A to není vůbec špatné.