THS 2008

Dlouho, předlouho trvalo, než jsem se odhodlal odhalit svým věrným čtenářům běh událostí, které se udály onoho památného víkendu v půli července letošního roku. Jak jistě tušíte, tématem tohoto věru vypečeného postu bude již pátý ročník Tradičního horrorového srazu, který se podruhé konal na samém konci republiky. Tedy minimálně z pohledu severočecha. Nebudu vás unavovat povídáním o tom, jak jsem, ve snaze neposkytnout pražské sekci tu rozkoš z pohledu na běžícího Obituse, úmyslně zapálil vlak a strávil tak deštivé dvě hodinky zkoumáním kolínsých hospod. Stejně byste mi to nevěřili. Přesuneme se tedy přímo na Šenovské nádraží, kam jsem dorazil někdy před pátou odpolední...

Čekání na Obita. V levém dolním rohu mýtický Pederast.

Slunko pálilo, jako by to snad mělo být naposledy, a nebylo proto divu, že jsem celé osazenstvo nalezl v rozverné náladě, schované pod obřím slunečníkem. Zahrádka penzionu brzy pohltila i mne a po nezbytných objetích jsem se usadil k prvnímu ostravskému korbelu. Nezůstal prvním nadlouho, ale jsem mu vděčný, neb pomohl umě skrýt mé dojetí nad tvářemi starých přátel. Mezi nimi jsem ke své potěše zahlédl i několik čerstvých posil. Rob Roye jsem si matně pamatoval z dob, kdy jsme s Kájou Spěváčkem vymetali karlovarské putyky a jeho blízký přítel Pederast pro mne dodnes zůstal záhadou, zahalenou v mlze mýtů a polopravd o nočním putovaní krví nasáklým kolejištěm. Jako protiváha těmto vpravdě můžným typům (Rob je vysoký asi jako Chritopher Lee) dokonale působily dvě dívky, milovnice všeho jihoslovanského Ony a éterická herpetoložka Veve. V tak příjemné společnosti uběhl podvečer rychlostí horské bystřiny a nastal čas přesunu na hájenku, samozřejmě s nutnou pětihodinovou zastávkou u Fašisty.

Vladys vs. Romanka

Hájenka se od loňska díky bohům nezměnila a radostně nás vtáhla do svého lůna. Jak už tomu tak bývá, projekce byly prvního večera až tím úplně posledním a tak jsem usnul spánkem spravedlivých někdy nad ránem. Ono samotné se neslo ve znamení vajíček a klobásek, podávaných s více než fašounskou přirážkou. Vrcholem budiž jedno (!) volské oko, které mělo na mnoho hodin zasytit věčně lačné útroby Davida'82. No, řádně jsme se mu zasmáli a raději se přesunuli za Romankami, které už v Šenově připravovaly mnohem lahodnější krmi. S počínajícím víkendem se pomalu rozšiřoval počet účástníků o výrazné osobnosti a zdatné diskutéry. Ať už jde o salónního punkera d-corsa, či literárního teoretika a jazykozpytce Subcommandanta Marcose. Oba jsou to sympatičtí muži, kterým nejsou cizí dobré věci z přírody. Zasádním pro atmosféru celé akce se ukázali býti i takové drobnůstky, jako Vladysův kotoul v jedoucím autobuse či Mordenrothova několikahodinová debata s d-corsem nad (ne)kvalitami slavného Haute tension. Na obojí dnes vzpomínám se slzou v oku, byť u první z údálostí jsem zachytil pouze počátek (Vladys objednávající patnáctou gořalu) a závěr (Vladys spící ve středu louky).

Brooke Shields

Druhého večera nás poprvé navštívil, z jiného významného festivalu si odběhnuvší, Martin "Nekromantik" Jiroušek se svou přítelkyní, aby ještě zintenzivnil již tak bohatou diskuzi. Martin dorazil ještě v sobotu a myslím, že každý mu na tváři vyčetl výraz lítosti, když jej povinnosti donutili opustit naší pestrou společnost. Alkohol tekl proudem, debatní témata byla dostatečně obskurní a páteční večer se pomalu přehoupl v noc. Tu jsem, bohužel jako jedinou, strávil pod hvězdami ve společnosti několika věrných otužilců.

Věrný Kordus, Krušnohorec a Apache

Sobotu, třetí a z hlediska fyzičky nejkrizovější den, jsem, jako ostatně každý rok, vítal kofolou. Highlightem prvního víkendového dnu byly příjezdy dalších výrazných osobností české horrorové scény. Skvělou Encyklopedii horrorových filmů reprezentoval Svastyk, ve kterém Apache záhy nalezl kvalitního diskuzního i pivního sparingpartnera. Doprovod Svastykovi tvořil Vandal, milovník zombie, rumu a brzkého ranního cestování. V sobotu dorazil ještě jeden významný host, Maedhros, žena, která stála u samotného zrodu myšlenky THS se dostavila na svůj vůbec první ročník a, i když jsme spolu prohodili přesně tři slova, působila velmi sympaticky. Jedlo se, pilo se, i na filmy se koukalo. Zkrátka celý festival běžel bez jediné chybičky. Dík za to patří samozřejmě Pavle a jejímu manželovi Apachovi, kteří měli na svých bedrech veškerou zodpovědnost.

Před hájenkou. Marcos, David'82, MUDr. Cabal, Louda a Ony.

Nedělní zamračená obloha nás přivítala oslabené o pražskou sekci, která odjela již kolem poledního. Jí v patách se pak přihnala Bouře století, kterou jsme všichni, až na botanizujícího Vladyse, přečkali v bezpečném lůně hospody. Opět filmy a opět pivo, ovšem nejkrásnějším momentem neděle a vlastně dokonalým závěrem THS bylo poslední posezení u Fašisty, kdy u všech stolů bujela debata a alkohol tekl více než proudem. Právě takové okamžiky mohou za to, že letošní ročník řadím ještě víš, než ty předešlé. A to i navzdory faktu, že nemohly dorazit takové persony jako Wuty nebo Slon. Ten se zúčastnil alespoň zrpostředkovaně, když na jakési gardenparty přiotrávil alkoholem Mordenrotha.

Brandon Lee

A bylo ráno, den pátý. Odjezd byl stejně dojemný jako každý rok, ale byl prodchnut vidinou příštího ročníku. Už jen pár měsíců!!!

Vpravo Jana a Veve, vlevo nefalšovaná ostravská zombie.

BTW záměrně jsem v textu vypichoval především THS nováčky, všechny ty, kteří už mají nějaký ten ročník za sebou jsem samozřejmě viděl velmi rád, jako kompenzaci si z vás, přátelé milí, nebudu dělat legraci v popiscích okolních fotografií. Případně se zkuste najít u Tombace nebo Marcuse, i když tam se najde asi jen d-cosrso :).

La Maldición de la Llorona

Když jsem před více než rokem popisoval El Vampiro jako, po technické stránce velmi svébytný, předobraz bavovy La Maschera del Demonio, nebyl jsem daleko od pravdy. Od té doby jsem se k mexickému horroru prakticky nedostal. Ne, že by nebyly k mání, ale prostě nebyla chuť. Až do dnes, kdy jsem vybíral ze tří Naschyovek a La Maldición de la Llorona, která vyhrála hlavně kvůli vysoké technické kvalitě mé verze. Ale zpět k La Maschera del Demonio. Ta byla v roce vzniku Curse of Crying Woman (anglický název popisovaného kousku) už rok na světě a její vliv na tento mexický kousek je nepřehlédnutelný. Už začátek, ve kterém v mrtvém lese stojí žena v černém, obklopená velkými psi vypadal jako by byl z remaku a i věkteré další scény dokazovaly, že režisér Rafael Baledón má Bavu nakoukaného.

Na náměty měli v Mexiku pravděpodobně nějaký mustr, takže už zase jede mladá dívka se svým milým do starobylého sídla své rodiny, aby zjistila, že její členové jsou nějací divní. Tentokrát si tetka ve sklepě schovává mimo jiné ohnilou mrtvolu legendární Llorony a pravidelnými přísuny krve se ji snaží oživit. Od gotického horroru po stránce příběhu víc nepožaduji, tady mi jde především o atmosféru a ta je u Prokletí plačící ženy nádherná. Aby taky ne, uschlé stromy, věčná mlha, starobylý dům s rozlehlým sklepením, věčná noc - to vše samozřejmě v černobílém podání s nádhernou hrou světla a stínu. Oproti El Vampiro navíc hodně potěší absence nuceného humoru, takže zážitek je takřka dokonalý. Kdybych psal recenzi, asi bych vypíchnul i nějaké ty zápory, ale jelikož jen tak krátce plkám abych vás upozornil na další neznámý klenot, nechám si mínusy pro sebe. Ono jich ostatně moc není.

Fear Itself

Masters of Horror byl vynikající seriál. Micku Garrisovi se před pár lety povedl husarský kousek, kdy prosadil volnou horrorovou sérii, která by dala prostor opravdovým legendám, jejichž věhlas v posledních letech upadal pod náporem novodobých levných řezníků. Jasně, ne všechny epizody byly dokonalé, ale možnost vidět na obrazovkách nová (a necenzurovaná) díla tvůrců jako Gordon, Argento nebo Carpenter vynesla celému projektu v mých očích absolutní hodnocení. Poslední jmenovaný pán pak svým Cigarrete Burns jasně ukázal, jak má vypadat dokonalý horror. Jenže mistři po dvou sezónách skončili a to Garrisovi zřejmě nedalo spát. Přišel tedy s jakýmsi nepřímým pokračováním, nazvaným Fear Itself. No, nakonec proč ne, čím více prostoru schopní tvůrci dostanou, tím lépe. Jenže...

Jenže, i když se mu podařilo pro projekt získat poměrně zvučná jména, zas tak moc prostoru se jim nedostalo. Na rozdíl od Masters of Horror je totiž Fear Itself točený pro NBC, takže výsledek musí být koukatelný bez následků i pro děcka. Tím se eliminovala jedna z předností Masters, nekompromisní svoboda a s ní související brutalita většiny dílů. Na krvi sice dobrý horror nutně nestojí, ale když jsou prakticky všechna zabití offscreen, tak to zamrzí. S tímto omezením jakoby se ale vytratil i entusiasmus jednotlivých režisérů, jejichž rukopis byste v zatím uvedených dílech hledali jen těžko.

Do dnešního pátku byly odvysílány čtyři epizody. Hned ta první, The Sacrifice od režiséra, který zatím k žánru příliš nepřičichl, byla celkem povedená. Partička zlodějů tu ve starém domě bojovala s velmi efektním upírem v atmosféře ne nepodobné třetí Ginger Snaps. Lehký nadprůměr, řekl jsem si a těšil se na další díl. Ten pod názvem Spooked natočil můj oblíbenec Brad Anderson (nedá mi to, abych u něj opět nezdůraznil dokonalé Session 9) a zklamal na celé čáře. Příběh poldy, kterého straší hříchy minulosti byl sice natočený velmi zručně, jako ostatně zatím všechny epizody, ale po strachu ani památky a pro Andersona typická paranoidní atmoška se neukázala ani na vteřinu.

Zážitek z druhého dílu mě lehce znechutil, ale jelikož režisérem trojky je Ronny Yu, těšil jsem se na odlehčenou akční jízdu ve stylu Freddy vs Jason nebo alespoň Bride of Chucky. Bohužel, zápletka Family Mana se záměnou duší byla okoukaná už v době, kdy Ronny ještě snil o kariéře slavného režiséra a očekávaná, i když vyvedená, pointa to celé jen podtrhla. Když už se u Fear Itself nebudu bát, mohl bych se alespoń pořádně zasmát, doufal jsem s vidinou čtvrtého dílu pod taktovkou klasika Johna Landise. Ale buďme upřímní, Landis svůj stín vržený Americkým vlkodlakem v Londýně už nikdy nepřekročil a hříčka nazvaná In Sickness and In Health to pouze potvrdila. Pointa je sice vtipná, ale přechozí děj je natolik nudný, že vám neodovolí celé rozuzlení pořádně ocenit.

Příští týden nás čeká Stuart Gordon, který snad nezklame a odvede svůj vysoký standart, i když po prvním měsíci vysílání Fear Itself už nevěřím xkoro ničemu. Velmi pravděpodobně se podívám i na všechny další díly, ale referovat tu o nich už nejspíš nebudu. To by se musela kvalita rapidně zvednout. Abych to nějak uzavřel, na většině dosud vysílaných epizod Fear Itself byla nejlepší znělka a i ta je o poznání horší než u Masters of Horror.

The Ruins

Partička amerických vysokoškoláků (sředoškoláků, turistů), kteří si přijeli o prázdninách do Mexika (dosaďtě libovolnou jinou rozvojovu zemi) vypít hlavy a uhnat nějakou tu pohlavní nemoc, se vydává do nitra džungle (hor, lesů) pod vidinou lákavého dobrodružství, na které byste v turistických průvodcích nenarazili. Kolikrát jen už jsme viděli horror se stejným, nebo podobným námětem? Z poslední doby nelze nevzpomenout například nepovedené Turistas, nebo dnes už ukrajinskou klasiku, Hostel I & II. Správně jste vytušili, že The Ruins jsou dalším z rodiny těhlech cestovatelských příběhů. A jak správně tušíte i nadále, nejde o příběh jen tak obyčejný, protože jinak by jsem se jim ve svém domečku nevěnoval.

Vše sice začíná naprosto klasicky (študáci, střední amerika, chlast, výlet), ale už po půl hoďce se i s hrdiny ocitáme před Mayskou pyramidou, porostlou nějakou podivnou liánou. A jen co se jedna z hlavní představitelek dotkne nohou oné rostliny, vynoří se z lesa hromada buranských domorodců, kteří dosti nevymlouvavě vysvětlí studentům, že z pyramidy už cesta nevede. A když nevede z pyramidy, je tedy třeba šplhat na pyramidu. Tam se válí pár ohlodaných koster a jedna hodně hluboká díra do nitra stavby...

Nebudu dnes za velkého tajnůstkáře, někteří z vás četli knížku, jiní zavítali na pomobázi, každopádně největší kouzlo Ruins je v záporákovi. Zlo totiž představuje právě ta podivná liána, která porůstá pyramidu a věřte mi, že naše rosnatky vedle ní vypadají jako ubozí vegetariáni. Tak krásné botanické téma mne samozřejmě naprosto nadchlo, jelikož kytičkových horrorů je opravdu poskrovnu. Kytka je opravdu hladová a s ničím a nikým se nepáře, stejně jako tvůrci, kteří se nebojí jít několikrát do slova a do písmene na kost. Zaručuju vám, že tak povedenou scénu jako je amputace nohou jste už dlouho neviděli.

The Ruins mají ale ještě jedno velké plus. Tím je obsazení, častý to kámen úrazu levnějších horrorů. V porovnání s výše zmíněnými Turistas jde o nebe a nudy. V Ruins jsou všechny (!) postavy sympatické a jejich utrpení s nimi prožíváte, místo abyste jim ho, jak už tomu tak bývá, přáli. A to je opravdu velká změna, na kterou nejsme z filmů plných umírajících američanů zvyklí. K absolutnímu zážitku tak schází pouze logičtější chování a hloupější květina, ale ani jedno až tak moc nevadí.

Amando de Ossorio: Malenka

Ve svém pomalém, ale o to důkladnějším, pátrání po kořenech evropského filmového horroru jsem, jak jste si asi všimli, zakotvil v raném Španělsku. Dnes, stejně jako včera, mi v přehrávači zakotvil jeden z praotců zakladatelů, Amando de Ossorio. Na rozdíl od Las Garras de Lorelei se ke mně Malenka dostala v jakémsi bootlegovém vydaní, kdy na dvd byl pouze film a to ještě v poměrně otřesném přepisu. No co, řekl jsem si, jednou chceš být nejlepší, musíš trpět. A trpěl jsem, i když pouze kvůli technické stránce, ta obsahová mě totiž celkem potěšila.

Malenka (AKA Fangs of the Living Dead) je příběhem dívky, která zdědí opuštěný starý hrad, aby po příjezdu zjistila, že sídlo nejen že není opuštěné, ale že jeho obyvatelé, včetně rodného strýčka, jsou nějací divní. Nejraději by ji celou noc líbali na krk a nad ránem se vždy s unaveným výrazem plouží do sklepení. Teď už by i průměrnému studentovi filmových věd mohlo dojít, že její noví kamarádi jsou upíři a milé dívce a jejímu snoubenci jde o holý život.

Už brzo vás přestanu unavovat tím jak jsou příběhy u španělských horrorů nedůležité a jak všechno stojí na atmosféře, myslím, že už jste si to snad dostatečně uvědomili. Ale pokud náhodou ne: příběh Malenky není příliš objevný a důležitý, celý film stojí na atmosféře. A ta je famózní. Nevím jestli je to použitým materiálem, drogami které si Ossorio vzal nebo jde o pouhou náhodu, ale výtvarně se Malenka velmi blíží raným barevným kouskům Maria Bavy. Což je samozřejmě dobře a tyhle barevné orgie, kdy se chodby barví do modra a fialová je běžnější než bílá, jsou podbarveny krásnou muzikou v jejímž rytmu se plátnem procházejí neméně krásné herečky (Anita Ekberg!).

Ony se tu samozřejmě najdou i chybky. I když jsem měl verzi, která -spoiler- nekončí jako Mark of the Vampire -konec spoileru- tak mě rychlý a nablblý závěr hodně zklamal a tupost příběhu byla občas trochu moc i na mne. Ale co se dá dělat, ne každý eurohorror musí nutně být dokonalým dílkem, některé mohou být jen lehce nadprůměrné.

Paperhouse

Prakticky každé malé (čti pod 15 let) dítě si rádo kreslí. Dnes, v době internetového porna a herních konzolí, už to sice tak populární není, ale v roce 1988 nebylo moc možností jak zabavit malé děvčátko. Kor když je navíc to děvčátko nemocné, jako třeba právě Anna. Ta jednoho dne namaluje takový obyčejný baráček, jenže jaké je její překvapení, když se během snění najednou v onom domě ocitne. A když poté do okna přikreslí chlapce, který se v domě zjeví během dalšího Anina nevědomého výletu, dojde jí, že je něco špatně. Jak by mohla pomoci ochrnutému klučinovi? A co se stane, když do obrázku přikreslí něco nepěkného....?

Paperhouse je zvláštní film. Na základě krátké synopse bych jej pravděpodobně přeskočil jako to dělám se stovkami jiných, ale naštěstí jsem včas zaregistroval jméno režiséra Bernarda Roseho, který stojí za skvělým Candymanem. A když jsem pak uviděl tajemná plakát, bylo rozhodnuto, sobotní večer se u Obitusů odehraje v papírovém domečku. Příběh, ve kterém hlavní roli hrají děti bývá většinou určen zas a pouze jim, což bývá pro normálního diváka kamenem úrazu. Čest výjimkám jako je Sixth Sence nebo právě Paperhouse.

Ten je totiž svou temnou atmosférou a v některých segmentech velmi horrorovým vyzněním na hony vzdálen dětskému filmu. Hloupé dítě by navíc jen těžko docenilo atmosféru vítězící na plné čáře nad příběhem nepříběhem, který se skládá spíše z jednotlivých segmentů než aby plynule uháněl k jasnému konci. Ostatně i velmi dospělý polibek hlavních hrdinů a odhalené tělo čtrnáctileté Charlotte Burke nejsou zrovna taháky do Studia kamarád. Představitelka titulní role je ovšem zajímavá především oblečená, kdy nechává naplno promluvit svůj nemalý talent. Je hodně zvláštní, že Paperhouse se stal jejím prvním a zároveń posledním filmem. Takový výkon se u dítěte jen tak nevidí, i když chvíli trvá, než si na její tlamičku zvyknete.

A podobné je to i s celým filmem. Možná chvilku potrvá, než příjdete na chuť atmosférické krajině v obraze, ale garantuju vám, že až vás pohltí, už před ní nebude úniku. Paperhouse je klenot, na který se naráží jednou za několik let.

Amando de Ossorio: Las Garras de Lorelei

Režiséři, kteří v sedmdesátých letech výrazně formovali tvář španělského horroru byste spočítali na prstech jedné ruky. Jedním z nich by jistojistě byl i autor tetralogie o slepých templářích, Amando de Ossorio. Ten jako jeden z mála neproháněl po lesích Paula Naschyho a vydal se svou vlastní, celkem originální, cestou. Nebyla jednoduchá, producenti mu pod nohy rádi házeli překážky v podobě poloprázdných pytlů s drobnými, což Amanda mimo jiné donutilo dělat si většinu triků doslova na koleně. To je případ i Las Garras de Lorelei, kde slavné pařáty ústřední potvory ručně vyrobil právě sám režisér. Ale postupně.

Příběh se trochu nezvykle odehrává v Německu, v jakémsi městečku nad Rýnem. Zde, ve svém podvodním sídle, střeží podle obávaná Lorelei poklad Nibelungů. Pro své přežití potřebuje tu a tam někoho rozpárat a jelikož poblíž se nachází dívčí škola plná povedených ňader, oběti jsou jasné. Lorelei bažící po dívčích srdcích tak každých deset minut rozerve odhalené poprsí svou šupinatou ručkou aby následovalo další desetiminutové pátrání po její totožnosti. To dostane na starosti (jak jinak než pohledný a chlupatý) lovec plný vášně. Jenže láska si nevybírá a vše nevyhnutelně směřuje ke konci depresivnímu jak výplatní páska začínajícího knihkupce.

Řada diváků, včetně předsatvitelky hlavní role Helgy Liné, považuje La Garras de Lorelei za jeden z nejhorších příspěvků k vlně horrorů sedmdesátých let a já marně přemýšlím proč. Příběh samozřejmě není žádný zázrak, taky nejde o giallo, ale zcela dostačuje a nijak nezaostává za desítkami dalších, slavnějších kousků. Důležitá je, jako vždy a všude (a uvědomte si to už!) atmosféra, při jejíž tvorbě Amando de Ossorio zahrál na trochu romantičtější notu, která ale krásně kontrastuje s vyvedenými gore scénami. Germánská mytologie pak dotváří lehce netradiční dojem, který film zanechá i na zkušeném fandovi klasických španělských horrorů. A to není vůbec špatné.

Šťastnej a veselej

León Klimovsky: La Saga de los Drácula

Původně jsem měl v plánu seznámit vás se současnou nejlepší horrorovou DVD řadou, ve které BCI postupně sype na trh klasické španělské kousky převážně ze sedmdesátých let. Skáčou po nich samozřejmě především fandové Paula Naschyho (zajímalo by mě, kolik čechů kromě mne a Cabala má doma tuhle řadu kompletní), ale mimo slavné horrory s touto megahvězdou občas vydají i nějaký ten méně známý kus. A jelikož je už dost pozdě, místo celé řady se mrkneme právě na jednu takovouhle polozapomenutou (čti u nás nikdy neobjevenou) podívanou - La Saga de los Drácula (The Dracula Saga).

Její příběh je poměrně prostý a jak už tomu tak u eurohorroru bývá, není silnou stránkou filmu. Vypráví o pokračovatelých Draculova rodu, kteří žijí v jeho hradě a čekají na potomka, jenž by jim vrátil zašlou slávu. Toho nosí pod srdcem vzdálená příbuzná, která se po dospívání v cizině vrací i s manželem na rodnou tvrz. Samozřejmě jsou oba trochu překvapení, že jejich nejbližší jsou upíři, ale rasismus je špatný, áno, takže se nakonec tak nějak dohodnou. Víceméně. Ostatně to uvidíte sami, až si DVD pořídíte, i kdyby to mělo být jen kvůli naprosto nádhernému kreslenému coveru.

Nádhernými přebaly a vůbec vynikajícím technickým provedením jak obsahu tak všeho okolo se vyznačuje celá řada. Ale o té dnes mluvit nesmím, zakázal jsem si to přeci už v úvodu. Takže zpět do Transylvánie. Tam se štábem při natáčení řádil León Klimovsky, který film postavil na nezaměnitelné atmosféře a opravdu se mo to podařilo. Aby taky ne, v roce 1972 byl na vrcholu tvůrčích sil a často tehdy proháněl po lesích Waldemara Daninskyho a dal tak vzniknout řadě nezapomenutelných kulťáků. Naschy sice v tomhle konkrétním absentuje, ale ono to až tak nevadí, krásná hlavní hrdinka příběh celkem utáhla a když už to drhno, podržela ji tu odhalená koza, tu zmutovaný upír-kyklop, prostě španělská klasika, kterou bez váhání doporučuju všem hledačům raritních kousků, kteří upřednostňují atmošku na úkor všeho ostatního.

Kuk.

Krokodýli nadvakrát

O tom, jak nebezpečné je koupání v řekách severní Austrálie by vám mohl vyprávět každý biolog. Zeptejte se třeba takového Steva Irwina, beztak se s ním většina z vás brzy uvidí. Je teda s podivem, že do tohohle krokodýlího ráje nebyl až donedávna zasazený žádný pořádný ekohorror. Naštěstí se v loňském roce našli tři nadějní australští tvůrci, kteří tuhle zásadní chybu napravili více než dobře. A to hnedka ve dvou filmech, které jsou si námětem podobné jako vejce nějakému trochu jinému vejci a přesto jsou ve výsledku velmi rozdílné. Oba začínají tím, že se skupinka turistů nechá vyvézt na "dobrodružnou" plavbu po řece, ve které ještě příliv dokáže udržet slanou vodu. No a oba pokračují tím, že jejich lodičku převrhne slanovodní krokodýl a odřízne je na nějakém špatně opustitelném místě. A v obou se nakonec najde nějaký ten hrdina nebo hrdinka, kteří se, pořádně nasraní, krokoušovi postaví. A tím veškerá podobnost končí.

První kousek, distribučními problémy zavalený Rogue má na svědomí vycházející horrorová hvězda Greg Mclean, autor vyvedeného buranského kousku Wolf Creek. Už v něm jsem si všiml skvělé spolupráce s kameramanem Gibsonem, který v Rogue naprosto kouzlí. Hodně mu v tom pomáhá nádherná australská příroda, která má na výsledný zážitek minimálně stejný dopad jako onen obří krokodýl. Ten si ostatně dává na čas a podobně jako ve Wolf Creeku i tady si minimálně půl hodiny počkáme, než se začne něco dít. Naštěstí se během toho prostoje seznamujeme s převážně sympatickými hrdiny, takže není až tak moc času na nudu. Ostatně, to čekání se vyplácí, protože croc je udělaný suprově a chová se většinu času tak jak by měl, což je příjemná změna ve srovnání se sprinterem v jinak skvělém Primevalu. Trošku mi v závěrečnbé dvacetiminutovce neseděla Ashovitost :) hlavního hrdiny, ten přerod sice nebyl tak výrazný jako v Ajových Horách co se rády dívají, ale přeci jen srážel uvěřitelnost celého snímku hodně do kolen.

To druhý kousek, nízkonákladový Black Water je co do reálnosti mnohem vyváženější. Aby taky ne, údajně je natočený podle skutečné události. Jestli je to pravda, tak exkurzi do Austrálie rozhodně nedoporučuju. Skupinka přeživších je v tomhle případě pouze tříčlená, takže logicky nemůžeme čekat žádnou velkou vybíjenou. Krokodýl, který je ohrožuje není ostatně žádný velký macek, síla filmu totiž není v tom kolik má zabiják metrů a zubů, ale ve faktu, že hrdinové jsou chyceni na stromě, ze kterého se suchou nohou nedostanou. A ve vodě samozřejmě čeká věčně hladová ještěrka. Oba režiséři museli tudíž vsadit spíš na psychologii postav a budování napětí, což se jim občas daří a občas ne. Když už potřetí vidíme, jak se uječená ženská snaží dostat do několik metrů vzdáleného člunu, začínáme se pekelně nudit. Naštěstí je film dlouhý tak akorát a několik povedených záběrů spolu s opět více než zajímavou přírodou dokáží ony nášlapné miny nudy celkem spolehlivě likvidovat.

Australská krokodýlí vlna těmito dvěmi příspěvky pravděpodobně skončila a nezbývá než doufat, že nepříjdou sequely, které by stejně jako v případě spřízněného Lake Placid udělali z tématu kašovitou hmotu ne nepodobnou fekáliím. Každopádně, jak Rogue tak Black Water mohu s klidným srdcem doporučit jak hltačům zvířecích horrorů tak i všem ostatním divákům, kteří mají krevní skupinu jen trochu podobnou té mojí.

The Signal

To že se ze sledování televize blbne je dokázaná věc. Stačí se podívat na nejrozsáhleší sbírku reklamních banerů ve střední Evropě a přečíst si tam nějaké ty komentáře a máte jasno. Trojice začínajících režisérů a scénáristů David Bruckner, Dan Bush a Jacob Gentry se tento fakt (o televizi, ne o čsfd) rozhodli dovést ad absurdum. A jelikož to nejsou žádní troškaři, ke kouzelné bedýnce přidali i další přístroje, kterými je možné jednoduše šířit nějaký ten signál. A tak se záhadné vysílání dostává do hlav náhodných obětí i z rádií a mobilních telefonů.

Jo já vlastně ještě něřekl nic o tom vysílání. Je to jen taková neuspořádaná bizarní směs barev a zvuků, která má ale tu zábavnou vlastnost, že vám po určité době udělá v mozku pořádný guláš. To si pak třeba představujete osoby, které kolem vás vůbec nejsou, u těch ostatních si prohazujete obličeje a co je nejlepší, máte takřka permanentní nutkání někohu rozšvihat ksicht. No a světem, kde si většina obyvatel navzájem rozšvihává ksichty se pohybuje hlavní hrdinka, které jsou v patách milenec a manžel. Všichni tři se dostávají do situací, které byste nepřáli ani své učitelce češtiny, přičemž o nejrůznější změny a zvraty opravdu není nouze.

On totiž každý z režisérů natočil přesně třetinu filmu a každý ji pojal po svém. A tak se z drsné probouzející se apokalypsy najednou přehoupneme do brutálně černohumorné úchylárny, abysme skončili v beznadějném světě zmaru a paranoi. Zní to sice trochu zvláštně a opravdu to občas zaskřípe, ale nakonec to v celku šlape jako průměrné švýcarské hodinky a - to je hlavní - v žádném momentu se to nezadýchá a neztratí tempo. No dobře, budu fér, ke konci to trošku šumí do ztracena, ale co už, každá televize občas zašumí, i když ne každá vás pak donutí vyvraždit vaše nejbližší.

Jo a abych nezapomněl, to nejlepší - velká část The Signal je vyprávěná z pohledu nakažených osob. Paráda.

Doomsday

Neil Marshall si během posledních let vybudoval poměrně slušné renomé jako šikovný režisér malých nenápadných, ale o to zajímavějších horrorů. Oba jeho předchozí kousky, Dog Soldiers i Descent jsou u nás poměrně známé, ten první jako příjemná inovace vlkodlačích postupů, ten druhý jako feministický, pekelně strašidelný horror. Už i proto jsem se na Marshallův nový film těšil, i když všechno nasvědčovalo tomu, že z horroru v něm nic moc nezůstane. Nakonec se ukázalo, že to je pravda, ale že to, naštěstí, vůbec nevadí. Doomsday je totiž naprosto totální béčko, které si u mě bez váhání vysloužilo absolutorium.

Řešit děj nemá moc cenu. Skotsko je kvůli infekci odříznuté od zbytku světa a po několika desetiletích se do téhle zakázané zóny musí vydat elitní komando, aby na virus (který se mezi tím objevil přímo v centru Londýna) našlo lék. Ten by tam měl být někde schovaný, protože navzdory všem předpokladům zachytili satelity na odříznutém uzémí lidskou aktivitu. No a pak už to jde jedno po druhém, vojáci přifrčí do Skotska, porvou se s pankáči jako vystřiženými z Mad Maxe a uprchnou na hrad, ve kterém skupinka chudáků žije pod vedením Malcoma McDowella. I tam se vojáci (tedy spíš jejich zbytek) porvou a zase utíkají, tentokrát v naleštěném bouráku.

Zní to šíleně? A co teprve až to uvidíte v pohybu. Marshall prostě posbíral všechny své oblíbené béčkové kousky a složil z nich šílenou koláž, kde se hrdinové každou chvíli ocitají ve zcela jiném světě, jen aby došlo na pořádnou přesdržkovou okořeněnou litry krve a kusy těl. Ti co mají nakoukáno tu poznají hromadu filmů, ze kterých samozřejmě vyčnívá Mad Max a Escape from New York (což ostatně režisér rád přiznává, když pojmenovává dva z vojáků Miller a Carpenter). Tak jako v minulém případě, i tady místo drsného samorosta šéfuje filmu drsná samorostka s tváří a ham ham tělem Rhony Mitry. Ta nemá problem se šmelcováním nepřátel na kusy a tvůrci díky bohu nemají problém ono šmelcování ukazovat v nádherných, až komiksových detailech.

Filmu bývá často vyčítán především zběsilý střih, ale není to tak hrozné, nestíhal jsem jen několikrát a tak nějak to sedělo ke stylu vyprávění, kde se tlustí skoti tancující kankán střídají s rytíři a ultramoderní vojenskou technikou. Bonusem je pak řada drobných lahůdek, které režisér a scénárista v jedné osobě do příběhu zakomponoval. Ať už je to hrdinčino vyndavací oko, kanibalská párty, sado-maso psík hlavního padoucha nebo patálie jeho mrtvé přítelkyně. Doomsday je prostě totální, lehce úchylné, hodně šílené a maximálně zábavné béčko, které si opravdu užijí tak tři lidé ze sta. Jsem rád, že mezi ně patřím.

Nej roku 2007

Už mě to nebavilo. Pořád jsem si říkal, že jsem ještě neviděl všechny ty velké horrorové filmy loňska a tak bych ještě neměl rekapitulovat a vylézat na povrch Zemský s nějakým tím žebříčkem. Jenže dneska mi došla trpělivost a jelikož jsem už odevzdal všechny texy do nového čísla Filmagu Extra a Pes Baskervillský ve své televizní verzi z roku 1988 je podezřele průměrný a nudící, rozhodl jsem se něco málo rekreačně sepsat. Tudíž následující přehled berte jako takový průřez filmovou větví našeho nejoblíbenějšího žánru.

Největším překvapením loňského roku byla nejen pro mne adaptace nepříliš povedeného komiksu 30 Days of Night. Přitom všechno ukazovalo na pořádný průser. Režisér David Slade měl za sebou zatím jen hodně vyčpělou limonádu Hard Candy, v hlavní roli se objevil dušínovský Josh Hartnett a jak jsem již naznačil, předloha, i když graficky zajímavá, za moc nestojí. Jenže zázraky se dějí a tak mohla vzniknout možná nejlepší upírárna od dob Near Dark. Sice hodně popcornová, ale s atmosférou mrazivou jako lůno padesátileté tělocvikářky a naprosto nádhernými animálními upíry.

O Největší zklamání se stejnou měrou poperou provaření režiséři a jejich filmy, které se zdály býti sázkou na jistotu. Tim Burton přivedl do kin svou verzi legendy o Sweeney Toddovi, ale místo hřmotu prosvištělo sály pouze slabé zašustění. Johny Depp neumí zpívat, režisér si stále jede tu svou a o překvapení opravu JE nouze. Holt prefabrikát, jakých může Burton vyblít pět do roka. Druhým adeptem na největší zklamání je Frank Darabont a s ním to co umí nejlépe - adaptace Stephena Kinga. Bohužel The Mist je průměrná už jako povídka a její převod na plátna, při kterém bylo vypuštěno vše, co činilo onu povídku zábavnou, dopadl ještě mnohem hůř. Blábolení přehrávající náboženské fanatičky tu a tam proložené počítačovým monstrem nepobaví ani kdyby bylo zkráceno na desetiminutový klip.

Nejsmutnější událostí jistě bude únik workprintu Halloweenu Roba Zombieho, následné předělávání a vypuštění opravdu hloupého remaku. Rob sice má stále moji podporu a za Devil's Rejects i věčné absolutorium, ale tohle se mu opravdu nepovedlo. "Reimaginace" spočívala v tom, že se normální rodinka přetransformovala v permanentně klející prasata a všechno bylo špinavější a nudnější. Pro příště by měl Zombie zůstat u svých látek a nesnažit se zdokonalovat už dokonalé. Ale když už nic, tak to alespoň Carpimu hodilo nějaký dolary a to se počítá.

Největším návratem bude pro drtivou většinu fandů poslední zářez do čarodějnické série o Třech matkách. Dario Argento se vrátil takřka v plné síle a i když, to není Argento z dob Suspirie a Inferna, pořád to stojí zato. Jak už jsem napsal bezprostředně po zhlédnutí filmu, dnešní Argento to dnes lépe natočit nemohl. V těsném závěsu za italským mistrem hrůzy je jiný stařík a Argentův souputník z dob Dvou ďábelských očí, George A. Romero. Jeho, již pátý, vstup do země mrtvých, nazvaný tentokrát Diary of the Dead, byl očekáván s rozporuplnými pocity, ale George všem vytřel zrak. Ten film šlape jak hodinky, handy cam nepřekáží, má to myšlenku i příběh a zombie jsou pořád stejně nádherné a nenažrané jako před čtyřiceti lety. Bravo.

Nejhorší horror roku 2007 není lehké vybrat. Díky recenzování a své posedlosti vidět maximum hrůzostrašných filmů jsem loni narazil nejednu sračku. Když vynechám vyloženě amatérské a za zmínku nestojící filmy, tak mezi absolutní spodinu se měly tu čest zařadit především: "vlkodlačí" romantika z Rumunska Blood and Chocolate, upíří podivnost s jedním krásným zadkem Rise: Blood Hunter a teprve včera viděný kanibalský blábol Welcome to the Jungle. Co název, to protrpěná dvouhodinka, kterou mi už nikdy nikdo nevrátí.

Ani nejlepší horror se nevybíral lehce ale nakonec to vyhrál Dario. Sice jen o prsa (mnohem menší než má Asia) před Diary of the Dead a 30 Days of Night. Ale zasloužil si to. Takže ještě jednou: nejlepší horrorový film roku 2007 je La Terza Madre režiséra Daria Argenta.

A na závěr ještě pár horrorů, které by určitě neměly uniknout vaší pozornosti: 28 Weeks Later, Dead Silence, Planet Terror, El Orfanato, Primeval, [REC].

El Orfanato

Není pochyb o tom, že je-li dneska nějaká země udávající rytmus horrorovému žánru, je to Španělsko. Asie je až na několik drobných výjimek naprosto vyčpělá, Amerika se potácí v bahně remaků, ze kterého tu a tam vykoukne nějaký ten stařík, aby alespoň trochu navrátil čest téhle kdysi horrorové velmoci. Španělská nová krev byla vypiplána především Brianem Yuznou a Juliem Fernándezem, kteří pod hlavičkou Filmaxu dali šanci mnoha začínajícím horrorářům. Paco Plaza, Naco Cerdá a samozřejmě Jaume Balaguéro - to jsou jen některá jména, která se proslavila ve spojení s touto producentskou dvojkou. A jak se mašina jednou rozjela, už nešla zastavit. Španělsko se horrorově rozrůstá a dávno už to není jen Filmax. Guillermo del Toro svým jménem zaštítil celovečerní debut režiséra Juana Antonia Bayona o opuštěném sirotčinci, který vlastně možná není až tak opuštěný. A myslím, že se jim to celé nakonec docela povedlo.

Jde o klasickou duchařinu. Vlastně ne, to není přesné. Jde o tu nejklasičtější duchařinu, jakou si jen dokážete představit. O opravdovou esenci duchařských filmů, kde není ani stopa po nějaké originalitě, ale tentokrát to tak moc nevadí. Bayon prostě nakoukal hromadu horrorů, zjistil co v nich je nejstrašidelnější a všechny ty okopčené postupy hezky jeden za druhým naházel do svého filmu. Takže tu máme starý velký dům, zatížený tajemstvím, malé dítě, které vidí něco víc než dospělí, tajemné okolí s temnou jeskyní, podivnou stařenu, strašidelné zvuky, skeptického muže a hromádku duchů. To vše poskládáno se zručností mistra v příběh, který nemá šanci překvapit, ale šlape jako kvalitní hodinky. Samozřejmě je tu i prostor pro nějakou tu pointu, ale story k ní dospěje spíš přirozeně, než aby se najednou vše otočilo o 180 stupňů.

Jak jsem napsal, natočeno je to naprosto skvěle, kamera kouzlí, hudba zcela funkční, herci a především Belén Rueda v hlavní roli jsou vynikající, za což jistě může i jejich neokoukanost a vůbec to celé působí zcela dokonale. Jenže. Jenže zcela dokonalé to není, ta naprostá přesnost, absolutní načasování všech očekávaných lekaček a příběh jehož jednotlivé nuance jsou jasné už po deseti minutách - to všechno prostě malilinko nudí a zamrzí. Kdyby se tvůrci alespoň trošku odvázali a zkusili něco málo víc originálního, pak by to teprve byla nádhera. Pro neznalé fandy ale bude El Orfanato skvěle strašidelným zážitkem. Ale oni si možná počkají na natáčený americký remake...

[rec]ording the dead

Loni se s nimy doslova roztrhl pytel. Bystřejší už z názvu vydedukovali, že mluvím o horroreh natočených ruční kamerou, které svým dokumentárním stylem mají v divákovi vzbudit dojem, že se to co sleduje opravdu děje/dělo. Ten pověstný pytel sice obsahoval pouhé tři filmy, ale po právu vzbudily mezi fanoušky i mainstreamovými diváky značný zájem. Vyzvihovaný Cloverfield bez výčitek vynechám, jednak se chci věnovat poze oživlým mrtvolám, druhak je to dost hloupá kravina, která si místo u mě na blogu nezaslouží.

Tak a poté co jsme se zbavili plev se mrkneme na ta dvě zbývající zlatá zrnka. Za tím prvním, španělským horrorem [REC], stojí režisérské duo Jaume Balagueró a Paco Plaza. Oba mají poměrně slušné portfolio, především o pět let starší Balagueró, narozený v zombie roce 1968, zatím nenatočil slabý film a v současnosti bysme jen těžko hledali nadějnějšího režiséra. Snad neuteče do Ameriky točit remaky. Ve své handycamovce popisují příhody zpravodajského štábu ve starším činžáku, který se po odříznutí úřady pomalu ale jistě plní hladovými a agresivními lidožrouty. Nákaza je virová a pojetí zombie je moderně neortodoxní, takže se dočkáme hodně běhání, které tentokrát výjimečně neprudí.

Oba hoši si i v krátké stopáži (75 min) našli čas na pořádné představení hrdinů, takže se divák má o koho bát a věřte, že bát se budete. [REC] totiž rozhodně patří mezi nejintenzivnější a nejstrašidelnější zombie horrory, čemuž samozřejmě hodně dopomáhá dokumentární styl. Jak už psal humanbeing v recenzi na Studně, film je výjimečný tím, že nejde o žádné později nalezené a přestříhané záběry, ale vše se štábem prožíváme v reálném čase. To s sebou samozřejmě nese pořádnou dávku adrenalinu a řadu nezapomenutelných scén, kterým dominuje závěrečná akce s nočním viděním.

Diary of the Dead veterána George A. Romera je v podstatě pravým opakem předchozího kousku. Sice taky štáb (tentokráte studenti), ale materiál prošel střihem, bylo použito více kamer a občas doplněna hudba. To vše je samozřejmě odůvodněno, ani vteřina ve filmu není mimo jeho logiku. Postupně sledujeme, jak se študáci vyrovnávají se skutečností, že v pekle už opravdu není místo. V pozadí příběhu několika mladých lidí a jejich profesora pak probíhá krize a hroucení celé společnosti, kdy v útržcích a novinových zprávách Romero ukazuje, jak by se to asi celé semlelo. A i když se pouští do kritiky všech a všeho více než kdykoli předtím, já mu věřím každé políčko filmu.

Co je na obou filmech hrozně sympatické a co je na hony vzdaluje zmiňovanému Cloverfieldu je reálnost a uvěřitelnost všeho co se děje. Je jedno jestli kolem pobíhají zombie nebo obří nestvůra, o to nejde vůbec, ale v Diary i [REC] hrdinům věříte, že oni prostě filmovat musí, nejednou na tom dokonce závisí i jejich život. Navíc jsou všichni hráni dobrými herci a jejich chování je v rámci vesmíru obou filmů zcela uvěřitelné. Zcela jsem vynechal opěvování technické stránky, která je i přes minimální rozpočty vynikající, hlavně Romero ani trochu neslevil ze své gore linie a to je samozřejmě dobře. Pokud chcete vidět kvalitní "dokumentární" horror, sáhněte po jednom z nich, pokud chcete kvalitní zombiárnu, opět sáhněte po jednom z nich. A víte co? Sáhněte si do svědomí, jak už je to dlouho, co jste mě naposledy v něčem poslechli? Jděte a pusťte si oba, stojí za to!

Dario Argento DVD Boxset

Dnes bylo oficiálně ohlášeno splnění vlhkého snu většiny fanoušků evropského horroru. Anchor Bay oznámilo na květen uvedení krabice plné fláků Daria Argenta. Ale jakých fláků! Místo provařených věcí, které už své více méně definitivní edice mají delší dobu venku budou obsah balení tvořit: Do you like Hitchcock?, Card Player, Trauma, Tenebre a Phenomena! Zásadní jsou především nové přepisy posledních dvou jmenovaných filmů, které na tu správnou verzi zatím čekaly. Doufejme, že to hoši z Anchor Bay nepodělají a my si konečně budeme moci vychutnat pobíhání panenské Jennifer Connelly švýcarskými lesy v kvalitě jakou si zaslouží. Následují z Twitche ukradené specifikace dvou nejočekávanějších dvd, která budou k dostání i samostatně.

TENEBRE SPECIAL EDITION FEATURES

New remastered widescreen (1.85:1) transfer, enhanced for 16x9 televisions
Audio Commentary with writer/director Dario Argento, music composer Claudio Simonetti and journalist Loris Curci
Voices of The Unsane
The Roving Camera Eye of Dario Argento
Creating the Sounds of Terror
Alternate end-credit music
Theatrical trailer
Dario Argento biography

PHENOMENA SPECIAL EDITION FEATURES

New remastered widescreen (1.66:1) transfer, enhanced for 16x9 televisions
Audio Commentary with writer/director Dario Argento, special makeup effects artist Sergio Stivaletti, music composer Claudio Simonetti and journalist Loris Curci
A Dark Fairy Tale
Luigi Cozzi & The Art of Macrophotography
Dario Argento on “The Joe Franklin Show”
Claudio Simonetti Music Video (“Jennifer”)
Bill Wyman Music Video (“Valley”)
Theatrical trailer
Dario Argento biography

Guillermo del Toro: The Hobbit - první trailer

Valentýnské zabíjení

Je až s podivem, že tak vyloženě horrorově laděný svátek jako je Valentýn tak málo přitahuje filmaře naší krevní skupiny. Při pátrání v hrůzostrašné historii oslavy všech zamilovaných teenagerů jsem nalezl jen velmi málo zaznamenání hodných snímků, které by ho braly jako svůj leitmotiv. No, když budu upřímný, tak jsem nalezl (u sebe doma, na imdb jich bude víc) pouze dva a to je žalostně málo. Hůř jsou na tom z provařených svátků snad pouze Velikonoce, které ovšem přebíjejí rivaly zajíčkem v Lobo Paramilitary Christmas Special. Tak tedy k těm dvěma snímkům, které jsem si naordinoval na dnešní noc, byť jsem je oba už kdysi viděl. Oba jsou to slashery a oba celkem nezajímavé, přesto se pokusím dokázat, že minimálně za jedno zhlédnutí stojí. Za pozornost stojí minimálně fakt, že oba sehrály v historii subžánru obdobnou roli se stejnými výsledky.

My Bloody Valentine byl jedním z prvních následovníků klasiky Friday the 13th, vznikl ve stejném roce jako druhý díl příběhů od Kříšťálového jezera a podílel se tak na obrovské tsunami mačet a dranžíráků, která se na počátku osmdesátých let prohnala béčkovými vlnami. Valentine byl to samé v bledě modré, jen ta vlna nebyla zdaleka tak ostrá ani obrovská a všechny teenagerky v ní měly silikonová ňadra. Započal jí šestnáct let po Pamele Voorheesové Wes Craven svým Vřískotem a Valentine byl jedním z jejích posledních záchvěvů před tím, než americký horror definitivně pohltily remaky. Narozdíl od poměrně neschopného George Mihalky u My Bloody Valentine režíroval jeho mladšího souputníka chlapec, který dokázal, že slashery umí. Jamie Blanks měl tehdy za sebou velmi vyvedenou a originální Urban Legend a jen bůžek lásky ví, co zapříčinilo, že se Jamieho řádění během 14. února zvrtlo v takovou sterilní průměrnost.

Příběhy obou "zamilovaných" slasherů jsou poměrně klasické. Teda, minimálně u Valentine tomu tak je - v mládí odstrkovaný klučina se naštve a během svátku všech milenců se pomstí svým dřívějším utiskovatelkám. Žádné velké umění, žádné zajímavé vraždy, tedy až na splnění snu všech hetero chlápků - zavrtání se do Denise Richards. Zrovna na tu scénu koukám a opravdu se povedla, ta herečka má velice luxusní ...talent. Děj My Bloody Valentine pak trochu nestandardně operuje s šíleným horníkem a jeho standardní pomstou na obyvatelých malého městečka. Taky nic moc, ale krumpáč jako vražedný nástroj se nevidí zas tak často. Bohužel jak horník, tak vrah s maskou amora jsou oba velice necharizmatičtí a jistě budou patřit mezi hlavní příčiny toho, proč ani jeden z filmů nepotkalo to co většinu slasherů - pokračování. Tento fakt "naštěstí" zachraňuje alespoň remake My Bloody Valentine, který horrorový řemeslník Patrick Lussier připravuje na příští rok. Zamilovaní se mají opravdu na co těšit.

Lamberto Bava: Ghost Son

Když jsem před dvěma lety lehce mapoval, dění na Italské horrorové scéně, napsal jsem o nových projektech Lamberta Bavy, že vypadají hodně levně a nepříliš vábně. Dnes jsem se konečně dokopal k prvnímu z nich a i když vzhledově působí skoro přesně tak jak jsem popisoval, jde o povedený kousek. První co zarazí hned v úvodu je umístění děje do jižního cípu Afriky. Ještě, že nebylo jedním z koproducentů Grónsko. Každopádně tím Bava dosáhl poměrně zajímavé a pro italský horror nezvyklé atmosféry, plné exotických zvířat, afrických legend a tradičních náboženství.

Příběh je asi padesát minut poměrně standardní: Ženská se zamiluje do chlapa. Chlap se zabije při autonehodě. Ženská porodí syna a začne mít pocit, že je s nimi v prázdném domě ještě někdo, možná duch mrtvého muže. Jenže pak se to trochu zvrtne, duch, jak se zdá vstoupil do malinkého synka a začíná ta bizarnější část. Tu už dále rozebírat nebudu, připravil bych vás tak o tři neuvěřitelné scény, které jakoby do prozatím poklidného mysteriózně romantického snímku vůbec nepatřily. Ale nezapomeňme, že režisér má za sebou mimo jiné Démony, Macabro a Princeznu Fantaghiro. Člověk s takovou sílou v zádech prostě nemůže vyprodukovat obyčejný film.

Navíc, a to je důležitější, je Ghost Son poměrně strašidelná záležitost s několika vyvedenými lekačkami, které mnou pořádně zacloumaly. Herecky je zvládnutá dobře, sice tu nikdo nepředvádí zdrcující výkon, ale na druhou stranu se tu nikdo neztrapňuje a to zde hrají i herečky, které za sebou mají Fontánu pre Zuzanu 3. Kapitolou samou pro sebe je pak ztvárnění malinkého andílka. Už při narození to malé dítě vypadá všelijak, ale když v některých momentech nastoupí Stivalettiho (ten chlap je fakt všude) triky, jde z mimča opravdu strach.

Lamberto Bava se prostě, minimálně v případě Ghost Sona, vrátil na pole, kde mu to jde mnohem lépe než tomu bylo v případě úchylných pohádek. Doufejme, ze mu to vydrží a další projekty na sebe nenechají dlouho čekat.

Michele Soavi: Valley

A aby Soaviho nebylo málo, přináším vám ještě poměrně slušnou raritku. Jeho vůbec první režisérský počin, čtyminutový videoklip vzniklý během natáčení Phenomeny, podbarvený muzikou Billa Wymana. Mystická záležitost a hodně nostalgická věc pro všechny obdivovatele této fenomenální argentovky.