Doomsday

Neil Marshall si během posledních let vybudoval poměrně slušné renomé jako šikovný režisér malých nenápadných, ale o to zajímavějších horrorů. Oba jeho předchozí kousky, Dog Soldiers i Descent jsou u nás poměrně známé, ten první jako příjemná inovace vlkodlačích postupů, ten druhý jako feministický, pekelně strašidelný horror. Už i proto jsem se na Marshallův nový film těšil, i když všechno nasvědčovalo tomu, že z horroru v něm nic moc nezůstane. Nakonec se ukázalo, že to je pravda, ale že to, naštěstí, vůbec nevadí. Doomsday je totiž naprosto totální béčko, které si u mě bez váhání vysloužilo absolutorium.

Řešit děj nemá moc cenu. Skotsko je kvůli infekci odříznuté od zbytku světa a po několika desetiletích se do téhle zakázané zóny musí vydat elitní komando, aby na virus (který se mezi tím objevil přímo v centru Londýna) našlo lék. Ten by tam měl být někde schovaný, protože navzdory všem předpokladům zachytili satelity na odříznutém uzémí lidskou aktivitu. No a pak už to jde jedno po druhém, vojáci přifrčí do Skotska, porvou se s pankáči jako vystřiženými z Mad Maxe a uprchnou na hrad, ve kterém skupinka chudáků žije pod vedením Malcoma McDowella. I tam se vojáci (tedy spíš jejich zbytek) porvou a zase utíkají, tentokrát v naleštěném bouráku.

Zní to šíleně? A co teprve až to uvidíte v pohybu. Marshall prostě posbíral všechny své oblíbené béčkové kousky a složil z nich šílenou koláž, kde se hrdinové každou chvíli ocitají ve zcela jiném světě, jen aby došlo na pořádnou přesdržkovou okořeněnou litry krve a kusy těl. Ti co mají nakoukáno tu poznají hromadu filmů, ze kterých samozřejmě vyčnívá Mad Max a Escape from New York (což ostatně režisér rád přiznává, když pojmenovává dva z vojáků Miller a Carpenter). Tak jako v minulém případě, i tady místo drsného samorosta šéfuje filmu drsná samorostka s tváří a ham ham tělem Rhony Mitry. Ta nemá problem se šmelcováním nepřátel na kusy a tvůrci díky bohu nemají problém ono šmelcování ukazovat v nádherných, až komiksových detailech.

Filmu bývá často vyčítán především zběsilý střih, ale není to tak hrozné, nestíhal jsem jen několikrát a tak nějak to sedělo ke stylu vyprávění, kde se tlustí skoti tancující kankán střídají s rytíři a ultramoderní vojenskou technikou. Bonusem je pak řada drobných lahůdek, které režisér a scénárista v jedné osobě do příběhu zakomponoval. Ať už je to hrdinčino vyndavací oko, kanibalská párty, sado-maso psík hlavního padoucha nebo patálie jeho mrtvé přítelkyně. Doomsday je prostě totální, lehce úchylné, hodně šílené a maximálně zábavné béčko, které si opravdu užijí tak tři lidé ze sta. Jsem rád, že mezi ně patřím.