pátek, dubna 21, 2006

Italští veteráni v novém století

Asi se nikdo nebude přít, když řeknu, že v sedmdesátých a částečně i osmdesátých letech patřila Itálie k největším baštám filmového horroru. Umělci jako Mario Bava, Dario Argento či Lucio Fulci tvořili snímky, které právem patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy vůbec viděli. V těsném závěsu za těmito velikány byl celý peloton trasherů, kteří věčně lačným fanouškům posílali celé zástupy zombie a kanibalů, nejlépe pak obojího najednou. Jaká je ale situace dnes, v době politické korektnosti a počítačové krve? Mají vůbec tihle horroroví veteráni šanci tvořit?


Většinou ne, a co je horší, zdá se, že ani tvořit nechtějí. Na jejich obranu musím uvést, že často ani nemohou, řada z nich je mrtvá. Tento fakt sice v italském horroru většinou další aktivitě nebránil, ale přecijen to asi při ucházení o další zaměstnání lehce diskriminuje. Z dosud žijících legend a "takylegend" je nejzajímavější asi současný comeback syna samotného Boha. (Kdo po této větě čeká nějaký trapný vtip s Ježíšem bude nutně zklamaný.) Lamberto Bava se snad už navždy rozloučil s mluvící husou, Kateřinou Brožovou a celou tou pohádkářskou bandou a vrací se zpět k žánru, který jeho tatík pomáhal budovat. Jeho nové projekty Gost Son a The Torturer jsem stručně popsal na Studně, stačí jen následovat odkazy. Dodám k nim snad jen tolik, že i když jsem za Lambertův návrat rád, vypadaji oba filmy dost levně a popravdě nepříliš lákavě.


Levně vypadají i poslední celovečerní kousky největší žijící italské legendy, Daria Argenta. Jestliže Non ho sonno bylo ještě kvalitní giallo a takřka sneslo srovnání s mistrovými staršími díly, Il Cartaio už znamenal značný kvalitativní skluz a televizní Ti piace Hitchcock? prý je na tom ještě hůře. Naštěstí Dario kývnul Micku Garrisovi na spolupráci ještě v době, kdy byl jeho projekt Masters of Horror teprve v plenkách a bohatě se mu to vyplatilo. Nejenže MoH sklízí celosvětový úspěch, ale i Argentova Jenifer je kvalitní povídkou, i když ruku na srdce, Argento z toho poznat prakticky není a to je škoda. Uvidíme co díl další, nazvaný Pelts.


Jinou cestou se vydal Argentův odchovanec a častý spolupracovník, Michele Soavi. Ten si v roce 1994, kdy dokončil svů zatím poslední horror Dellamorte Dellamore, vzal několikaletou dovolenou, při které se věnoval vážně nemocnému synovi. Težko říct, jak moc ho tato pauza ovlivnila, každopádně po návratu na režisérskou sesli našvihal Michele několik televizních projektů, z nichž nejbizarnější je asi životopis svatého Františka (poměrně atmosférická ukázka). Doufejme, že jakýsi křesťanský motiv byl Soaviho tématickým dnem a jeho nejnovější film Arrivederci amore, ciao bude opravdu The Best Italian Thriller in Years, jak píše kdosi na IMDb. Trailer s kníratým komisařem Cattanim tomu i nasvědčuje. A kdo ví, třeba se jednou vrátí i k horroru.


Nakonec jsem si nechal trashera do morku kostí, člověka, kterého ubíhající desetiletí nezajímají. Pětasedmdesátiletý Bruno Mattei vesele chrlí jedno béčko za druhým, přičemž mu není cizí ani návrat ke kanibalským kořenům (v roce 2003 hned dvakrát) ani vykrádání cizích filmů (třeba tady). A když už jsem u kanibalských návratů - o Cannibal Metropolitana se stále uvažuje a Sergio Stivaletti dokončil povídkový horror I Tre volti del terrore, takže snad je alespoň trochu na co se těšit...

3 komentáře:

Apache řekl(a)...

Takže to vypadá, že v té Itálii je to dnes docela na piču.

dd řekl(a)...

A Argento udajne pracuje na ukonceni trilogie o Troch matkach, bohuzial, uz teraz mam z toho zimomriavky, vzhladom k sucasnej maestrovej forme... Ale aspon jedna dobra sprava ohladne Argenta - vyzera to tak, ze americania zatial upustili od planov natocit remake Suspirie.

dd řekl(a)...

A Argento udajne pracuje na ukonceni trilogie o Troch matkach, bohuzial, uz teraz mam z toho zimomriavky, vzhladom k sucasnej maestrovej forme... Ale aspon jedna dobra sprava ohladne Argenta - vyzera to tak, ze americania zatial upustili od planov natocit remake Suspirie.