Rest Stop

Určitě jste si už všimli, že jsem k horrorům poměrně tolerantní. Nevyžaduji sofistikovanou zápletku ani genialní triky a přesvědčivé herce, prostě mi jen stačí se dobře pobavit a to zvládám i u velkých ptákovin. Občas ale narazí mačeta na kámen a je zle. A přesně to se stalo před pár dny, kdy jsem se sebezapřením dokoukal nový americký horror Rest Stop, nejhorší žánrový počin letošního roku. Rozhodl jsem se udělat cokoli proti tomu, abyste si tuhle zhovadilost pustili a jedním z prvních kroků bude, že vám prozradím kompletní děj včetně pointy.

Tak, teď, když už jsou notoričtí odmítači jakýchkoli spoilerů pryč (doufám, že můj fanoušek Olda čte dál!) se můžu vesele pustit do příběhu. Ten je jednoduchý. Nicole uteče z domova a spolu se svým nabíječem Jeffem se rozhodnou začít nový život někde hodně daleko (název jsem zapoměl). Cestou na vysněné místo se zastaví na odpočívadle, Nicole si odskočí a když se vrátí, je Jeff i s autem pryč. Zanedlouho se zjevuje hlavní zloun, většinu děje schovaný ve velkém autě a pronásledující hlavní hrdinku. Ta se po zbytek filmu potácí mezi třemi lokacemi (toalety, kancelář a parkoviště) přičemž kromě vraha potkává i jeho minulé oběti, par minut s nimi vesele koexistuje aby ony poté bez zjevných důvodů zmizely. Taky se setká s nezbytnou proprietou všech buranských horrorů - úchylnou rodinkou s retardovaným dítětem. Rodinka samotná nemá s okolním dějem samozřejmě nic moc společného.


Ono vůbec s logikou je film trochu na štíru, v extrémně starém televizoru se objevují zaběry Jessova sexu s Nicole, přechody mezi lokacemi jsou víceméně náhodné, policista svou demencí zastiňuje všechny dementní policisty, které jsme kdy mohli v horrorech vidět a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Nejhorší je ale absolutní absence atmosféry a napětí. Všechno už jsme mnohokrát a mnohem lépe viděli a kde není originalita těžko film zachrání jeden dobře ustřižený jazyk. Jo a ten závěr, vyvrcholení, pointa? Žádný se nekoná. Nic se nevysvětlí, film prostě skončí. Ale asi je to celé víceméně nadpřirozené.

Víc psát nehodlám, prostě další z dlouhé řady přímo na dvd točených horrorů, který sice vypadá trochu lépe než jeho amatérští bratříčci, ale je tak neskutečně nudný, neoriginální a zmatený, že ho nemůžu doporučit ani nejzavilejším nepřátelům. A že jich mám...

Near Dark

Ještě rozladěný (čti nasraný) z nové várky remaků jsem si potřeboval nutně spravit náladu. Něčím zásadním, bezchybným, něčím čemu nemůže ublížit ani tisíc předělávek, prostě něčím jako je Near Dark.

K téhle nevšední upírské záležitosti mám hodně osobní vztah. Kdysi jsem ji zachytil někde na satelitu a okouzlen atmosférou jsem pátral a pátral. Až o mnoho let později se mi podařilo odněkud z ukrajiny splašit slušný divx a po několika zhlédnutích jsem začal Near Dark šířit mezi pravověrné fandy horroru. Nebyl to lehký úkol, třetí film Kathryn Bigelow byl u nás prakticky neznámý, ale dnes už se můžu se spokojeným mručením pročítat kladnými hodnoceními na ČSFD.

Čím že je Near Dark tak zvláštní? Stejně jako wellsův tripod pevně stojí na třech pevných základech. Prvním je úchvatná vizuální stránka. Nikdy nikdo už nezopakoval takovou práci se světlem a temnotou. Dívat se na Near Dark je jako snít sen. K tomu nemalou měrou přispívá také geniální soundtrack od Tangerine Dream, které jsem objevil až mnohem později díky jejich práci na The Keep. Audiovizuální stránka prostě bere dech a je pro mne pravým filmovým uměním.


Posledním kouskem do skládačky je pak naprosto DOKONALÉ obsazení. Od krásné éterické Mae přes vpodstatě tragickou postavu Homera až po násilníka Severena. Nemá cenu psát jména herců, nejsou důležitá, až na pár vyjímek nestoudně upadla v zapomění. Ale nemohu nezmínit alespoň jednoho, herce, který na malém prostoru vystřihl jednoho z nejúchvatnějších upírů historie: Lance Henriksen a jeho Jesse je něco, na co se do smrti nezapomíná. A možná ani pak ne.


Ještě jedno přirovnání k Wellsovu románu se sem hodí, stejně jako emzáci nakonec dojeli na drobné a bezvýznamné bakterie tak i dokonalost jménem Near Dark dojela na pár bezvýznamných nicek. Rozhodnutím producentské firmy byla omezena propagace a Near Dark zůstal v době svého uvedení ve stínu Lost Boys. Malý úspěch v kinech ale nic nemění na faktu, jaký Near Dark doopravdy je. Dokonalý, jedinečný, nejlepší.

Zasraný remaky

Původně jsem chtěl dnes psát o úžasné Bavově antologii I Tre volti della paura, ale po přečtení téhle novinky na BD jsem to už nevydržel. Nepůjde o žádný rozbor situace, ani úvahu nad směřováním současného filmového horroru. Chci si jen jednoduše zanadávat.

Remaky jsou mor, nemoc která se v posledních letech rozlezla mezi scénáristy bez špetky talentu a nenažranými producenty. Živnou půdou jsou pak kina plná rozjuchaných teenageru, kteří bez elementárních znalostí hltají sebevětší kravinu plnou "cool digitálních efektů". Jakkoli je logické vysvětlení tohoto efektu jasné a pochopitelné, nikdy se s ním nesmířím a přeji všem zůčasněným hodně ošklivou a bolestivou smrt. Producentům za prznění nepřekonatelných klasik a ničení jejich dobrého jména, scénáristům a tvůrcům obecně za neschopnost vyplodit jedinou originální myšlenku a teenagerům za to, že jsou.

Začalo to celkem nenápadně, pominu-li občasnou (nezřídka kvalitní) novou adaptaci starší látky (Thing, Fly), zlo přišlo z východu, jak už tom tak bývá. The Ring rozpoutal celou žluťáckou tsunami a na obranu šikmookých hochů s malými penisy je nutné dodat, že originály jsou mnohdy geniální. Ne už tak to co z nich zbyde po nájezdu amerických přetvůrců. Dnes už je situace taková, že práva na remake se prodávají dávno před zfilmováním asijského originálu. A proč ne, když výdělek je při dvacetimiliónových nákladech jistý. Koho zajímá, že blitky jako Ring 2 nebo Grudge jsou koukatelné jen díky představitelkám hlavních rolí?


Ale producentům Asie nestačí a jedou dál: "Vždyť v Evropě točí také zajímavé filmy, co je trochu zjednodušit a přeložit? A proč vlastně překládat, vždyť i v u nás v Americe jsme nějaké ty filmy, co mají slavné jméno ale nikdo si je vlastně nepamatuje, natočili?" - A už to jede...Texaský masakr motorovou pilou, Úsvit mrtvých, Kopce mají oči, Hrůza v Amityville, Dům voskových figurín, Satan přichází!, či asi naprosté dno, Mlha. A další a další jsou v pořadí. Cage střídá své jediné dva výrazy (1, asi se brzo naštvu 2, nechapu to a asi budu smutný) v předělávce kultovní britské záležitosti Wicker Man, Rob Zombie se upsal Halloweenu, Pamela Voorheesová už jde pomalu fasovat kudlu, vynikající duchařina Changeling se už jistě těší na nový digitální kabát, stejně jako Ptáci či (a tady mi pomyslna kudla protrhla kapsu) upíři v Near Dark.

Rakovina v podobě předělávek prolézá horrorové podhoubí a ničí potenciální fanoušky dlouho předtím, než mají možnost poznat kvalitu originálu. Na závěr úryvky z několika komentářů ke sračče s hovadským českým názvem 3:15 zemřeš a drobný vzkaz jejich autorům: je mi vás líto.


"Musím říct že produkování horrorových remaků jde Michaelu Bayovi mnohem lépe, než třeba takovému Silverovi se Zemeckisem. Tohle mě skutečně pobavilo. Dávám sice takových 3 a 1/2 *, ale citím se příjemně horrorově nasycený. Hehe, tomuhle totiž vážně nic nechybý. Strašidelné atmosféra se dá krájet už od začátku, lekačka kdy sem v kině vyštěknul jak holka tu je taky a závěr, který standardně z plného počtu nějaký ten drobeček uloupne, protože se s ním tvůrci rozhodnou vypořádat tak trochu po hollywoodsku, taktéž! Doporučuju!"

"Solídny haunted-house horror. Pôvodnú verziu z roku 1979 prekonáva nielen modernejším technickým spracovaním, ale aj niekoľkými scenáristickými vsuvkami."

"Ne přímo vykrádání, ale inspirace scénami z mnohých hororů je patrná, originál neznám, ale tohle šlo (je to rozhodně lepší než třeba "Hide And Seek".)"

"Námetom mi to silne pripomenulo Darkness. Bubácky dom a psycho foter, ktorý nad sebou stráca kontrolu. Dúfal som že sa budem báť, lebo poslednou dobou mám k podobným filmom miernu nedôveru spôsobenú prehnanými očakávaniami (viď. Shutter). A bol som prekvapený! Depka funguje, strihy sú úžasné a to najdôležitejšie ATMOSFÉRA je a drži v napätí celý film. V podstate celý audiovizuál filmu funguje na jedničku a je ako sa patrí dark."

"To lepší co se v horrovém žánru za posledních 10 let zrodilo."

Buffy

Konečně to mám za sebou! Byly to náročné tři týdny, ale rozhodně to stálo zato. Dokoukal jsem kompletní Buffy a s klidným srdcem můžu prohlásit, že je to nejlepší a nejzábavnější hraný seriál, jaký jsem kdy viděl. V následujících odstavcích zkusím nastínit, proč tomu tak je, ale neděste se, pokud se mi to příliš nepovede a bude to celé nijaké. Svět Přemožitelky upírů je obrovský a já během svého pobytu v něm úplně zapomněl, jak blogovat. Na to totiž nebyl čas.

Čas je jedna z prvních věcí, které si během sledování seriálu všimnete. Je ho totiž proklatě málo. Jeden díl má něco přes 40 minut, dílů je něco přes 130 a nejlepší je samozřejmě sledovat je hezky plynule, jeden za druhým, bez větších přestávek. Po pár sériích už budete v Sunnydale jako doma, bohužel se pak v reálném životě poněkud rychle tenčí dovolená a vaše okolí trpí. Teda pokud nemáte tak skvělou přítelkyni jako já (už je na konci šesté řady).


V čem je tedy síla Buffy? Celý projekt stojí na dvou základních pilířích, které se navzájem velice těsně dotýkají. Jsou jimi postavy a scénář. Každý jen trochu významnější charakter prochází během seriálu rozsáhlými změnami a vývojem, takže na konci byste jen těžko hledali ty rozjuchané teenagery, kteří neměli v prvních dílech daleko ke kriplům z 90210. Všichni si na duši (pokud nějakou vůbec mají) nesou své hříchy, od sexu s nepřítelem a vraždy až po apokalypsu a stahování z kůže. Nikdo není bez poskvrny a v posledních řadách deprese tryská z obrazovky proudem.


Duchovním otcem Buffy a jejího spin-offu Angel je Joss Whedon. Nejenže přišel se samotným nápadem, ale osobně napsal a zrežíroval i nejlepší epizody a jen budu opakovat milióny fanoušků přede mnou – je to génius. Hlášky i celé rozhovory jsou naprosto brilantní, vrcholem jsou pak pro mě postavy Spika a Anyanky. Ukázky některých podařených hlášek a obsáhlé povídání od Jirky Pavlovského lze s trochou šikovnosti stále ještě najít na okleštěných stránkách DVDmagu, konkrétně tady. Podotýkám, pokud se vám tyto ukázky nezdají vtipné tak můžete na Buffy rovnou zapomenout, není to váš šálek čaje.


Mohl bych toho o Buffy napsat ještě mnohem mnohem víc. Mohl bych se rozepsat o tom, jak seriál postupně ztrácí nevinnost. O tom, jak ty hrozné bojové scény ke konci už vlastně hrozné vůbec nejsou. O tom, že miluji Alyson Hannigan, ale podváděl bych jí se Sarah. O tom, že správný poker se hraje o koťátka, nebo o tom, že zajíčci jsou ve skutečnosti odporní a smrtelně nebezpeční. A možná to i někdy udělám, k Buffy se rozhodně ještě vrátím, ale dnes už ne. Dnes končím.

Koukám na Buffy

... a proto nic nepíšu.

Dospívání

Blog je jako dítě. Když se narodí, ví o něm jen pár nejbližších, kteří se snaží udělat pro něj první poslední. Jak jde čas, pomalu se rozkoukává, hledá si první kamarády a dává o sobě čím dál tím hlasitěji vědět. Objevují se první lásky, případně již zcela nezbytné registrování, vždyť v dnešní gaynegroidní společnosti je bílý heterosexuál rarita, které je potřeba si vážit.

S tím jak dítě dospívá, touží něčím šokovat. Užívá vulgárního výraziva, poslouchá nahlas kapely, které se ani jemu samotnému nelíbí a za zbytečně drahý peníz si kupuje jejich reklamní výrobky. Samotnou kapitolou je pak vzhled. Není vyjímkou, že takové dospívající dítko změní barvu vlasů i třikrát za víkend, aby nakonec zjistilo, že ta původní vlastně byla celkem fajn.


Někdy se však změna vzhledu podaří a to se opět dostáváme k vašemu nejoblíbenějšímu blogu. Určitě jste si všimli, že v posledních dnech jsem trochu experimentoval (a kdo vlastne ne). Vzhled, který vidíte teď jistě není konečný, ale dnes, řekněme v začínající pubertě, je to to nejlepší, co je vám schopen House of Obitus nabídnout. Važte si toho, bez mého dohledu byste byli pouze tupá hovada, ale to asi víte.


BTW asi jste si všimli, že tento post doprovází zvláštní fotografie. Náhodně vybraný ukrajinský chlapec, toho času ochotný za peníze udělat cokoli, nám na nich krásně dokumentuje krásy i hrůzy dospívání. Je mou milou povinností vzkázat vám od tohoto předčasně vyspělého středoškoláka následující: "Mozno ma Obitus najlepsi blog, ale co by z toho mal, keby ho nikto necital? Dakujem vam!"

Wilderness

Pokud jste obětí šikanování, a já doufám, že většina z vás je nebo byla, máte v podstatě pouze dvě možnosti. Buď celou věc zbaběle nahlásíte příslušným autoritám, nebo se tomu postavíte jako muž a podřežete si žíly. Davie nebyl žádný zbabělec a tak za jeho smrt musí pykat všichni spolubydlící z nápravného ústavu. Trestem jim má být pobyt na opuštěném ostrově, který, jak se později ukáže, není možná až tak opuštěny...

Bristský horror je na vzestupu. Mladí režiséři jako Neil Marshall, Edgar Wright či Michael J. Bassett jasně dokazují, že se přeci jen dá točit i něco jiného než remaky. A právě posledně jmenovaný má na svědomí Wilderness, drsný a špinavý survival horror, na jehož kvality se teď pokusím upozornit. Předně, až na dvě tváře víceméně neznámí mladí herci, kteří si se svými postavami do jednoho poradili na výbornou. Basset už svým předchozím počinem, válečným horrorem Deathwatch, dokázal, že s psychologií postav pracovat umí a ve Wilderness to dotáhl skoro k dokonalosti.


Napětí mezi dočasnými obyvateli ostrova stoupá úměrně jejich klesajícímu počtu, přičemž není nouze o nejrůznější překvapení. Dalším výrazným kladem je vizuální zpracování. Opět se nezapře silný vliv úspěšných horrorů Neila Marshalla. Vše je nasnímáno velice syrově s použitím převážně příjemně oldschool efektů. Autorům se tak daří navozovat nepříjemné mrazení v zádech, což mám na filmech mnohem raději, než laciné lekačky. Prostě další britská kvalita, kterou mohu jen doporučit.


Na závěr snad jen dodám, že vlna britských horrorů zdaleka nekončí a v nejbližší době se k fanouškům dostanou například zajímavě vypadající kousky Broken a Blood Trails. Je na co se těšit.

Slither

Na začátek vás všechny uklidním, Slither je přesně takový, jaký jsme ho čekali. Tudíž béčko jako řemen, plné krve, slizu, monster a černého humoru. Jistě jste se hned běželi podívat na ČSFd, jak ho váš oblíbený průvodce světem horroru hodnotil a divíte se, proč že mu nedal plný počet. Seběvětší kravinu nadhodnocuje a takovéhle záležitosti nedá plný počet? Co se to sakra děje? Nuže já vám to řeknu. Neděje se nic, jen, i když má Slither prakticky vše co měl mít, přecijen mu něco chybí a něco přebývá.

A právě na chyby se podíváme podrobněji, naštěstí jich je jenom pár. Tak předně Slither měl jeden z nejlákavějších trailerů, co jsem kdy viděl. A to jsou pak očekávání vysoká a je logické, že se autorům ne zcela povedlo převedení zběsilého tempa do celého filmu. Sliher se totiž rozjíždí až překvapivě pomalu a první větší akce nastává až v třicáté minutě. Pak už je to lepší, ale občas se vyskytne nějaké to hluché místo.


Další výtka asi není tak podstatná, ale proč sakra v tak luxusním béčku chybí nahé baby? Nějaké to ňadro tvůrci předvést mohli a když ne tvůrci, tak třeba herečky (Vtip!), třeba ta mladice ve vaně. Taková nevyváženost porušuje nepsané pravidlo, že v dobrém filmu musí být hodně krve a hodně sexu a to je škoda. Některá pravidla by se porušovat neměla. Když už jsem se zmínil o krvi - té jsou ve filmu hektolitry a James Gunn se nebojí ukázat ani vnitřnosti, nemyslím doslova (Vtip!), ale prostě nějakého toho kuchání se dočkáme. A díky bohu - nekuchají se jen lidé, ale i jejich zvířecí miláčkové, nádhera.


To je ostatně jedno z několika tabu, kteá režisér porušuje, je vidět, že je to odchovanec Lloyda Kaufmanna. Ten si ve filmu střihnul cameo, stejně jako třeba hlas Roba Zombieho. A tím se dostávám k dalšímu fajn aspektu, Slither je protkán horrorovými odkazy jako Pinhead hřebíky. Věci znalý fanda si ho užije mnohem víc, sám se přiznám, že jsem jich postřehl napoprvé pouze zlomek. Předposledním kladem, který musím zmínit jsou triky. Tady kromě nutných počítaču ve velké míře úřadují klasické masky a animatronika a je opravdu radost se na všechen ten sliz koukat. Parádní oldschool.


Posledním a největším kladem je naprosto dokonalé typové obsazení herců, podpořené vyhláškovaným scénářem. Jasným hereckým esem je Michael Rooker, zachraňuje jinak celkem nudnou první třetinu, lepší byl už pouze jako nedostižný Henry. Zdatně mu sekunduje především Nathan Fillion jako šerif. Hláškuje se stejnou kadencí jako ve Firefly/Serenity a některé výroky opravdu stojí za vytesání do kamene. Nebo spíš do slizu, aby to bylo stylové. Protože Slither je především o slizu.

Neusínej! (konečně) na torrentech

Nemá cenu popisovat trable, jakými procházela distribuce skvělého krátkometrážního horroru Neusínej! (Evilmindova recenze). Takovou smůlu jako Roman Vojkůvka má se snahou dostat svůj výtvor fanouškům snad jen Lucky McKee se svým The Woods. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a všichni šťastní majitelé normálního připojení (sorry Cabale) si mohou Neusínej! včetně soundtracku, posteru a coveru stáhnout z tohoto horrorového trackeru. Pro extrémně líné jedince, které ostatní obsah nezajímá nabízím i přímý link. Užívejte a nebojte se komentovat.

edit: Zaerc padá víc než je zdrávo, takže tady je další link na torrent. Měl by se rozběhnout, i když zaercu nejedou stránky.

N&D: Battleground

Nestává se často, abych psal o seriálu poté, co jsem viděl pouhopouhý jeden díl. Vlastně se to nestalo ještě nikdy, ale Bojiště z povídkového cyklu Nightmares and Dreamscapes: From the Stories of Stephen King si to jistojistě zaslouží. Ti, kteří trochu znají dílo Stephena Kinga asi vědí, že Nightmares and Dreamscapes je relativně novější povídková sbírka, která u nás vyšla rozdělená na dvě části. Já sám jsem četl pouze knihu první, nazvanou Dolanův cadillac a přiznám se, že mě dost zklamala. King dosáhl povídkářského vrcholu v Noční směně (k tomu se vrátím v některém z příštích postů) a v Dolanově cadilacu mě opravdu zaujaly snad jen dvě povídky.

Logicky jsem předpokládal, že seriál nazvaný stejně jako povídková sbírka bude čerpat náměty právě z ní. Naštěstí tomu tak není a v osmidílné sérii (podrobně na Studně) se objevují i povídky ze starších knih. A právě hned tou první je Battleground, která česky jako Bojiště vyšla v nedostižné Noční směně. Příběh je jednoduchý a řekl bych, že povídkové zpracování (literární i filmové) mu akorát tak padne. Nájemný vrah zlikviduje šéfa hračkářství a za tento, jistě bohulibý a prospěšný, čin se mu v jeho vlastním bytě pomstí armádička plastových vojáčků. Snad jsem neprozradil příliš, od svých čtenářů očekávám, že tohle prostě mají načtené.


Nejde ani tak o děj, ale o zpracování. Důležitou volbou autorů jistě bylo obsazení klíčové role vraha, kterou naprosto famózně zvládl William Hurt. Je dokonalý a věříte mu naprosto vše, od drobného udivu až po totální nasrání. Další výraznou zbraní v rukách tvůrců jsou speciální triky. Vojáčci nevypadají jako živí lidé, ale opravdu jako oživené hračky, přičemž ve chvílích, kdy je Hurt nevybíravým způsobem likviduje mne místy až mrazilo. Ranou z milosti je pak totální absence dialogů, což je nejenom zajímavé a efektní, ale má to pro Čechy i praktický význam. Battleground si určitě sežeňte, když zkusím srovnávat nesrovnatelné tak musím přiznat, že mě bavilo víc, než Kingova povídka.

Les Raisins de la mort

Na Grapes of Death jsem si brousil zuby už delší dobu. Bohužel první se k nim dostal můj ukrajinský padawan a totálně je odstřelil. Nevím, co mě to vůbec napadlo, ale na nějakou dobu jsem jeho hodnocení uvěřil. Ono ani jméno režiséra Rollina pro mě neznamenalo žádnou záruku, zrychleně jsem projížděl nějaké jeho upírské lesbičárny a nebyl příliš nadšen. Dvojnásobná chyba! Asi vám dosšlo, že Grapes of Death jsou výborným filmem se vším, co k francouzskému horroru sedmdesátých let patří. Možná proto tak nesedly třináctiletému ukrajinskému teenagerovi.

A co mne nakonec přimělo si tento nadmíru zajímavý horror pustit? To mi takhle na letošním jedinečném THS (podrobny rozbor tady u přítele Apache) půjčil jiný přítel, Dítě_X zajímavou knihu. Jmenuje se Book of the Death a její podtitul: "The Complete History of Zombie Cinema" myslím hovoří jasně. No a právě v této skvělé knize, ke které se jistě ještě vrátím v samostatném blogpostu, jsem narazil na povídání o Grapes of Death. Mimo jiné se zde vypráví o strastech autorů, jejichž záměr byl natočit katastrofický film ve stylu Dobrodružtví Poseidonu. Systém obdobných filmů je jasný: hrdinové někde jsou, vyřeší tam problém, dostanou se dál, zas vyřeší problém, zas se dostanou dál...Naštěstí neměli producenti dostatek penež a tak se musel Rollin vrátit k horroru. Ale systém posun - problém - řešení - posun - problém..., zůstal zachován a rozhodně to není naškodu.


Trochu se tím totiž reguluje Rollinova záliba v pomalých záběrech nahých žen a film přecijen vypadá, že má děj. Nejde o klasický zombie snímek, i když tak býva často prezentován, nákaza, pocházející z chemicky ošetřených vinic (odtud AKA Pesticid), napadá živé lidi, kteří se pod jejím vlivem mění v krvelačné bestie. Rozhodně ale nejde o akční snímek, film staví především na dokonalé atmosféře, na které se podílí rovným dílem snad všechny myslitelné složky. Kamera, hudba, herečky - prostě vše stoji za pozornost. Pro mě osobně je Les Raisins de la mort jedním z nejzajímavějších "zombie" horrorů sedmdesátých let a to už je co říct.

Living dead site

Vždy mám radost, když na našem malém českém internetu, kde vpodstatě každý zná každého, narazím na nové stránky, věnující se alespoň okrajově horroru. Ono toho moc není. Pominu-li pár pokusů o blogy, zůstává mi už jen zaběhnutá a zásadní Studna a Svastykova Encyklopedie horrorových filmů. Dnes jsem úplně náhodou narazil na malý server, honosící se anglickým názvem Living dead site. Už jméno napovídá, že nejde o sbírku obrázků Tori Spelling, ale o stránky věnované jen a pouze zombie filmům.

První odstavec splnil svůj úkol, upozornil na zajímavý a jistě záslužný počin a teď se budu věnovat tomu, proč vlastně o těch stránkách bloguju. Autor má totiž velice svérázné názory na řadu mých oblíbených filmů a právě o ty nejzajímavější bych se s vámi rád podělil. Nebudu to vtipně komentovat, jak jsem měl původně v plánu, přecijen každý máme právo na názor. Pouze chci poukázat na bizarDnost některých autorových pohledů na věc:


Černobílý film mám navíc pouze jediný a to NOTLD 1968. Ostatní černobílé z dvacátých až čtyřicátých let nepovažuji za právoplatné filmy, to bylo filmování ještě v plenkách. (o filmech obecně)

Film není hororem, pouze čistou akcí se značnou dávkou situačního humoru. (Dawn of the Dead 1978).

V podstatě klasická americká kravinka od Romera, který se tímto krvákem proslavil. Nemá to ani akci, ani napětí, ani vtip ani vás to nepřikove k obrazovce. (Day of the Dead).

Když beru film jako americkou píčovinu, ještě k tomu Jacksonovskou píčovinu, tak potom musím říct, že je geniální. (novozélandský Braindead)

Zkrátka strhující film, který nakopal do prdele všechny předchozí reanimátory. Bravo Yuzno! (Beyond Re-Animator)

Tu a tam se dokonce člověk i zasměje nějakému neotřelému gagu ze slabšího soudku. Je to úchylárna zajímavá svojí výjimečností, ale jinak ji nepovažuji za pravý film a mám ji ve sbírce jen jako extrém, který neřadím mezi vzácné unikáty. (Bad taste)

Většina zahraničních zdrojů ho ale v souvislosti s Evil dead uvádí, tak ho rovněž nevynechám. (o Samu Raimim)

Je to zkrátka američan a tak má i jeho dílo americké rysy. Přehnané, kýčovité, malá náročnost příběhu, hodně krvavých efektů s takovou tou americkou světle červenou, efekty působí nerealisticky a levně, filmy působí jakoby parodickým nedůstojným dojmem. (o George A. Romerovi)

Tak to by jistě stačilo. V rámci objektivity dodávám, že lásku k italksým horrorům, především fulciovkám máme rozhodně společnou. Na závěr jedna rada: když už si budete Living dead site pročítat, důsledně se vyhýbejte odstavci "O co jde . . .", prakticky vždy je tam vyspoilován celý děj filmu, včetně závěru.

Lorenzo Bianchini

Původně z toho měly být dvě krátké novinky na Studnu, ale nějak se mi nedařily formulace a vůbec mi to připadalo celé informací prosté, tak jsem se rozhodl plácnout své nadšení sem. Protože sem, sem můžu plácat co se mi jen zachce a vy to stejně budete nadšeně hltat, kdyby ne, byli byste sami proti sobě. Nikdy byste se totiž nedozvěděli o Lorenzovi Bianchinim. A to by byla škoda.

Lorenzo Bianchini je mladý (něco přes třicet) italský filmař, který se, ač zatím točí filmy bez reálného rozpočtu, dokázal ve své rodné zemi proslavit. O jeho prvních třech počinech jsem toho příliš nevypátral, ale z názvů jako Smoke Allucination očekávám nějaké kraťásky bez děje. Třetí z nich, I Dincj de lune je přiložen jako bonus na dvd jednoho z Banchiniho pozdějších filmů, ale o tom až za moment.


Nejprve bych se totiž chtěl zmínit o tom, jak se může mladý fanoušek a amatérský filmař horrorů proslavit. Především, musí se svými filmy objíždět všeliké festivaly a přehlídky, protože to je jedna z mála možností, jak si jej všimnou ti správní lidé. V Banchiniho případě mezi "ty správné" patří Dardano Sacchetti, což je i dnes v italském horroru jedno z největších jmen. A po slavném scénáristovi následovala řada dalších a dalších fanoušků, až se vytvořil jakýsi malý kult. Ten dospěl až do fáze, kdy se fanové sami o sobě rozhodli založit vlastní DVD label a Bianchiniho dva nejlepší filmy vydat na stříbrných plackách.


A tak by měly být oba zajímavě vypadající filmy, Custodes Bestiae (italský trailer) a LidrÎs cuadrade di trê (italský trailer) dostupné, i vzhledem k anglickým titulkám, široké veřejnosti. Druhý jmenovaný kousek se dá už ve většině italských shopů zakoupit, bohužel zatím za ne příliš úžasnou cenu kolem 15 eur. Snad to půjde dolů, trailery mě celkem namlsaly, vypadá to, že ten chlápek má vážne talent.

Occhi di cristallo

Giallo žije! Už několikrát zlomili fanoušci nad nejlepším horrorovým subžánrem (Martin Jiroušek by vám vysvětlil, že je to vlastně samostatný žánr :)) hůl, ale vždy se našel někdo (Argento), kdo znovu a znovu zkoušel vzkřísit zašlou slávu žluté barvy. Posledním opravdu ve všech směrech povedeným kouskem byla Opera a od jejího natočení uběhlo již takřka dvacet let. Sice se i během těch dvou desetiletí objevilo několik kvalitních filmů (Trauma, La Sindrome di Stendhal, Non Ho Sonno - pořád samej Dario), ale nic u čeho bych seděl s otevřenou pusou. Až teď.

Abych ještě uvedl na správnou míru úvodní odstavec, neviděl jsem Cabalem nepříliš chválené Fatal Frames ani Bavovo Body Puzzle, takže úplně dokonalý přehled nemám. I přes to si ale troufám tvrdit, že Occhi di cristallo (Eyes of Crystal) jsou nejlepším giallem za posledních dvacet let a prvním snímkem za tu dobu, který se bez problémů vyrovná většině klenotům (sub)žánru. Nejprve se zmíním o několika drobných negativech. Nejde o vyložené chyby, spíš drobnosti, které mi nesedly. Zaprvé, jsa zaslepeným vyznavačem Simonettiho, jsem byl trochu zklamán hudbou, která byla řekněme standardní. Občas mi také ne zcela vyhovovala zběsilejší kamera, přecijen jsem už starý muž, takže mám raději pomalé proplouvání Maria Bavy, než roztřesené pobíhání jeho dnešních následovníků.


Tak, to by bylo k nedostatkům a hůrá na klady. Těch je hafo a skoro až nevím, kde začít. Základem kvalitního horroru je samozřejmě atmosféra a té má Occhi di cristallo na rozdávání. Jestliže jsem kdysi kdesi komusi chválil jediný moment Card Playera (když jde policista vstříct smrti), v případě Očí z křišťálu bych musel chválit celý film. Mladý režisér Eros Puglielli má evidentně talent a jsem vážně zvědav na jeho nejnovější projekt, scifi horror AD Project Ep. 1. Herci jsou skvěle obsazení, žádný mě neštval a hlavní hrdina dokonce působil sympaticky, což se v horrorech stává zřídka.


Párkrát jsem se už leckde zmiňoval o skutečnosti, že Italský, potažmo Evropský, horror je jedna velká rodina. Všichni ti Sacchettiové, De Rossiové, Salvatiové, Stivalettiové a další se neustále setkávali a setkávají při práci na filmech slavných a a ještě slavnějších režisérů. Proto je až s podivem, že jediným zkušeným harcovníkem byl u štábu jeden ze scénáristů, Franco Ferrini. Jinak samá vesměs neznámá a v rámci žánru nezkušená jména.


Nakonec si ještě jednou musím přihřát svou žlutavou polívčičku. Occhi di cristallo je totiž opravdu giallo až do morku kostí. Pravidla žánru jsou ctěna a respektována, maximálně by šlo vytknout policistu jako hlavního hrdinu, ale to už bych asi opravdu chtěl příliš. Končím tedy s tím, že Eyes of Crystal jsou zatím nejlepším filmem v rámci současné resuscitace italského horroru a doporučuji je všemi deseti, nejlépe na DVD, za které ještě jednou děkuju Cabalovi.

Festivalové léto

Letos jsem to opravdu flákal. Čím větší je ze mě stařík, tím méně mám času a navíc se už přidávají nějaké ty gerontoidní nemoci, takže většinu práznin trávím po doktorech. A pak to děsné vedro. Ale naštěstí jsem přecijen někde byl, takže se můžu podělit o to málo zážitků, které mi zůstaly v mé stále více děravé hlavě.

Nejprve jsem naprosto neplánovaně navštívil Karlovarský Filmový Festival. Z loňska na něj mám vynikající vzpomínky a tak když mne můj mladý slovenský padawan požádal o doprovod na daleký západ, váhal jsem jen několik hodin. Můj příjezd byl vpravdě nečekaný a jedno oko nezůstalo suché dojetím. Pozdravil jsem redakci Moviezone, Cival loňské slipy převálcoval o třídu hezčími kraťasy, Kocour je Rimmer a Sušenka (sorry for transcript) mě vykáral za mou oblibu Prvního kontaktu, to byla asi nejsmutnější chvíle celého festivalu :(.

Pak už přišly jen samé pěkné příhody. Káťa Grossmanová byla stejně fajn jako loni, dokonce i do duše mi promluvila a vůbec celkově se chovala jako máma nas všech, co jsme tam byli za naši velkou ČSFD rodinu. V pět ráno jsem zapoměl koupit přítelkyni oplatky, sedl na vlak a vyrazil zas domů. Ptáte se, jestli jsem viděl nějaké hvězdy? Ani ne, jen pár dobrých fellas z databáze. Nejakčnější pařani byli jednoznačně Deathmaker a Jalu, díky kluci a za rok zase ve Varech!

Pár dnů po mém příjezdu domů se u dveří objevil k smrti vyhladovělý padawan a prosil mě, abych ho vzal s sebou do Chotěboře na Festival Fantazie. Tam jezdím rád. Sice jsem se trochu bál vzít malého Olivera mezi fantasy freaky, ale nakonec zapadl dokonale. Ne už tak do našeho mrdák gangu, ale naštěstí jsou Klaun Dominant, Gangrena i Cabal tolerantní a vzali Ukrajinskou Tori Spelling na milost.


Letos jsem byl pouze na dva dny, ale i tak se dalo stihnout spousty zábavy. Předně freaci řádili jak pominutí, nezklamal Silver, Županič ani Batmanka. Vrcholem sobotní noci ale byla hra, "které děcko se teď poblinká". Enormní výskyt nezletilců a tvrdého alkoholu na jednom místě nás bavil do pozdních ranních hodin, tímto děkuji především neznámému teenageopilci, který u baru vyprázdnil většinu svých tělěsných dutin, aniž by si toho výrazněji všiml. Škoda, že jsem neměl foťák. Vrcholem neděle pak byla jistojistě má Hodně divná přednáška, pokusím se už nic podobného v budoucnu nezopakovat. Pro mé nešťatné fanoušky, kteří se jí nemohli zúčastnit je tady k nahlédnutí osnova, které jsem se v prvních minutách i držel. "Absolvent" byl přijat vesměs kladně, ono je máloco uspokojivějšího, než smát se chudákovi, který věří na víly a ve volných chvílích má tendence ohánět se dřevěným mečem.


Začátek července jsem si prostě skvěle užil a ani nelituju, že jsem během festivalového běsnění neviděl ani jeden film. Na ty se můžu dívat doma. Určitě jste si všimli, že ve výčtu něco chybí. Správně, legendami opředený THS, který se již potřetí konal v Supově vile....ale o něm až někdy příště. Nebude to pěkné čtení.

Neusínej!

Přiznám se bez tortury, že českou nezavislou/amatérskou scénu moc nesleduju. Těch pár pokusů, které jsem viděl většinou stály za houby, když si šest kamarádů vezme maketu pistole a videokameru výsledkem bývá nuda, při které se baví maximálně šest diváků. Ale v poslední době se situace mění. Zaprvé, v pujčovnách jsou k vidění Hodně divné příběhy, které všechny pravověrné fandy horroru v Česku zaujmou minimálně tím, že ve dvou povídkách hraje poměrně významné role Obitus. A zadruhé, Roman Vojkůvka, na internetu vystupující jako druhotně modifikovaná nekróza, konečně dotáhl do finiše svůj první projekt, horrorový kraťas Neusínej! (Don't Fall Asleep!).

Z příběhu příliš prozrazovat nechci, řekněme, že jde o noční pohled do života jednoho obyčejného mladého páru. K čemu bych se ale rozhodně vyjádřit chtěl, jsou ostatní aspekty filmu, takže tohle moje povídání nakonec můžete opvažovat za první oficiální minirecenzi (snad bude uspokojen i můj fanoušek číslo jedna, vždy věrný Le_Chuck, peace). Žačnu negativy, je jich málo, ale výsledný dojem kazí. Předně, i když ultranízký, čtyřmístný, rozpočet na Neusínej! až tak vidět není, je na něm hodně slyšet. Respektive není slyšet, protože dialogy jsou hodně potlačené i přes intenzivní snahu během postprodukce (to však rozhodně není problém vynikající carpenterovské muziky od Humanbeinga). Občas jsem měl problémy porozumět to, co která postava zrovna pronáší. Tuto skutečnost navíc umocňoval fakt, že hlavní mužský hrdina má ostravský přízvuk jak cyp, škoda.


Když už jsem u herců: Dan Březina je taková malá ocelová koule, která táhne řadu scén ke dnu. Je to škoda, ve snových sekvencích je vynikající a vzrůstající vyčerpání a únava mu z očí každou přibývající minutou přímo teče (je to maska, nebo je režisér tyran?). Bohužel, nezvládá vypjaté scény a vrcholem herecké nemohoucnosti je "křik". Kdyby se mně dělo to co jemu, asi by praskaly okenní tabulky. To Lenka Bucková je o třídu výše, i menší herecká průprava je prostě vidět. Okolnostmi tak trochu sužovanou dívku hraje přesvědčivě, škoda jen absence ňader, zadečku a obdobných béčkových propriet. Ale dost spoilerů.


Dalším oslím můstkem se přenáším k běčkům, horrorům, filmů...prostě všemu, co Gangrena miluje. Když si přečtete závěrečné poděkování, bude vám hned jasné, i když řežiséra osobně neznáte, odkud vítr fouká. Neusínej! obsahuje řadu více či méně výrazných odkazů na režisérovy oblíbené filmy a komiksy. Navíc jedním velkým odkazem je i technické zpracování filmu - kamera, střih a filtry. Čiší z toho obdiv k ranným Raimiovkám a Rodriguezovkám a vizuální složka je myslím největší sílou filmu. Přiznám se, že mne opravdu překvapila, jen je možná trošku škoda dlouhého úvodního rozhovoru, který, ač dobře sestříhán, jistě znejistí případné diváky, kteří si Neusínej! na mé doporučení seženou.


"Seženou, seženou. Kdepak se to dá sehnat?" To si teď jistě říká většina pravověrných horror fanů, čtoucích nejlepší horror blog. "Nu, to je jednoduché děti." odpovídá jejich guru. Jen co Obitus dokončí překlad do angličtiny, objeví se Neusínej! nejprve na vybraných torrent trackerech a když vše půjde jak má, bude v dohledné době ke stažení i z klasického FTP. Snad tam na něj narazí Lloyd A. Simandl, nebo jiný producent s béčkovým virem v krvi, a pochopí, že když se řekne český horror, jde občas o kvalitní práci a ne jen o vyhypovanou Zahradnickou ultrasračku.

The Terror

Roger Corman je ďábel. O tom není pochyb. Nedávno mu bylo osmdesát (dnes má mimochodem narozeniny jiná legenda, Ray Harryhausen) a pořád ještě se věnuje filmařině. Bylo mu o dva roky víc, než je teď mě a už produkoval svů první film (ten odkaz jsem tam dal, aby mé fanynky nemusely moc hledat a rychle si spočítaly, že jsem ještě pořád dobrá partie). Od té doby vzešlo z jeho produkční dílny více než 350 béček. A dnes se mrknem na jeden kousek z doby, kdy byl na vrcholu i jako režisér.

V roce 1963 byl ale Corman na vrcholu také jako producent, snažící se točit a vydělávat jak jen to šlo. Takže když po dokončení The Raven, což byl další zářez do nepřekonatelné série Poe-Corman-Price, zjistil, že může ještě čtyři dny točit a že Boris Karloff nemá ještě sbaleno, rozhodl se toho jako správný producent využít. Během těch čtyř dní natočil film The Terror v hlavních rolích právě s Karloffem a tehdy začínajícím Jackem Nicholsnem, který návdavkem přihodil svou mladou ženu Sandru Knight.


The Terror je zajímavý z několika aspektů. Předně čtyři dny na natočení filmu je celkem málo, naštěstí měl Corman po ruce další čtyři začínající režiséry, kteří se chtěli něco naučit. Mezi nimi byl například i Francis Ford Coppola a když už byl na place, zkusil si režii i Jack Nicholson. Během několika dnů samozřejmě nepostavíte kulisy, na co taky, když jich na place je už tolik. Takže se celý film odehrává v prostředí Ravena a Poeovské Lovecraftovštiny Haunted Palace.


Často prý nebyl ani čas na užití klapky, nebo nedej bože na nasazení šedivé paruky Karloffovu dvojníkovi. Takže v závěrečných scénách se během souboje zjevuje černovlasý bohatýr v Karloffově obleku. Docela sranda. Překvapivě je film navíc zakončen slušnou pointou a obsahuje pár celkem atmosférických záběrů i nějaké to minimum krve. Prostě fajn podívaná, jen to místy vypadá, jako by na to neměli moc času.

3x Jacinto Molina

Vím, že to občas vypadá, že Eurohorror u mě končí Fulcim a Argentem, případně Lenziovsko-Deodatovským hraním si na kanibaly. Samozřejmě to není pravda, pouze nemám čas a prostředky. Například Španělsko. Většina jejich horrorů, které jsem viděl pochází z poslední doby a jsou z dílny skvěle rozjetého Filmaxu. Ale klasika mi zatím víceméně uniká. Až na jeden díl neznám vůbec templářskou sérii Amanda de Ossoria a o moc lépe na tom nejsem ani s hvězdou největší, Jacintem Molinou (chcete-li Paulem Naschym - pseudonym složil ze jmen svého přítele a svého oblíbeného papeže). Viděl jsem pouhé tři filmy, ve kterých hrál hlavní roli...

Nejstarším je La Noche de Walpurgis známý také jako The Werewolf Versus Vampire Women nebo The Werewolf's Shadow. Jde o druhý zářez do slavné, dnes již desetidílné, série o lykantropií prokletém šlechtici Waldemarovi Daninském. Toho si v rozmezí let 1968 až 2003 zahrál vždy právě Naschy a Daninský se tak s přehledem stává jeho nejslavnější postavou. La Noche de Walpurgis je příkladem klasického španělského horroru. Staví především na atmosféře, okořeněné nějakým tím ňadrem a šplíchancem krve. Ideální. V rámci objektivity musím dodat, že jsem zběžně projel i zatím poslední díl série, Tomb of the Werewolf, režírovaný jinou legendou žánru, Fredem Olenem Rayem. Ten zajistil dostatek dobře rostlých bimbos, ale už nebyl sto zajistit dostatek atmosférických obrázků, což je škoda.


Zatímco La Noche de Walpurgis znamenal, stejně jako ostatní horrory té doby, velký komerční úspěch, o desetiletí později už to se žánrem ve Španělsku bylo horší. Naštěstí Naschy měl (a dosud má) velkou oblibu v zahraničí, především v Německu a Japonsku, takže na produkování většiny jeho filmů z osmdesátých let se podíleli právě Japonci. To je i případ druhého dílu volné série o Alaricu de Marnacovi. Latidos de pánico (Panic Beats, divím se, že film s takovým názvem není na ČSFd populárnější) má vynikající začátek, ve kterém se Naschy se svou ženou vrací do starobylého rodiného sídla, kde místo odpočinku naleznou intriky a starou rodovou kletbu. Děj je značně předvídatelný a zhruba v polovině filmu dochází dech, ale naštěstí se v závěru pozvedne ve strhující finále. Rozhodně doporučuju všem fanouškům eurohorroru a fanynkám chlupatých rukou (ty si Naschy při své přeměně ve vlkodlaka maskovat opravdu nemusel).


Třetí film, Rojo sangre je příběhem stárnoucí horrorové legendy, která se nechce vzdát své slávy, ale pro peníze musí být schopna překousnout mnohá ponížení. Autobiografické ladění je patrné na první pohled, ale zpracování (režíroval Molinův syn Christian) mi zcela nesedlo. Až budu mít z Naschyho filmografie (přes 80 filmů) nakoukáno podstatně víc, dám myslím tomuhle filmu ještě jednu šanci, třeba ho pak budu hodnotit trochu jinak.


Na DVD Panic Beats jsou přiloženy ještě dva, nadmíru zajímavé, bonusy. Jednak vzletně nazvaná "Historie španělského horroru", která je spíš takovým úvodem, ve kterém jsou představeny nejvýznamější snímky a hlavní tvůrci. Tady mě nejvíce zaujal Jorge Grau (režisér skvělého zombie kusu The Living Dead at Manchester Morgue) a jeho zpracování legendy o hraběnce Bathoryové, nazvané Ceremonia sangrienta (Blood Castle). Konečně mám zas důvod opravdu shánět nějaký film. Druhým dokumentem je pak Naschyho vzpomínání na významné momenty svého života. Jak se snažil udat první námět, jak přišel k herectví a posléze i k režii a jak se vlastně vůbec dostal k horroru (samozřejmě přes knihu povídek, jako každý správný našinec). Rozhodně mám tohohle horror staříka (v posledním dokumentu jsem ho skoro nepoznal) rád čím dál tím víc.