Les Raisins de la mort

Na Grapes of Death jsem si brousil zuby už delší dobu. Bohužel první se k nim dostal můj ukrajinský padawan a totálně je odstřelil. Nevím, co mě to vůbec napadlo, ale na nějakou dobu jsem jeho hodnocení uvěřil. Ono ani jméno režiséra Rollina pro mě neznamenalo žádnou záruku, zrychleně jsem projížděl nějaké jeho upírské lesbičárny a nebyl příliš nadšen. Dvojnásobná chyba! Asi vám dosšlo, že Grapes of Death jsou výborným filmem se vším, co k francouzskému horroru sedmdesátých let patří. Možná proto tak nesedly třináctiletému ukrajinskému teenagerovi.

A co mne nakonec přimělo si tento nadmíru zajímavý horror pustit? To mi takhle na letošním jedinečném THS (podrobny rozbor tady u přítele Apache) půjčil jiný přítel, Dítě_X zajímavou knihu. Jmenuje se Book of the Death a její podtitul: "The Complete History of Zombie Cinema" myslím hovoří jasně. No a právě v této skvělé knize, ke které se jistě ještě vrátím v samostatném blogpostu, jsem narazil na povídání o Grapes of Death. Mimo jiné se zde vypráví o strastech autorů, jejichž záměr byl natočit katastrofický film ve stylu Dobrodružtví Poseidonu. Systém obdobných filmů je jasný: hrdinové někde jsou, vyřeší tam problém, dostanou se dál, zas vyřeší problém, zas se dostanou dál...Naštěstí neměli producenti dostatek penež a tak se musel Rollin vrátit k horroru. Ale systém posun - problém - řešení - posun - problém..., zůstal zachován a rozhodně to není naškodu.


Trochu se tím totiž reguluje Rollinova záliba v pomalých záběrech nahých žen a film přecijen vypadá, že má děj. Nejde o klasický zombie snímek, i když tak býva často prezentován, nákaza, pocházející z chemicky ošetřených vinic (odtud AKA Pesticid), napadá živé lidi, kteří se pod jejím vlivem mění v krvelačné bestie. Rozhodně ale nejde o akční snímek, film staví především na dokonalé atmosféře, na které se podílí rovným dílem snad všechny myslitelné složky. Kamera, hudba, herečky - prostě vše stoji za pozornost. Pro mě osobně je Les Raisins de la mort jedním z nejzajímavějších "zombie" horrorů sedmdesátých let a to už je co říct.