3x Jacinto Molina

Vím, že to občas vypadá, že Eurohorror u mě končí Fulcim a Argentem, případně Lenziovsko-Deodatovským hraním si na kanibaly. Samozřejmě to není pravda, pouze nemám čas a prostředky. Například Španělsko. Většina jejich horrorů, které jsem viděl pochází z poslední doby a jsou z dílny skvěle rozjetého Filmaxu. Ale klasika mi zatím víceméně uniká. Až na jeden díl neznám vůbec templářskou sérii Amanda de Ossoria a o moc lépe na tom nejsem ani s hvězdou největší, Jacintem Molinou (chcete-li Paulem Naschym - pseudonym složil ze jmen svého přítele a svého oblíbeného papeže). Viděl jsem pouhé tři filmy, ve kterých hrál hlavní roli...

Nejstarším je La Noche de Walpurgis známý také jako The Werewolf Versus Vampire Women nebo The Werewolf's Shadow. Jde o druhý zářez do slavné, dnes již desetidílné, série o lykantropií prokletém šlechtici Waldemarovi Daninském. Toho si v rozmezí let 1968 až 2003 zahrál vždy právě Naschy a Daninský se tak s přehledem stává jeho nejslavnější postavou. La Noche de Walpurgis je příkladem klasického španělského horroru. Staví především na atmosféře, okořeněné nějakým tím ňadrem a šplíchancem krve. Ideální. V rámci objektivity musím dodat, že jsem zběžně projel i zatím poslední díl série, Tomb of the Werewolf, režírovaný jinou legendou žánru, Fredem Olenem Rayem. Ten zajistil dostatek dobře rostlých bimbos, ale už nebyl sto zajistit dostatek atmosférických obrázků, což je škoda.


Zatímco La Noche de Walpurgis znamenal, stejně jako ostatní horrory té doby, velký komerční úspěch, o desetiletí později už to se žánrem ve Španělsku bylo horší. Naštěstí Naschy měl (a dosud má) velkou oblibu v zahraničí, především v Německu a Japonsku, takže na produkování většiny jeho filmů z osmdesátých let se podíleli právě Japonci. To je i případ druhého dílu volné série o Alaricu de Marnacovi. Latidos de pánico (Panic Beats, divím se, že film s takovým názvem není na ČSFd populárnější) má vynikající začátek, ve kterém se Naschy se svou ženou vrací do starobylého rodiného sídla, kde místo odpočinku naleznou intriky a starou rodovou kletbu. Děj je značně předvídatelný a zhruba v polovině filmu dochází dech, ale naštěstí se v závěru pozvedne ve strhující finále. Rozhodně doporučuju všem fanouškům eurohorroru a fanynkám chlupatých rukou (ty si Naschy při své přeměně ve vlkodlaka maskovat opravdu nemusel).


Třetí film, Rojo sangre je příběhem stárnoucí horrorové legendy, která se nechce vzdát své slávy, ale pro peníze musí být schopna překousnout mnohá ponížení. Autobiografické ladění je patrné na první pohled, ale zpracování (režíroval Molinův syn Christian) mi zcela nesedlo. Až budu mít z Naschyho filmografie (přes 80 filmů) nakoukáno podstatně víc, dám myslím tomuhle filmu ještě jednu šanci, třeba ho pak budu hodnotit trochu jinak.


Na DVD Panic Beats jsou přiloženy ještě dva, nadmíru zajímavé, bonusy. Jednak vzletně nazvaná "Historie španělského horroru", která je spíš takovým úvodem, ve kterém jsou představeny nejvýznamější snímky a hlavní tvůrci. Tady mě nejvíce zaujal Jorge Grau (režisér skvělého zombie kusu The Living Dead at Manchester Morgue) a jeho zpracování legendy o hraběnce Bathoryové, nazvané Ceremonia sangrienta (Blood Castle). Konečně mám zas důvod opravdu shánět nějaký film. Druhým dokumentem je pak Naschyho vzpomínání na významné momenty svého života. Jak se snažil udat první námět, jak přišel k herectví a posléze i k režii a jak se vlastně vůbec dostal k horroru (samozřejmě přes knihu povídek, jako každý správný našinec). Rozhodně mám tohohle horror staříka (v posledním dokumentu jsem ho skoro nepoznal) rád čím dál tím víc.