Near Dark

Ještě rozladěný (čti nasraný) z nové várky remaků jsem si potřeboval nutně spravit náladu. Něčím zásadním, bezchybným, něčím čemu nemůže ublížit ani tisíc předělávek, prostě něčím jako je Near Dark.

K téhle nevšední upírské záležitosti mám hodně osobní vztah. Kdysi jsem ji zachytil někde na satelitu a okouzlen atmosférou jsem pátral a pátral. Až o mnoho let později se mi podařilo odněkud z ukrajiny splašit slušný divx a po několika zhlédnutích jsem začal Near Dark šířit mezi pravověrné fandy horroru. Nebyl to lehký úkol, třetí film Kathryn Bigelow byl u nás prakticky neznámý, ale dnes už se můžu se spokojeným mručením pročítat kladnými hodnoceními na ČSFD.

Čím že je Near Dark tak zvláštní? Stejně jako wellsův tripod pevně stojí na třech pevných základech. Prvním je úchvatná vizuální stránka. Nikdy nikdo už nezopakoval takovou práci se světlem a temnotou. Dívat se na Near Dark je jako snít sen. K tomu nemalou měrou přispívá také geniální soundtrack od Tangerine Dream, které jsem objevil až mnohem později díky jejich práci na The Keep. Audiovizuální stránka prostě bere dech a je pro mne pravým filmovým uměním.


Posledním kouskem do skládačky je pak naprosto DOKONALÉ obsazení. Od krásné éterické Mae přes vpodstatě tragickou postavu Homera až po násilníka Severena. Nemá cenu psát jména herců, nejsou důležitá, až na pár vyjímek nestoudně upadla v zapomění. Ale nemohu nezmínit alespoň jednoho, herce, který na malém prostoru vystřihl jednoho z nejúchvatnějších upírů historie: Lance Henriksen a jeho Jesse je něco, na co se do smrti nezapomíná. A možná ani pak ne.


Ještě jedno přirovnání k Wellsovu románu se sem hodí, stejně jako emzáci nakonec dojeli na drobné a bezvýznamné bakterie tak i dokonalost jménem Near Dark dojela na pár bezvýznamných nicek. Rozhodnutím producentské firmy byla omezena propagace a Near Dark zůstal v době svého uvedení ve stínu Lost Boys. Malý úspěch v kinech ale nic nemění na faktu, jaký Near Dark doopravdy je. Dokonalý, jedinečný, nejlepší.