Guillermo del Toro: The Hobbit - první trailer

Valentýnské zabíjení

Je až s podivem, že tak vyloženě horrorově laděný svátek jako je Valentýn tak málo přitahuje filmaře naší krevní skupiny. Při pátrání v hrůzostrašné historii oslavy všech zamilovaných teenagerů jsem nalezl jen velmi málo zaznamenání hodných snímků, které by ho braly jako svůj leitmotiv. No, když budu upřímný, tak jsem nalezl (u sebe doma, na imdb jich bude víc) pouze dva a to je žalostně málo. Hůř jsou na tom z provařených svátků snad pouze Velikonoce, které ovšem přebíjejí rivaly zajíčkem v Lobo Paramilitary Christmas Special. Tak tedy k těm dvěma snímkům, které jsem si naordinoval na dnešní noc, byť jsem je oba už kdysi viděl. Oba jsou to slashery a oba celkem nezajímavé, přesto se pokusím dokázat, že minimálně za jedno zhlédnutí stojí. Za pozornost stojí minimálně fakt, že oba sehrály v historii subžánru obdobnou roli se stejnými výsledky.

My Bloody Valentine byl jedním z prvních následovníků klasiky Friday the 13th, vznikl ve stejném roce jako druhý díl příběhů od Kříšťálového jezera a podílel se tak na obrovské tsunami mačet a dranžíráků, která se na počátku osmdesátých let prohnala béčkovými vlnami. Valentine byl to samé v bledě modré, jen ta vlna nebyla zdaleka tak ostrá ani obrovská a všechny teenagerky v ní měly silikonová ňadra. Započal jí šestnáct let po Pamele Voorheesové Wes Craven svým Vřískotem a Valentine byl jedním z jejích posledních záchvěvů před tím, než americký horror definitivně pohltily remaky. Narozdíl od poměrně neschopného George Mihalky u My Bloody Valentine režíroval jeho mladšího souputníka chlapec, který dokázal, že slashery umí. Jamie Blanks měl tehdy za sebou velmi vyvedenou a originální Urban Legend a jen bůžek lásky ví, co zapříčinilo, že se Jamieho řádění během 14. února zvrtlo v takovou sterilní průměrnost.

Příběhy obou "zamilovaných" slasherů jsou poměrně klasické. Teda, minimálně u Valentine tomu tak je - v mládí odstrkovaný klučina se naštve a během svátku všech milenců se pomstí svým dřívějším utiskovatelkám. Žádné velké umění, žádné zajímavé vraždy, tedy až na splnění snu všech hetero chlápků - zavrtání se do Denise Richards. Zrovna na tu scénu koukám a opravdu se povedla, ta herečka má velice luxusní ...talent. Děj My Bloody Valentine pak trochu nestandardně operuje s šíleným horníkem a jeho standardní pomstou na obyvatelých malého městečka. Taky nic moc, ale krumpáč jako vražedný nástroj se nevidí zas tak často. Bohužel jak horník, tak vrah s maskou amora jsou oba velice necharizmatičtí a jistě budou patřit mezi hlavní příčiny toho, proč ani jeden z filmů nepotkalo to co většinu slasherů - pokračování. Tento fakt "naštěstí" zachraňuje alespoň remake My Bloody Valentine, který horrorový řemeslník Patrick Lussier připravuje na příští rok. Zamilovaní se mají opravdu na co těšit.

Lamberto Bava: Ghost Son

Když jsem před dvěma lety lehce mapoval, dění na Italské horrorové scéně, napsal jsem o nových projektech Lamberta Bavy, že vypadají hodně levně a nepříliš vábně. Dnes jsem se konečně dokopal k prvnímu z nich a i když vzhledově působí skoro přesně tak jak jsem popisoval, jde o povedený kousek. První co zarazí hned v úvodu je umístění děje do jižního cípu Afriky. Ještě, že nebylo jedním z koproducentů Grónsko. Každopádně tím Bava dosáhl poměrně zajímavé a pro italský horror nezvyklé atmosféry, plné exotických zvířat, afrických legend a tradičních náboženství.

Příběh je asi padesát minut poměrně standardní: Ženská se zamiluje do chlapa. Chlap se zabije při autonehodě. Ženská porodí syna a začne mít pocit, že je s nimi v prázdném domě ještě někdo, možná duch mrtvého muže. Jenže pak se to trochu zvrtne, duch, jak se zdá vstoupil do malinkého synka a začíná ta bizarnější část. Tu už dále rozebírat nebudu, připravil bych vás tak o tři neuvěřitelné scény, které jakoby do prozatím poklidného mysteriózně romantického snímku vůbec nepatřily. Ale nezapomeňme, že režisér má za sebou mimo jiné Démony, Macabro a Princeznu Fantaghiro. Člověk s takovou sílou v zádech prostě nemůže vyprodukovat obyčejný film.

Navíc, a to je důležitější, je Ghost Son poměrně strašidelná záležitost s několika vyvedenými lekačkami, které mnou pořádně zacloumaly. Herecky je zvládnutá dobře, sice tu nikdo nepředvádí zdrcující výkon, ale na druhou stranu se tu nikdo neztrapňuje a to zde hrají i herečky, které za sebou mají Fontánu pre Zuzanu 3. Kapitolou samou pro sebe je pak ztvárnění malinkého andílka. Už při narození to malé dítě vypadá všelijak, ale když v některých momentech nastoupí Stivalettiho (ten chlap je fakt všude) triky, jde z mimča opravdu strach.

Lamberto Bava se prostě, minimálně v případě Ghost Sona, vrátil na pole, kde mu to jde mnohem lépe než tomu bylo v případě úchylných pohádek. Doufejme, ze mu to vydrží a další projekty na sebe nenechají dlouho čekat.

Michele Soavi: Valley

A aby Soaviho nebylo málo, přináším vám ještě poměrně slušnou raritku. Jeho vůbec první režisérský počin, čtyminutový videoklip vzniklý během natáčení Phenomeny, podbarvený muzikou Billa Wymana. Mystická záležitost a hodně nostalgická věc pro všechny obdivovatele této fenomenální argentovky.

Michele Soavi: Arrivederci amore, ciao

Život někdy dokáže být jako ten nejbizarnější film. Kariéra Michele Soaviho se po nejrůznějším asákování, hraní a přicmrndávání slavnějším kolegům konečně rozjížděla, svým čtvrtým horrorem Dellamorte Dellamore si získal i náročnější publikum a mohl se těšit na řádně temné zítřky. Bohužel, těžce mu onemocnělo robě a on se rozhodl dát přednost rodině před kariérou. Návraty nebývají jednoduché a ani ten Soaviho nebyl žádný med. Série televizáků, mezi kterými, minimálně svým námětem, vyčnívá filmový pohled na život Sv. Františka, mu v očích fanoušků moc úcty nevynesla a určitě i on sám věděl, že je potřeba přijít s něčím větším.

No a tím návratem do první ligy by měl být právě Arrivederci amore, ciao, drsný kriminální thriller z dnešní Itálie. Příběh bývalého revolucionáře a pozdějšího práskače Giorgia, který se spřáhne se zkorumpovaným poldou není příliš objevný a až na pár nečekaných zabití nepříchází s ničím, co by jen trochu zkušenější divák už několikrát neviděl. Důležité totiž, jako u Soaviho už několikrát předtím není CO, ale JAK je to natočeno. A tady se vrací Michele Soavi jako velký umělec a opravdový žák Daria Argenta. Dolouhé scény bez dialogů, pouze okořeněné dobře padnoucí muzikou vytváří skvělou, takřka neopakovatelnou atmosféru, protkanou těmi nejšílenějšími barevnými odstíny. Vrcholem v tomto směru je několikerý průchod nočním klubem, kam se děj přesune ve své střední části.

Nádherná není pouze scéna, ale i herci, kteří se po ní prochází. Těm bezesporu kraluje Michele Placido v roli policajta, kterému jde hlavně o prachy a na nějakou tu mrtvolu nekouká. Sice nedosahuje démoničnosti plešatého Muffa z novější Neznámé, ale i tak je jeho komisař Anedda pořádná svině, na kterou je radost se koukat. A to samé platí vlastně o celém filmu. Každý v něm je tak trochu svině, včetně režiséra, který svým hrdinům vnutil duši tak temnou jako jeho vlastní, ale je radost to celé sledovat. Soavi se vrátil.

Dario Argento: La Terza Madre

Ač zapřísáhlý pivař, otevřel jsem si k dnešní projekci lahvinku vína. Situace si to vyžadovala. Po sedmadvaceti letech čekání, odkládání, ohlašování a rušení se totiž loni Dario Argento vrátil do matčiny náruče. Respektive náručí, protože matky odpovědné za jeho temnou představivost a bizarní nápady jsou tři. Ano, správně. Dnes jsem viděl Třetí matku. Nebudu zastírat, že Suspiria a Inferno patří mezi mé nejoblíbenjší horrory vůbec a že jsem se nepokrytě těšil, i když kdesi v hlavě se občas ozýval pochybný hlásek upozorňující na podivnou kvalitu posledních Argentových celovečeráků. A nebudu zastírat ani fakt, že La Terza Madre (Third Mother, Mother of Tears - jak jen chcete) na své předchůdce kvalitativně nemá. Proč ji tedy hodnotím jako velmi vydařené dílo? Nejprve se podívejme na příběh:

Na zapadlém Ŕímském hřbitově je vykopána rakev se schránou, jejíž obsah je ryze okultního charakteru - starobylý nůž, sošky démonů, podivné roucho. Tato se dostane do Muzea umění, kde poprvé kříží cestu hlavní hrdince Sarah (Asia Argento). Při zkoumání artefaktů je velmi brutálně zavražděna její kolegyně a vyšetřující detektivové samozřejmě příliš nevěří povídání o podivné skupině zohavených vrahů. Jen o pár hodin později je unesen syn hrdinčina partnera, události dostávají velmi rychlý spád a Sarah se tak dostává do zrůdného kolotoče událostí, které ji dovedou až k naplnění jejího osudu.

Děj je klasický, plný čarodějnic, z nichž většina bohužel vypadá jako ty trapné gotické holčiny, které se tváří jako by byly schopné zničit svět pohledem, ale každý měsíc škemrají u maminky o kapesné, protože nejsou schopné se o sebe postarat (internet je jich plný, určitě taky nějakou znáte). Ale o děj u Argenta, repektive u jeho nadpřirozených horrorů (gialla jsou jiný případ), nikdy příliš nešlo. Důležitá byla forma, kombinace režisérova vizuálního citu a výrazné hudby Claudia Simonettiho a Keitha Emersona (to v případě Inferna). Právě v těchto aspektech Třetí matka nedosahuje ani zdaleka dokonalosti svých starších sester, ale přesto se vysoce tyčí nad současnou produkci.

Největším rozdílem je, hlavně v úvodu, jakási nevýraznost a televiznost. Tytam jsou šílené barevné kombinace a bizarní vzory z let minulých. Nevím, jestli je to materiálem, nebo to prostě Dario už v hlave nemá, ale takové ty opravdu echt "Argentovské" chvíle spočítáte na prstech jedné ruky, přičemž ta nejlepší příjde hned po první vraždě a trvá jen pár vteřin, ale v tom momentě jsem byl zpátky v Infernu. Příliš mu nepomáhá ani Simonettiho hudba, která je sice plně funkční, ale chybí jí nějaký opravdu výrazný motiv (ten z úvodních titulků už nezazní). Za poslech bohužel příliš nestojí ani samostatný soundtrack. Dobře, teď už jsem vám obšírně sdělil, že to nevypadá jako Inferno nebo Suspiria, ale musím jedním dechem dodat, že to pořád vypadá skvěle.

Kameraman občas našel opravdu povedený úhel pohledu, většinou na nějaké to ňadro nebo vnitřnosti. Protože Argento se opravdu odvázal a neuhýba okem kamery ani ve chvílích kdy čarodějnice svačí vnitřnosti malého chlapce či mašírují něčí obličej sekáčkem na maso. La Terza Madre je s přehledem režisérova nejsyrovější záležitost (žeby silný vliv Masters of Horror?) a vzhledem k tomu, že většinu efffektů má na bedrech Sergio Stivaletti je se na co koukat. Bohužel, občas se na plac přimíchal i kompjůtr a trikařům podrazil nohy, ale naštěstí to není příliš často, aby to nějak výrazně nrušilo. Hlavní role jsou obsazeny nádherně, matku Asie hraje samozřejmě Daria Nicolodi a výraznou postavu kněze si střihnul veterán Udo Kier. Asia sama je samozřejmě úžasná. Úsměv, vlasy, bradavka, prostě všechno. Zarytí Argentovci, mezi které se samozřejmě počítám, si navíc užijí řadu odkazů na mistrova předchozí díla, kde, kromě obou starších dílů trilogie, upoutají především krásné citace Phenomeny. Radost na to koukat. Jsem přesvědčený, že lépe to dnešní Argento s dnešními možnostmi natočit nemohl.

I Am Legend

Will Smith se svým vlčákem nahánějí s vidinou čerstvého masíčka vysokou. V tom jim do cesty příjde lví rodinka, potenciální kořist zabaví a vesele hoduje. Will chvíli přemýšlí, ale poté raději balí kufry. Nacházíme se v centru New Yorku, silnice jsou zarostlé travou, domy vypadají jak v Chanově. Jsme v postapokalyptickém ráji.

Takhle nějak vypadá úvod třetí adaptace slavného románu Richarda Mathesona I Am Legend. Ten v padesátých letech jako jeden z prvních přišel s vědeckým vysvětlením vampyrismu, kterým jsou postiženi všichni obyvatelé Země až na hlavního hrdinu knihy. Tu poprvé adaptovali v roce 1964 Italové jako L'Ultimo Uomo Della Terra a připravili tím pro Vincenta Price jednu z jeho několika životních rolí. Film samotný na své hlavní hvězdě stojí a nutno říci, že stojí velmi pevně. A stejně pevně se, díky scénáři samotného spisovatele, drží své literární předlohy. Na rozdíl od další verze, ve které se v hlavní roli představuje fanda všeho střílejícího Charlton Heston. Tuhle verzi jsem bohužel zatím neviděl, ale podle toho co se povídá se výrazněji odchyluje od původní Mathesonovy myšlenky.

Batman vs. Superman?

Po upírech není stopy ani v nejnovějším blockbusteru, který jsem před chvílí dokoukal. A není to jediná věc, která ho staví na roveň spíše zatracované verze ze sedmdesátých let. I tady je v hlavní roli akční hvězda, na které nejsou ani stopy Priceho distinguovaného charisma, tentokrát je tou star v úvodu zmíněný Will Smith. Jako kadbochácký hláškující polda mi problémy nedělá, ale jako vědec zachraňující lidstvo je celkem mimo. A není jediný.

Kromě scénáristů, kteří skáčou z místa na místo a žádnou myšlenku nedovedou do konečné podoby byli hodně out i trikoví specialisté. Postapokalyptická výprava je sice úžasná, ale ve chvíli, kdy se objeví "ti zlí" nemůže si člověk nevzpomenout na upíry z poslední epizody Buffy. Až na to, že ti vypadali o poznání lépe. Tady prostě někdo krutě nezvládl situaci a pobíhat tam polonazí kaskadéři, nemohlo to dopadnout hůře, maximálně tak levněji.

Mummy 4?

Možná jsem se rozepsal až moc negativně, pravda je taková, že dokud nás autoři nechávají v úvodu pouze nahlédnout do všedního života posledního člověka na Zemi, je film prakticky dokonalý. Přesně vystihuje moje představy o postapokalyptické scifi a mít lepší příběh (čert vem ty triky) tak se jí i mohla stát. Takhle dřepí někde uprostřed mezi hromadou hnoje a hromadou zlata a každou chvíli se překlápí na tu či onu stranu, podle toho co scénáristy zrovna napadlo.

Halloween '07

Všeobecně se o mně ví, že nemám rád remaky. Tam kde jiní křičí radostí nad sprintující zombie a zabíječem mutantů já tiše a znechucením ublinkávam, vzpomínajíc na nedostižné klasiky. S Halloweenem Roba Zombieho to bylo jiné. Režisér si mě svými předchozími kousky naprosto získal a já bych se těšil i v případě, že by jeho dalšího počinem byla nová verze Modré laguny. Trailery i obrázky slibovaly maso, na které jsme od Roba zvyklí, prohlášení o reimaginaci byla prakticky na denním pořádku.

Jenže pak přišel workprint, respektive jeho únik mezi fanoušky. Samozřejmě jsem neodolal a nakonec hořce zaplakal. Zombie jakoby ještě trochu zůstal vyvržencem pekla a tak jsem smutně koukal na pokus o proniknutí do nefunkční rodiny plné fuckujících špinavých lidí, mezi kterými se s kreslenou maskou na obličeji producíruje malý Michael Myers. Ve chvíli, kdy mu dojde trpělivost rodinku vybije a odstěhuje se do blázince. Odtud uniká a následuje neatmosférická zabíjačka podle mustru originálu.

Až sem se workprint a finální verze liší spíš v drobnostech, i když uznávám že Danny Trejo by se na to díval jinak. Jeho role měla demonstrovat jak moc je Michael vlastně zlej, ale v konečném důsledku působí nelogicky a trapně. Zásadní změny přišly se závěrečnou čtvrtinou, která byla ve workprintu neuvěřitelně tragická, v konečné verzi už pouze tragická. A to nemluvím o absenci napětí, teleportujícím se Michaelovi, offscreen zabitích a s nimi související nízkou dávkou brutality.

Samozřejmě se na novém Halloweenu najdou i plusy. Mezi největší rozhodně patří obsazení, krom prakticky kompletní partičky z Devil's Rejects vytáhl Zombie ještě třeba takového Udo Kiera, Brada Dourifa a samozřejmě Malcoma McDovella, s hrdinským sestřihem je patrně nejlepší hereckou akvizicí celého filmu. I když vlastně nemá moc co hrát. Podobné je to vlastně s celým Halloweenem, drobnosti, záběry, občasné scény, to vše vypadá slušně, odkazy na originál přímo tečou z obrazovky, ale výsledek prostě nefunguje. Koho kdy zajímaly rozbory Michaelovy osobnosti, jeho pohnutky a city? Mě ne. Temné zlo, nečekaně vzešlé ze spořádané rodiny Carpenterova originálu vítězí na celé čáře.

H.P. Lovecraft Historical Society

Ani zdaleka nejsem největší fanda Lovecrafta u nás, četl jsem většinu povídek, viděl většinu filmů a tím to pro mě končí. Ale rozhodně vím, kdo jsou největší fandové Lovecrafta na celém světě. Ano, jak jste správně vydedukovali podle nadpisu, je to H.P. Lovecraft Historical Society, na jejichž stránkách si můžete prohlédnout, stáhnout, nebo nakoupit nespočetné množství blbůstek souvisejících s jejich modlou. Mimo jiné jsou také odpovědni za novou němou verzi Call of Cthulhu, kterou jsme promítali (tuším dokocne dvakrát) na FF v Chotěboři. Ale kvůli tomu o nich nepíšu, podobných maniaků je jistě hromada.

To, čím mě HPLHS zaujali jsou jejich skvělé hudební variace na Lovecraftovská témata. Objevil jsem je asi před dvěma lety a od té doby mi zpříjemňují život, jak se ostatně můžete přesvědčit na mém Last.fm profilu. Znám zatím dvě alba, tím prvním jsou obskurní verze známých vánočních koled a jeho poslech si vždy schovávám na svátky, to druhé je pak naprosto famózní. Jmenuje se A Shoggoth on the Roof a je sestaveno z drobných příběhů z lovecraftovského universa. Je v něm slyšet příjemná a vkusná nadsázka a garantuju vám, že pokud se do něj opravdu zaposloucháte, tak si ho zamilujete.

O hudební genialitě HPLHS jsem se pokoušel už pár lidí přesvědčit, leč marně, jejich nevyzrálé mozečky nebyly schopny pojmout celou sílu tohoto famózního díla. Pro dokreslení vaší představy přikládám jedno video s šikmookými postavičkami, které ignorujte, zavřete oči a pouze vnímejte hudbu a příběh který vypráví. Sice nejsem největší fanda Lovecrafta v Česku ale pravďepodobně jsem jeden z mála, ne-li vůbec jediný, fanoušek hudební produkce HPLHS. A to je škoda.

Natočte to!

Čas od času se novinkovými servery prožene zpráva, která zvedne většinu fandů z kanape. Vždy jde o ohlášení filmu, který by si většina z nich přála vidět, ale stejně tak většina z nich ví, že nikdy natočený nebude. Taková zpráva je samozřejmě během týdne popřena s tím, že potenciální představitelé nebo autoři občas

prohodí v rozhovoru něco o tom, že myšlenka na ten který film ještě nebyla zcela zavržena a čeká se jen na příhodnější konstelaci peněženek producentů. Není divu, že v drtivé většině jde o sequely slavných kusů. Jaké jsou nejzajímavější z těchto novinkových evergreenů a které z nich bych nejraději viděl já?

Phantasm's End
Don Coscarelli se každých sedm až deset měsíců tváří, jakože natáčení by mělo začít už zítra, ale popravdě, Don si trochu vymýšlí. Pravda je taková, že Reggiemu by nějaké to oživení kariéry rozhodně pomohlo a jak lépe ji oživit, než vzít znova do pracek svou čtyřhlavňovku a likvidovat Tall Mana. Ten už dávno dosáhl důchodového věku a i když o sobě stále prohlašuje, že na pátý Phantasm "má pořád koule", může se stát, že hlavní hvězda bude mrtvá dříve než se tvůrci rozhoupou.

Evil Dead 4
To naštěstí nehrozí dalšímu z horrorvých es, i když i na Brucem se čas krutě podepsal čtyřiceti kily sádla. Sám režisér, bez kterého by to asi nešlo, místo aby horrory točil, tak je produkuje a popravdě až na skvělou 30 Days of Night to stojí za houby. Čtvrtému dílu Smrtelného zla hrozí však ještě větší nebezpečí, než nechuť režiséra vrátit se ke kořenům a tím je remake prvního dílu. Samozřejmě bez Bruceho v hlavní úloze, ale chtěl by vůbec někdo něco takového vidět? Já ne.

Bubba Nosferatu: Curse of the She-Vampires
A Coscarelli podruhé. Prequel ke geniální komedii Bubba Ho-Tep byl původně pouhým žertem, ale fanoušci si postavy natolik zamilovali, že se vážně hovořilo o dalších dobrodružstvích. Bohužel, podle posledních zpráv od Campbella je film prakticky definitivně u ledu. Velká škoda, Elvis se měl vrátit a znovu dokázat, že Bruce není hercem jedné role.

A Nightmare on Elm Street prequel
Film popisující řádění Freddyho Krugera v dobách, kdy ještě jako obyčejnej živák obyčejně zabíjel obyčejná děvčátka. Premisa je jednoduchá, o natáčení se vážně mluví už mnoho let, naposledy hodně po úspěchu Freddy vs. Jason, ale realizace pořád nikde. Otázkou je hlavně jak by se prudérní a korektní Amerika vypořádala s faktem, že Kruger byl v počátcích pedofilní sadista a jím vražděná děvčátka stěží dosáhla deseti let. (Předchozí věta mi na blog přitáhne hromady zoufalých úchylů aneb jak zvýšit návštěvnost a nepředřít se.)

Freddy vs. Jason 2
Úspěch souboje dvou horrorových megaikon s sebou samozřějmě přinesl řadu spekulací o možných pokračováních. Pruhovaný kotelník a obří brankář s duší dítěte měli nafasovat nového parťáka. Mluvilo se o Mikovi Myersovi, ale ten vstal z mrtvých jako Zombie a zaútočil remakem, mluvilo se o Pinheadovi, bohužel i ten se inspiroval ve vlně předělávek a tak zbývá už jen nějakej ten klaďas. Los padl na Ashe a já byl nadšený. Bohužel, byla to kachna jak kráva a tak nezbývá než se jen zasnít a představit si, jak by to prodavač s největší bradou na světě rozbalil.

A to je vše, přátelé. Podobných filmů jistě bylo ohlášeno mnohem, mnohem víc, já jsem vypíchnul jen ty nejzajímavější, které bych moc rád viděl. Naštěstí se někdy horrorový bůh (tentokrát výjimečně nemyslím sebe) ustrne a fandům vyhoví. Argento dokončil svou trilogii o třech Matkách, Romero se dokonce dvakrát vrátil do své Země mrtvých a doufejme, že další vyslyšená přání budou následovat.

30 Days of Night

Neviděl jsem jediný trailer, nečetl jsem jediný komiks a na 30 Days of Night jsem se těšil hlavně díky základní premise upírů někde uprostřed polární noci (jo, viděl jsem i Frostbitten, klid) a několika cool obrázkům. A moje nadrženost se rozhodně vyplatila. Tahle upířina se totiž povedla a když jsem před chvílí dělal miniaturní průzkum v historii subžánru, zjistil jsem, že tohle je dost možná nejlepší krvesajskej kus od dob From Dusk Till Dawn a to už je víc než deset let.

V čem je tak skvělý? Tak především je to skoro absolutní atmosféra, která z filmu sálá. I když sálá není asi to správné slovo, to se většinou říká o teple a atmoška 30 Days of Night je mrazivější než lůno průměrné návštěvnice karlovarského festivalu. Režisér, který má mimochodem za sebou pouze hloupou slátaninu Hard Candy, se pochlapil a připravil fandům nekompromisní zábavu. Narazil jsem na přirovnání k nejlepší horrorové povídce všech dob, Na dobrou noc, ale zas tak dobře se atmosféru vykouzlit nepodařilo, i když především v první půli tomu nebylo daleko. Z tohohle filmu prostě mráz, sníh a smrt přímo dejchá.

Druhým zásadním plusem jsou upíři. Od doby Jesse a Severina neměli v žádném filmu tak brutální charisma. Zapomeňte na přiteplalého Cruise olizujícího svého ještě teplejšího kamaráda Pitta, zapomeňte na plačícího Oldmana, tohle jsou upíři podle mého gusta. Brutální, nekompromisní a skvěle vypadající. Jejich boss hraný Danny Hustonem rozhodně patří mezi nejlépe stylizované horrorové záporáky nového tisíciletí (proto sem taky dávám jen jeho fotky).

Trochu ve vampířím stínu postává zbytek obsazení v čele s Joshem Hartnettem, který není v roli šerifa tak špatný, jak by se mohlo čekat. Přibral nějaké to kilo, od půlky filmu má vousy a tak už nevypadá jako patnáctiletej fanda comicsů. A když už jsem u obrázků, po druhém zhlédnutí filmu jsem si první knihu přečetl, tolik vyzdvihovaná výtvarná stránka mě nezaujala a změny, které scénáristé ve filmu udělali, jsou myslím jen k lepšímu.

Asi nejzásadnějším problémem téhle upířiny je příběh samotný, který je stavěný spíš na jednu obyčejnou noc, než na celý měsíc tmy a tak jsou skoky v čase celkem rušivé. Občas taky zatahá za uši některé z mouder, které hlavní postavy chrlí s až nebezpečnou kadencí. Často jsou to věty přejaté přímo z komiksu, takže to lze tolerovat. Ale to jsou asi jediné chyby, které v mých očích zcela mizí v porovnání se vším tím ostatním. Až uvidíte skvělé scény jako letecký záběr na likvidované obyvatele města, nebo pronásledování návnady, tak mi uvěříte. Jo a ještě jedna věc. Občas se můžete dočíst, že tenhle kus je velmi podobný Snyderovu Dawn of the Dead. Nevěřte tomu, 30 Days of Night je vynikající film.

Dvakrát no budget

Přiznám se, že kromě toho co kutí Gangrena a HDP, kde mám informace tak nějak z první ruky, československou amatérskou / poloprofesionální / nezávislou tvorbu moc nesleduju. Ono v podstatě ani není moc co sledovat. Naštěstí se mladí nadšení filmaři sami hlásí o publicitu a tak se ke mně občas dostane nějaký ten kraťas, na který slíbím sesmolit nějaký názor a pak to samozřejmě neudělám. Abych restíky alespoň trochu dohnal, tak dnes lehce mrknu na dva kousky které mi během posledních měsíců zkřížily cestu.

První zářez na pažbě slovanských amatérských filmů je záležitost vzletně nazvaná Freakshow II: Tears of Blood (download). Jak název napovídá tak jde o pokračování minikraťásku Freakshow, který natočil mlaďoučký rejža vyskytující se na pomobázi pod nickem Johnny D. Jako fanda slasheru ho taky samozřejmě natočil. Přiznám se že první díl jsem si vůbec nepamatoval a tak jsem si ho dneska zopáknul na youtube (to ostatně můžete i vy) a hned mi bylo jasné proč si ho nepamatuju, je o ničem. V rámci férovosti jsem ke druhému dílu zkusil přistupovat bez předsudků. Hned začátek mě ale vrátil do stejné nálady jako pri sledování jedničky. Naštěstí je to opravdu jen začátek, ve kterém partička pekelně vypadajících slovenských dětí chodí v depresivním prostředí polorozbořeného kravína či co to je a jsou jedno po druhém likvidováni zabijákem v masce z hajzlpapíru.

Freakshow

Na první pohled je vidět, že kromě stopáže narostl i rozpočet, za který si mohli autoři pořídit kýbl krve a prasečí střeva, takže se dočkáme i nějakého toho gore. Ale to vem čert, proč o tom všem vlastně píšu je ta pasáž, kde mladá dívka čte z deníku. Nastupuje tam celkem slušná depresivní atmoška, a zajímavý příběh, který lecos vysvětluje (ne že by to bylo potřeba). Líbila se mi i maska "hlavního" klauna, která při použití filtrů nebo co to bylo působí skvěle a rozhodně mnohem lépe než ten toaletní zabiják. Jinak mají oba díly nezbytné slasherové pointy, pekelné parodizující dialogy ("Hranice je o kousek dál.") a opravdu příšerné neherce. Rozhodně je ale patrný vývoj k lepšímu, takže třeba už čtyřka nebude zahraná dětmi a kamera se občas přestane "cool" klepat.

Druhý dnešní bezrozpočťák je od autora (na csfd jako Choze) kraťasu Tělo, na který dokonce naleznete recenzi na Studně (mimochodem od Johnnyho D, je to jedna velká mafie). Letošní kus se jmenuje Cyborg Cheerleader: Fuckdown in the Hockey Mask Camp. Jeho děj je úplně stejně trashovitý jako název a autor se tak hlásí ke svým oblíbeným nejbéčkovějším béčkům. Proti tomu samozřejmě ani ň, funguje to o poznání lépe než vážně pojaté Tělo, i když v něm je zase trochu víc vidět i nějaký ten kumšt. Správně béčkové jsou v Roztleskávačkách i dialogy, které jsou rozhodně druhou nejsilnější stránkou filmu. Tou první jsou bezesporu celkem luxusní kozy jedné z hrdinek, tady se pozná opravdové herectví. Je to prostě taková sranda na jedno pokoukání s celkem originálním nápadem, i když už jsem stejné zabijáky někde v nějakým americkým amatéráku viděl. A pokud vás zajímá jací ti zabijáci tedy jsou, tak na to rozhodně mrkněte, youtube to jistí.

Cyborg Cheerleader

Takže, hoši, snažil jsem se najít věci pozitivní, ale zas nemám problém s tím rejpnout do toho co se nepovedlo. Rozhodně jsem se bavil víc než u vašich předchozích kousků a tak až zas něco sesmolíte, tak mi to klidně pošlete. Jestli se vám teda po dnešku bude ještě chtít.

Lamentování o SKONu podruhé

Bez zbytečných keců...

Horor a Dark art festival - SKON 2007-1.12.2007

Místo:
Praha-Kino Aero, Biskupcova 31, Praha 3, (Na místě bude otevřený bar, poblíž je pizzerie, restaurace a PIVNICE)

Obsah:
začátek : 10,00 hod

Projekce hororových filmů a vlastní tvorby
Tři tematické přednášky
Výstavy (fotografie, kresba, malby, skulptura)
Taneční performace
Hudební podkres
Tematický design

konec : 17,00 hod
Afterparty: klub Styx

Výsledek:
Zahlcení všech vašich smyslů na té nejlepší úrovni po celou dobu akce, rozšíření obzorů - a následné uvolnění na afterparty.

Pořadatel: http://www.sanctuary.cz/skon

Edward Penishands

Opravdu tohle potřebuje komentář?

The Entity vs Poltergeist

Filmů s tématikou poltergeistů, tedy duchů, kteří jsou tak trochu naštvaní a dávají to najevo různými způsoby, od házení nábytkem až po zabíjení chudáků, kteří se jim připletli do cesty, je celá řada. Za všechny jmenujme skvělé duchařiny jako The Haunting (1963), Amityville Horror (1979) které do tohoto ranku patří pouze částečně a samozřejmě dokonalý Poltergeist (1982). Mají řadu společných rysů - zlo je vázáno na konkrétní místo (první dva jmenované) nebo na konkrétní osobu, často nebývá zobrazeno a staví se na pouzích náznacích, případně nás straší předměty denní potřeby, které se chovají krapátek nestandardně. Za velký mezník bývá po právu označován právě Poltergeist Tobe Hoopera a Stevena Spielberga, který je dodnes v mnoha směrech nepřekonán. Málokdo však ví, že rok před Poltergeistem měl premiéru film The Entity (1981), který je mu v mnohém podobný. Tím netvrdím, že by snad slavní režiséři opisovali, spíš chci jen poukázat na to, jak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došel dech satanským kouskům a filmaři se vrhli na pole méně probádané.

Barbara Hershey vs JoBeth Williams

Ovšem podobnost těchto dvou filmů je i tak zarážející. Posuďte sami. V obou žije +- typická americká rodinka v typickém americkém baráčku a zničeho nic se začne dít něco podivného. Nábytek se pohybuje, rodinní příslušníci jsou napadáni a všechny tyto úkazy mají jistou spojitost s osobou ženského pohlaví. Pomoc nakonec poskytne tým parapsychologických specialistů, kteří dům za pomoci moderní techniky zkoumají. V obou hrají víceméně neokoukaní, typově podobní, herci, oba jsou na vysoké technické úrovni a oba by měly patřit mezi klasiku. Samozřejmě ale najdeme řadu rozdílů. The Entity je záležitost čistě dospělého publika, duchovi nejde ani tak o bytost ženského pohlaví, jako o to pohlaví samotné a jeho hlavním cílem je šukat a šukat. Nástup je famózní, už po prvních osmi minutách leží hlavní hrdinka zneuctěná na posteli a divák je nadšený jak skvělým zpracováním tak faktem, že ho čeká ještě podobně nabitých 110 minut. V těch to sice občas trochu zaskřípe, přecijen dějová čistost Poltergeista je mnohem výraznější, ale i tak si zkuste The Entity sehnat a sami zjisti, že už rok před klaunem schovaným pod postelí měli někteří duchové poměrně zvrácené zájmy. Orgasmus jsem sice, narozdíl od hlavní hrdinky, neměl, ale moc nechybělo. The Entity je horror jak víno.

Island of Lost Souls

Když na začátku třicátých let začalo studio Universal převádět na filmové plátno slavné knižní předlohy spadající do našeho žánru, dostavil se nečekaný, ale právem zasloužený úspěch. V rychlém sledu tak byla lačným divákům předhozeny adaptace nejvýznamějších horrorových románů. Draculu a Frankensteina (oboje 1931) následovala brzy první zvuková verze Murders in the Rue Morgue (1932) v závěsu s dalšími kusy E.A. Poa, až se nakonec vše rozplyznulo do nikdy nekončící série crossoverů a pokračování. Ale o tom někdy jindy. V té době se o podobný průlom pokusilo i konkurenční studio Paramount Pictures. Nejprve věnovali světu vynikající adaptaci Dr. Jekyll and Mr. Hyde (1931) režiséra Roubena Mamouliana a rok nato neméně zásadní, byť dnes o poznání méně provařený Island of Lost Souls (1932).

Ten pochází z pera klasika H.G. Wellse, jehož díla byla převáděna na plátno prakticky od počátku kinematografie (poprvé 1902 First Men in the Monn jako Le Voyage dans la lune). Příběh je prostý a dostatečně provokativní nato, aby byl film v Británii zakazován ještě v padesátých letech. Edward Parker (Richard Arlen) je po ztroskotání své lodi zachráněn plavidlem, které veze zásilku exotických zvířat na odlehlý ostrov. Okolnosti tomu chtějí, že je donucen na ostrově, kterému vládne výstřední vědec Dr. Moreau (Charles Laughton), zůstat a přihlížet doktorovým hrozivým praktikám, při nichž transformuje nejrůznější zvířata do lidem podobných bytostí. S lidským vzevřením ale přichazí i lidské uvažování a touhy a tak celý experiment, ve kterém si šílený lékař hraje na boha musí nutně skončit tragicky. Notoricky známý děj románu a několika na něm postavených filmů asi netřeba více rozebírat, radši se mrkneme na jiné, zajímavější aspekty téhle verze.

Bela Lugosi

Především obsazení je famózní. Často bývá citován Bela Lugosi jako Vykladač zákona, ale opravdovou hvězdou je slavný Charles Laughton v roli doktora Moreau. Kreace, kterou prý vytvořil podle svého zubaře je jednou z nejlepších v dějinách slizských padouchů. O to víc zabolí vzpomínka na sádlo Marlona Branda ve verzi z roku 1996. Kapitolou samu pro sebe pak jsou masky z dílny Wallyho Westmora. Ten si vydobyl slávu už přeměnami v o rok starším Jekyllovi a Hydovi, ale monstra v Island of Lost Souls jsou jeho životním dílem. Nejvíce vyzní v makabrickém závěru, který jistě mnohokrát louskal (stejně jako snovou scénu z Plague of the Zombies) Lucio Fulci, před tím, než se rozhodl zasvětit život detailu. Určitě by šlo ještě zmínit (na svou dobu) celkem odvážné scény s erotickým podtextem a krásné prostředí džungle snímané vyvedenou kamerou, ale to by pro vás nezbylo nic k objevování. A to by vás určitě mrzelo.

SKON 07

Na přání Lament (proto vtipně ten obrázek), jedné z mála žen, které se u nás systematicky věnují horroru, vkládám na svůj úžasný blog pozvánku na akci nazvanou SKON. Měl by to být jednodenní con věnovaný čistě horroru, odehrávající se naštěstí v Praze. To jestli se tam potkáme závisí především na finální podobě programu, takové ty dark art piškuntálie mě osobně moc neberou, ale třeba nám promítnou i nějak ten fajn film. Každopádně:

SKON festival dark artu a hororu

Tento druhý ročník bude o něčem hodně jiném než minulý. 1. prosince v kině Aero (Biskupcova 31, Praha 3) narazíte na zbrusu nový festival, kde se krom řady přednášek, diskuzí, promítání, ukázek a zábavy představí i někteří naši dark artoví výtvarníci. Sedm hodin napětí a afterparty v klubu Styx. Program už je hotov, odtajňování může začít.

Horror.cz :)

Už dlouho jsem nenapsal nic, co by někoho byť jen malilinko naštvalo. Povídání o giallech si stejně přečte jen Cabal a Nekromantik, který nad ním jistě navíc zoufale kroutí hlavou. Jenže do koho si rýpnout. Snadné cíle se rychle omrzí, THS a čajochové v nedohledu a tak nezbývá než googlovat. Dneska jsem měl štěstí. Narazil jsem na nadmíru zajímavý blogpost, který mě sice trochu zamrzel, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem jej našel a můžu jej náležitě okomentovat. Zabývá se mými reakcemi na raný horror.cz a jeho celé znění je tady. O tento server jsem se už jednou lehce otřel a ihned jsem za to byl v komentářích náležitě pochválen.

Anonymní řekl(a)...

Nejen tento článek, ale celý blog je stejně debilní jako jeho autor.

Tehdy jsem se vysmíval faktu, že jsme s Humanbeingem zcela náhodou nalezli na horror.cz nějaký neocitovaný překlad článku z wikipedie o historii filmového horroru. Když jsem na to sobě vlastní sarkastickou formou upozornil pod oním článkem, byla má reakce smazána. Humanbeing sám tam poté mezi recenzemi nalezl nějakou svou starší věc ze Studny. Tehdy se to myslím celkem v klidu vyřešilo, člověk co rozkrádal recenze byl odtamtud vypoklonkován a Andrejka, pilná to překladatelka wikipedie se naučila citovat (ta historie horroru už tam bohužel není). Na základě tohoto jsem si na horror.cz vytvořil názor a dál ho neřešil.

Obitus, vloženo 18:24:27 12. 01. 2007
... je to dost waste of time, casto preklady z imdb a buhvi odkud jeszte, clanecky kratounke a o nicom

Jojo, tahle moje lednová noticka z Taverny autorku tak podráždila. Popravdě nevím proč, horror.cz tak tehdy opravdu vypadal, občas jsme se tam chodili s Tsunamim zasmát při náhodném listování jejich texty. Ovšem to, že jsem byl označen za žárlivce a závistivce mě velmi mrzí. Ne, opravdu nebylo serveru horror.cz co závidět. Dnes už je to jiné, líbí se mi, jak s mladickým nadšením, plni entusiasmu autoři pravidelně a občas i zajímavě aktualizují. Dnes bych napsal něco takového:

Obitus, vloženo 18:24:27 17. 10. 2007
... neni to az takovej waste of time, obcas ctivy clanek o necem, pro teenagery idealni

BTW zaujala mě v tom postu ještě jedna drobnůstka.
"Že nás studnaři pomlouvaj a dělaj nám na webu bordel (jako třeba to s tou anketou, že?) je jejich věc, oni se ztrapňujou." - tady vůbec nevím která bije, nejsem pravidelný čtenář, ale myslím, že by mě mohlo pobavit, kdyby mi někdo řekl o co přesně jde....jsou nějací zanícení fandové Studny, kteří robí konkurenci neplechu? Nebo snad dokonce podloudná akce jednoho z mých kolegů adminů? Hmmm?

Mario Bava: I Vampiri

Úsvit italského horroru přišel společně s prvním z jeho velikánů, Mariem Bavou. Je sice pravda, že vůbec prvním taliánským horrorem byla němá verze Frankensteina z dvacátých let, ale bůh ví, kde té je konec a jak to s ní vlastně bylo. Za počátek všeho tedy můžeme s klidem považovat I Vampiri z roku 1956, pod které se takřka stejným dílem podepsali režisér Ricardo Fredda a jeho tehdejší kameraman Mario Bava. Dlouho, předlouho jsem měl k dispozici pouze verzi v originálním znění bez jakékoli titulkové podpory, ale naštěstí se to nedávno změnilo. Takže jsem měl konečně možnost tak zásadní film pořádně prozkoumat a musím říct, že jsem byl dost překvapený.

Zaprvé, z těch několika fotografií, které jsem měl možnost před zhlédnutím filmu vidět jsem nabyl představy, že jde o klasickou Italskou gotiku, kterou dovedl Bava k dokonalosti v Black Mask. Ani náhodou. Jasně, gotické prvky v podobě rozlehlého středověkého sídla, laboratoře šíleného doktora (a jeho kulhajícího poskoka) a staré hraběnky tu jsou a hrají velkou roli, ale vpodstatě celý film sledujeme novináře, který pátrá po okolnostech série nevyřešených vražd. Mladé dívky, nalezené bez kapky krve, má na svědomí vrah, přezdívaný v ulicích Paříže "Upír" a hrdina se velmi postupně dostává až na kloub záhadě, která za tím vším stojí. Rozhodně už v tomhle kousku, který se tedy odehrává ve 20. století, je mžné nalézt určité prvky gialla, včetně nějakého toho detailu na černé rukavice.

Nejsilnější jsou ale rozhodně goticky laděné scény, kdy ve starém hradě povlávají v opuštěných chodbách záclony a ze schodiště důstoným krokem schází baronka oděná v černé. Těžko říct, jak moc se na jejich výsledné podobě podílel Bava, který převzal režii po cholerikovi Freddovi, když mu zas jednou ruply nervy a navždy odjel z placu. Hudba je poměrně nezajímavá, má mnohem blíž k Unversalovským horrorům čtyřicátých let nebo Hammeru let šedesátých, než k tomu na co jsme zvyklí z Italské provenience. Za zmínku spíše stojí nádherné speciální efekty, kdy v nepřetržitém záběru někdo zestárne nebo omládne. Moc jsem po tom nepátral, ale předpokládám, že se pracovalo hlavně se stínem a světlem, stejně jako v jedné z ranných verzí Jekylla a Hyda. Výsledek je každopádně famózní. I Vampiri určitě nejsou nejlepším Italským horrorem a asi by se ani nevlezli mezi padesátku nejlepších, ale za zhlédnutí určitě stojí. Třeba už jen z toho důvodu, že u nich to všechno začalo.

Sweeny Todd

Právě jsem na Cabalovo doporučení dokoukal skvělou adaptaci známého britského příběhu o holiči, kterému občas ujela ruka. Pár slov jsem o pocitech z filmu načmáral na Blog Filmagu, takže tady už pouze přidám kraťounký klip z úvodu. Jediná minuta filmu strčí svou atmosférou do kapsy nejen Burtonův prefabrikovaný a nepřekvapivý trailer, ale možná i celý jeho rozjuchaný film, uvidíme...