The Signal

To že se ze sledování televize blbne je dokázaná věc. Stačí se podívat na nejrozsáhleší sbírku reklamních banerů ve střední Evropě a přečíst si tam nějaké ty komentáře a máte jasno. Trojice začínajících režisérů a scénáristů David Bruckner, Dan Bush a Jacob Gentry se tento fakt (o televizi, ne o čsfd) rozhodli dovést ad absurdum. A jelikož to nejsou žádní troškaři, ke kouzelné bedýnce přidali i další přístroje, kterými je možné jednoduše šířit nějaký ten signál. A tak se záhadné vysílání dostává do hlav náhodných obětí i z rádií a mobilních telefonů.

Jo já vlastně ještě něřekl nic o tom vysílání. Je to jen taková neuspořádaná bizarní směs barev a zvuků, která má ale tu zábavnou vlastnost, že vám po určité době udělá v mozku pořádný guláš. To si pak třeba představujete osoby, které kolem vás vůbec nejsou, u těch ostatních si prohazujete obličeje a co je nejlepší, máte takřka permanentní nutkání někohu rozšvihat ksicht. No a světem, kde si většina obyvatel navzájem rozšvihává ksichty se pohybuje hlavní hrdinka, které jsou v patách milenec a manžel. Všichni tři se dostávají do situací, které byste nepřáli ani své učitelce češtiny, přičemž o nejrůznější změny a zvraty opravdu není nouze.

On totiž každý z režisérů natočil přesně třetinu filmu a každý ji pojal po svém. A tak se z drsné probouzející se apokalypsy najednou přehoupneme do brutálně černohumorné úchylárny, abysme skončili v beznadějném světě zmaru a paranoi. Zní to sice trochu zvláštně a opravdu to občas zaskřípe, ale nakonec to v celku šlape jako průměrné švýcarské hodinky a - to je hlavní - v žádném momentu se to nezadýchá a neztratí tempo. No dobře, budu fér, ke konci to trošku šumí do ztracena, ale co už, každá televize občas zašumí, i když ne každá vás pak donutí vyvraždit vaše nejbližší.

Jo a abych nezapomněl, to nejlepší - velká část The Signal je vyprávěná z pohledu nakažených osob. Paráda.

Doomsday

Neil Marshall si během posledních let vybudoval poměrně slušné renomé jako šikovný režisér malých nenápadných, ale o to zajímavějších horrorů. Oba jeho předchozí kousky, Dog Soldiers i Descent jsou u nás poměrně známé, ten první jako příjemná inovace vlkodlačích postupů, ten druhý jako feministický, pekelně strašidelný horror. Už i proto jsem se na Marshallův nový film těšil, i když všechno nasvědčovalo tomu, že z horroru v něm nic moc nezůstane. Nakonec se ukázalo, že to je pravda, ale že to, naštěstí, vůbec nevadí. Doomsday je totiž naprosto totální béčko, které si u mě bez váhání vysloužilo absolutorium.

Řešit děj nemá moc cenu. Skotsko je kvůli infekci odříznuté od zbytku světa a po několika desetiletích se do téhle zakázané zóny musí vydat elitní komando, aby na virus (který se mezi tím objevil přímo v centru Londýna) našlo lék. Ten by tam měl být někde schovaný, protože navzdory všem předpokladům zachytili satelity na odříznutém uzémí lidskou aktivitu. No a pak už to jde jedno po druhém, vojáci přifrčí do Skotska, porvou se s pankáči jako vystřiženými z Mad Maxe a uprchnou na hrad, ve kterém skupinka chudáků žije pod vedením Malcoma McDowella. I tam se vojáci (tedy spíš jejich zbytek) porvou a zase utíkají, tentokrát v naleštěném bouráku.

Zní to šíleně? A co teprve až to uvidíte v pohybu. Marshall prostě posbíral všechny své oblíbené béčkové kousky a složil z nich šílenou koláž, kde se hrdinové každou chvíli ocitají ve zcela jiném světě, jen aby došlo na pořádnou přesdržkovou okořeněnou litry krve a kusy těl. Ti co mají nakoukáno tu poznají hromadu filmů, ze kterých samozřejmě vyčnívá Mad Max a Escape from New York (což ostatně režisér rád přiznává, když pojmenovává dva z vojáků Miller a Carpenter). Tak jako v minulém případě, i tady místo drsného samorosta šéfuje filmu drsná samorostka s tváří a ham ham tělem Rhony Mitry. Ta nemá problem se šmelcováním nepřátel na kusy a tvůrci díky bohu nemají problém ono šmelcování ukazovat v nádherných, až komiksových detailech.

Filmu bývá často vyčítán především zběsilý střih, ale není to tak hrozné, nestíhal jsem jen několikrát a tak nějak to sedělo ke stylu vyprávění, kde se tlustí skoti tancující kankán střídají s rytíři a ultramoderní vojenskou technikou. Bonusem je pak řada drobných lahůdek, které režisér a scénárista v jedné osobě do příběhu zakomponoval. Ať už je to hrdinčino vyndavací oko, kanibalská párty, sado-maso psík hlavního padoucha nebo patálie jeho mrtvé přítelkyně. Doomsday je prostě totální, lehce úchylné, hodně šílené a maximálně zábavné béčko, které si opravdu užijí tak tři lidé ze sta. Jsem rád, že mezi ně patřím.

Nej roku 2007

Už mě to nebavilo. Pořád jsem si říkal, že jsem ještě neviděl všechny ty velké horrorové filmy loňska a tak bych ještě neměl rekapitulovat a vylézat na povrch Zemský s nějakým tím žebříčkem. Jenže dneska mi došla trpělivost a jelikož jsem už odevzdal všechny texy do nového čísla Filmagu Extra a Pes Baskervillský ve své televizní verzi z roku 1988 je podezřele průměrný a nudící, rozhodl jsem se něco málo rekreačně sepsat. Tudíž následující přehled berte jako takový průřez filmovou větví našeho nejoblíbenějšího žánru.

Největším překvapením loňského roku byla nejen pro mne adaptace nepříliš povedeného komiksu 30 Days of Night. Přitom všechno ukazovalo na pořádný průser. Režisér David Slade měl za sebou zatím jen hodně vyčpělou limonádu Hard Candy, v hlavní roli se objevil dušínovský Josh Hartnett a jak jsem již naznačil, předloha, i když graficky zajímavá, za moc nestojí. Jenže zázraky se dějí a tak mohla vzniknout možná nejlepší upírárna od dob Near Dark. Sice hodně popcornová, ale s atmosférou mrazivou jako lůno padesátileté tělocvikářky a naprosto nádhernými animálními upíry.

O Největší zklamání se stejnou měrou poperou provaření režiséři a jejich filmy, které se zdály býti sázkou na jistotu. Tim Burton přivedl do kin svou verzi legendy o Sweeney Toddovi, ale místo hřmotu prosvištělo sály pouze slabé zašustění. Johny Depp neumí zpívat, režisér si stále jede tu svou a o překvapení opravu JE nouze. Holt prefabrikát, jakých může Burton vyblít pět do roka. Druhým adeptem na největší zklamání je Frank Darabont a s ním to co umí nejlépe - adaptace Stephena Kinga. Bohužel The Mist je průměrná už jako povídka a její převod na plátna, při kterém bylo vypuštěno vše, co činilo onu povídku zábavnou, dopadl ještě mnohem hůř. Blábolení přehrávající náboženské fanatičky tu a tam proložené počítačovým monstrem nepobaví ani kdyby bylo zkráceno na desetiminutový klip.

Nejsmutnější událostí jistě bude únik workprintu Halloweenu Roba Zombieho, následné předělávání a vypuštění opravdu hloupého remaku. Rob sice má stále moji podporu a za Devil's Rejects i věčné absolutorium, ale tohle se mu opravdu nepovedlo. "Reimaginace" spočívala v tom, že se normální rodinka přetransformovala v permanentně klející prasata a všechno bylo špinavější a nudnější. Pro příště by měl Zombie zůstat u svých látek a nesnažit se zdokonalovat už dokonalé. Ale když už nic, tak to alespoň Carpimu hodilo nějaký dolary a to se počítá.

Největším návratem bude pro drtivou většinu fandů poslední zářez do čarodějnické série o Třech matkách. Dario Argento se vrátil takřka v plné síle a i když, to není Argento z dob Suspirie a Inferna, pořád to stojí zato. Jak už jsem napsal bezprostředně po zhlédnutí filmu, dnešní Argento to dnes lépe natočit nemohl. V těsném závěsu za italským mistrem hrůzy je jiný stařík a Argentův souputník z dob Dvou ďábelských očí, George A. Romero. Jeho, již pátý, vstup do země mrtvých, nazvaný tentokrát Diary of the Dead, byl očekáván s rozporuplnými pocity, ale George všem vytřel zrak. Ten film šlape jak hodinky, handy cam nepřekáží, má to myšlenku i příběh a zombie jsou pořád stejně nádherné a nenažrané jako před čtyřiceti lety. Bravo.

Nejhorší horror roku 2007 není lehké vybrat. Díky recenzování a své posedlosti vidět maximum hrůzostrašných filmů jsem loni narazil nejednu sračku. Když vynechám vyloženě amatérské a za zmínku nestojící filmy, tak mezi absolutní spodinu se měly tu čest zařadit především: "vlkodlačí" romantika z Rumunska Blood and Chocolate, upíří podivnost s jedním krásným zadkem Rise: Blood Hunter a teprve včera viděný kanibalský blábol Welcome to the Jungle. Co název, to protrpěná dvouhodinka, kterou mi už nikdy nikdo nevrátí.

Ani nejlepší horror se nevybíral lehce ale nakonec to vyhrál Dario. Sice jen o prsa (mnohem menší než má Asia) před Diary of the Dead a 30 Days of Night. Ale zasloužil si to. Takže ještě jednou: nejlepší horrorový film roku 2007 je La Terza Madre režiséra Daria Argenta.

A na závěr ještě pár horrorů, které by určitě neměly uniknout vaší pozornosti: 28 Weeks Later, Dead Silence, Planet Terror, El Orfanato, Primeval, [REC].

El Orfanato

Není pochyb o tom, že je-li dneska nějaká země udávající rytmus horrorovému žánru, je to Španělsko. Asie je až na několik drobných výjimek naprosto vyčpělá, Amerika se potácí v bahně remaků, ze kterého tu a tam vykoukne nějaký ten stařík, aby alespoň trochu navrátil čest téhle kdysi horrorové velmoci. Španělská nová krev byla vypiplána především Brianem Yuznou a Juliem Fernándezem, kteří pod hlavičkou Filmaxu dali šanci mnoha začínajícím horrorářům. Paco Plaza, Naco Cerdá a samozřejmě Jaume Balaguéro - to jsou jen některá jména, která se proslavila ve spojení s touto producentskou dvojkou. A jak se mašina jednou rozjela, už nešla zastavit. Španělsko se horrorově rozrůstá a dávno už to není jen Filmax. Guillermo del Toro svým jménem zaštítil celovečerní debut režiséra Juana Antonia Bayona o opuštěném sirotčinci, který vlastně možná není až tak opuštěný. A myslím, že se jim to celé nakonec docela povedlo.

Jde o klasickou duchařinu. Vlastně ne, to není přesné. Jde o tu nejklasičtější duchařinu, jakou si jen dokážete představit. O opravdovou esenci duchařských filmů, kde není ani stopa po nějaké originalitě, ale tentokrát to tak moc nevadí. Bayon prostě nakoukal hromadu horrorů, zjistil co v nich je nejstrašidelnější a všechny ty okopčené postupy hezky jeden za druhým naházel do svého filmu. Takže tu máme starý velký dům, zatížený tajemstvím, malé dítě, které vidí něco víc než dospělí, tajemné okolí s temnou jeskyní, podivnou stařenu, strašidelné zvuky, skeptického muže a hromádku duchů. To vše poskládáno se zručností mistra v příběh, který nemá šanci překvapit, ale šlape jako kvalitní hodinky. Samozřejmě je tu i prostor pro nějakou tu pointu, ale story k ní dospěje spíš přirozeně, než aby se najednou vše otočilo o 180 stupňů.

Jak jsem napsal, natočeno je to naprosto skvěle, kamera kouzlí, hudba zcela funkční, herci a především Belén Rueda v hlavní roli jsou vynikající, za což jistě může i jejich neokoukanost a vůbec to celé působí zcela dokonale. Jenže. Jenže zcela dokonalé to není, ta naprostá přesnost, absolutní načasování všech očekávaných lekaček a příběh jehož jednotlivé nuance jsou jasné už po deseti minutách - to všechno prostě malilinko nudí a zamrzí. Kdyby se tvůrci alespoň trošku odvázali a zkusili něco málo víc originálního, pak by to teprve byla nádhera. Pro neznalé fandy ale bude El Orfanato skvěle strašidelným zážitkem. Ale oni si možná počkají na natáčený americký remake...

[rec]ording the dead

Loni se s nimy doslova roztrhl pytel. Bystřejší už z názvu vydedukovali, že mluvím o horroreh natočených ruční kamerou, které svým dokumentárním stylem mají v divákovi vzbudit dojem, že se to co sleduje opravdu děje/dělo. Ten pověstný pytel sice obsahoval pouhé tři filmy, ale po právu vzbudily mezi fanoušky i mainstreamovými diváky značný zájem. Vyzvihovaný Cloverfield bez výčitek vynechám, jednak se chci věnovat poze oživlým mrtvolám, druhak je to dost hloupá kravina, která si místo u mě na blogu nezaslouží.

Tak a poté co jsme se zbavili plev se mrkneme na ta dvě zbývající zlatá zrnka. Za tím prvním, španělským horrorem [REC], stojí režisérské duo Jaume Balagueró a Paco Plaza. Oba mají poměrně slušné portfolio, především o pět let starší Balagueró, narozený v zombie roce 1968, zatím nenatočil slabý film a v současnosti bysme jen těžko hledali nadějnějšího režiséra. Snad neuteče do Ameriky točit remaky. Ve své handycamovce popisují příhody zpravodajského štábu ve starším činžáku, který se po odříznutí úřady pomalu ale jistě plní hladovými a agresivními lidožrouty. Nákaza je virová a pojetí zombie je moderně neortodoxní, takže se dočkáme hodně běhání, které tentokrát výjimečně neprudí.

Oba hoši si i v krátké stopáži (75 min) našli čas na pořádné představení hrdinů, takže se divák má o koho bát a věřte, že bát se budete. [REC] totiž rozhodně patří mezi nejintenzivnější a nejstrašidelnější zombie horrory, čemuž samozřejmě hodně dopomáhá dokumentární styl. Jak už psal humanbeing v recenzi na Studně, film je výjimečný tím, že nejde o žádné později nalezené a přestříhané záběry, ale vše se štábem prožíváme v reálném čase. To s sebou samozřejmě nese pořádnou dávku adrenalinu a řadu nezapomenutelných scén, kterým dominuje závěrečná akce s nočním viděním.

Diary of the Dead veterána George A. Romera je v podstatě pravým opakem předchozího kousku. Sice taky štáb (tentokráte studenti), ale materiál prošel střihem, bylo použito více kamer a občas doplněna hudba. To vše je samozřejmě odůvodněno, ani vteřina ve filmu není mimo jeho logiku. Postupně sledujeme, jak se študáci vyrovnávají se skutečností, že v pekle už opravdu není místo. V pozadí příběhu několika mladých lidí a jejich profesora pak probíhá krize a hroucení celé společnosti, kdy v útržcích a novinových zprávách Romero ukazuje, jak by se to asi celé semlelo. A i když se pouští do kritiky všech a všeho více než kdykoli předtím, já mu věřím každé políčko filmu.

Co je na obou filmech hrozně sympatické a co je na hony vzdaluje zmiňovanému Cloverfieldu je reálnost a uvěřitelnost všeho co se děje. Je jedno jestli kolem pobíhají zombie nebo obří nestvůra, o to nejde vůbec, ale v Diary i [REC] hrdinům věříte, že oni prostě filmovat musí, nejednou na tom dokonce závisí i jejich život. Navíc jsou všichni hráni dobrými herci a jejich chování je v rámci vesmíru obou filmů zcela uvěřitelné. Zcela jsem vynechal opěvování technické stránky, která je i přes minimální rozpočty vynikající, hlavně Romero ani trochu neslevil ze své gore linie a to je samozřejmě dobře. Pokud chcete vidět kvalitní "dokumentární" horror, sáhněte po jednom z nich, pokud chcete kvalitní zombiárnu, opět sáhněte po jednom z nich. A víte co? Sáhněte si do svědomí, jak už je to dlouho, co jste mě naposledy v něčem poslechli? Jděte a pusťte si oba, stojí za to!

Dario Argento DVD Boxset

Dnes bylo oficiálně ohlášeno splnění vlhkého snu většiny fanoušků evropského horroru. Anchor Bay oznámilo na květen uvedení krabice plné fláků Daria Argenta. Ale jakých fláků! Místo provařených věcí, které už své více méně definitivní edice mají delší dobu venku budou obsah balení tvořit: Do you like Hitchcock?, Card Player, Trauma, Tenebre a Phenomena! Zásadní jsou především nové přepisy posledních dvou jmenovaných filmů, které na tu správnou verzi zatím čekaly. Doufejme, že to hoši z Anchor Bay nepodělají a my si konečně budeme moci vychutnat pobíhání panenské Jennifer Connelly švýcarskými lesy v kvalitě jakou si zaslouží. Následují z Twitche ukradené specifikace dvou nejočekávanějších dvd, která budou k dostání i samostatně.

TENEBRE SPECIAL EDITION FEATURES

New remastered widescreen (1.85:1) transfer, enhanced for 16x9 televisions
Audio Commentary with writer/director Dario Argento, music composer Claudio Simonetti and journalist Loris Curci
Voices of The Unsane
The Roving Camera Eye of Dario Argento
Creating the Sounds of Terror
Alternate end-credit music
Theatrical trailer
Dario Argento biography

PHENOMENA SPECIAL EDITION FEATURES

New remastered widescreen (1.66:1) transfer, enhanced for 16x9 televisions
Audio Commentary with writer/director Dario Argento, special makeup effects artist Sergio Stivaletti, music composer Claudio Simonetti and journalist Loris Curci
A Dark Fairy Tale
Luigi Cozzi & The Art of Macrophotography
Dario Argento on “The Joe Franklin Show”
Claudio Simonetti Music Video (“Jennifer”)
Bill Wyman Music Video (“Valley”)
Theatrical trailer
Dario Argento biography

Guillermo del Toro: The Hobbit - první trailer

Valentýnské zabíjení

Je až s podivem, že tak vyloženě horrorově laděný svátek jako je Valentýn tak málo přitahuje filmaře naší krevní skupiny. Při pátrání v hrůzostrašné historii oslavy všech zamilovaných teenagerů jsem nalezl jen velmi málo zaznamenání hodných snímků, které by ho braly jako svůj leitmotiv. No, když budu upřímný, tak jsem nalezl (u sebe doma, na imdb jich bude víc) pouze dva a to je žalostně málo. Hůř jsou na tom z provařených svátků snad pouze Velikonoce, které ovšem přebíjejí rivaly zajíčkem v Lobo Paramilitary Christmas Special. Tak tedy k těm dvěma snímkům, které jsem si naordinoval na dnešní noc, byť jsem je oba už kdysi viděl. Oba jsou to slashery a oba celkem nezajímavé, přesto se pokusím dokázat, že minimálně za jedno zhlédnutí stojí. Za pozornost stojí minimálně fakt, že oba sehrály v historii subžánru obdobnou roli se stejnými výsledky.

My Bloody Valentine byl jedním z prvních následovníků klasiky Friday the 13th, vznikl ve stejném roce jako druhý díl příběhů od Kříšťálového jezera a podílel se tak na obrovské tsunami mačet a dranžíráků, která se na počátku osmdesátých let prohnala béčkovými vlnami. Valentine byl to samé v bledě modré, jen ta vlna nebyla zdaleka tak ostrá ani obrovská a všechny teenagerky v ní měly silikonová ňadra. Započal jí šestnáct let po Pamele Voorheesové Wes Craven svým Vřískotem a Valentine byl jedním z jejích posledních záchvěvů před tím, než americký horror definitivně pohltily remaky. Narozdíl od poměrně neschopného George Mihalky u My Bloody Valentine režíroval jeho mladšího souputníka chlapec, který dokázal, že slashery umí. Jamie Blanks měl tehdy za sebou velmi vyvedenou a originální Urban Legend a jen bůžek lásky ví, co zapříčinilo, že se Jamieho řádění během 14. února zvrtlo v takovou sterilní průměrnost.

Příběhy obou "zamilovaných" slasherů jsou poměrně klasické. Teda, minimálně u Valentine tomu tak je - v mládí odstrkovaný klučina se naštve a během svátku všech milenců se pomstí svým dřívějším utiskovatelkám. Žádné velké umění, žádné zajímavé vraždy, tedy až na splnění snu všech hetero chlápků - zavrtání se do Denise Richards. Zrovna na tu scénu koukám a opravdu se povedla, ta herečka má velice luxusní ...talent. Děj My Bloody Valentine pak trochu nestandardně operuje s šíleným horníkem a jeho standardní pomstou na obyvatelých malého městečka. Taky nic moc, ale krumpáč jako vražedný nástroj se nevidí zas tak často. Bohužel jak horník, tak vrah s maskou amora jsou oba velice necharizmatičtí a jistě budou patřit mezi hlavní příčiny toho, proč ani jeden z filmů nepotkalo to co většinu slasherů - pokračování. Tento fakt "naštěstí" zachraňuje alespoň remake My Bloody Valentine, který horrorový řemeslník Patrick Lussier připravuje na příští rok. Zamilovaní se mají opravdu na co těšit.

Lamberto Bava: Ghost Son

Když jsem před dvěma lety lehce mapoval, dění na Italské horrorové scéně, napsal jsem o nových projektech Lamberta Bavy, že vypadají hodně levně a nepříliš vábně. Dnes jsem se konečně dokopal k prvnímu z nich a i když vzhledově působí skoro přesně tak jak jsem popisoval, jde o povedený kousek. První co zarazí hned v úvodu je umístění děje do jižního cípu Afriky. Ještě, že nebylo jedním z koproducentů Grónsko. Každopádně tím Bava dosáhl poměrně zajímavé a pro italský horror nezvyklé atmosféry, plné exotických zvířat, afrických legend a tradičních náboženství.

Příběh je asi padesát minut poměrně standardní: Ženská se zamiluje do chlapa. Chlap se zabije při autonehodě. Ženská porodí syna a začne mít pocit, že je s nimi v prázdném domě ještě někdo, možná duch mrtvého muže. Jenže pak se to trochu zvrtne, duch, jak se zdá vstoupil do malinkého synka a začíná ta bizarnější část. Tu už dále rozebírat nebudu, připravil bych vás tak o tři neuvěřitelné scény, které jakoby do prozatím poklidného mysteriózně romantického snímku vůbec nepatřily. Ale nezapomeňme, že režisér má za sebou mimo jiné Démony, Macabro a Princeznu Fantaghiro. Člověk s takovou sílou v zádech prostě nemůže vyprodukovat obyčejný film.

Navíc, a to je důležitější, je Ghost Son poměrně strašidelná záležitost s několika vyvedenými lekačkami, které mnou pořádně zacloumaly. Herecky je zvládnutá dobře, sice tu nikdo nepředvádí zdrcující výkon, ale na druhou stranu se tu nikdo neztrapňuje a to zde hrají i herečky, které za sebou mají Fontánu pre Zuzanu 3. Kapitolou samou pro sebe je pak ztvárnění malinkého andílka. Už při narození to malé dítě vypadá všelijak, ale když v některých momentech nastoupí Stivalettiho (ten chlap je fakt všude) triky, jde z mimča opravdu strach.

Lamberto Bava se prostě, minimálně v případě Ghost Sona, vrátil na pole, kde mu to jde mnohem lépe než tomu bylo v případě úchylných pohádek. Doufejme, ze mu to vydrží a další projekty na sebe nenechají dlouho čekat.

Michele Soavi: Valley

A aby Soaviho nebylo málo, přináším vám ještě poměrně slušnou raritku. Jeho vůbec první režisérský počin, čtyminutový videoklip vzniklý během natáčení Phenomeny, podbarvený muzikou Billa Wymana. Mystická záležitost a hodně nostalgická věc pro všechny obdivovatele této fenomenální argentovky.

Michele Soavi: Arrivederci amore, ciao

Život někdy dokáže být jako ten nejbizarnější film. Kariéra Michele Soaviho se po nejrůznějším asákování, hraní a přicmrndávání slavnějším kolegům konečně rozjížděla, svým čtvrtým horrorem Dellamorte Dellamore si získal i náročnější publikum a mohl se těšit na řádně temné zítřky. Bohužel, těžce mu onemocnělo robě a on se rozhodl dát přednost rodině před kariérou. Návraty nebývají jednoduché a ani ten Soaviho nebyl žádný med. Série televizáků, mezi kterými, minimálně svým námětem, vyčnívá filmový pohled na život Sv. Františka, mu v očích fanoušků moc úcty nevynesla a určitě i on sám věděl, že je potřeba přijít s něčím větším.

No a tím návratem do první ligy by měl být právě Arrivederci amore, ciao, drsný kriminální thriller z dnešní Itálie. Příběh bývalého revolucionáře a pozdějšího práskače Giorgia, který se spřáhne se zkorumpovaným poldou není příliš objevný a až na pár nečekaných zabití nepříchází s ničím, co by jen trochu zkušenější divák už několikrát neviděl. Důležité totiž, jako u Soaviho už několikrát předtím není CO, ale JAK je to natočeno. A tady se vrací Michele Soavi jako velký umělec a opravdový žák Daria Argenta. Dolouhé scény bez dialogů, pouze okořeněné dobře padnoucí muzikou vytváří skvělou, takřka neopakovatelnou atmosféru, protkanou těmi nejšílenějšími barevnými odstíny. Vrcholem v tomto směru je několikerý průchod nočním klubem, kam se děj přesune ve své střední části.

Nádherná není pouze scéna, ale i herci, kteří se po ní prochází. Těm bezesporu kraluje Michele Placido v roli policajta, kterému jde hlavně o prachy a na nějakou tu mrtvolu nekouká. Sice nedosahuje démoničnosti plešatého Muffa z novější Neznámé, ale i tak je jeho komisař Anedda pořádná svině, na kterou je radost se koukat. A to samé platí vlastně o celém filmu. Každý v něm je tak trochu svině, včetně režiséra, který svým hrdinům vnutil duši tak temnou jako jeho vlastní, ale je radost to celé sledovat. Soavi se vrátil.

Dario Argento: La Terza Madre

Ač zapřísáhlý pivař, otevřel jsem si k dnešní projekci lahvinku vína. Situace si to vyžadovala. Po sedmadvaceti letech čekání, odkládání, ohlašování a rušení se totiž loni Dario Argento vrátil do matčiny náruče. Respektive náručí, protože matky odpovědné za jeho temnou představivost a bizarní nápady jsou tři. Ano, správně. Dnes jsem viděl Třetí matku. Nebudu zastírat, že Suspiria a Inferno patří mezi mé nejoblíbenjší horrory vůbec a že jsem se nepokrytě těšil, i když kdesi v hlavě se občas ozýval pochybný hlásek upozorňující na podivnou kvalitu posledních Argentových celovečeráků. A nebudu zastírat ani fakt, že La Terza Madre (Third Mother, Mother of Tears - jak jen chcete) na své předchůdce kvalitativně nemá. Proč ji tedy hodnotím jako velmi vydařené dílo? Nejprve se podívejme na příběh:

Na zapadlém Ŕímském hřbitově je vykopána rakev se schránou, jejíž obsah je ryze okultního charakteru - starobylý nůž, sošky démonů, podivné roucho. Tato se dostane do Muzea umění, kde poprvé kříží cestu hlavní hrdince Sarah (Asia Argento). Při zkoumání artefaktů je velmi brutálně zavražděna její kolegyně a vyšetřující detektivové samozřejmě příliš nevěří povídání o podivné skupině zohavených vrahů. Jen o pár hodin později je unesen syn hrdinčina partnera, události dostávají velmi rychlý spád a Sarah se tak dostává do zrůdného kolotoče událostí, které ji dovedou až k naplnění jejího osudu.

Děj je klasický, plný čarodějnic, z nichž většina bohužel vypadá jako ty trapné gotické holčiny, které se tváří jako by byly schopné zničit svět pohledem, ale každý měsíc škemrají u maminky o kapesné, protože nejsou schopné se o sebe postarat (internet je jich plný, určitě taky nějakou znáte). Ale o děj u Argenta, repektive u jeho nadpřirozených horrorů (gialla jsou jiný případ), nikdy příliš nešlo. Důležitá byla forma, kombinace režisérova vizuálního citu a výrazné hudby Claudia Simonettiho a Keitha Emersona (to v případě Inferna). Právě v těchto aspektech Třetí matka nedosahuje ani zdaleka dokonalosti svých starších sester, ale přesto se vysoce tyčí nad současnou produkci.

Největším rozdílem je, hlavně v úvodu, jakási nevýraznost a televiznost. Tytam jsou šílené barevné kombinace a bizarní vzory z let minulých. Nevím, jestli je to materiálem, nebo to prostě Dario už v hlave nemá, ale takové ty opravdu echt "Argentovské" chvíle spočítáte na prstech jedné ruky, přičemž ta nejlepší příjde hned po první vraždě a trvá jen pár vteřin, ale v tom momentě jsem byl zpátky v Infernu. Příliš mu nepomáhá ani Simonettiho hudba, která je sice plně funkční, ale chybí jí nějaký opravdu výrazný motiv (ten z úvodních titulků už nezazní). Za poslech bohužel příliš nestojí ani samostatný soundtrack. Dobře, teď už jsem vám obšírně sdělil, že to nevypadá jako Inferno nebo Suspiria, ale musím jedním dechem dodat, že to pořád vypadá skvěle.

Kameraman občas našel opravdu povedený úhel pohledu, většinou na nějaké to ňadro nebo vnitřnosti. Protože Argento se opravdu odvázal a neuhýba okem kamery ani ve chvílích kdy čarodějnice svačí vnitřnosti malého chlapce či mašírují něčí obličej sekáčkem na maso. La Terza Madre je s přehledem režisérova nejsyrovější záležitost (žeby silný vliv Masters of Horror?) a vzhledem k tomu, že většinu efffektů má na bedrech Sergio Stivaletti je se na co koukat. Bohužel, občas se na plac přimíchal i kompjůtr a trikařům podrazil nohy, ale naštěstí to není příliš často, aby to nějak výrazně nrušilo. Hlavní role jsou obsazeny nádherně, matku Asie hraje samozřejmě Daria Nicolodi a výraznou postavu kněze si střihnul veterán Udo Kier. Asia sama je samozřejmě úžasná. Úsměv, vlasy, bradavka, prostě všechno. Zarytí Argentovci, mezi které se samozřejmě počítám, si navíc užijí řadu odkazů na mistrova předchozí díla, kde, kromě obou starších dílů trilogie, upoutají především krásné citace Phenomeny. Radost na to koukat. Jsem přesvědčený, že lépe to dnešní Argento s dnešními možnostmi natočit nemohl.

I Am Legend

Will Smith se svým vlčákem nahánějí s vidinou čerstvého masíčka vysokou. V tom jim do cesty příjde lví rodinka, potenciální kořist zabaví a vesele hoduje. Will chvíli přemýšlí, ale poté raději balí kufry. Nacházíme se v centru New Yorku, silnice jsou zarostlé travou, domy vypadají jak v Chanově. Jsme v postapokalyptickém ráji.

Takhle nějak vypadá úvod třetí adaptace slavného románu Richarda Mathesona I Am Legend. Ten v padesátých letech jako jeden z prvních přišel s vědeckým vysvětlením vampyrismu, kterým jsou postiženi všichni obyvatelé Země až na hlavního hrdinu knihy. Tu poprvé adaptovali v roce 1964 Italové jako L'Ultimo Uomo Della Terra a připravili tím pro Vincenta Price jednu z jeho několika životních rolí. Film samotný na své hlavní hvězdě stojí a nutno říci, že stojí velmi pevně. A stejně pevně se, díky scénáři samotného spisovatele, drží své literární předlohy. Na rozdíl od další verze, ve které se v hlavní roli představuje fanda všeho střílejícího Charlton Heston. Tuhle verzi jsem bohužel zatím neviděl, ale podle toho co se povídá se výrazněji odchyluje od původní Mathesonovy myšlenky.

Batman vs. Superman?

Po upírech není stopy ani v nejnovějším blockbusteru, který jsem před chvílí dokoukal. A není to jediná věc, která ho staví na roveň spíše zatracované verze ze sedmdesátých let. I tady je v hlavní roli akční hvězda, na které nejsou ani stopy Priceho distinguovaného charisma, tentokrát je tou star v úvodu zmíněný Will Smith. Jako kadbochácký hláškující polda mi problémy nedělá, ale jako vědec zachraňující lidstvo je celkem mimo. A není jediný.

Kromě scénáristů, kteří skáčou z místa na místo a žádnou myšlenku nedovedou do konečné podoby byli hodně out i trikoví specialisté. Postapokalyptická výprava je sice úžasná, ale ve chvíli, kdy se objeví "ti zlí" nemůže si člověk nevzpomenout na upíry z poslední epizody Buffy. Až na to, že ti vypadali o poznání lépe. Tady prostě někdo krutě nezvládl situaci a pobíhat tam polonazí kaskadéři, nemohlo to dopadnout hůře, maximálně tak levněji.

Mummy 4?

Možná jsem se rozepsal až moc negativně, pravda je taková, že dokud nás autoři nechávají v úvodu pouze nahlédnout do všedního života posledního člověka na Zemi, je film prakticky dokonalý. Přesně vystihuje moje představy o postapokalyptické scifi a mít lepší příběh (čert vem ty triky) tak se jí i mohla stát. Takhle dřepí někde uprostřed mezi hromadou hnoje a hromadou zlata a každou chvíli se překlápí na tu či onu stranu, podle toho co scénáristy zrovna napadlo.

Halloween '07

Všeobecně se o mně ví, že nemám rád remaky. Tam kde jiní křičí radostí nad sprintující zombie a zabíječem mutantů já tiše a znechucením ublinkávam, vzpomínajíc na nedostižné klasiky. S Halloweenem Roba Zombieho to bylo jiné. Režisér si mě svými předchozími kousky naprosto získal a já bych se těšil i v případě, že by jeho dalšího počinem byla nová verze Modré laguny. Trailery i obrázky slibovaly maso, na které jsme od Roba zvyklí, prohlášení o reimaginaci byla prakticky na denním pořádku.

Jenže pak přišel workprint, respektive jeho únik mezi fanoušky. Samozřejmě jsem neodolal a nakonec hořce zaplakal. Zombie jakoby ještě trochu zůstal vyvržencem pekla a tak jsem smutně koukal na pokus o proniknutí do nefunkční rodiny plné fuckujících špinavých lidí, mezi kterými se s kreslenou maskou na obličeji producíruje malý Michael Myers. Ve chvíli, kdy mu dojde trpělivost rodinku vybije a odstěhuje se do blázince. Odtud uniká a následuje neatmosférická zabíjačka podle mustru originálu.

Až sem se workprint a finální verze liší spíš v drobnostech, i když uznávám že Danny Trejo by se na to díval jinak. Jeho role měla demonstrovat jak moc je Michael vlastně zlej, ale v konečném důsledku působí nelogicky a trapně. Zásadní změny přišly se závěrečnou čtvrtinou, která byla ve workprintu neuvěřitelně tragická, v konečné verzi už pouze tragická. A to nemluvím o absenci napětí, teleportujícím se Michaelovi, offscreen zabitích a s nimi související nízkou dávkou brutality.

Samozřejmě se na novém Halloweenu najdou i plusy. Mezi největší rozhodně patří obsazení, krom prakticky kompletní partičky z Devil's Rejects vytáhl Zombie ještě třeba takového Udo Kiera, Brada Dourifa a samozřejmě Malcoma McDovella, s hrdinským sestřihem je patrně nejlepší hereckou akvizicí celého filmu. I když vlastně nemá moc co hrát. Podobné je to vlastně s celým Halloweenem, drobnosti, záběry, občasné scény, to vše vypadá slušně, odkazy na originál přímo tečou z obrazovky, ale výsledek prostě nefunguje. Koho kdy zajímaly rozbory Michaelovy osobnosti, jeho pohnutky a city? Mě ne. Temné zlo, nečekaně vzešlé ze spořádané rodiny Carpenterova originálu vítězí na celé čáře.

H.P. Lovecraft Historical Society

Ani zdaleka nejsem největší fanda Lovecrafta u nás, četl jsem většinu povídek, viděl většinu filmů a tím to pro mě končí. Ale rozhodně vím, kdo jsou největší fandové Lovecrafta na celém světě. Ano, jak jste správně vydedukovali podle nadpisu, je to H.P. Lovecraft Historical Society, na jejichž stránkách si můžete prohlédnout, stáhnout, nebo nakoupit nespočetné množství blbůstek souvisejících s jejich modlou. Mimo jiné jsou také odpovědni za novou němou verzi Call of Cthulhu, kterou jsme promítali (tuším dokocne dvakrát) na FF v Chotěboři. Ale kvůli tomu o nich nepíšu, podobných maniaků je jistě hromada.

To, čím mě HPLHS zaujali jsou jejich skvělé hudební variace na Lovecraftovská témata. Objevil jsem je asi před dvěma lety a od té doby mi zpříjemňují život, jak se ostatně můžete přesvědčit na mém Last.fm profilu. Znám zatím dvě alba, tím prvním jsou obskurní verze známých vánočních koled a jeho poslech si vždy schovávám na svátky, to druhé je pak naprosto famózní. Jmenuje se A Shoggoth on the Roof a je sestaveno z drobných příběhů z lovecraftovského universa. Je v něm slyšet příjemná a vkusná nadsázka a garantuju vám, že pokud se do něj opravdu zaposloucháte, tak si ho zamilujete.

O hudební genialitě HPLHS jsem se pokoušel už pár lidí přesvědčit, leč marně, jejich nevyzrálé mozečky nebyly schopny pojmout celou sílu tohoto famózního díla. Pro dokreslení vaší představy přikládám jedno video s šikmookými postavičkami, které ignorujte, zavřete oči a pouze vnímejte hudbu a příběh který vypráví. Sice nejsem největší fanda Lovecrafta v Česku ale pravďepodobně jsem jeden z mála, ne-li vůbec jediný, fanoušek hudební produkce HPLHS. A to je škoda.

Natočte to!

Čas od času se novinkovými servery prožene zpráva, která zvedne většinu fandů z kanape. Vždy jde o ohlášení filmu, který by si většina z nich přála vidět, ale stejně tak většina z nich ví, že nikdy natočený nebude. Taková zpráva je samozřejmě během týdne popřena s tím, že potenciální představitelé nebo autoři občas

prohodí v rozhovoru něco o tom, že myšlenka na ten který film ještě nebyla zcela zavržena a čeká se jen na příhodnější konstelaci peněženek producentů. Není divu, že v drtivé většině jde o sequely slavných kusů. Jaké jsou nejzajímavější z těchto novinkových evergreenů a které z nich bych nejraději viděl já?

Phantasm's End
Don Coscarelli se každých sedm až deset měsíců tváří, jakože natáčení by mělo začít už zítra, ale popravdě, Don si trochu vymýšlí. Pravda je taková, že Reggiemu by nějaké to oživení kariéry rozhodně pomohlo a jak lépe ji oživit, než vzít znova do pracek svou čtyřhlavňovku a likvidovat Tall Mana. Ten už dávno dosáhl důchodového věku a i když o sobě stále prohlašuje, že na pátý Phantasm "má pořád koule", může se stát, že hlavní hvězda bude mrtvá dříve než se tvůrci rozhoupou.

Evil Dead 4
To naštěstí nehrozí dalšímu z horrorvých es, i když i na Brucem se čas krutě podepsal čtyřiceti kily sádla. Sám režisér, bez kterého by to asi nešlo, místo aby horrory točil, tak je produkuje a popravdě až na skvělou 30 Days of Night to stojí za houby. Čtvrtému dílu Smrtelného zla hrozí však ještě větší nebezpečí, než nechuť režiséra vrátit se ke kořenům a tím je remake prvního dílu. Samozřejmě bez Bruceho v hlavní úloze, ale chtěl by vůbec někdo něco takového vidět? Já ne.

Bubba Nosferatu: Curse of the She-Vampires
A Coscarelli podruhé. Prequel ke geniální komedii Bubba Ho-Tep byl původně pouhým žertem, ale fanoušci si postavy natolik zamilovali, že se vážně hovořilo o dalších dobrodružstvích. Bohužel, podle posledních zpráv od Campbella je film prakticky definitivně u ledu. Velká škoda, Elvis se měl vrátit a znovu dokázat, že Bruce není hercem jedné role.

A Nightmare on Elm Street prequel
Film popisující řádění Freddyho Krugera v dobách, kdy ještě jako obyčejnej živák obyčejně zabíjel obyčejná děvčátka. Premisa je jednoduchá, o natáčení se vážně mluví už mnoho let, naposledy hodně po úspěchu Freddy vs. Jason, ale realizace pořád nikde. Otázkou je hlavně jak by se prudérní a korektní Amerika vypořádala s faktem, že Kruger byl v počátcích pedofilní sadista a jím vražděná děvčátka stěží dosáhla deseti let. (Předchozí věta mi na blog přitáhne hromady zoufalých úchylů aneb jak zvýšit návštěvnost a nepředřít se.)

Freddy vs. Jason 2
Úspěch souboje dvou horrorových megaikon s sebou samozřějmě přinesl řadu spekulací o možných pokračováních. Pruhovaný kotelník a obří brankář s duší dítěte měli nafasovat nového parťáka. Mluvilo se o Mikovi Myersovi, ale ten vstal z mrtvých jako Zombie a zaútočil remakem, mluvilo se o Pinheadovi, bohužel i ten se inspiroval ve vlně předělávek a tak zbývá už jen nějakej ten klaďas. Los padl na Ashe a já byl nadšený. Bohužel, byla to kachna jak kráva a tak nezbývá než se jen zasnít a představit si, jak by to prodavač s největší bradou na světě rozbalil.

A to je vše, přátelé. Podobných filmů jistě bylo ohlášeno mnohem, mnohem víc, já jsem vypíchnul jen ty nejzajímavější, které bych moc rád viděl. Naštěstí se někdy horrorový bůh (tentokrát výjimečně nemyslím sebe) ustrne a fandům vyhoví. Argento dokončil svou trilogii o třech Matkách, Romero se dokonce dvakrát vrátil do své Země mrtvých a doufejme, že další vyslyšená přání budou následovat.

30 Days of Night

Neviděl jsem jediný trailer, nečetl jsem jediný komiks a na 30 Days of Night jsem se těšil hlavně díky základní premise upírů někde uprostřed polární noci (jo, viděl jsem i Frostbitten, klid) a několika cool obrázkům. A moje nadrženost se rozhodně vyplatila. Tahle upířina se totiž povedla a když jsem před chvílí dělal miniaturní průzkum v historii subžánru, zjistil jsem, že tohle je dost možná nejlepší krvesajskej kus od dob From Dusk Till Dawn a to už je víc než deset let.

V čem je tak skvělý? Tak především je to skoro absolutní atmosféra, která z filmu sálá. I když sálá není asi to správné slovo, to se většinou říká o teple a atmoška 30 Days of Night je mrazivější než lůno průměrné návštěvnice karlovarského festivalu. Režisér, který má mimochodem za sebou pouze hloupou slátaninu Hard Candy, se pochlapil a připravil fandům nekompromisní zábavu. Narazil jsem na přirovnání k nejlepší horrorové povídce všech dob, Na dobrou noc, ale zas tak dobře se atmosféru vykouzlit nepodařilo, i když především v první půli tomu nebylo daleko. Z tohohle filmu prostě mráz, sníh a smrt přímo dejchá.

Druhým zásadním plusem jsou upíři. Od doby Jesse a Severina neměli v žádném filmu tak brutální charisma. Zapomeňte na přiteplalého Cruise olizujícího svého ještě teplejšího kamaráda Pitta, zapomeňte na plačícího Oldmana, tohle jsou upíři podle mého gusta. Brutální, nekompromisní a skvěle vypadající. Jejich boss hraný Danny Hustonem rozhodně patří mezi nejlépe stylizované horrorové záporáky nového tisíciletí (proto sem taky dávám jen jeho fotky).

Trochu ve vampířím stínu postává zbytek obsazení v čele s Joshem Hartnettem, který není v roli šerifa tak špatný, jak by se mohlo čekat. Přibral nějaké to kilo, od půlky filmu má vousy a tak už nevypadá jako patnáctiletej fanda comicsů. A když už jsem u obrázků, po druhém zhlédnutí filmu jsem si první knihu přečetl, tolik vyzdvihovaná výtvarná stránka mě nezaujala a změny, které scénáristé ve filmu udělali, jsou myslím jen k lepšímu.

Asi nejzásadnějším problémem téhle upířiny je příběh samotný, který je stavěný spíš na jednu obyčejnou noc, než na celý měsíc tmy a tak jsou skoky v čase celkem rušivé. Občas taky zatahá za uši některé z mouder, které hlavní postavy chrlí s až nebezpečnou kadencí. Často jsou to věty přejaté přímo z komiksu, takže to lze tolerovat. Ale to jsou asi jediné chyby, které v mých očích zcela mizí v porovnání se vším tím ostatním. Až uvidíte skvělé scény jako letecký záběr na likvidované obyvatele města, nebo pronásledování návnady, tak mi uvěříte. Jo a ještě jedna věc. Občas se můžete dočíst, že tenhle kus je velmi podobný Snyderovu Dawn of the Dead. Nevěřte tomu, 30 Days of Night je vynikající film.

Dvakrát no budget

Přiznám se, že kromě toho co kutí Gangrena a HDP, kde mám informace tak nějak z první ruky, československou amatérskou / poloprofesionální / nezávislou tvorbu moc nesleduju. Ono v podstatě ani není moc co sledovat. Naštěstí se mladí nadšení filmaři sami hlásí o publicitu a tak se ke mně občas dostane nějaký ten kraťas, na který slíbím sesmolit nějaký názor a pak to samozřejmě neudělám. Abych restíky alespoň trochu dohnal, tak dnes lehce mrknu na dva kousky které mi během posledních měsíců zkřížily cestu.

První zářez na pažbě slovanských amatérských filmů je záležitost vzletně nazvaná Freakshow II: Tears of Blood (download). Jak název napovídá tak jde o pokračování minikraťásku Freakshow, který natočil mlaďoučký rejža vyskytující se na pomobázi pod nickem Johnny D. Jako fanda slasheru ho taky samozřejmě natočil. Přiznám se že první díl jsem si vůbec nepamatoval a tak jsem si ho dneska zopáknul na youtube (to ostatně můžete i vy) a hned mi bylo jasné proč si ho nepamatuju, je o ničem. V rámci férovosti jsem ke druhému dílu zkusil přistupovat bez předsudků. Hned začátek mě ale vrátil do stejné nálady jako pri sledování jedničky. Naštěstí je to opravdu jen začátek, ve kterém partička pekelně vypadajících slovenských dětí chodí v depresivním prostředí polorozbořeného kravína či co to je a jsou jedno po druhém likvidováni zabijákem v masce z hajzlpapíru.

Freakshow

Na první pohled je vidět, že kromě stopáže narostl i rozpočet, za který si mohli autoři pořídit kýbl krve a prasečí střeva, takže se dočkáme i nějakého toho gore. Ale to vem čert, proč o tom všem vlastně píšu je ta pasáž, kde mladá dívka čte z deníku. Nastupuje tam celkem slušná depresivní atmoška, a zajímavý příběh, který lecos vysvětluje (ne že by to bylo potřeba). Líbila se mi i maska "hlavního" klauna, která při použití filtrů nebo co to bylo působí skvěle a rozhodně mnohem lépe než ten toaletní zabiják. Jinak mají oba díly nezbytné slasherové pointy, pekelné parodizující dialogy ("Hranice je o kousek dál.") a opravdu příšerné neherce. Rozhodně je ale patrný vývoj k lepšímu, takže třeba už čtyřka nebude zahraná dětmi a kamera se občas přestane "cool" klepat.

Druhý dnešní bezrozpočťák je od autora (na csfd jako Choze) kraťasu Tělo, na který dokonce naleznete recenzi na Studně (mimochodem od Johnnyho D, je to jedna velká mafie). Letošní kus se jmenuje Cyborg Cheerleader: Fuckdown in the Hockey Mask Camp. Jeho děj je úplně stejně trashovitý jako název a autor se tak hlásí ke svým oblíbeným nejbéčkovějším béčkům. Proti tomu samozřejmě ani ň, funguje to o poznání lépe než vážně pojaté Tělo, i když v něm je zase trochu víc vidět i nějaký ten kumšt. Správně béčkové jsou v Roztleskávačkách i dialogy, které jsou rozhodně druhou nejsilnější stránkou filmu. Tou první jsou bezesporu celkem luxusní kozy jedné z hrdinek, tady se pozná opravdové herectví. Je to prostě taková sranda na jedno pokoukání s celkem originálním nápadem, i když už jsem stejné zabijáky někde v nějakým americkým amatéráku viděl. A pokud vás zajímá jací ti zabijáci tedy jsou, tak na to rozhodně mrkněte, youtube to jistí.

Cyborg Cheerleader

Takže, hoši, snažil jsem se najít věci pozitivní, ale zas nemám problém s tím rejpnout do toho co se nepovedlo. Rozhodně jsem se bavil víc než u vašich předchozích kousků a tak až zas něco sesmolíte, tak mi to klidně pošlete. Jestli se vám teda po dnešku bude ještě chtít.

Lamentování o SKONu podruhé

Bez zbytečných keců...

Horor a Dark art festival - SKON 2007-1.12.2007

Místo:
Praha-Kino Aero, Biskupcova 31, Praha 3, (Na místě bude otevřený bar, poblíž je pizzerie, restaurace a PIVNICE)

Obsah:
začátek : 10,00 hod

Projekce hororových filmů a vlastní tvorby
Tři tematické přednášky
Výstavy (fotografie, kresba, malby, skulptura)
Taneční performace
Hudební podkres
Tematický design

konec : 17,00 hod
Afterparty: klub Styx

Výsledek:
Zahlcení všech vašich smyslů na té nejlepší úrovni po celou dobu akce, rozšíření obzorů - a následné uvolnění na afterparty.

Pořadatel: http://www.sanctuary.cz/skon

Edward Penishands

Opravdu tohle potřebuje komentář?