La Maldición de la Llorona

Když jsem před více než rokem popisoval El Vampiro jako, po technické stránce velmi svébytný, předobraz bavovy La Maschera del Demonio, nebyl jsem daleko od pravdy. Od té doby jsem se k mexickému horroru prakticky nedostal. Ne, že by nebyly k mání, ale prostě nebyla chuť. Až do dnes, kdy jsem vybíral ze tří Naschyovek a La Maldición de la Llorona, která vyhrála hlavně kvůli vysoké technické kvalitě mé verze. Ale zpět k La Maschera del Demonio. Ta byla v roce vzniku Curse of Crying Woman (anglický název popisovaného kousku) už rok na světě a její vliv na tento mexický kousek je nepřehlédnutelný. Už začátek, ve kterém v mrtvém lese stojí žena v černém, obklopená velkými psi vypadal jako by byl z remaku a i věkteré další scény dokazovaly, že režisér Rafael Baledón má Bavu nakoukaného.

Na náměty měli v Mexiku pravděpodobně nějaký mustr, takže už zase jede mladá dívka se svým milým do starobylého sídla své rodiny, aby zjistila, že její členové jsou nějací divní. Tentokrát si tetka ve sklepě schovává mimo jiné ohnilou mrtvolu legendární Llorony a pravidelnými přísuny krve se ji snaží oživit. Od gotického horroru po stránce příběhu víc nepožaduji, tady mi jde především o atmosféru a ta je u Prokletí plačící ženy nádherná. Aby taky ne, uschlé stromy, věčná mlha, starobylý dům s rozlehlým sklepením, věčná noc - to vše samozřejmě v černobílém podání s nádhernou hrou světla a stínu. Oproti El Vampiro navíc hodně potěší absence nuceného humoru, takže zážitek je takřka dokonalý. Kdybych psal recenzi, asi bych vypíchnul i nějaké ty zápory, ale jelikož jen tak krátce plkám abych vás upozornil na další neznámý klenot, nechám si mínusy pro sebe. Ono jich ostatně moc není.

Fear Itself

Masters of Horror byl vynikající seriál. Micku Garrisovi se před pár lety povedl husarský kousek, kdy prosadil volnou horrorovou sérii, která by dala prostor opravdovým legendám, jejichž věhlas v posledních letech upadal pod náporem novodobých levných řezníků. Jasně, ne všechny epizody byly dokonalé, ale možnost vidět na obrazovkách nová (a necenzurovaná) díla tvůrců jako Gordon, Argento nebo Carpenter vynesla celému projektu v mých očích absolutní hodnocení. Poslední jmenovaný pán pak svým Cigarrete Burns jasně ukázal, jak má vypadat dokonalý horror. Jenže mistři po dvou sezónách skončili a to Garrisovi zřejmě nedalo spát. Přišel tedy s jakýmsi nepřímým pokračováním, nazvaným Fear Itself. No, nakonec proč ne, čím více prostoru schopní tvůrci dostanou, tím lépe. Jenže...

Jenže, i když se mu podařilo pro projekt získat poměrně zvučná jména, zas tak moc prostoru se jim nedostalo. Na rozdíl od Masters of Horror je totiž Fear Itself točený pro NBC, takže výsledek musí být koukatelný bez následků i pro děcka. Tím se eliminovala jedna z předností Masters, nekompromisní svoboda a s ní související brutalita většiny dílů. Na krvi sice dobrý horror nutně nestojí, ale když jsou prakticky všechna zabití offscreen, tak to zamrzí. S tímto omezením jakoby se ale vytratil i entusiasmus jednotlivých režisérů, jejichž rukopis byste v zatím uvedených dílech hledali jen těžko.

Do dnešního pátku byly odvysílány čtyři epizody. Hned ta první, The Sacrifice od režiséra, který zatím k žánru příliš nepřičichl, byla celkem povedená. Partička zlodějů tu ve starém domě bojovala s velmi efektním upírem v atmosféře ne nepodobné třetí Ginger Snaps. Lehký nadprůměr, řekl jsem si a těšil se na další díl. Ten pod názvem Spooked natočil můj oblíbenec Brad Anderson (nedá mi to, abych u něj opět nezdůraznil dokonalé Session 9) a zklamal na celé čáře. Příběh poldy, kterého straší hříchy minulosti byl sice natočený velmi zručně, jako ostatně zatím všechny epizody, ale po strachu ani památky a pro Andersona typická paranoidní atmoška se neukázala ani na vteřinu.

Zážitek z druhého dílu mě lehce znechutil, ale jelikož režisérem trojky je Ronny Yu, těšil jsem se na odlehčenou akční jízdu ve stylu Freddy vs Jason nebo alespoň Bride of Chucky. Bohužel, zápletka Family Mana se záměnou duší byla okoukaná už v době, kdy Ronny ještě snil o kariéře slavného režiséra a očekávaná, i když vyvedená, pointa to celé jen podtrhla. Když už se u Fear Itself nebudu bát, mohl bych se alespoń pořádně zasmát, doufal jsem s vidinou čtvrtého dílu pod taktovkou klasika Johna Landise. Ale buďme upřímní, Landis svůj stín vržený Americkým vlkodlakem v Londýně už nikdy nepřekročil a hříčka nazvaná In Sickness and In Health to pouze potvrdila. Pointa je sice vtipná, ale přechozí děj je natolik nudný, že vám neodovolí celé rozuzlení pořádně ocenit.

Příští týden nás čeká Stuart Gordon, který snad nezklame a odvede svůj vysoký standart, i když po prvním měsíci vysílání Fear Itself už nevěřím xkoro ničemu. Velmi pravděpodobně se podívám i na všechny další díly, ale referovat tu o nich už nejspíš nebudu. To by se musela kvalita rapidně zvednout. Abych to nějak uzavřel, na většině dosud vysílaných epizod Fear Itself byla nejlepší znělka a i ta je o poznání horší než u Masters of Horror.

The Ruins

Partička amerických vysokoškoláků (sředoškoláků, turistů), kteří si přijeli o prázdninách do Mexika (dosaďtě libovolnou jinou rozvojovu zemi) vypít hlavy a uhnat nějakou tu pohlavní nemoc, se vydává do nitra džungle (hor, lesů) pod vidinou lákavého dobrodružství, na které byste v turistických průvodcích nenarazili. Kolikrát jen už jsme viděli horror se stejným, nebo podobným námětem? Z poslední doby nelze nevzpomenout například nepovedené Turistas, nebo dnes už ukrajinskou klasiku, Hostel I & II. Správně jste vytušili, že The Ruins jsou dalším z rodiny těhlech cestovatelských příběhů. A jak správně tušíte i nadále, nejde o příběh jen tak obyčejný, protože jinak by jsem se jim ve svém domečku nevěnoval.

Vše sice začíná naprosto klasicky (študáci, střední amerika, chlast, výlet), ale už po půl hoďce se i s hrdiny ocitáme před Mayskou pyramidou, porostlou nějakou podivnou liánou. A jen co se jedna z hlavní představitelek dotkne nohou oné rostliny, vynoří se z lesa hromada buranských domorodců, kteří dosti nevymlouvavě vysvětlí studentům, že z pyramidy už cesta nevede. A když nevede z pyramidy, je tedy třeba šplhat na pyramidu. Tam se válí pár ohlodaných koster a jedna hodně hluboká díra do nitra stavby...

Nebudu dnes za velkého tajnůstkáře, někteří z vás četli knížku, jiní zavítali na pomobázi, každopádně největší kouzlo Ruins je v záporákovi. Zlo totiž představuje právě ta podivná liána, která porůstá pyramidu a věřte mi, že naše rosnatky vedle ní vypadají jako ubozí vegetariáni. Tak krásné botanické téma mne samozřejmě naprosto nadchlo, jelikož kytičkových horrorů je opravdu poskrovnu. Kytka je opravdu hladová a s ničím a nikým se nepáře, stejně jako tvůrci, kteří se nebojí jít několikrát do slova a do písmene na kost. Zaručuju vám, že tak povedenou scénu jako je amputace nohou jste už dlouho neviděli.

The Ruins mají ale ještě jedno velké plus. Tím je obsazení, častý to kámen úrazu levnějších horrorů. V porovnání s výše zmíněnými Turistas jde o nebe a nudy. V Ruins jsou všechny (!) postavy sympatické a jejich utrpení s nimi prožíváte, místo abyste jim ho, jak už tomu tak bývá, přáli. A to je opravdu velká změna, na kterou nejsme z filmů plných umírajících američanů zvyklí. K absolutnímu zážitku tak schází pouze logičtější chování a hloupější květina, ale ani jedno až tak moc nevadí.

Amando de Ossorio: Malenka

Ve svém pomalém, ale o to důkladnějším, pátrání po kořenech evropského filmového horroru jsem, jak jste si asi všimli, zakotvil v raném Španělsku. Dnes, stejně jako včera, mi v přehrávači zakotvil jeden z praotců zakladatelů, Amando de Ossorio. Na rozdíl od Las Garras de Lorelei se ke mně Malenka dostala v jakémsi bootlegovém vydaní, kdy na dvd byl pouze film a to ještě v poměrně otřesném přepisu. No co, řekl jsem si, jednou chceš být nejlepší, musíš trpět. A trpěl jsem, i když pouze kvůli technické stránce, ta obsahová mě totiž celkem potěšila.

Malenka (AKA Fangs of the Living Dead) je příběhem dívky, která zdědí opuštěný starý hrad, aby po příjezdu zjistila, že sídlo nejen že není opuštěné, ale že jeho obyvatelé, včetně rodného strýčka, jsou nějací divní. Nejraději by ji celou noc líbali na krk a nad ránem se vždy s unaveným výrazem plouží do sklepení. Teď už by i průměrnému studentovi filmových věd mohlo dojít, že její noví kamarádi jsou upíři a milé dívce a jejímu snoubenci jde o holý život.

Už brzo vás přestanu unavovat tím jak jsou příběhy u španělských horrorů nedůležité a jak všechno stojí na atmosféře, myslím, že už jste si to snad dostatečně uvědomili. Ale pokud náhodou ne: příběh Malenky není příliš objevný a důležitý, celý film stojí na atmosféře. A ta je famózní. Nevím jestli je to použitým materiálem, drogami které si Ossorio vzal nebo jde o pouhou náhodu, ale výtvarně se Malenka velmi blíží raným barevným kouskům Maria Bavy. Což je samozřejmě dobře a tyhle barevné orgie, kdy se chodby barví do modra a fialová je běžnější než bílá, jsou podbarveny krásnou muzikou v jejímž rytmu se plátnem procházejí neméně krásné herečky (Anita Ekberg!).

Ony se tu samozřejmě najdou i chybky. I když jsem měl verzi, která -spoiler- nekončí jako Mark of the Vampire -konec spoileru- tak mě rychlý a nablblý závěr hodně zklamal a tupost příběhu byla občas trochu moc i na mne. Ale co se dá dělat, ne každý eurohorror musí nutně být dokonalým dílkem, některé mohou být jen lehce nadprůměrné.

Paperhouse

Prakticky každé malé (čti pod 15 let) dítě si rádo kreslí. Dnes, v době internetového porna a herních konzolí, už to sice tak populární není, ale v roce 1988 nebylo moc možností jak zabavit malé děvčátko. Kor když je navíc to děvčátko nemocné, jako třeba právě Anna. Ta jednoho dne namaluje takový obyčejný baráček, jenže jaké je její překvapení, když se během snění najednou v onom domě ocitne. A když poté do okna přikreslí chlapce, který se v domě zjeví během dalšího Anina nevědomého výletu, dojde jí, že je něco špatně. Jak by mohla pomoci ochrnutému klučinovi? A co se stane, když do obrázku přikreslí něco nepěkného....?

Paperhouse je zvláštní film. Na základě krátké synopse bych jej pravděpodobně přeskočil jako to dělám se stovkami jiných, ale naštěstí jsem včas zaregistroval jméno režiséra Bernarda Roseho, který stojí za skvělým Candymanem. A když jsem pak uviděl tajemná plakát, bylo rozhodnuto, sobotní večer se u Obitusů odehraje v papírovém domečku. Příběh, ve kterém hlavní roli hrají děti bývá většinou určen zas a pouze jim, což bývá pro normálního diváka kamenem úrazu. Čest výjimkám jako je Sixth Sence nebo právě Paperhouse.

Ten je totiž svou temnou atmosférou a v některých segmentech velmi horrorovým vyzněním na hony vzdálen dětskému filmu. Hloupé dítě by navíc jen těžko docenilo atmosféru vítězící na plné čáře nad příběhem nepříběhem, který se skládá spíše z jednotlivých segmentů než aby plynule uháněl k jasnému konci. Ostatně i velmi dospělý polibek hlavních hrdinů a odhalené tělo čtrnáctileté Charlotte Burke nejsou zrovna taháky do Studia kamarád. Představitelka titulní role je ovšem zajímavá především oblečená, kdy nechává naplno promluvit svůj nemalý talent. Je hodně zvláštní, že Paperhouse se stal jejím prvním a zároveń posledním filmem. Takový výkon se u dítěte jen tak nevidí, i když chvíli trvá, než si na její tlamičku zvyknete.

A podobné je to i s celým filmem. Možná chvilku potrvá, než příjdete na chuť atmosférické krajině v obraze, ale garantuju vám, že až vás pohltí, už před ní nebude úniku. Paperhouse je klenot, na který se naráží jednou za několik let.

Amando de Ossorio: Las Garras de Lorelei

Režiséři, kteří v sedmdesátých letech výrazně formovali tvář španělského horroru byste spočítali na prstech jedné ruky. Jedním z nich by jistojistě byl i autor tetralogie o slepých templářích, Amando de Ossorio. Ten jako jeden z mála neproháněl po lesích Paula Naschyho a vydal se svou vlastní, celkem originální, cestou. Nebyla jednoduchá, producenti mu pod nohy rádi házeli překážky v podobě poloprázdných pytlů s drobnými, což Amanda mimo jiné donutilo dělat si většinu triků doslova na koleně. To je případ i Las Garras de Lorelei, kde slavné pařáty ústřední potvory ručně vyrobil právě sám režisér. Ale postupně.

Příběh se trochu nezvykle odehrává v Německu, v jakémsi městečku nad Rýnem. Zde, ve svém podvodním sídle, střeží podle obávaná Lorelei poklad Nibelungů. Pro své přežití potřebuje tu a tam někoho rozpárat a jelikož poblíž se nachází dívčí škola plná povedených ňader, oběti jsou jasné. Lorelei bažící po dívčích srdcích tak každých deset minut rozerve odhalené poprsí svou šupinatou ručkou aby následovalo další desetiminutové pátrání po její totožnosti. To dostane na starosti (jak jinak než pohledný a chlupatý) lovec plný vášně. Jenže láska si nevybírá a vše nevyhnutelně směřuje ke konci depresivnímu jak výplatní páska začínajícího knihkupce.

Řada diváků, včetně předsatvitelky hlavní role Helgy Liné, považuje La Garras de Lorelei za jeden z nejhorších příspěvků k vlně horrorů sedmdesátých let a já marně přemýšlím proč. Příběh samozřejmě není žádný zázrak, taky nejde o giallo, ale zcela dostačuje a nijak nezaostává za desítkami dalších, slavnějších kousků. Důležitá je, jako vždy a všude (a uvědomte si to už!) atmosféra, při jejíž tvorbě Amando de Ossorio zahrál na trochu romantičtější notu, která ale krásně kontrastuje s vyvedenými gore scénami. Germánská mytologie pak dotváří lehce netradiční dojem, který film zanechá i na zkušeném fandovi klasických španělských horrorů. A to není vůbec špatné.

Šťastnej a veselej

León Klimovsky: La Saga de los Drácula

Původně jsem měl v plánu seznámit vás se současnou nejlepší horrorovou DVD řadou, ve které BCI postupně sype na trh klasické španělské kousky převážně ze sedmdesátých let. Skáčou po nich samozřejmě především fandové Paula Naschyho (zajímalo by mě, kolik čechů kromě mne a Cabala má doma tuhle řadu kompletní), ale mimo slavné horrory s touto megahvězdou občas vydají i nějaký ten méně známý kus. A jelikož je už dost pozdě, místo celé řady se mrkneme právě na jednu takovouhle polozapomenutou (čti u nás nikdy neobjevenou) podívanou - La Saga de los Drácula (The Dracula Saga).

Její příběh je poměrně prostý a jak už tomu tak u eurohorroru bývá, není silnou stránkou filmu. Vypráví o pokračovatelých Draculova rodu, kteří žijí v jeho hradě a čekají na potomka, jenž by jim vrátil zašlou slávu. Toho nosí pod srdcem vzdálená příbuzná, která se po dospívání v cizině vrací i s manželem na rodnou tvrz. Samozřejmě jsou oba trochu překvapení, že jejich nejbližší jsou upíři, ale rasismus je špatný, áno, takže se nakonec tak nějak dohodnou. Víceméně. Ostatně to uvidíte sami, až si DVD pořídíte, i kdyby to mělo být jen kvůli naprosto nádhernému kreslenému coveru.

Nádhernými přebaly a vůbec vynikajícím technickým provedením jak obsahu tak všeho okolo se vyznačuje celá řada. Ale o té dnes mluvit nesmím, zakázal jsem si to přeci už v úvodu. Takže zpět do Transylvánie. Tam se štábem při natáčení řádil León Klimovsky, který film postavil na nezaměnitelné atmosféře a opravdu se mo to podařilo. Aby taky ne, v roce 1972 byl na vrcholu tvůrčích sil a často tehdy proháněl po lesích Waldemara Daninskyho a dal tak vzniknout řadě nezapomenutelných kulťáků. Naschy sice v tomhle konkrétním absentuje, ale ono to až tak nevadí, krásná hlavní hrdinka příběh celkem utáhla a když už to drhno, podržela ji tu odhalená koza, tu zmutovaný upír-kyklop, prostě španělská klasika, kterou bez váhání doporučuju všem hledačům raritních kousků, kteří upřednostňují atmošku na úkor všeho ostatního.

Kuk.

Krokodýli nadvakrát

O tom, jak nebezpečné je koupání v řekách severní Austrálie by vám mohl vyprávět každý biolog. Zeptejte se třeba takového Steva Irwina, beztak se s ním většina z vás brzy uvidí. Je teda s podivem, že do tohohle krokodýlího ráje nebyl až donedávna zasazený žádný pořádný ekohorror. Naštěstí se v loňském roce našli tři nadějní australští tvůrci, kteří tuhle zásadní chybu napravili více než dobře. A to hnedka ve dvou filmech, které jsou si námětem podobné jako vejce nějakému trochu jinému vejci a přesto jsou ve výsledku velmi rozdílné. Oba začínají tím, že se skupinka turistů nechá vyvézt na "dobrodružnou" plavbu po řece, ve které ještě příliv dokáže udržet slanou vodu. No a oba pokračují tím, že jejich lodičku převrhne slanovodní krokodýl a odřízne je na nějakém špatně opustitelném místě. A v obou se nakonec najde nějaký ten hrdina nebo hrdinka, kteří se, pořádně nasraní, krokoušovi postaví. A tím veškerá podobnost končí.

První kousek, distribučními problémy zavalený Rogue má na svědomí vycházející horrorová hvězda Greg Mclean, autor vyvedeného buranského kousku Wolf Creek. Už v něm jsem si všiml skvělé spolupráce s kameramanem Gibsonem, který v Rogue naprosto kouzlí. Hodně mu v tom pomáhá nádherná australská příroda, která má na výsledný zážitek minimálně stejný dopad jako onen obří krokodýl. Ten si ostatně dává na čas a podobně jako ve Wolf Creeku i tady si minimálně půl hodiny počkáme, než se začne něco dít. Naštěstí se během toho prostoje seznamujeme s převážně sympatickými hrdiny, takže není až tak moc času na nudu. Ostatně, to čekání se vyplácí, protože croc je udělaný suprově a chová se většinu času tak jak by měl, což je příjemná změna ve srovnání se sprinterem v jinak skvělém Primevalu. Trošku mi v závěrečnbé dvacetiminutovce neseděla Ashovitost :) hlavního hrdiny, ten přerod sice nebyl tak výrazný jako v Ajových Horách co se rády dívají, ale přeci jen srážel uvěřitelnost celého snímku hodně do kolen.

To druhý kousek, nízkonákladový Black Water je co do reálnosti mnohem vyváženější. Aby taky ne, údajně je natočený podle skutečné události. Jestli je to pravda, tak exkurzi do Austrálie rozhodně nedoporučuju. Skupinka přeživších je v tomhle případě pouze tříčlená, takže logicky nemůžeme čekat žádnou velkou vybíjenou. Krokodýl, který je ohrožuje není ostatně žádný velký macek, síla filmu totiž není v tom kolik má zabiják metrů a zubů, ale ve faktu, že hrdinové jsou chyceni na stromě, ze kterého se suchou nohou nedostanou. A ve vodě samozřejmě čeká věčně hladová ještěrka. Oba režiséři museli tudíž vsadit spíš na psychologii postav a budování napětí, což se jim občas daří a občas ne. Když už potřetí vidíme, jak se uječená ženská snaží dostat do několik metrů vzdáleného člunu, začínáme se pekelně nudit. Naštěstí je film dlouhý tak akorát a několik povedených záběrů spolu s opět více než zajímavou přírodou dokáží ony nášlapné miny nudy celkem spolehlivě likvidovat.

Australská krokodýlí vlna těmito dvěmi příspěvky pravděpodobně skončila a nezbývá než doufat, že nepříjdou sequely, které by stejně jako v případě spřízněného Lake Placid udělali z tématu kašovitou hmotu ne nepodobnou fekáliím. Každopádně, jak Rogue tak Black Water mohu s klidným srdcem doporučit jak hltačům zvířecích horrorů tak i všem ostatním divákům, kteří mají krevní skupinu jen trochu podobnou té mojí.