Dead Silence

Před chvílí jsem dokoukal poměrně strašidelný a rozhodně vyvedený horror Jamese Wana Dead Silence. Trošku jsem se o něm rozepsal ve Filmagovském blogu, takže mé bezprostřední postřehy si přečtěte tam. Rozhodně jde o jeden z nejlepších horrorů letoška a nebýt snahy o další šokující Saw-like zakončení, byl bych ještě spokojenější.

Přestavba

Nemohli jste si nevšimnout, že můj baráček dostal žlutou zimnici a s jejím nástupem zcela změnil vzhled. Důvodů bylo několik, jednak jsem hledal něco stylovějšího, druhak nové featury (jo vím, je to už pár měsíců) bloggeru jsou opravdu fajn a ten starý template si s nimi příliš nerozumněl. Takže ode dneška máme pěkný, neagresivní pergamen-like vzhled, určitě si na něj zvyknete stejně rychle jako já. Další drobné vylepšení naleznete pod obligátními odkazy na spřátelené weby. Rubrika Přečtěte si... obsahuje často aktualizovaný výběr těch nejzajímavějších novinek z mého Google Readeru. Teď už se musíte vracet denně, aktualizace neaktualizace, protože ten nenápadný rámeček vlevo vám vždy poskytne průřez tím nej, co se v horroru během dne událo. Nebojte se na odkazy klikat, víte stejně dobře jako já, že mám vytříbený vkus. Pod rámečkem nechť ti google pozitivní mezi vámi nepřehlédnou magické tlačítko Add to Google, budete tak mít dokonalý a pohodlný přehled o mých aktualizacích. Tak a to je pro tuto chvíli vše, jdu otagovat poslední posty a dočíst Sny v čarodějnickém domě.

Quatermass ve filmu

Postava anglického gentlemana, vědce, který tak trochu všechno ví, všechno zná a od všeho má klíče je v britské scifi jednou z nejklasičtějších. Vzpomeňmě Dr. Who, kterému se zatím, až na jeden kus s Peterem Cushingem, úspěšně vyhýbám. Takový vědec většinou bojuje rovnou o záchranu celé planety, nejčastěji před nějakým tím šmejdem z vesmíru a místo svalů a zbraní používá svůj mozek. A přesně takový je Bernard Quatermass, hrdina několika celovečerních filmů, řady televizních sérií a rozhlasové hry.

Já se hodlám zastavit u prvních tří filmů, které byly v podstatě celovečerními verzemi prvních tří seriálových řad. Všechny byly natočeny pro milované anglické studio Hammer a všechny jsou svým způsobem zajímavé, i když kvalita jde, jak už to tak bývá, se stoupající číslovkou za názvem filmu přeci jen dolů.

První díl, kvůli propagaci, která stavěla na X-kovém ratingu, nazvaný Quatermass Xperiment, vznikl v režii zkušeného hammeráka Vala Guesta a roli profesora Quatermasse si v něm střihnul zpočátku nevýrazný Brian Donlevy. O co jde? Na Zemi se vrátí raketa, ale místo původní tříčlenné posádky je na palubě pouze jeden astronaut, navíc v hodně špatném stavu. Profesor postupně odhaluje tajemství letu, spojené s neznámou formou živé energie, která zapříčinila přerod přeživšího astronauta ve vraždící monstrum. Jednička je jednoznačně nejpovedenější a zaujme trochu odlišným přístupem k tématu, než jaký měla většina především amerických scifáren té doby. Jde totiž o naprosto vážně pojatý a temný příběh, který ani dnes nepůsobí směšně. A to je v případě vědeckofantastického filmu z padesátých let až malý zázrak, obdobný mě napadá asi už jen Incredible Shrinking Man, i když ten je samozřejmě kvalitativně mnohem výš.

O čtyři roky se vrací stejný tým, aby v díle neoriginálně nazvaném Quatermass 2 čelil invazi uchvatitelů těl. Téma jistě lákavé, bohužel příběh je místy až moc rozvleklý i když výsledný produkt se hodně blíží prvnímu dílu. Atmosféra paranoie a neklidu, která je vždy v uchvatitelských filmech tím nejdůležitějším, vystrkuje růžky sice pouze místně, ale přesto někdy s až udivující intenzitou. Velkým plusem je i megalomanský závěr s obřími "věcmi z vesmíru". Dvojka tedy ostudu svému předchůdci nedělá, ale téma mohla využít určitě lépe.

Na další filmový díl se ve studiích hammeru čekalo dlouhých deset let. Quatermass and the Pit přišel s mnoha změnami. Na režisérské stoličce se usadil ostrílený veterán Roy Ward Baker, roli profesora převzal fousáč Andrew Keir a obraz se nám pěkně vybarvil. Tentokrát se příběh roztáčí okolo mimozemské lodi, nalezené pří výkopech v Londýnském metru. Nejde o žádný doslovný boj s emzáky, ale spíš pouhé výzkumy a hrátky s telepatií za účelem zjištění toho, proč že tu kobylkám podobní alieni vůbec přistávali. Bohužel, absence akce (teda krom závěru) je znát až moc a film tak sklouzává ke konverzačce ještě víc než jeho předchůdci. Quatermass and the Pit je z těch tří, které jsem během víkendu zhlédnul jednoznačně nejslabší, ale i tak myslím že hlavně mezi fandy klasické scifi si najde (a on už našel) dost příznivců.

Čtvrtý film, The Quatermass Conclusion, vznikl sestříhem seriálové řady nazvané jednoduše Quatermass (1979). Za pár dní ho budu mít doma, takže pokud bude alespoň trochu stát za to, doplním tenhle článeček o další hodnotné postřehy.

The Gorgon

Minule jsem se lehce věnoval jednomu z polozapomenutých gotických skvostů Rogera Cormana a dnes prokážu stejnou službu dalšímu velkému režisérovi - Terenci Fisherovi. Ten na konci padesátých let minulého století výrazně ovlivnil světový horror, když pro britské studio Hammer natočil nové verze Draculova a Frankensteinova příběhu. Měl tu výhodu, že se mohl opírat o nejlepší herce té doby, Brity jak poleno - Petera Cushinga a Christophera Lee.

A o šest let později, v době největší hammerovské slávy, se tahle trojka opět sešla, tentokrát při práci na horroru The Gorgon. Jeho příběh se zdá být celkem jednoduchým. Malá středoevropská vesnička je každého úplňku terorizována příšerou z antických dob, která má místo vlasů hady a ošklivější je víc než Renée Zellweger. Kdo se na ní podívá, promění se v kámen, přičemž rychlost proměny je přímo závislá na intenzitě očumování Megaery, jak se gorgona jmenuje. (Při psaní scénaře se prý někdo seknul, Megaera podle všeho nebyl gorgona, ale nějaká jiná antická obludka, ale pro příběh je to úplně nedůležité.) Slavné herecké duo překvapivě neobsadilo hlavní role a nepřekvapivě stojí opět proti sobě. Jestliže si Cushing dost zabrnká i přesto, že nehraje první housle, jeho kolega by v pomyslném orchestru všeho všudy občas třísknul o činelů. Do děje se pořádně vloží až kolem padesáté minuty a oproti zažitým zvykům má mnohem kladnější part než Cushing.

On je to vůbec film překvapivý v několika směrech. Nepříjemné překvapení je jediné a týká se vzhledů obou slavných pánů. Cushingovi vousy vem čert, ale Lee podivností svého vzhledu skoro šlape na paty Lordu Summerisle z Wicker Mana. Příjemným překvapením byl jednoznačně ne úplně šablonovitý děj, ve kterém není nouze o nějaké to překvápko, navíc okořeněný koncen, který patří k těm temnějším z klasické hammerovské éry. Nemá smysl chválit samotný vzhled snímku, jde o vysoký standard na jaký jsou fandové nejslavnějšího britského studia zvyklí. The Gorgon, to je věčná mlha, rozpadající se staré ruiny, přísně britské vystupování všech zúčasněných a monstrum, které se rozumně drží v povzdálí a jen kradmo vykukuje mezi stromy. Což je dobře, protože hadí detaily Megaeřiny hlavy musely vypadat směšně už v roce 1964. Ale to je jen drobná piha na kráse tohohle jinak hodně vyvedeného, bohužel prakticky neznámého, horroru.

Premature Burial

Premature Burial je třetím ze sedmi počinů béčkového krále Rogera Cormana, které svůj námět čerpaly z povídek a básní E. A. Poa (The Haunted Palace sem nepatří, ten vychází z Lovecrafta). Zároveň je jediným z volné série, ve kterém, kvůli problémům mezi AIP a Cormanem před natáčením, neztvárnil hlavní roli Vincent Price. To byl taky asi hlavní důvod, přoč jsem tenhle kousek tak dlouho odkládal. Dneska jsem ale dostal chuť na poctivou klasiku a udělal jsem dobře, že jsem sáhnul zrovna po tomhle Cormanovi.

On se totiž nadmíru povedl. Především výtvarná stylizace (celé samozřejmě točené ve studiu) je úplně famózní. Mlha se valí mezi temnými hroby, prastaré sídlo je dostatečně tajemné a stromy správně suché a pokřivené, to vše navíc v perfektních barvách. V tomhle směru teda Corman zabodoval na jedničku a neváhal bych Premature Burial zařadit hned za House of Usher. Příběh o chlápkovi, u kterého je lstí vyvolán kataleptický šok je pak dostatečně zajímavý a mrazivý, takže i tady šly body nahoru.

Nejvíc jsem se bál obsazení, respektive neobsazení hlavní role, ale Ray Milland, který o rok později exceloval v cormanovce „X“, zvládl svůj part na výbornou. Jasně, není to Price, ale v rámci možností se mu myslím v mnoha ohledech vyrovnává. Škoda jen, že jeho závěrečné běsnění nebylo trošku víc rozběsněné, ale na to si holt v těhlech starých kusech musíme zvyknout. Každopádně je Premature Burial skvělou volbou na dlouhé zimní večery, nebo, jako u mne dnes, krátké letní noci.

Trocha mainstreamu

Největší ukrajinský fanoušek Eliho Rotha mě včera obvinil, že se příliš věnuju neznámým a často nesehnatelným horrorům s tím, že má početná fandovská obec by jistě ráda znala názory i na kousky, které se na nás valí z kin a půjčoven. No, máš to mít.

Dneska jsem viděl nový film bratří Pangů The Messengers. Jde o naprosto klasickou duchařinu s hodně šablonovitým příběhem. Rodinka se přestěhuje na farmu, farma je plná duchů, vidí je jen děti, dětem nikdo nevěří. Nic víc, nápad tam není jediný, vše už jsme mnohokrát viděli, navíc zpracované mnohem lépe. Tuhle duchařinu s JEDINÝM povedeným záběrem a hromadou nudy rozhodně nedoporučuju.

Co ale doporučit chci a můžu je zvířecí záležitost Primeval. Partička novinářů a dobrodruhů v ní kdesi v subsaharské Africe loví obrovského krokodýla Gustava. Ten je asi největší slabinou filmu, běhá nějak moc rychle, občas divně poskočí a krev stříkající z jeho tlamy je až nechutně digitální. Naštěstí ma Primeval fajn příběh, který se kromě Gustava zabývá také jakousi občanskou válkou a slušné herce. Těm vévodí frajer jak Brno, Dominic Purcell. Sice hraje uplně stejně jako v Prison Breaku, tj. nijak, ale má kurevský charisma a je prostě fajn. Stejně jako film.

Další záležitost taky hodně staví na herci v ústřední roli. Ve White Noise 2: The Light totiž nehraje nikdo menší než Nathan Fillion, machr nad machry. Scénáristé na něj sice navěšeli příběh trochu divočejší, než měla skvělá jednička, ale na druhou stranu jim rozhodně vyšla hlavní pointa a několik opravdu infarktových lekaček. Dvojka tak dosahuje kvalit prvního dílu a to i navzdory mnohem výraznější doslovnosti. Rozhodně doporučuju, už kvůli tomu Fillionovi.

Hannibal Rising byl pro mě celkem zklamáním, ale ono se asi příliš čekat nedalo. Herci jsou dobří, Gaspard Ulliel napodobuje Hopkinsova gesta seč to jde, natočené je to pěkně, ale pořád jsem měl trochu dojem, že ten film je úplně zbytečnej. Tam kde jsme předtím tušili tajemné zárodky Hannibalova šílenství je dnes už pouze polopatické vyprávění a veškeré mystično je v tahu. Průměrný film určený hlavně fandům knižní i filmové série.

A na konec lahůdka z největších. Zatím poslední hřebík do rakve kdysi geniální série. Hellraiser: Hellworld je, ač to po sedmičce zní skoro nemyslitelně, nejhorším dílem vůbec. Vše je v něm špatně, Hellraiserovská mytologie je rozkopaná úplně na prach a ani intenzivně stárnoucí Lance Henriksen na mě nedokázal vyloudit jednu hvězdičku z milosti. Hnus.

Mainstreamových kousků jsem v posledních týdnech nakoukal mnohem víc, ale o tom zas někdy příště. Pokud byste byli natolik lační, že byste prostě nedokázali vydržet, tak si kupte nový Filmag (kupujte ho i tak, je nejlepší), kde určitě na nějaké ty mé cancy narazíte, případně ťukněte sem...

Viy

Nesnáším ruské filmové pohádky, takové ty rádoby malebné záležitosti, ve kterých jsou stařenky s upnutými šátky, krasavice s rudými tvářičkami a chrabří jinoši s debilními účesy. Jasně, jako malej jsem taky koukával na Mrazíka a smál se na celé kolo, ale teď už by mě nikdo na takovou sračku nedonutil ani okem pohlédnout. Proto jsem taky k sovětskému filmu Viy přistupoval obezřetelně. Na pomobázy má ale hodně slušné hodnocení i od několika důvěryhodných lidí, takže jsem mu nakonec dal šanci a nelituju ani v nejmenším.

Příběh vychází z Gogolovy povídky a to z té samé, kterou se v roce 1960 inspiroval mistr Bava při natáčení svého gotického majstrštyku La Maschera del demonio. Rusáci se předlohy drželi mnohem věrněji, takže většinu filmu sledujeme mladíka, který je nucen strávit v modlidbách tři noci u mrtvého těla mladé dívky. A opravdu to stojí zato, protože Viy je horror jako kráva, dodnes v mnoha momentech silně působivý. Poprvé jsem znervózněl už v úvodu s ježibabou, který je pořádně bizarní, ale v porovnání s závěrečnou třetinou je to ještě čajíček. Protože pravé peklo nastane ve chvíli, kdy hlavní hrdina tráví už zmiňované noci u ne až tak mrtvé mrtvoly. Vrcholem je jednoznačně vyvolávání upírů a vlkodlaků a jejich následné zjevení. Naprosto fascinující moment, na jaký v současných horrorech už bohužel nenarazíte. V tu chvíli tahle čtyřicet let stará sovětská záležitost spolehlivě vyvolává mrazení a zároveň přirozené nadšení z faktu, že koukáte na něco mimořádného. Jasně, není to dokonalost sama, místy je děj utahaný, vtípky jsou trapné a efekty možná někoho odradí, ale co už, jeho chyba, on se ochudí o fascinující zážitek z východu.

BTW v poslední době se vlna remaků převalila už i k vodkomilům, takže se můžeme těšit na prakticky doslovnou předělávku (povedený trailer) i na novodobou variaci na Gogolův příběh s názvem Vedma (nepovedený trailer. Ale doporučuju začít u originálu, nebudete litovat.

Hostel: Part II

Před dvěma dny vyPUKKlA na netu taková drobná událost - mezi diváky se dostal nejnovější počin vysmívaného a nenáviděného režiséra Eliho Rotha. Já osobně jsem se na Hostel 2 poměrně těšil, jednička se mi dost líbila, upoutávky byly stylové a vtipné a tak jsem samozřejmě workprint stáhnul. Jakýže teda druhý Hostel je?

No, úplně stejný jako jednička. Partička američanů, tentokrát díky bohu vesměs krásných dívek, se kdesi na pomezí civilizovaného světa a Ukrajiny ocitne v oprýskaném Hostelu, aby si tu v bedně pustili Pulp Fiction a pak se odebrali do nedaleké továrny na nějaké to mučení. Stejně jako v jedničce je úvod roztahaný, stejně jako v jedničce film graduje několika hodně povedenými krvavými nechutnostmi a stejně jako v jedničce má pro našince neopakovatelný nádech.

Slováci zas budou brečet, jakže je Roth v očích okolního světa zesměšňuje, ale přitom by měli být pyšní. Především teda na svého bývalého ministra kultury (snad si to pamatuju dobre) Milana Kňažka, který si střihnul úchvatnou roli hajzla, s ledovým klidem střílející do hlav malé rómské chlapečky. Nádhera. Dalším bonusem je moc pěkné cameo Ruggera Deodata, který si doslova vychutnává roličku italského kanibala.

A co ta brutalita? Jo je tam, je jí tam celkem dost, ale nechutnosti Saw 3 prostě nedosahuje. I když musím přiznat že tak pěknou kastraci jsem ve filmu už dlouho neviděl. Ne že bych je teda nějak cíleně vyhledával. Co ale cíleně vyhledávám jsou polonahé, nebo ještě lépe nahé dívky a těch je naštěstí v Hostelu 2 dost. A pěkných, v čele s mňamózní Věrou Jordánovou. Jestli se vám líbila jednička tak do dvojky určitě jděte, i kdyby jen kvůli krásné "Bathory" scéně.

El Vampiro

Mexický horror je pro nás jedna velká neznámá. A přitom fazoložrouti jich mají na kontě pěkných pár stovek a v rámci světa tvoří hodně specifickou odnož. Většinou se v jejich hrůzostrašných příbězích prohání klasická monstra, která známe z anglosaské produkce a společnost jim velmi často tvoří tvorové ještě bizarnější, wrestleři. Z nich nejznámější je asi Santo, který si to v přesdržkové rozdal s horrorovými příšerami ve více než padesáti filmech. Kromě takových šíleností, které jsou asi pro běžného čecháčka neuchopitelné mají ale mexikánci na kontě i řadu zajímavých a zábavných horrorů, nejčastěji gotického ražení. Jako například El Vampiro z roku 1957.

Příběh není ničím objevný. Mladá dívka se vrací do rodného sídla a společnost jí dělá pouze doktor Enrique, který tam má své vlastní poslání. Její domov je sužována řáděním upírů, kteří postupně likvidují celé osazenstvo. Tajemství je pomalu odhalováno aby vyústilo naprosto klasicky. Co je na El Vampiro zajímavé je zpracování, v duchu starých universalovských horrorů. Režisér Méndez má poměrně slušný cit pro atmosféru a tak nechybí valící se chomáče mlhy, bledé upírky v dlouhých černých róbách, burácející hudba a skvělá hra světla a stínů. Ta jakoby napovídala, jakým směrem se bude světový horror ubírat v nejbližších několika letech, když se velmi přibližuje Bavově La Maschera del Demonio, i když samozřejmě nedosahuje jejich kvalit. Trošku problém mi, kromě šablonovitého příběhu dělala mexická touha propasovat do filmu humor stůj co stuj, tady hlavně v postavě „vtipného“ doktora. Bez něj by to bylo mnohem působivější a ani by nevadily primitivní triky jako netopýr na vlasci. Pro fandy gotického horroru a průzkumníky obskurnějších zakoutí kinematografie je přesto El vampiro zajímavým úlovkem do sbírky, který až tak moc nenudí.

Season Finale

Tak mi skončily seriály. Během posledních čtrnácti dnů vyšuměly „strhujícím finálem“ všechna TV Show která pravidelně sleduju. A řeknu vám, bída s nouzí. Přeskočím hračičky jako vyměklého Earla, který už bohužel dávno není tak vtipný jako před nějakými patnácti díly a The Simpsons, kde zaujal hlavně předposlední díl jako svébytná variace na 24 hodin. Mrkneme se stručně na ty velké kousky, které se celou sezónu snažily připravit diváka na něco zásadního, aby to posledním dvojdíem většinou naprosto zabily. Předem upozorňuju na spoileroidní charakter příspěvku, pokud nemáte ty kousky dokoukané, tak raději nečtěte.

Největším zklamáním bylo jednoznačně Jericho. Seriál se před pauzou rozpliznul do rodinné soapopery, aby na to naštěstí po Vánocích zapomněl a soustředil se především na jednoznačný tah na bránu, ve které byla bitva o bytí a nebytí s New Bernem. Umíraly postavy, zbrojilo se a na pozadí se odehrával poměrně slušný špionážní příběh. Bohužel, v závěrečných dílech pouze probíhala eskalace a vyústění žádné. Smrt jedné z nejsympatičtějších postav byla sice zajímavým tahem, ale její provedení stálo za hovno. Navíc vše nasvědčuje tomu, že než opravdu dojde k pořádné přesdržkové, ve které by chcípaly desítky lidí, zasáhne armáda a bude po ptákách. Teda nasvědčovalo by, kdyby byla nějaká druhá řada. Podle neoficiálních ukrajinských stránek je Jericho pro vlažný zájem diváků odepsané. Je to trochu škoda, ale jelikož se do popředí neustále rvala hnusná kudrnatá SOPka se svou ukňouranou společnicí, případně nejhorší postava všech dob, matka která vše vyřeší a má srdce na správném místě, nevidím v ukončení seriálu až takovou tragédii. Škoda jen, že nestihli natočit nějakou tu pořádnou bitvu.

To nejúspěšnější show letoška, Heroes je na tom z hlediska budoucnoti mnohem, mnohem lépe. Nejenže bude samozřejmě druhá řada, ale vypadá to i na jakýsi letní spin off, takže fandové téhle xmeňácké variace se mají na co těšit. Těším se i já a to i navzdory faktu, že poslední díl stál celkem za starou bačkoru. Jednadvacet dílů vše spěje k monumentálnímu finále, kde budou chcípat postavy a možná zmizí ze světa většna New Yorku, aby nakonec bylo vše vyřešeno jedním píchnutím mečem a celkem nelogickým odletem. Do budoucna sice Hrdinové slibují další našlapané příběhy, někde je ukrytý záporák, kterému by Sylar mohl tak maximálně zavazovat kanady, ale to vyšumění byla opravdu podpásovka. Zase si neodpustím rýpnutí do Hira, kterého z mně nepochopitelného důvodu fandové adorují až na půdu, přitom je to hnusnej uřvanej žluťouch a mě samotnému výrazně kazí prožitek. Doufám že se v tom starověkém Japonsku, kam odletěl v posledních scénách zasekne a zůstane tam pořádně dlouho. Naopak pochavlu si zaslouží Peter, jeho postava se vyprofilovala opravdu pěkně a v budoucnu by z něj mohl být pořádnej tvrďák. K další řadě se každopádně upínám s nadějemi.

Lost ztrácí dech každým dílem, nejmarkantnější to bylo zhruba v polovině třetí řady, kde se nedělo vůbec NIC. Postavy chodily, jedna před ruhou měla tajemství, chodily, občas něco našly, chodily, pohádaly se, chodily a chodily. Navíc vše doplněno o ty nejnudnější flashbacky v historii televizního vysílání. Koukal jsem na to už jen ve víře, že na konci se to zas pořádně rozjede. No a celkem i jo. Poslední řekněme tři díly stály celkem zato, kdyby takové tempo držel seriál pořád, nebyl by důvod na něj nadávat. Flashforward v závěrečném dvoudílu byl moc povedený, i když fousatej Jack vypadal hodně trpaně. Navíc se začlo něco málo dít i na ostrově. Pominu-li černouška Walta a pomatence Lockeho, kterému už nerozumí asi nikdo, rozhodně si pochvalu zaslouží Charlie za to, že umřel, alespoň něco. Docela mě zajímá, cože bude náplní čtvrté řady, protože tahle samozřejmě skončila hodně otevřeně a vůbec není jasné, kolik lidí se nakonec z ostrova dostalo a hlavně, proč se tam Jack chce tak vehementně vrátit. Jen doufám, že to zas nebude dvacet nudných dílu na dva dobré.

A dostáváme se k tomu nejlepšímu, pohodové show Supernatural. Díky satanovi byla potvrzená třetí řada, která snad konečně přinese tolik slibovanou válku s démony. Celou dobu jsem v ní doufal už teď v závěrečném dvoudílu, ale bohužel, autoři buď neměli dost peněz, nebo si prostě to velké schovávají. Každopádně Samova smrt a Deanovo sebeobětování byly hodně silné momenty a tatík vylezivší z pekla taky potěšil. Ne už tak poměrně laxní sejmutí hlavního záporáka, přecijen jsem čekal trochu bombastičtější souboj. Uvidíme jaké to bude, až dorazí stovky jeho bratříčků a zkusí klukům Winchestrovcům natrhnout prdele. Ohánět se bude muset hlavně Dean, však už mu zbývá jen rok života a tak má celkem dost práce, jak získat svou duši zpět. No uvidíme, každopádně jestli se na nějaké pokračování těším opravdu hodně tak, je to Supernatural. Nehraje si na největší a nejzásadnější seriál všech dob (tím je stejně Buffy) ale chce jen bavit a to se mu daří.

Thirst

To vedro mne ničí. Źízeň, žízeň, žízeň. Hospody už skorem nestíhají hasit mé vyprahlé hrdlo a když přijdu večer domu v náladě na nějaký pěkný filmový objev, je žízeň zpátky. Respektive Žízeň, nebo ještě lépe Thirst, postarší australský horror s Davidem Hemmingsem v jedné z hlavních rolí.

Jakási nula ho na Čsfd okomentovala takto: "Horror o upírech." Mno je to sice pravda, ale přecijen si Thirst zaslouží trochu rozvést. Předně, ti upíři jsou nějací divní. Zuby si musí nasazovat kovové, rádi se opalují a jediné nadpřirozeno široko daleko jsou občas rudě svítící oči. No a tihle "obrácení upíři" mají po celém světě farmy, ve kterých pěstují lidi na krev jako dojné krávy. A v jedné takové farmičce se ocitá hlavní hrdinka Kate, podle upírských hlavounů jediná příbuzná Alžběty Bathoryové. Krvesajové ji chtějí převychovat k obrazu svému a to se jí moc nezamlouvá...

Thirst je zvláštní film. Má naprosto geniální, velmi stylový, úvod, podpořený úžasnou hudbou. Ale někde v polovině, kdy započne halucinační převýchova se to celé nějak vysere a do konce už film pořádně nenabere dech, i když pár dobrých scén se najde i později. Pojetí upírů a jejich dojnic je občas až legrační, ale naštěstí situaci zachraňují dobří herci a celkově pěkná technická stránka. Rozhodně tý hoďky a půl nelituju, ale po našlápnutém úvodu jsem čekal větší upírský nářez.

I'm back, baby

Čekání bylo utrpením, ale whatever, nebudeme to dál komentovat.

Obitus se vrací, aby vám, hromadám věrných fanoušků přinesl pravidelnou horrorovou stravu a hrstce závistivých chudáků další hřebíky do rakve. Přímo z Pinheadovy hlavy.

Za těch pár měsíců od doby, kdy jsem vám vysvětlil, jaké, že jsou nejlepší horrory roku 2006 se toho stalo hafo a počítám, že pokud mi vydrží mé opilecké nadšení, postupně to všechno zreflektuju. Tenhle krátký post berte jen jako malé navnazení ...ČÁST TEXTU PO VYSTŘÍZLIVĚNÍ VYMAZÁNA... A nezapomeňte, I am the Way!

Nejlepší horrory roku 2006

Původně jsem měl v plánu upozornit své věrné fandy na deset nejlepších horrorů letošního roku, ale ať jsem prolézal Imdb jak jsem chtěl, deset jsem jich prostě nenašel. To, že jsem z devíti set žánrově spřízněných filmů nebyl schopný vybrat méně než tucet opravdu kvalitních je z části způsobeno mou neskrývanou oblibou starých hrůzostrašných filmů a s tím spojenou ignorací současné produkce, zčásti je to ale zapříčiněno i zoufalým stavem horroru jako takového. Ten je sice od dob Sixth sense a The Ring na neustálem vzestupu, ale neuvěřitelná scénáristická nemohoucnost a s ní spojená absence originality nutí opravdového fandu nad současnými „peckami“ víceméně zívat. Proto se můj výběr omezuje na pět žánrově spřízněných filmů, které bych bez váhání doporučil každému, koho temný žánr jen trochu zajímá.

Slither

Slizký, krvavý, zábavný a béčkový až do morku kostí - takový je nejlepší horror letošního roku. Horrorová komedie tromáckého odchovance Jamese Gunna má vše, co v dnešní době filmům chybí, v čele s nadhledem a čistou radostí z natáčení, která čiší z každé nechutně slizké minuty snímku. Scénář přetéká hláškami, které pronáší naprosto geniální herecká sestava v čele s Nathanem Fillionem, Greggem Henrym a veteránem Michaelem Rookerem. Bonusem jsou povětšinou oldschoolové efekty a naprostá absence jakéhokoli poselství či jiných sraček.

The Woods

Po čtyřech letech od May se vrací Lucky McKee a s ním i ženská hrdinka v hlavní roli. Mysteriózní horror z prostředí internátní dívčí školy, zasazené do hlubokých lesů, neměl lehkou cestu na svět. Po mnoha odkladech a problémech s distribucí se nakonec dostal na DVD dokonce i k nám a teď je mou nesvatou povinností donutit vás si jej koupit. Po technicé stránce mu nelze vytknout nic až na pár zbytečných efektů, které s přehledem zastiňuje brada božského Bruce. Jediný, ale možná podstatný, nedostatek vidím v tom, (následuje drobný spoiler) že ani na konci není zřetelně vyřešena otázka barvy pubického ochlupení hlavní hrdinky.

Wilderness

Brutální a špinavá britská záležitost od režiséra výborného Deathwatch posílá bandu delikventů na opuštěný ostrov, kde na ně čeká trochu víc, než jen drsná příroda. Současná anglická produkce válcuje tu americkou především syrovostí, kdy jedno seknutí cepínem v The Descent vydá s přehledem za tunu rozervaných CGI těl v Silent Hillu. Druhou výraznou devizou nových britských horrorů jsou neznámí, většinou mladí, herci. Obojího je ve Wilderness dostatek a tak si každý fanda špinavé ostrovní hrůzy vesele chrochtá.

Ils

Černý kuň letošního roku pochází z Francie a horrorová atmosféra sálá už z jeho názvu – Oni – co může být tajemnějšího? O Ils jsem jako o jediném filmu z této pětice nevěděl vůbec nic, dokud mi jej Humanbeing nedoporučil, takže jsem neměl tucha, co očekávat. Dostalo se mi velice komorního horroru, který se skoro celý odehrává v odlehlém domě a jeho okolí a jehož jediné aktéry tvoří mladý manželský pár. Teda, kromě manželů tu jsou ještě samozřejme Oni. Bez důvodu útočící, nelítostní a tajemní. Pointa mne v tomto případě zastihla nepřipraveného a lehce srazila do kolen. Vynikající.

Sheitan

A Francie podruhé, tentokrát na buransko/satanskou notu. Sheitan možná není natočený nejlépe, určitě nemá geniální scénář a rozpočet jistojistě pokrýval především karavan a svačiny pro hlavní hereckou hvězdu, ale přesto si mě po několika minutách naprosto získal. A to především díky úchvatnému Vincentu Casselovi v hlavní záporné roli. Zapomeňte na "Pacičku" z Bratrstva vlků, šílený, rozcuchaný, kníratý obr v zasviněných holinách – to je životní role! Vincent a dobře zvládnutá závěrečná gradace vykopli jinak poměrně nezajímavý film až na páté místo mého letošního topu.

Tak, takové jsou nejlepší horrorové filmy letošního roku. Kde jsou Hory, kde jsou Hadi, kde je sakra Silent Hill, ptate se? No v prdeli, v zapomění, prostě někde, kde už se s nimi doufám nikdy nesetkám. Na nudné a špatné filmy totiž nemám náladu ani čas. A co vy? Jaký byl váš rok 2006...?

Abominable

"Naším cílem je vytvořit strašidelný vysoce kvalitní horrorový film, který zanechá v divácích dojem takovým způsobem, jak se to povedlo snímkům Re-Animator, Day of the Dead, Věc, Halloween a mnoha dalším... Chceme zachytit náladu Spielbergových filmů z konce 70tých a začátku 80tých let, stejně tak jak se to nedávno povedlo M. Night Shyamalanovi se Šestým Smyslem a Znameními, které odkazovaly na Čelisti, Blízká setkání třetího druhu a E.T. Navíc to bude trochu ve stylu Hitchcockových děl, ovšem laděné více do skutečného teroru."

Takhle se před dvěma lety chvástal režisér nového monster horroru Ryan Schifrin (českou verzi jsem bezostyšně ukradl ze Studny) a já vám dnes povím, jak moc měl tehdy pravdu. Vůbec. Z Hitchocka tam není samozřejmě nic, až na bezmocného chlápka na vozíku co by rád masturboval při šmírování mladých dívek. Naneštěstí to mícha odnesla dokonale a tak místo bohulibé onanie alespoň zachraňuje svým křikem studentky před big footem. S horroy 80. let to pak má samozřejmě společného ještě méně.

A o co jde? Kripl a blonýna ujíždějí/utíkají pře variací na yettiho, která má tu největší a nejsměšnější hlavu v dějinách novodobého monster horroru. Krev se nekoná, zabití jsou důsledně off screen a když už si myslíte, že nemůže být hůř tak přichází petiminutový monolog (ne, ten vtip s odkazem nezopakuju) o zlém světě, korunovaný hrdinovýma bleděmodrýma očima. Od úplné žumpy film zachraňují drobné role drsňáka Henriksena a krutě přehrávajícího imbecila Combse. Není to moc, ale v porovnání se zbytkem královská zábava. BTW jeden z obrázků u tohohle postu není přímo z filmu, ale google ho vyhodil mezi prvními a mně se líbí...

A další remaky...

Ne, nedám si pokoj. Neustále na ně nadávám a přitom na ně pořád koukám. Řeč je o všudypřítomném moru současného amerického horroru – remacích. V rámci doplňování si restů za letošní rok, tak, abych mohl svědomitě hlasovat v tradiční anketě na Studně, jsem zhlédl další dva. Pulse a The Wicker Man. Dá se říct, že oba přesně splnily očekávání, která jsem měl a vpodstatě ničím nepřekvapily.

Ale postupně. Remake japonské duchařiny Kairo už v trailerech vypadal jako klasické americké převyprávění Asie. Zajímavě tam vypadala především lekačka s pračkou, bohužel se ukázalo, že jde o vůbec nejstrašidelnější část filmu. Druhá nejlepší scéna filmu je pak prozrazena už na plakátech, no marketing jede... Za klad bych ještě určitě označil použití depresivních filtrů, pár povedených scén a samozřejmě vynikající nápad vykradený z originálu. Jedním z hlavních záporu je bezesporu obsazení. Hlavní blondýna je naprosto v pořádku = šukedelická, ale její sidekickové jsou zoufale špatní. Především negr a jeho kamarád skřet, kterého si 100% pamatuju z nějakého dětského seriálu, si říkaji o zabití mnohem, mnohem dřív než k němu dojde. Ups, spoiler. Pardon.

To u Wicker Mana to je jednodušší, klady nejsou, přejděme rovnou k záporům. Absence atmosféry, absence písní a tanců, absence nahoty, absence tajemna. S nedostižným originálem má tahle sračka společný pouze název a několik styčných bodů v ději (zato úžasně vykrádá Statečné srdce). Jestliže chybí většina vynikajících vlastností původního Wicker Mana, přebývá jeden obrovitánský zápor. Nicholas Cage, pro svů vlasový porost přezdívaný v Hollywoodu kout, prakticky nesleze z plátna a plynule v pravidelných intervalech střídá své jediné dva výrazy (jsem zmatený a smutný / jsem naštvaný a smutný). Příliš mu nepomáhá ani scénář, který jej nutí bez výraznější logiky pobíhat po ostrově sem a tam aby nakonec vyrukoval s megaodhalením, že ztracená holčička je Cageova dcera. Ups, spoiler again. Pardon na druhou.

Zkrátka. Těmhle dvěma remakům se můžete s klidem v srdci vyhnout, u chlápka z proutí to berte přímo jako rozkaz od člověka co toho o horrorech ví mnohem víc než vy. Ale zas úplně blbej dnešek nebyl, Jenna se rozvedla a tentokrát už si jí utéct nenechám.

Heroes

Další seriálová pecka letošního podzimu si bere hodně z geniálního Unbreakable a trošku míň ze skvělých X-Men. Základní premisa staví na tom, že náhodní lidé po celém světě u sebe z ničeho nic začnou objevovat zvláštní schopnosti. Ten umí létat, tenhle zase číst myšlenky, další tak trochu cestuje v čase... je toho hodně. A jak by vám řekl každý druhý strýček chvíli před smrtí, s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Pokud tedy nejste od přírody hajzl a nově nabytá schopnost vám pouze nedodala křídla.

Nápad by byl dobrý co další atributy? Příběh je minimálně hodně slušný, občas se to vleče, ale základní linie je poměrně jasná a v jednotlivých dílech se děj posunuje kupředu, což, jak se v poslední době ukazuje, nemusí být pravidlem každé Tv show. Zásadní nedostatek je v hereckém obsazení. Zatím jsem si v Heroes nenašel postavu, které bych vyloženě fandil, nebo ji dokonce měl rád. Zato je tam mnoho postav, kterým bych bez rozmyslu přál hodně brutální smrt. První místo v mém žebříčku herokriplů neotřesitelně okupuje příšerně trapný japonec Hiro, který je z nějakého důvodu mezi fanoušky seriálu v obrosvké oblibě. Teda alespoň co jsem zaznamenal v klubu Heroes na Okounu, když jsem ještě na Rybku chodil.

I přes nesympatické postavy (naštěstí to není tak tragické jako u The Host) a některé vyloženě zbytečné dějové linie (blondýna a negr) musím Heroes doporučit. Už třeba jen kvůli skvělému závěru jedenáctého dílu, ve kterém tvůrci dokazují, že se nebojí řádně přitvrdit.

The Host

Jak vypadá největší zklamání letošního roku? Má dvě nohy, dlouhatánský ocas a tlamu jako Herbertovi červi. A prohání se Soulem. No, spíš bych měl napsat mělo se prohánět Soulem. Trailery, plakáty a vůbec celá reklamní kampaň dávala tušit, že v případě The Host půjde o pořádný monster nářez. Bohužel, z Koree nakonec připlavala nechutně trapná komedie tu a tam proložená záběry na celkem pohlednou příšeru. Možná bych i skousnul, že nejde o monster horror, na jaký jsem se těšil, ale co rozhodně nevydýchám je kreténský scénář s umíráním/ožíváním/umíráním/ožíváním a čtveřici nejméně sympatických herců, jaké jen může celá Asie poskytnout. Přiložený obrázek poměrně přesně vystihuje celý film, jen jsou na něm herci mnohem přirozenější než ve snímku samotném.

Horror před koncem roku

Za dobu co jsem naposledy psal o českém horrorově-internetovém dění se mnohé změnilo, takže jsem si řekl, proč zas jednou neupozornit na dobré věci z přírody a nevysmát se loserům.

Takže: Kordus skoro nepíše, xMort si koupil nového Kulhánka, Tron si založil dvanáctý blog a Mazlíčkové pochopili, že horror mají přenechat povolaným. Zdá se vám to slabé? Jo mě taky, ale alespoň budou mít hoši nějakou tu návštěvu, tak jim tam klikněte...

Chcete něco zajímavějšího? V posledních týdnech se objevily dva nové weby věnované čistě jen horroru. Ten starší, Horror.cz se stihnul stát během krátké doby své existence kultovním. Pokud se chcete pobavit, rozhodně ho nevynechejte a ani nemusíte znát pozadí mého a Humanbeingova krátkého románku s Andreou, šikovnou to překladatelkou. Prosím, až budete mít někdy pocit, že takhle dopadla Studna tak mi dejte vědět, vzdám se tam veškerých práv. To web druhý, stylově nazvaný Necronomicon je o poznání kvalitnější. Nejde sice o žádne extra zjevení, ale určitě se to dá číst a první a druhý díl ze série článků o historii filmového horroru jsou hodně slušné. Snad to hochům vydrží.

Když už jsem u toho chválení, Apache, mimo další aktivity, publikoval komentovaný seznam svých 50 nej horrorových povídek se kterým vpodstatě nelze nesouhlasit. V létě jsem četl jím sestavenou třídílnou antologii Na dobrou noc a lituju ty z vás (tj. drtivou většinu), kterým se nikdy nedostane do rukou. Spolčně s Hlasem krve, Lupiči mrtvol a především Tichou hrůzou je to vůbec to nejlepší co u nás kdy v této oblasti vyšlo. Jedno vydání jsem zapůjčil na Ukrajinu, třeba se ještě někdy někde zjeví.

A chválení pokračuje. Humanbeing od základů překopal svůj blog a začal znova a lépe. Doufejme, že mu to v podobném stylu vydrží.

A vůbec nejlepší je samochvála! Malilinko jsem pomohl Jirkovi Zídkovi s přípravou první ze série specializovaných časáků, kde by se do budoucna snad měly objevovat zajímavé dvd premiéry a hlavně zajímavé texty. Ten první je o vlkodlacích a lehce samožersky jsem ho vychválil už na Studně. Teď už se o něm rozepisovat nebudu, přidám jen jeden rozkaz. Jděte a kupte si to!

Amando de Ossorio: La Noche del terror ciego

Poprvé jsem se s templáři setkal před mnoha lety na jedné z německých satelitních free stanic. Co to znamenalo? Nerozuměl jsem ani slovu a diky germánským cenzorům jsem viděl pouhou kostru filmu. Ale i ta skvěle posloužila jako vábnička a některé scény zůstaly vryty do mého zvráceného mozku natrvalo.

Jak šel čas, dostaly se ke mně samozřejmě nejrůznější verze všech čtyř filmů, ale něco mi pořád našeptávalo, že to není ještě úplně to pravé ořechové (jednou chyběly scény, jindy přebývala němčina…) a tak jsem vyčkával. Naštěstí dobří hoši z Blue Underground vyslyšeli mé motlitby a vypustili na trh absolutní skvost. Kompletní vydání celé tetralogie, ve kterém jsou samozřejmostí uncut verze a originální zvuk s anglickými titulky. Doslova posledním hřebíčkem do rakve je pak stylové balení, které donutí každého opravdového fandu slintat nadšením.

Takže dnes konečně nastal ten kýžený okamžik a já v klidu zhlédl první díl, La Noche del terror ciego z roku 1971. A musím na rovinu říct, že mě dostal. Jde o naprosto totální ukázku eurohorroru, přičemž je na první pohled rozpoznatelné, že nepochází z Itálie ale poněkud více ze západu. Sice jde o naprosté podřízení obsahu formě, přesně tak jak to máme rádi, ale spíše než Fulciovskou temnotou dýchá tenhle snímek Rollinovským erotičnem a tajemnem. Nebo ještě lépe – jde o vynikající kombinaci obého, ale ani v jednom případě nezachází Ossorio do nepotřebných extrémů.

Gore je jistě slušné (tedy pokud nekoukáte na jinou než originální verzi) ale není to nic, co by mělo vašim drahým zvedat žaludky. Sexuálna se nám také dostává plnými doušky, ale spíše decentnější formou, kdy jsou ňadra odhalována v náznacích a lesbický sex je vnímán jako něco tajemného a zakázaného. Nečekají nás tedy žádné šílené detaily mozkové kůry ani klitorisů. Co nás ale nemine jsou zpomalené záběry. Těch je v La Noche del terror ciego více než ve filmech Johna Woo a jsou nádherné. Většinou si jimi režisér pomáhal při zobrazování zombie templářů při jízdě na koních. Doplněné o stylovou hudbu a povedené masky se na to kouká opravdu moc příjemně a pro příznivce eurohorroru je toto dílo naprostou nezbytností.

Na dvd jsou obsaženy verze dvě. Originální španělská a anglický sestřih, ochuzený o ty nejšťavnatější záběry a s pozměněnou dějovou linií. Skvělým bonusem je pak krátký úvod, který se promítal před drsně sestříhanou verzí filmu v některých amerických kinech. La Noche del terror ciego neslo název Revenge from Planet Ape a bylo vydáváno za pokračování Planety opic, ve kterém se zombie opice mstí lidem za to, že je vyhladili. Bizar…

Dexter

Chcete vědět, jaká je nejlepší TV Show letošního podzimu? Není to ani vyčpělý Lost, točící se stále na jednom místě, ani postapokalyptické drama Jericho, nejlepším seriálem podzimu a vlastně i celého letošního roku je jednoznačně Dexter. Že jste o něm ještě neslyšeli? Není divu, propagace veškerá žádná a čeští překladatelé byli k dnešnímu dni schopni vypotit pouhé dvoje titulky. Mě na Dextera poprvé upozornila osmdesátdvojka s tím, že by to mělo být dostatečně zvrácené, dokonce i pro mne.

Po dvou dílech jsem musel, ač nerad, přiznat, že i 82 může mít někdy pravdu. Nejen, že má Dexter mile úchylnou hlavní myšlenku, ale je i proklatě dobře natočený a zahraný. Jaké že je téma? Posuďte sami - hlavní hrdina je sériový vrah (!), pracuje u policie jeako specialista na krev (!!) , nemá emoce, ale snaží se je celkem úspěšně napodobovat (!!!), což je neustále komentováno jeho vnitřním monologem (!!!!). To všechno s sebou přináší množství zábavných situací, od nuceného vtipkování s kolegy, přes znuzelé postávání na pohřbu až po zoufalou snahu o alespoň jednu slzu při sledování romantického filmu s přítelkyní.


Když už jsem u té přítelkyně, těžko si pro člověka bez citů představit ideálnější ženu, než je několikrát brutálně znásilněná Rita s odporem k sexu. Ono vůbec všechny postavy jsou skvěle napsané a ještě lépe zahrané. Tak vynikající obsazení jsem snad u seriálu ještě neviděl. Vůbec nikdo mě tam nesere, dokonce ani ty dvě miniSOPky. Osobními favority jsou, kromě Dextera samotného, David Zayas jako Angel a Dexterova sestra Debra, kterou hraje divně krásná a vysoká Jennifer Carpenter, oba samozřejmě policisté.

Dnes mám za sebou šestý díl a musím říct, že s tím jak se rozvíjí hlavní dějová linie a hlouběji se seznamujeme s postavami je seriál pouze lepší a lepší. Kdybych vám měl za letošní podzim doporučit ke zhlédnutí jednu jedinou věc, je to Dexter