3x Jacinto Molina

Vím, že to občas vypadá, že Eurohorror u mě končí Fulcim a Argentem, případně Lenziovsko-Deodatovským hraním si na kanibaly. Samozřejmě to není pravda, pouze nemám čas a prostředky. Například Španělsko. Většina jejich horrorů, které jsem viděl pochází z poslední doby a jsou z dílny skvěle rozjetého Filmaxu. Ale klasika mi zatím víceméně uniká. Až na jeden díl neznám vůbec templářskou sérii Amanda de Ossoria a o moc lépe na tom nejsem ani s hvězdou největší, Jacintem Molinou (chcete-li Paulem Naschym - pseudonym složil ze jmen svého přítele a svého oblíbeného papeže). Viděl jsem pouhé tři filmy, ve kterých hrál hlavní roli...

Nejstarším je La Noche de Walpurgis známý také jako The Werewolf Versus Vampire Women nebo The Werewolf's Shadow. Jde o druhý zářez do slavné, dnes již desetidílné, série o lykantropií prokletém šlechtici Waldemarovi Daninském. Toho si v rozmezí let 1968 až 2003 zahrál vždy právě Naschy a Daninský se tak s přehledem stává jeho nejslavnější postavou. La Noche de Walpurgis je příkladem klasického španělského horroru. Staví především na atmosféře, okořeněné nějakým tím ňadrem a šplíchancem krve. Ideální. V rámci objektivity musím dodat, že jsem zběžně projel i zatím poslední díl série, Tomb of the Werewolf, režírovaný jinou legendou žánru, Fredem Olenem Rayem. Ten zajistil dostatek dobře rostlých bimbos, ale už nebyl sto zajistit dostatek atmosférických obrázků, což je škoda.


Zatímco La Noche de Walpurgis znamenal, stejně jako ostatní horrory té doby, velký komerční úspěch, o desetiletí později už to se žánrem ve Španělsku bylo horší. Naštěstí Naschy měl (a dosud má) velkou oblibu v zahraničí, především v Německu a Japonsku, takže na produkování většiny jeho filmů z osmdesátých let se podíleli právě Japonci. To je i případ druhého dílu volné série o Alaricu de Marnacovi. Latidos de pánico (Panic Beats, divím se, že film s takovým názvem není na ČSFd populárnější) má vynikající začátek, ve kterém se Naschy se svou ženou vrací do starobylého rodiného sídla, kde místo odpočinku naleznou intriky a starou rodovou kletbu. Děj je značně předvídatelný a zhruba v polovině filmu dochází dech, ale naštěstí se v závěru pozvedne ve strhující finále. Rozhodně doporučuju všem fanouškům eurohorroru a fanynkám chlupatých rukou (ty si Naschy při své přeměně ve vlkodlaka maskovat opravdu nemusel).


Třetí film, Rojo sangre je příběhem stárnoucí horrorové legendy, která se nechce vzdát své slávy, ale pro peníze musí být schopna překousnout mnohá ponížení. Autobiografické ladění je patrné na první pohled, ale zpracování (režíroval Molinův syn Christian) mi zcela nesedlo. Až budu mít z Naschyho filmografie (přes 80 filmů) nakoukáno podstatně víc, dám myslím tomuhle filmu ještě jednu šanci, třeba ho pak budu hodnotit trochu jinak.


Na DVD Panic Beats jsou přiloženy ještě dva, nadmíru zajímavé, bonusy. Jednak vzletně nazvaná "Historie španělského horroru", která je spíš takovým úvodem, ve kterém jsou představeny nejvýznamější snímky a hlavní tvůrci. Tady mě nejvíce zaujal Jorge Grau (režisér skvělého zombie kusu The Living Dead at Manchester Morgue) a jeho zpracování legendy o hraběnce Bathoryové, nazvané Ceremonia sangrienta (Blood Castle). Konečně mám zas důvod opravdu shánět nějaký film. Druhým dokumentem je pak Naschyho vzpomínání na významné momenty svého života. Jak se snažil udat první námět, jak přišel k herectví a posléze i k režii a jak se vlastně vůbec dostal k horroru (samozřejmě přes knihu povídek, jako každý správný našinec). Rozhodně mám tohohle horror staříka (v posledním dokumentu jsem ho skoro nepoznal) rád čím dál tím víc.

Kopce mají oči

Možná jste si už všimli, že k remakům přistupuju poměrně negativně a s velkým despektem. Život mě prostě naučil a po protrpění sraček jako Amityville Horror, TCM nebo nedávné The Fog si už objektivní přístup udržet nedokážu. A vpodstatě mi to ani nevadí. Ovšem u Hills Have Eyes tomu bylo jinak, na ty jsem se těšil. Cravenův originál nepovažuji za žádné veledílo a nechápu jeho takřka kultovní status v Americe. Navíc konečně stál za kamerou někdo opravdu schopný, Ajův Haute tension pokládám za jeden z nejlepších horrorů posledních let.

Bohužel, jak už asi tušíte, výsledek mě pořádně zklamal. A nebyl jsem sám, při včerejší horrorové seanci jsem zíval nudou nejen já, ale i Cabal a Wuty a to je, například vzhledem k množství prolité krve (ve filmu), už co říct. Předně, film je neskutečně špatně obsazený, ani jedna postava si nedokázala získat mé sympatie. Emilie de Ravin k tomu sice neměla daleko, ale nakonec se neopalovala nahoře bez, takže jsem ji odepsal. Z dalších je nutné varovat před věčnou SOPkou Danem Byrdem ('Salems Lot, Mortuary) a postavou nejhorší, fousáčem Dougem, jehož přerod z prodavače mobilů v mutanty likvidujícího supermana je asi tak věrohodný jako přerod Supermana v novináře.


Asi si řeknete: "K čertu s klaďasama! Jde přeci o mutanty!" No a bohužel, mutanti jsou na tom hodně podobně. Žádný výrazný vůdce, žádná zkultovění hodná postava jakou byl v originále Pluto (Michael Berryman). Jen bandička kvalitně namaskovaných, navzájem zaměnitelných, herců a Billy Drago. A co brutalitka? Ta tam je a je jí celkem dost, bohužel až na několik vyloženě roztomilých scén jako vypíjení papouška je to celé takové nemastné, neslané. V tomto směru mi Kopce hodně připomínaly remake Texaského masakru. Na intenzitu Haute tension můžete zapomenout rovnou.


K dalším kladům určitě patří úvodní práce s krumpáčem a pohnutý osud maminčina těla. Pak už mi zbývají jen zápory. A těch je poměrně dost: trapné sentimentální okamžiky (objímání rodinky), mutantí holčička, její nesmyslné chování a ubohý konec, několikanásobné vysvětlování pozadí příběhu a další a další. Prostě místo nářezového buranského horroru dostáváme průměrnou řezničinu s divnými herci, která je ještě o několik stupňů horší než originální film. A to už prý Aja pracuje na remaku korejského Into the Mirror...

Komodo vs. Cobra

"Zábavná megasračka" tak nějak ohodnotil Jirka Zídek v březnovém Magu nejen Pterodactyla, ale právě i Komodo vs. Cobra. No a jelikož ptakoještěry jsem si před nedávnem parádně užil risknul jsem včera i ten druhý kousek. Hned na úvod musím říct, že to bohužel taková sranda nebyla, ale pořád se dá na filmu najít hafo dobrých momentů, takže za zhlédnutí určitě stojí.

Jim Wynorski (btw nemáte někdo jeho Hart to Die?) s nástupem digitální techniky nezahořkl, rychle se rozkoukal a dál pokračuje v chrlení zábavných béček. Na Varana vs. Kobru (jak zní český název) měl evidentně malý rozpočet a ještě z něj zřejmě většinu utratil za letenky na Hawaj. Naštěstí udělat na počítači ještěrku a plácnout ji do obrazu už dnes tolik nestojí. Sice jsou pak triky na ještě horší úrovni než u vzpomínaného Pterodaktyla, ale to odradí leda chudáky, co si neumí filmy užívat.


Bohužel oproti Pterodactylovi nejsou horší jen triky, ale nudnější je i scénář a herci jsou až trestuhodně nevýrazní. Veterán Michael Paré se snaží a když střílí ze dvou pistolí na dvacetimetrového varana a mluví přitom s dalšími hrdiny je to skoro stejný výkon jako v případě Coolia, naneštěstí ostatní se filmem jen mátožne proplétají. A co hůř, ani jedno ňadro! To je myslím, vzhledem k filmografii velkého Jima, poměrně výrazný nedostatek, přitom materiálu je tam dost. Například Glori-Anne Gilbert má za sebou tak slibně znějící tituly jako Killer Sex Queens from Cyberspace nebo The Witches of Breastwick, ta se za bradavky určitě nestydí. Naštěstí lehce nadprůměrný pocit z filmu zachraňuje několik šílených scén, jimž jasně vévodí obří zmutované pijavice a rozhovory jako:


- "Bohužel, kapitáne,džungle je simbiotická (!!). Komáři, hmyz, a jak se zdá dokonce
i pijavice, které se na ty obry přisály,mohla změněná DNA ovlivnit.
- Takže každý živočich,který s obry přišel do styku,mohl taky takhle narůst?
- Pijavice jsou toho důkazem.
- Jak dlouho to trvá?
- No, varan a kobra dostávali dávky přímo do těla a trvalo pár týdnů, než takhle narostli. Sekundární vystavení látce bude o něco nižší, ale míra nákazy může být exponenciální.
- Takže nakonec bude mít všechno živé na tomhle ostrově mamutí velikost.
- Pokud jejich DNA přijme tuhle látku, tak ano.
- Takže si toho lokne racek nebo ryba a roznese to po celém světě?
- A to je právě důvod, proč armáda nebude váhat a zničí celý ostrov.
- Možná už je na to pozdě.
- Doktorko? Je možné, že jsem taky nakažený?
- Je to možné. Zatím těžko říct.
- Může to mít stejný účinek i na lidi?
- Nevím.
- Kurva!
- Ryane, když tam ta helikoptéra nebude, třeba bys nás mohl vzít do ruky a odnést nás na Bora Bora."

Wuty, pivo a Rob

Pravě jsme s Wuťákem vypili poslední pívo, dokoukali Devil's Rejects a asi se jen spokojím s prohlášením, že Rob Zombie je bůh a jeho druhej kousek nejlepší horror posledních let!

Pterodactyl

Konečně! Konečně jsem zas narazil na béčko, které je tak neuvěřitelně zábavné, že skoro dosahuje kvalit kusu Dracula 3000. A to je co říct, dnes je béčkové diggerství mnohem náročnější, než v dobách videa. V Americe má každý druhý kameru a pár nudících se kamarádů, taže tam horrůrky vznikají jak na běžícím pásu. Naneštěstí většina těch záležitostí je prostě nekoukatelná. Proto jsem tak rád, když se zadaří a člověk kápne na skrytý nuget, dvojnásob pak potěší, že se natáčel u nás.

Ale jak už tak bývá zvykem, u nás se pouze natáčel. Odehrává se na turecko-arménských hranicích, kde výbuch sopky probere k životu stádečko pterodaktylů, kteří jsou samozřejmě hladoví. Večeři v tomto případě představují chytří vědci, hloupí studenti, hodní vojáci a zlí povstalci. Pořadí úmrtí (příjemně krvavých) je každému jasné, takže příběh přestává být důležitým a divák se může věnovat drobnostem, které od podobného druhu horrorů očekává.


Příšery jsou hnusně počítačové, interakce s herci se prakticky nekoná a když ano, slouží k ní papundeklový zobák a plátěná křídla. Herci samotní jsou skvělě vybraní. Hrdinou dne je samozřejmě Coolio, kterému ani permanentní zhulenost nezabránila vytvořit dokonalého vůdce vojáků. Nejenže je z nich nejmenší, ale tvrďácké hlášky od něj znějí neskutečně trapně. Prostě nádhera. Myslel jsem si, že vrchol filmu přichází, když si vezme do na hlavu jakýsi zaměřovač a do každé ruky pistoli a vydává se vstříct pterodaktylům. Chyba lávky, vrchol nenastává, ani když vezme do každé ruky samopal. Vrchol je, když vezme raketomet, nechá se odnést pterodaktylem a vyšle raketu na sebe sama.


Ale Coolio není jediným zajímavým hercem, kromě něj je tu jistojistá deviza každého akčního filmu natáčeného v Česku, nedostižný Péťa Jákl. V roli povstalce je úžasnej a je jen škoda, že nedostal ještě víc prostoru a myslím, že i jeho smrt mohla být víc cool(io). Ostatní, včetně hlavních hrdinů, vpodstatě jen dělají křoví těm dvěma. Výraznější charakterový znak má už ještě jeden z vojáků, žvejká párátko. Jinak klasika, blondýna je kozatá, blbá a polonahá. Vojáci jsou hrdiní a blbý. Fanoušek Star Treku je blbej. Naštěstí všichni umírají krvavě.


Často čelím nařčení, že mám divný vkus. To co se líbí většině mne nudí, to co 99% diváků vyloženě odpuzuje mě baví. Ale co už, nejsíš to bude pravda, je mi to šumák. Tím, že si ostatní neumí užít film, dělaný vyloženě jen pro zábavu, si já kazit den nebudu. Jejich chyba, jsou to omezenci. Já se královsky bavil.

Horor? Horror!

Jak jsem tak před chvílí ležel ve vaně a poslouchal OST Blade Runner, vzpoměl jsem si nejen (jako vždy) na mou oblíbenou scénu z NOES, ale taky na odpolední rozhovor se Skeptixem (proč je na ČSFD jako Ashley povím někdy jindy). Byla to taková klasika: "Cos dnes dělal?" - "Nic." - "Dávals něco?" - "Ne, neměl jsem náladu." Prostě jako skoro každej den. A řeknu vám, mí mílí čtenáři, už mě to pěkně sere. Plánů a nápadů mám hafo, takže s tím zkusím něco udělat a trošku věci rozhýbat. Vždyť horror se u nás má skoro stejně bídně, jako za vlády rudých kriplů. Dokonce i to krásné R mu češtinářští puristé sebrali. A dnes je to vina i fandů žánru, kteří nedokáží svůj koníček náležitě prodat.

Přitom možností je myslím dostatek. První na řadě je samozřejmě Studna. Tím že se jí většina non-teenagerů bude smát se věci nezlepší. S tím, že tak velký server nutně přiláká nezanedbatelné procento exhibicionistů a dětí se musí počítat, jde o to si je správně vychovat. Novinky jsou myslím na minimálně slušné úrovni, navíc je v plánu ještě nějaké věci doladit a přidat. Pokud vše klapne, objeví se tento týden soutěž o pět dvd Cursed. Máme první rozhovor s režisérem Adamem Masonem, jehož nová pecka Broken právě vyhrála významný horrorový festival Dead by Dawn. Celkem slušně nás už vnímají distribuční firmy (samozřejmě až na Bonton), takže se snad rozjede sekce DVD recenzí. Prostě má Studna na to, aby fungovala (a víceméně už funguje) jako kvalitní server, kteřý vezmou za svůj i dospělí fanoušci horroru. Největší problém je dnes v kvalitě recenzí, ale to se nezmění, pokud je nezačnou psát lidé, kteří to umí. Je velká škoda, že Gangrena, Evilmind a Humanbeing píšou už jen sporadicky, případně vůbec. Znám dost lidí, kteří na to psát kvalitní recenze horrorů mají, ale bohužel ...


Já sám zkusím míň koukat na Přátele a Simpsonovi a začít trochu pracovat. Mám toho v plánu dost. Jednak bych měl více aktualizovat svůj blog, aby nedopadl jako většina těch, co se vynořily z mnou vyvolané Tsunami (X). Možná zkusím napsat nějakou tu recenzi na Studnu, taky mám lehce rozpracovaný článek o upírských filmech, kde snad konečně vysvětlím proč je Near Dark nejlepší :). Rozhodně začnu zas psát komentáře na ČSFD a upgradnu svůj profil (jedna moje fotka myslím není to po čem případní návštěvnící touží). A především, budu propagovat horror jak jen to půjde a kde jen to půjde, zaslouží si to.

Rob Zombie

Předně bych se měl asi vyjádřit k Zombieho hudbě, přecijen je to (nebo donedávna byl) hlavně muzikant. Nevadí mi. Tak a teď hurá na filmy, protože jestli se mi nejak Rob dostal pod kůži tak to pomocí svých dvou dokonalých režijních počinů. Ale neměly to lehké. Před cca dvěma lety jsem poprvé viděl House of 1000 Corpses a byl jsem skoro zhnusen. Odrazovala mě dějová roztříštěnost, zběsilý režijní styl a podivní herci. Jenže pak jsem dal Zombiemu šanci podruhé a před pár měsíci zhlédl Devil's Rejects a byl jsem celkem nadšený. No a když jsem se, při snaze oživit DVD rubriku Studny, dostal k právě vycházejícím plackám obou dílů, řekl jsem si, že do Zombieho půjdu znova. A šel jsem.

House of 1000 Corpses je režisérův svérázný pokus o poctu Texas Chain Saw Massacre. Děj je svým způsobem velice podobný, nechybí teenageři, stopař(ka) ani šílená rodina. Jenže TCM končí a do opravdového konce filmu zbývá ještě 30 minut. A v těch nastává opravdové peklo, Zombie zahazuje realitu jako použitý kondom a nechává naplno řádit svou představivost. Policisté jsou mrtví, na scénu vstupuje nadpozemsky úchvatná postava Dr. Satana a mé hodnocení se šplhá skoro až na absolutní vrchol. Toho House of 1000 Corpses nedosahuje kvůli několika drobným nedostatkům. Hlavním z nich je velké množství postav, takže charakter většiny je pouze načrtnutý a přitom já bych tak rád věděl, co vše a proč Otis s roztleskávačkami provádí, jaká je spojitost Kapitána Spauldinga s rodinou, jaký ve skutečnosti je Tiny a co kurva vše umí Dr. Satan.


Na většinu těchto otázek naštěstí odpovídá pokračování, které Rob Zombie natočil o dva roky později. Z mixu slasheru a exploitationu zbyl pouze druhý jmenovaný subžánr, velice umně říznutý road movie. Útok na farmu Fireflyových byl rychlý a pod vedením pomstychtivého šerifa Johna Wydella i značně brutální. Tiny utíká, Rufus je mrtvý, Matka zatčená a zbytek rodiny je na útěku. Zbytkem se rozumí Otis, Baby a Kapitán Spaulding. Dědeček a Dr. Satan nejsou v Devil's Rejects vůbec zmiňováni a myslím, že je to dobře. Druhý díl má totiž mnohem konzistentnější děj a přílišná "pohádkovost" v postavě Doktora Satana by mu jen ublížila. Rozhodně mu ale neubližuje Zombieho láska k horrorům. Nejenže jsou filmy přeplněné více či méně očividnými citacemi, ale, stejně jako Quentin, i Rob resuscituje davem zapomenuté herce, uctívané pouze hrstkou fanoušků. V Devil's Rejects je to především úžasná dvojka Ken Foree a Michael Berryman. Jaká nostalgie vidět je zas v akci. A jaká nostalgie, když ná vás z obrazovky dýchne opravdové exploitation let sedmdesátých, nádhera.


Takže, jestli chcete kvalitní horrorové kousky dělané fanouškem pro fanoušky, neváhejte a jděte, stejně jako já, do Zombieho. Nestává se až tak často, aby obdobné filmy vycházely v naší horroru nenakloněné zemičce, takže by byl hřích je propásnout.

Jak mě Cabal dvakrát zklamal

V úvodu bych měl asi vysvětlit titulek tohohle postu. Ono se to má tak, že Cabal je jeden z mála lidí, kteří mají hodně podobný vkus jako já (a DVD sbírku hodnou srovnání s mojí), takže když mi on nějaký horror doporučí, neberu to na lehkou váhu a v brzké době ho zhlédnu. Páteční kombinace nové televize a starého salátu způsobila, že jsem víkend strávil v posteli sledováním filmů, přičemž došlo i na nedávná Cabalova doporučení z naší seance U Šťastného vlka.

První záležitostí byl nový slasher Malevolence, který jsem sice sledoval pečlivě, ale bohužel i přes úpornou snahu jsem na něm nevykoukal pranic zajímavého. Posuďte sami - partička kriminálníků se po bankovní loupeži schová i s rukojmími ve starém opuštěném domě, který možná nakonec není až tak moc opuštěný. To je vše. Když k tomu připočtete offscreen zabití a totální vykrádání slasherů posledních pětadvaceti let (při pohledu na vraha mě zcela pohltily nostalgické vzpomínky na první Obitcon - Pytel, pyčo!) dostanete velice tuctovou záležitost, kteá většinu času pouze nudí.


To druhý Cabalův tip nenudí zpočátku vůbec. Výborně natočená záležitost The Dark operuje v prvních dvaceti minutách se skvěle strašidelnou atmosférou, aby to pak vše utopila v až tragicky hloupém příběhu. Všechny ostatní složky fungují po celou dobu skvěle, vyzdvihnul bych kameru a kvalitní herce v čele se Seanem Beanem. Je to vážně škoda, protože tenhle film mohl být kvalitní duchařinou, ale příběhově mne do sebe prostě nevtáhnul. Možná je chyba na mojí straně, nějak už mi překombinované povídačky nesedí. Každopádně The Dark není vyloženě na odstřel a možná byste ho vyzkoušet mohli, třeba vám sedne stejně jako třeba Cabalovi.

Los Sin nombre

Jaume Balagueró to opět dokázal. Už třetí film, který jsem od něj viděl a opět mě dostal. Atmosférou, příběhem i pointou. Sice spíše než horrorem je Lost Sin nombre temnou kriminálkou, ale i přesto nese jasné znaky Balagueróva režijního stylu. I tentokrát je, stejně jako v pozdějších horrorech Darkness a Fragile, hlavní hrdinkou žena, a opět je kvalitní vizuální stránka, i když opravdu skvělých momentů je méně a jsou soustředěny ke konci filmu.

A jaký že je příběh Los Sin nombre? Matka, ztvárněná skvělou Emmou Vilarasau, naráží při pátrání po své zmizelé dcerce na kult, zabývající se nacisty rozvíjenou teorií, že mučením a postupným přetvářením osobnosti lze získat bytost zcela oddanou zlu, tzv. Bezejmenného (odtud název filmu i jeho anglický překlad Nameless). Více netřeba prozrazovat, snad jen, že pointa je i tentokrát spíše logickým vyústěním, než šokujícím twisterem.


Styl vyprávění je opět skvěle temný, přičemž pro radostné ťuťu-ňuňu mazlící momenty není vůbec žádné místo. A to je jen jedna z mnoha věcí, která se mi na Balaguerových filmech líbí. Sice bych se zatím zdráhal označit ho budoucností horroru, tak jak to udělal ve svém komentu Koly, ale rozhodně budu vytrvale pátrat po jeho příspěvku ke španělské odpovědi na Masters of Horror, nazvané Películas para no dormir (Movies Which Won't Let You Sleep).

Italští veteráni v novém století

Asi se nikdo nebude přít, když řeknu, že v sedmdesátých a částečně i osmdesátých letech patřila Itálie k největším baštám filmového horroru. Umělci jako Mario Bava, Dario Argento či Lucio Fulci tvořili snímky, které právem patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy vůbec viděli. V těsném závěsu za těmito velikány byl celý peloton trasherů, kteří věčně lačným fanouškům posílali celé zástupy zombie a kanibalů, nejlépe pak obojího najednou. Jaká je ale situace dnes, v době politické korektnosti a počítačové krve? Mají vůbec tihle horroroví veteráni šanci tvořit?

Většinou ne, a co je horší, zdá se, že ani tvořit nechtějí. Na jejich obranu musím uvést, že často ani nemohou, řada z nich je mrtvá. Tento fakt sice v italském horroru většinou další aktivitě nebránil, ale přecijen to asi při ucházení o další zaměstnání lehce diskriminuje. Z dosud žijících legend a "takylegend" je nejzajímavější asi současný comeback syna samotného Boha. (Kdo po této větě čeká nějaký trapný vtip s Ježíšem bude nutně zklamaný.) Lamberto Bava se snad už navždy rozloučil s mluvící husou, Kateřinou Brožovou a celou tou pohádkářskou bandou a vrací se zpět k žánru, který jeho tatík pomáhal budovat. Jeho nové projekty Gost Son a The Torturer jsem stručně popsal na Studně, stačí jen následovat odkazy. Dodám k nim snad jen tolik, že i když jsem za Lambertův návrat rád, vypadaji oba filmy dost levně a popravdě nepříliš lákavě.


Levně vypadají i poslední celovečerní kousky největší žijící italské legendy, Daria Argenta. Jestliže Non ho sonno bylo ještě kvalitní giallo a takřka sneslo srovnání s mistrovými staršími díly, Il Cartaio už znamenal značný kvalitativní skluz a televizní Ti piace Hitchcock? prý je na tom ještě hůře. Naštěstí Dario kývnul Micku Garrisovi na spolupráci ještě v době, kdy byl jeho projekt Masters of Horror teprve v plenkách a bohatě se mu to vyplatilo. Nejenže MoH sklízí celosvětový úspěch, ale i Argentova Jenifer je kvalitní povídkou, i když ruku na srdce, Argento z toho poznat prakticky není a to je škoda. Uvidíme co díl další, nazvaný Pelts.


Jinou cestou se vydal Argentův odchovanec a častý spolupracovník, Michele Soavi. Ten si v roce 1994, kdy dokončil svů zatím poslední horror Dellamorte Dellamore, vzal několikaletou dovolenou, při které se věnoval vážně nemocnému synovi. Težko říct, jak moc ho tato pauza ovlivnila, každopádně po návratu na režisérskou sesli našvihal Michele několik televizních projektů, z nichž nejbizarnější je asi životopis svatého Františka (poměrně atmosférická ukázka). Doufejme, že jakýsi křesťanský motiv byl Soaviho tématickým dnem a jeho nejnovější film Arrivederci amore, ciao bude opravdu The Best Italian Thriller in Years, jak píše kdosi na IMDb. Trailer s kníratým komisařem Cattanim tomu i nasvědčuje. A kdo ví, třeba se jednou vrátí i k horroru.


Nakonec jsem si nechal trashera do morku kostí, člověka, kterého ubíhající desetiletí nezajímají. Pětasedmdesátiletý Bruno Mattei vesele chrlí jedno béčko za druhým, přičemž mu není cizí ani návrat ke kanibalským kořenům (v roce 2003 hned dvakrát) ani vykrádání cizích filmů (třeba tady). A když už jsem u kanibalských návratů - o Cannibal Metropolitana se stále uvažuje a Sergio Stivaletti dokončil povídkový horror I Tre volti del terrore, takže snad je alespoň trochu na co se těšit...

Threshold

Já věděl, že se vyplatí psát blog! Včera mne kdosi oslovil na ICQ, neznám-li název konkrétního horroru. Na tom není nic zajímavého, občas se mi to stává, přecijen mám své know-how (hail to the Le-Chuck, baby). Zajímavé bylo, že místo zoufalého fandy numetalu, který za pár let dopadne takhle, mne oslovila dívka. Byla milá, vtipná a jak se posléze ukázalo i pohledna (nejen hrudni partie, ale tak nejak komplet). Samozřejmě, že se pouze chlubím, přecijen jsem zadaný, ale rozhodně rozhovor s takovým stvořením pobaví víc, než neustálé předstírání nadšení nad peněženkou vietnamské výroby, kterou si za směšně velkou částku pořídí váš padawan.

No nic, já jen, že už chápu, proč se najednou vynořilo tolik pokusů o blog, ale bez know how to nepujde, chalani. Teď už k tématu tohoto postu, ať jsem taky trochu seriózní. Threshold je další z nekonečné řady dnešních strhujících seriálů. Z obecného pohledu je jeho téma, mimozemská invaze, značně vyčpělé a k dokonalosti dovedené už seriálem Invasion, ale není tomu tak. Hlavní idea Thresholdu je taková, že emzáci neprovedou výsadek přímo, ale pošlou pouze jakousi zbraň/sondu, která pomocí zvukového signálu dokáže pozměnit lidskou dna a donutit ji k mutacím, vedoucím ke vzniku nového tvora.


Bodysnatcherovské téma také není žádnou novinkou, ale nápad se zvukem coby původcem nákazy je vynikající a skýtá různé možnosti. Co když se zvuk dokáže šířit pomocí mobilů, co když ho pustíte na diskotéce, co když slyšíte jen část zprávy? To jsou otázky, se kterými se vypořádávají hlavní hrdinové v prvních pěti dílech, které jsem zatím viděl.Když už jsem u těch hrdinů, proti mimozemské invazi stojí tentokrát speciální jednotka tvořená několika experty ve všemožných dovednostech a vedená Dr. Caffrey, která se specializuje na tvorbu scénářů pro zvládání krizí. Threshold je právě název scénáře, který radí, jak se vypořádat s mimozemskou invazí.


Jak je snad znát z předchozího textu seriál mě nadchnul, ale jelikož jsem pověstný svou brutální kritikou všeho a všech musím zmínit i nedostatky. Tím největím je asi absence opravdu výrazných charakterů. Žádný Locke, žádný Eko, jen skvěle připravený tým géniů, z něhož asi nejvíc vyčnívá (ehm) lilipután Peter Dinklage a možná ještě datovský Brent Spiner, ostatní klaďasové jsou jen šeď. Druhým velkým nedostatkem je fakt, že seriál je předčasně ukončený a koukání na něco, co nikdy nebude mít pořádný konec je poměně frustrující (fanoušci Lostu vědí o čem mluvím).

Schůzky s upírem

Musím se k něčemu přiznat. Mám rád zelený čaj. Je to tak, snažil jsem se s tím bojovat, vždy když na něj dostanu chuť sáhnu raději po pivu, ale fakt je prostě takový, že mám moc rád zelený čaj. Řeknete si, že na tom není nic tak hrozného, ale zkuste si představit, že někteří z vašich nejlepších přátel patří (stejně jako vy) ke skupině, ve které jest jeodpornější nadávkou slovo "čajíčkář". Naštěstí čajíčkářství je především stav mysli a odráží se v celkovém životním stylu, takže mi teď, když mám zpola vypitý již druhý nálev Dračí studny, může být slabou útěchou alespoň to, že včerejší nářek nad intelektuálskými takyhorrory jsem psal s poctivými šesti krasavci v krvi. Ale cejchu čaje se jen tak nezbavím.

Dnes, nabuzen pitím z té nejlepší studny jakou znám, bych vám chtěl povyprávět o jedné moc fajn knížce. Vyšla rok po revoluci a i když na přebalu je krom názvu a autora ještě podivná věta "Od grotesky po sci-fi" jde o čtivého průvodce historií filmového horroru. Polák Andrzej Kolodynski se vyzná a navíc dokáže psát tak, aby neupadal do nicneříkajících intošských žvástů. Bohužel rozsah (170 stran) mu nedovolil přílišný rozlet, takže nového pro mě v knize příliš nebylo, ale běžný čtenář si jistě udělá dobrý přehled o jednotlivých érách filmového horroru, jeho vzestupech i pádech, nejvýznamějších tvůrcích i zásadních snímcích.


Andrzejuv pohled na nekteré oblasti horrorové kinematografie a určité snímky je silně ovlivněn dobou a místem vzniku - 1986, komunistické (a přesto katolické) Polsko. Takže příliš nechválí mladé americké tvůrce jako napriklad Tobe Hooper. Navic mu nejak uniká, že nejzásadnějším horrorem 20. století je samozřejmě The Exorcist, kterého v knize poměrně odstřeluje. "Především v něm jde o křiklavý případ zneužití dítěte ve filmu, a to vzbuzuje morální odpor.....V souvislosti s Vymítačem ďábla budí nesouhlas i způsob, jak se zde zachází s náboženstvím." etc.


Ovšem nejvíce jsem si zapamatoval popis tvorby jistého francouzského režiséra a tím se, pro dnešek rozloučím a půjdu si zas zalít čajík. "Ale v laciných kinech těchto let se hrály především upírské filmy jakéhosi Jeana Rollina, v nichž se nahé ženy nepříliš svůdných tvarů zúčastňovaly černých mší a svíjely se ve světle různobarevných reflektorů mezi zdmi vždy téhož opuštěného zámku nad mořským pobřežím ..... Rollin, který se v roce 1975 dočkal přehlídky své tvorby v programu nevelkého festivalu hororů v Sitges, dost rychle zmizel z filmové mapy; možná, že někde řídí sex-shop." Schůzky s upírem rozhodně doporučuju!

1994

Všechno to vlastně začalo už o dva roky dřív. V roce 1992 ukázal Francis Ford svým intelektuálním kumpánům, že i na tak podřadném žánru jako je horror se dá vyhonit intošské triko a znásilnil slavný román Dracula. I když byl tenhle film velkohubě uváděn jako Bram Stoker's Dracula s předlohou měl společné pouze vnější znaky. O nějaké věčné lásce a podobných nesmyslech si může Coppola nechat zdát, horror dostal na frak. A navíc to obsazení...brrr hnus.

Dva roky trvalo, než se nákaza rozšířila dál. Ale pak to byla hotová 津波. Během dvanácti měsíců vychrlili intošové tři filmy, které si z horroru mnohé brali, ale nic mu nevraceli. Mike Nichols natočil slabý vlkodlačí snímek Wolf, který se samozřejmě tvářil jako něco víc, takže slovo vlkodlak v něm ani jednou nezaslechnete. Zato se prakticky nezbavíte otravného Jacka Nicholsona, jehož herectví dosáhlo vrcholu v šedesátých letech a od té doby předvádí jen jednu a tu smou přehrávající figurku s rozcuchanou pleší. Proč by taky ne, když mu to všichni žerou.


Hned další v řadě byl Kenneth Branagh, který natočil svou adaptaci Frankensteina. Jistěže nejde o horror, vždyť tím by se velký šejkspírovský herec a režisér pošpinil. Takže téma, k dokonalosti dovedené již v roce 1931, je předkládáno jako nudná a sterilní báchorka, kde nezaujme ani De Niro v roli monstra. To si radeji pusťtě Frankensteina z roku 1910. Oproti verzi 1994 má dvě podstatné výhody: je zábavný a včera jsem k němu udělal titulky.


Na závěr jsem si nechal film, kvůli kterému jsem celé tohle povídání psal. Interview with the Vampire, adaptace skvělé knihy od Anne Rice, se v rukou podivného Ira Neila Jordana proměnilo v nudný příběh o ničom. To co skvěle funguje v knize nemusí mít už takový efekt ve filmu a proto jsem rád, že zatím nikdo nenatočil autorčinu dokonalu ságu Hodina čarodějnic. Přitom ten film má nejméně dva velké klady. Hudba je místy až nadpozemská a herci v hlavních rolích skoro přesně splňují mé představy o upírech. Překonali je nedávno až krvesajové z Vampire Journals. Jenže bohužel opět se žánrově dalece vyhýbá horroru a to je ten problém. Intošové v roce 1994 horror prostě málem zavraždili. Naštěstí se jim to nepodařilo a podobné pokusy se ve větší míře už neopakovali.

A když už mě můj dobrý kámoš Velkopopovický Kozel dostal do nálady měl bych ještě zmínit pár opravdu dobrých horrorů, které v roce 1994 vznikly. Nebylo jich moc, ale minimálně čtyři stojí opravdu zato: Coscarelli stvořil třetí Phantasm, Craven vzkřísil Noční můru, Soavi Zamiloval Dellamorteho a bůh Carpi se ocitl ve Spárech šílenství.

Super Supernatural

Zhruba před čtvrt rokem jsem tady Supernatural poměrně odstřelil s tím, že se jedná o příliš očividnou vykrádačku X-Files vhodnou maximalně tak k zahnání nudy. Dnes mám za sebou čtyři nové epizody a kompletní znovuzhlédnutí předchozích a musím říct, že jsem se v mnoha věcech mýlil.

Předně, podobnost s prvními řadami X-Files je sice zřejmá, ale i tak lze najít několik zásadních rozdílů. Ten největší je ve skutečnosti, že se absolutně nehraje na nějaké pochybnosti, konspirace v konspiracích jiných konspirací, ani není žádný z hrdinů nevěřící Tomáš. Příšery prostě existují a jde jen o to je vypátrat a zneškodnit. Tahle přímočarost je sympatická, jde přecijen primárně o to se pobavit.


Supernatural nepobaví samozřejmě jen tím, že jde přímo a bez zbytečných keců na věc, ale i tím, že je poměrně vtipný (především díky postavě Deana) a hlavně docela slušně strašidelný. Některé epizody jsou příjemně mrazivé a vůbec nevadí, že každá je vpodstatě variací na již viděný horror. Tenhle seriál totiž spíš než vykrádání konkrétních filmů čerpá ze všech oblastí žánru a používá jeho nejzákladnější a spolehlivě fungující témata. A mluvím tu o nefalšovaném horroru, takže zapomeňte na mimozemšťany, skřítky a podobnou neexistující havěť.


Poslední věc, která činí Supernatural zajímavým je, zatím těžko hodnotitelná, hlavní dějová linie, která se občas nenápadné vynoří na pozadí některých epizod. Tato naťuknutí naznačují, že půjde o něco opravdu velkého, ale težko říct, jestli celý ten hlavní motiv seriál nezabije tak, jako se tomu stalo u X Files. Zatím se spokojte s tím, že Supernatural prostě JE Super a začněte shánět první řadu.

BTW teď jsem koukal na plán filmových premiér a český distribuční název filmu Omen 666 je Satan 666, bizar.

Fragile

Původně jsem měl dnes v plánu psát hlavně o tom, že Near Dark je nejlepší upírský horror, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Prozatím to tedy berte jako fakt, důvody dodám snad v brzké době, krvesajských horrorů jsem viděl opravdu hodně, takže mám s čím srovnávat. Hlavním důvodem, proč bylo téma nakonec změněno je film, který jsem dokoukal před pár minutami, loňská Filmaxovská pecka Fragile

Ve své nekonečné lenosti kradu popisek děje z této humanbeingovy novinky pro Studnu. Takže: Na ostrově Mann má dojít k uzavření dětské nemocnice. Místní úřady došly k závěru, že budova nemocnice, stará dobrých sto let, má nestabilní základy a může v blízké době spadnout. Po tři týdny trvá přesun pacientů do Londýnských nemocnic, jenže ten se nedaří podle plánu. Kvůli vytrvalé sérii bouřek nemůžou létat helikoptéry a v místě nemocnice se začíná dít něco podivného. Dětským pacientům se z nějakého nevysvětlitelného důvodu lámou kosti (odtud název Fragile - Křehký).


Nápad je to sám o sobě zajímavý, ale když dodám, že za jeho převedení na filmové plátno je zodpovědný Jaume Balagueró asi začnete tušit, odkud vítr fouká a proč se mi Fragile tak líbilo. Teda - začnete tušit, pokud jste viděli předchozí film tohoto režiséra, atmosférický horror Darkness. To byl kousek, který mě před dvěma lety naprosto dostal a Balagueró mi dokázal, že i u neasijské produkce se dnes dá opravdu bát.


Fragile a Darkness spojuje mnohem víc, než pouze osoba režiséra. Oba filmy se odehrávají ve starých domech, do kterých přijíždí ženská hrdinka (po Anně Paquin znova zajímavé obsazení, tentokrát seriálová Calista Flockhart). V obou filmech se při tvorbě atmosféry strachu pracuje především s kontrastem světla a tmy. A oběma filmům nechybí vkusná a logická pointa. Ze vzájemného porovnání vychází vítězně přecijen Darkness, ale je to maximálně o prsa Calisty Flockhart. Vzhledem k tomu, že filmaxovské horrory u nás pravidelně vydává Vapet nezbývá, než se těšit na DVD.

Technická

Všici, kteří pravidelně (stejně jako já) čtete Apačův Horror, chlast & rocknroll - další update nebude pravděpodobně dříve než za nějakých deset dní. Mr. Apache se stal obětí jakýchsi antispamovacích robotů a ma zakázáno tvořit. Ale on se vrátí...

Quetzlcoatl, Alyson, know-how a další

Už je to zas pár dní od posledního příspěvku, takže jsem se rozhodl něco málo sesmolit. Jak by řekl můj věrný čtenář a aktivní přispěvovatel v Hostelovské diskuzi, Le_Chuk - zkusím prodat nějaké to své hororknow-how, peace. Mám totiž dobrou náladu. Z repráků mi zní geniální OST Paula Giovanniho k neméně geniálnímu Wicker Manovi, už jsem prakticky přestěhovaný do nového bytu, dokoukal jsem dokumentek Bruce Campbell: Geek or Good?, dočetl Vampyros Apachos a k tomu všemu má krásná Alyson Hannigan narozeniny.

Nejvíce svého horror know-how jistě prodám hodnocením filmů, v tom jsem hodně dobrý. Bohužel uplynulé dny přinesly spíše zklamání. Basket Case byl ještě hodně povedenej, Frank Henenlotter má dost nezaměnitelný trashovitý styl, který mi docela sedí. Stejně jako v Brain Damage jde o soužití mladíka a nějaké podivnosti, tentokráte odoperovaného znetvořeného nadrženého dvojčete. To je přechováváno v košíku a když je vypuštěno, případně uteče, dokáže na svou velikost poměrně slušné kousky. Prostě další bizarní kousek s levnými pěknými efekty a viditelnou láskou k žánru.


Druhý horror tohoto týdne byl už o něco slabší, i když jsem si od něj sliboval hodně. Cohenův Q - The Winged Serpent, ve kterém obří létající plaz terorizuje New York, sliboval hodně. Stejně jako ve starším a lepším God Told Me To vykreslil Larry skvěle dusivou a neklidnou atmosféru velkoměsta, bohužel vyšetřování dostalo příliš prostoru zrovna na úkor Quetzlcoatla, jak se ještěr jmenuje. A to je škoda.


No a nakonec jsem si nechal zoufalost, od které pravděpodobně nečekal nikdo nic. Howling 4: The Original Nightmare je originální pouze ve schopnosti tvůrců neukázat déle než hodinu ve vlkodlačím filmu jediného lykantropa. Film je opravdu zoufale nudný a místy jej zachraňuje náznak atmosféry, kdy si John Hough pravděpodobně vzpoměl, že kdysi natočil i takové pecky jako je Legend of Hell House. A pak samozřejmě krvavý béčkový závěr, kdy se jeden z hrdinů nejprve zcela rozteče a poté znova složí jako vlkodlak, jediná opravdu světlá chvilka filmu.

Víc know-how už asi dnes neprodám, myslím že tahle dávka bude na někoho až až. Každopádně abych vás navnadil do budoucna: brzo bude stažený třináctidílný dokumentární seriál o studiu Hammer, na disku mi leží sborník statí Horror: The Film reader, mám přečtených pár Lovecraftů, Wuty maká na nové desce a tak...prostě máte se na co těšit. Peace.

Hostel

Hostel je v módě. Vědí o něm už i lidé, jejichž představy o horroru končí u Svatby upírů a je to jen dobře. O horrorech by se mluvit mělo, a zvláště o horrorech dobrých. A Hostel je sakra dobrý horror. Myslím si to nejen já, Quentin Tarantino a Takashi Miike, ale i řada návštěvníků IMDb, kde má v současnosti na horror velmi slušné hodnocení 6/10. Všichni ale víme, jak je to s horrorem u nás, takže vpodstatě ani není divu, že na naší malé imitaci IMDb je Hostel 140 nejhůře hodnoceným filmem. Proč?

1. Slováci nejsou schopni překousnout, že konečně někdo vykreslil tu jejich Ukrajinu takovou jaká je. Tj. malí cikáni žebrají na ulicích, na zábavách vyhrává Elán a Žbirka a policie si dělá co chce. Najednou se houfně urážejí a div by Eliho nelynčovali. Samostatnou kapitolou jsou pak Češi, kteří se chlubí tím, jaká to byla ohromná legrace, že to vlastně vůbec nebylo na Slovensku, ale v Česku a že vlastně to nádraží u Bratislavy je kousek od Prahy, hehe. Tyhle kecy jsem nesnášel už když Vin a Asii řádili v Práglu v rámci akce XXX.


2. Jak už na ČSFd správně napsal jakýsi Hellblazer - naprostá neznalost žánru a pokládání rovnítka mezi slova horror a strach. Exploitation jim prostě vůbec nic neříká, ti mladší si případně myslí, že je to nějaká sofistikovaná metoda masturbace a poté co dočetli až sem již houfně googlují s vidinou příjemě stráveného večera. Což je samozřejmě dobře, protože Google jim poví, co že to exploitation vlastně je. Jsou totiž i horrory, jejichž cílem je diváka znechutit, zneklidnit a celkově rozhodit. Horrory nebojící se ukázat všechen hnus, špínu a beznaděj světa na plné koule. Horrory, která se nebojí vytržených očí, hektolitrů krve, prostoduchého děje a cool vražedných postupů. Horrory jako je Hostel.


Ten, kdo pochopí, že horrory nejsou vždy jen o strachu a dokáže se přenést přes použití nám známých reálií dostane vynikající horror, v mnohém podobný australskému Wolf Creeku. Také má pomalý a dlouhý rozjezd, také znenáhla přechází ve velice intenzivní peklo a také končí pěkně stylově. Když k tomu připočtu pár nerušících vtípků a nějaká camea, skvělého Jana Vlasáka a naprosto ultimátní, i když prostorově nevelkou roli Josefa Bradny (The Butcher), vychází mi jeden z nejlepších horrorů loňského roku. Eli jede!

Upíři v Česku a hlavně na Nově

Před chvílí jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že u nás i dnes žijí upíři. Sice jsem pořad nestihl celý, ale i tak děkuju Gangrenovi za upozornění, za tu jednu sms to rozhodně stálo. Sice jsem přišel o většinu Silverovy (návštěvníci FF bohužel znají) exhibice, ale stihl jsem alespoň druhou půli, ve které proběhlo seznámení s takovou typickou českou upírkou.

Klasická upírka v dnešních Česku má brýle, je lehce obézní, menší postavy a jediné co ji odlišuje od mojí sestřenice je nevkusné černé líčení. Pracuje na přírodovědecké fakultě UK jako kancelářská myška, sní o tom jak se bude živit pořádáním kulturních akcí a po nocích se celá v černém toulá po diskotékách. Když, jako každá správná upírka, dostane chuť na krev, zavola svému vychrtlému plešatícímu kamarádovi, navzájem se škrábnou do ruky a olizují vzniklé ranky.

Tolik asi k Českým upírům, ale nedá mi to, abych nepřihodil ještě jeden naštvaný postřeh. Jsou to právě takováhle nemožná asociální hovada, která v očích veřejnosti znevažují žánr a dělají tak debily nejen ze sebe, ale nepřímo i z normálních fanoušků horroru. Tihle lidé potřebují léčbu a ne propagaci v televizi. Každopádně pokud chcete inkriminovaný díl pořadu "Na vlastní oči" vidět, měl by se během týdne objevit tady.

Kabumei: The Art of the Sharpened Grenade

Nebojácní Ronny Yu a Jet Li zrovna dobývají svět svým kung-fu, ale já jsem na tohle nikdy moc nebyl. Většinou to baví jen během soubojů a příběhová vata býva neuvěřitelně tupá a nudná, přičemž vrcholem tohohle nepoměru je nejspíš thajský Ong-bak.

Pro mě je ideální sestřih několika bitek, zakončených nejlépe nějakou hodně brutální smrtí. Lámání nohou a rukou je sice fajn, ale pořád to tak nějak nebylo ono. Chtěl jsem víc. A přávě to víc nám přináší bojové umění Kabumei, které je rychlé, elegantní a za každých okolností smrtící a zábavné.


Kabumei vzniklo v 8. století v Číně, za vlády dynastie Han. Potulní alchymisté, hledající vzácné minerály se tehdy neustále setkávali s bandity a byli nuceni se bránit. Jelikož zákon v té době nepovoloval každému nošení meče, museli tito vyvinout jinou učinnou obrannou techniku. A tou technikou bylo právě umění Kabumei. Na krátký instruktážní film se můžete podívat tady.

Blogy? Blogy!!

Ještě před několika málo měsíci aby člověk pohledal česky psaný blog, věnující se alespoň okrajově horroru. Dnes je situace úplně jiná, bloguje skoro každý a většinou jde o kvalitní a zajímavé počtení, což nebývá u blogu zrovna zvykem. Holt fanoušci horroru nejsou žádná hovada a pokud ano, nezmůžou se na to napsat souvislý text.

Nejlepší je samozřejmě můj domeček, o tom, myslím, nemá cenu diskutovat. Ale hned v závěsu je pár potenciálně zajímavých projektů od lidí, kteří mají co říct. V první řadě je to můj, vpodstatě už dlouholetý, přítel a spolubojovník za rovnoprávnost horroru - Apache a jeho Horror, chlast & rokenrol. Tahle tři slova myslím dost přesně vystíhují hlavní charakterové rysy ostravského intelektuála a doufám, že mu elán do psaní vydrží. Bloguje od soboty, takže zatím má sil dost :).

Stejný vzhled má i, zatím trochu moc filozofující a málo aktualizovaný, 津波_X. Naštěstí vím, že Tryskové iksko má dosud (svým studiem) nezkažený filmový vkus, takže pevně věřím, že až přejde bolest zubů přečteme si u něj i něco víc, než že intelektuálky jsou povětšinou hnusné a namyšlené, to přeci každý dávno ví.

Kittenz lead the way - když někdo takhle nazve svůj blog a navíc ho vybaví přiteplale růžovým vzevřením, je buď hodně seběvědomej a má k tomu důvod, nebo studuje filmovou vědu. Každopádně Blážovi to píše dobře a texty o horroru jsou vynikající, navíc nejsou o nudném mainstreamu, ale mapují nejzazší skulinky horrorového žánru.

Krom těchto tří ještě pravidelně čtu jediný pro mne relevantní slovenský blog mého studnovského kolegy Trona a, i když vpodstatě nesnášim anime, rád zajdu i na stránky mého věrného čtenáře xMorta. Tak chlapci, teď jsem vám všem pěkně zvedl návštěvnost, tak nezapomeňte přiměřeně poděkovat a pokud jsem někoho opoměl je to buď proto, že o jeho stránkách nevím, nebo, a to je pravděpodobnější, že jsou jeho stránky nudné.

Omluva, oslava a oznámení

Omluvit se rozhodně musím všem Vám, kteří jste několik dní čekali na pravidelnou aktualizaci mého domečku, bohužel jsem byl prakticky odstřižený od celosvětové sítě a blogování ustalo. Naštěstí na mě věrní čtenáři zcela nezanevřeli, takže můžu v krátké době...

Oslavit další tisícovku na počítadle, což mne samozřejmě těší. Důvodů k oslavě je víc, jsem například uprostřed procesu stěhování do vlastního bytu, což je sice fajn, ale časově to celkem vyčerpává, takže aktualizace budou spíše náhodné. Taky jsem se stal jedním z adminů největšího českého serveru o filmových horrorech a
s tím souvisí...

Oznámení o drobných změnách, které to s sebou ponese. Předně, lehce se změní náplň blogu, informace o nových horrorech, trailery a podobná témata hledejte napříště primárně na Studně. Naštěstí zbývá literatura, muzika, seriály, komiksy a nakonec i o těch filmech občas vyplodím něco, co na Studnu prostě nepatří, takže můžete schovat kapesníky, nekončím - expanduju!