Schůzky s upírem

Musím se k něčemu přiznat. Mám rád zelený čaj. Je to tak, snažil jsem se s tím bojovat, vždy když na něj dostanu chuť sáhnu raději po pivu, ale fakt je prostě takový, že mám moc rád zelený čaj. Řeknete si, že na tom není nic tak hrozného, ale zkuste si představit, že někteří z vašich nejlepších přátel patří (stejně jako vy) ke skupině, ve které jest jeodpornější nadávkou slovo "čajíčkář". Naštěstí čajíčkářství je především stav mysli a odráží se v celkovém životním stylu, takže mi teď, když mám zpola vypitý již druhý nálev Dračí studny, může být slabou útěchou alespoň to, že včerejší nářek nad intelektuálskými takyhorrory jsem psal s poctivými šesti krasavci v krvi. Ale cejchu čaje se jen tak nezbavím.

Dnes, nabuzen pitím z té nejlepší studny jakou znám, bych vám chtěl povyprávět o jedné moc fajn knížce. Vyšla rok po revoluci a i když na přebalu je krom názvu a autora ještě podivná věta "Od grotesky po sci-fi" jde o čtivého průvodce historií filmového horroru. Polák Andrzej Kolodynski se vyzná a navíc dokáže psát tak, aby neupadal do nicneříkajících intošských žvástů. Bohužel rozsah (170 stran) mu nedovolil přílišný rozlet, takže nového pro mě v knize příliš nebylo, ale běžný čtenář si jistě udělá dobrý přehled o jednotlivých érách filmového horroru, jeho vzestupech i pádech, nejvýznamějších tvůrcích i zásadních snímcích.


Andrzejuv pohled na nekteré oblasti horrorové kinematografie a určité snímky je silně ovlivněn dobou a místem vzniku - 1986, komunistické (a přesto katolické) Polsko. Takže příliš nechválí mladé americké tvůrce jako napriklad Tobe Hooper. Navic mu nejak uniká, že nejzásadnějším horrorem 20. století je samozřejmě The Exorcist, kterého v knize poměrně odstřeluje. "Především v něm jde o křiklavý případ zneužití dítěte ve filmu, a to vzbuzuje morální odpor.....V souvislosti s Vymítačem ďábla budí nesouhlas i způsob, jak se zde zachází s náboženstvím." etc.


Ovšem nejvíce jsem si zapamatoval popis tvorby jistého francouzského režiséra a tím se, pro dnešek rozloučím a půjdu si zas zalít čajík. "Ale v laciných kinech těchto let se hrály především upírské filmy jakéhosi Jeana Rollina, v nichž se nahé ženy nepříliš svůdných tvarů zúčastňovaly černých mší a svíjely se ve světle různobarevných reflektorů mezi zdmi vždy téhož opuštěného zámku nad mořským pobřežím ..... Rollin, který se v roce 1975 dočkal přehlídky své tvorby v programu nevelkého festivalu hororů v Sitges, dost rychle zmizel z filmové mapy; možná, že někde řídí sex-shop." Schůzky s upírem rozhodně doporučuju!