Les Raisins de la mort

Na Grapes of Death jsem si brousil zuby už delší dobu. Bohužel první se k nim dostal můj ukrajinský padawan a totálně je odstřelil. Nevím, co mě to vůbec napadlo, ale na nějakou dobu jsem jeho hodnocení uvěřil. Ono ani jméno režiséra Rollina pro mě neznamenalo žádnou záruku, zrychleně jsem projížděl nějaké jeho upírské lesbičárny a nebyl příliš nadšen. Dvojnásobná chyba! Asi vám dosšlo, že Grapes of Death jsou výborným filmem se vším, co k francouzskému horroru sedmdesátých let patří. Možná proto tak nesedly třináctiletému ukrajinskému teenagerovi.

A co mne nakonec přimělo si tento nadmíru zajímavý horror pustit? To mi takhle na letošním jedinečném THS (podrobny rozbor tady u přítele Apache) půjčil jiný přítel, Dítě_X zajímavou knihu. Jmenuje se Book of the Death a její podtitul: "The Complete History of Zombie Cinema" myslím hovoří jasně. No a právě v této skvělé knize, ke které se jistě ještě vrátím v samostatném blogpostu, jsem narazil na povídání o Grapes of Death. Mimo jiné se zde vypráví o strastech autorů, jejichž záměr byl natočit katastrofický film ve stylu Dobrodružtví Poseidonu. Systém obdobných filmů je jasný: hrdinové někde jsou, vyřeší tam problém, dostanou se dál, zas vyřeší problém, zas se dostanou dál...Naštěstí neměli producenti dostatek penež a tak se musel Rollin vrátit k horroru. Ale systém posun - problém - řešení - posun - problém..., zůstal zachován a rozhodně to není naškodu.


Trochu se tím totiž reguluje Rollinova záliba v pomalých záběrech nahých žen a film přecijen vypadá, že má děj. Nejde o klasický zombie snímek, i když tak býva často prezentován, nákaza, pocházející z chemicky ošetřených vinic (odtud AKA Pesticid), napadá živé lidi, kteří se pod jejím vlivem mění v krvelačné bestie. Rozhodně ale nejde o akční snímek, film staví především na dokonalé atmosféře, na které se podílí rovným dílem snad všechny myslitelné složky. Kamera, hudba, herečky - prostě vše stoji za pozornost. Pro mě osobně je Les Raisins de la mort jedním z nejzajímavějších "zombie" horrorů sedmdesátých let a to už je co říct.

Living dead site

Vždy mám radost, když na našem malém českém internetu, kde vpodstatě každý zná každého, narazím na nové stránky, věnující se alespoň okrajově horroru. Ono toho moc není. Pominu-li pár pokusů o blogy, zůstává mi už jen zaběhnutá a zásadní Studna a Svastykova Encyklopedie horrorových filmů. Dnes jsem úplně náhodou narazil na malý server, honosící se anglickým názvem Living dead site. Už jméno napovídá, že nejde o sbírku obrázků Tori Spelling, ale o stránky věnované jen a pouze zombie filmům.

První odstavec splnil svůj úkol, upozornil na zajímavý a jistě záslužný počin a teď se budu věnovat tomu, proč vlastně o těch stránkách bloguju. Autor má totiž velice svérázné názory na řadu mých oblíbených filmů a právě o ty nejzajímavější bych se s vámi rád podělil. Nebudu to vtipně komentovat, jak jsem měl původně v plánu, přecijen každý máme právo na názor. Pouze chci poukázat na bizarDnost některých autorových pohledů na věc:


Černobílý film mám navíc pouze jediný a to NOTLD 1968. Ostatní černobílé z dvacátých až čtyřicátých let nepovažuji za právoplatné filmy, to bylo filmování ještě v plenkách. (o filmech obecně)

Film není hororem, pouze čistou akcí se značnou dávkou situačního humoru. (Dawn of the Dead 1978).

V podstatě klasická americká kravinka od Romera, který se tímto krvákem proslavil. Nemá to ani akci, ani napětí, ani vtip ani vás to nepřikove k obrazovce. (Day of the Dead).

Když beru film jako americkou píčovinu, ještě k tomu Jacksonovskou píčovinu, tak potom musím říct, že je geniální. (novozélandský Braindead)

Zkrátka strhující film, který nakopal do prdele všechny předchozí reanimátory. Bravo Yuzno! (Beyond Re-Animator)

Tu a tam se dokonce člověk i zasměje nějakému neotřelému gagu ze slabšího soudku. Je to úchylárna zajímavá svojí výjimečností, ale jinak ji nepovažuji za pravý film a mám ji ve sbírce jen jako extrém, který neřadím mezi vzácné unikáty. (Bad taste)

Většina zahraničních zdrojů ho ale v souvislosti s Evil dead uvádí, tak ho rovněž nevynechám. (o Samu Raimim)

Je to zkrátka američan a tak má i jeho dílo americké rysy. Přehnané, kýčovité, malá náročnost příběhu, hodně krvavých efektů s takovou tou americkou světle červenou, efekty působí nerealisticky a levně, filmy působí jakoby parodickým nedůstojným dojmem. (o George A. Romerovi)

Tak to by jistě stačilo. V rámci objektivity dodávám, že lásku k italksým horrorům, především fulciovkám máme rozhodně společnou. Na závěr jedna rada: když už si budete Living dead site pročítat, důsledně se vyhýbejte odstavci "O co jde . . .", prakticky vždy je tam vyspoilován celý děj filmu, včetně závěru.

Lorenzo Bianchini

Původně z toho měly být dvě krátké novinky na Studnu, ale nějak se mi nedařily formulace a vůbec mi to připadalo celé informací prosté, tak jsem se rozhodl plácnout své nadšení sem. Protože sem, sem můžu plácat co se mi jen zachce a vy to stejně budete nadšeně hltat, kdyby ne, byli byste sami proti sobě. Nikdy byste se totiž nedozvěděli o Lorenzovi Bianchinim. A to by byla škoda.

Lorenzo Bianchini je mladý (něco přes třicet) italský filmař, který se, ač zatím točí filmy bez reálného rozpočtu, dokázal ve své rodné zemi proslavit. O jeho prvních třech počinech jsem toho příliš nevypátral, ale z názvů jako Smoke Allucination očekávám nějaké kraťásky bez děje. Třetí z nich, I Dincj de lune je přiložen jako bonus na dvd jednoho z Banchiniho pozdějších filmů, ale o tom až za moment.


Nejprve bych se totiž chtěl zmínit o tom, jak se může mladý fanoušek a amatérský filmař horrorů proslavit. Především, musí se svými filmy objíždět všeliké festivaly a přehlídky, protože to je jedna z mála možností, jak si jej všimnou ti správní lidé. V Banchiniho případě mezi "ty správné" patří Dardano Sacchetti, což je i dnes v italském horroru jedno z největších jmen. A po slavném scénáristovi následovala řada dalších a dalších fanoušků, až se vytvořil jakýsi malý kult. Ten dospěl až do fáze, kdy se fanové sami o sobě rozhodli založit vlastní DVD label a Bianchiniho dva nejlepší filmy vydat na stříbrných plackách.


A tak by měly být oba zajímavě vypadající filmy, Custodes Bestiae (italský trailer) a LidrÎs cuadrade di trê (italský trailer) dostupné, i vzhledem k anglickým titulkám, široké veřejnosti. Druhý jmenovaný kousek se dá už ve většině italských shopů zakoupit, bohužel zatím za ne příliš úžasnou cenu kolem 15 eur. Snad to půjde dolů, trailery mě celkem namlsaly, vypadá to, že ten chlápek má vážne talent.

Occhi di cristallo

Giallo žije! Už několikrát zlomili fanoušci nad nejlepším horrorovým subžánrem (Martin Jiroušek by vám vysvětlil, že je to vlastně samostatný žánr :)) hůl, ale vždy se našel někdo (Argento), kdo znovu a znovu zkoušel vzkřísit zašlou slávu žluté barvy. Posledním opravdu ve všech směrech povedeným kouskem byla Opera a od jejího natočení uběhlo již takřka dvacet let. Sice se i během těch dvou desetiletí objevilo několik kvalitních filmů (Trauma, La Sindrome di Stendhal, Non Ho Sonno - pořád samej Dario), ale nic u čeho bych seděl s otevřenou pusou. Až teď.

Abych ještě uvedl na správnou míru úvodní odstavec, neviděl jsem Cabalem nepříliš chválené Fatal Frames ani Bavovo Body Puzzle, takže úplně dokonalý přehled nemám. I přes to si ale troufám tvrdit, že Occhi di cristallo (Eyes of Crystal) jsou nejlepším giallem za posledních dvacet let a prvním snímkem za tu dobu, který se bez problémů vyrovná většině klenotům (sub)žánru. Nejprve se zmíním o několika drobných negativech. Nejde o vyložené chyby, spíš drobnosti, které mi nesedly. Zaprvé, jsa zaslepeným vyznavačem Simonettiho, jsem byl trochu zklamán hudbou, která byla řekněme standardní. Občas mi také ne zcela vyhovovala zběsilejší kamera, přecijen jsem už starý muž, takže mám raději pomalé proplouvání Maria Bavy, než roztřesené pobíhání jeho dnešních následovníků.


Tak, to by bylo k nedostatkům a hůrá na klady. Těch je hafo a skoro až nevím, kde začít. Základem kvalitního horroru je samozřejmě atmosféra a té má Occhi di cristallo na rozdávání. Jestliže jsem kdysi kdesi komusi chválil jediný moment Card Playera (když jde policista vstříct smrti), v případě Očí z křišťálu bych musel chválit celý film. Mladý režisér Eros Puglielli má evidentně talent a jsem vážně zvědav na jeho nejnovější projekt, scifi horror AD Project Ep. 1. Herci jsou skvěle obsazení, žádný mě neštval a hlavní hrdina dokonce působil sympaticky, což se v horrorech stává zřídka.


Párkrát jsem se už leckde zmiňoval o skutečnosti, že Italský, potažmo Evropský, horror je jedna velká rodina. Všichni ti Sacchettiové, De Rossiové, Salvatiové, Stivalettiové a další se neustále setkávali a setkávají při práci na filmech slavných a a ještě slavnějších režisérů. Proto je až s podivem, že jediným zkušeným harcovníkem byl u štábu jeden ze scénáristů, Franco Ferrini. Jinak samá vesměs neznámá a v rámci žánru nezkušená jména.


Nakonec si ještě jednou musím přihřát svou žlutavou polívčičku. Occhi di cristallo je totiž opravdu giallo až do morku kostí. Pravidla žánru jsou ctěna a respektována, maximálně by šlo vytknout policistu jako hlavního hrdinu, ale to už bych asi opravdu chtěl příliš. Končím tedy s tím, že Eyes of Crystal jsou zatím nejlepším filmem v rámci současné resuscitace italského horroru a doporučuji je všemi deseti, nejlépe na DVD, za které ještě jednou děkuju Cabalovi.

Festivalové léto

Letos jsem to opravdu flákal. Čím větší je ze mě stařík, tím méně mám času a navíc se už přidávají nějaké ty gerontoidní nemoci, takže většinu práznin trávím po doktorech. A pak to děsné vedro. Ale naštěstí jsem přecijen někde byl, takže se můžu podělit o to málo zážitků, které mi zůstaly v mé stále více děravé hlavě.

Nejprve jsem naprosto neplánovaně navštívil Karlovarský Filmový Festival. Z loňska na něj mám vynikající vzpomínky a tak když mne můj mladý slovenský padawan požádal o doprovod na daleký západ, váhal jsem jen několik hodin. Můj příjezd byl vpravdě nečekaný a jedno oko nezůstalo suché dojetím. Pozdravil jsem redakci Moviezone, Cival loňské slipy převálcoval o třídu hezčími kraťasy, Kocour je Rimmer a Sušenka (sorry for transcript) mě vykáral za mou oblibu Prvního kontaktu, to byla asi nejsmutnější chvíle celého festivalu :(.

Pak už přišly jen samé pěkné příhody. Káťa Grossmanová byla stejně fajn jako loni, dokonce i do duše mi promluvila a vůbec celkově se chovala jako máma nas všech, co jsme tam byli za naši velkou ČSFD rodinu. V pět ráno jsem zapoměl koupit přítelkyni oplatky, sedl na vlak a vyrazil zas domů. Ptáte se, jestli jsem viděl nějaké hvězdy? Ani ne, jen pár dobrých fellas z databáze. Nejakčnější pařani byli jednoznačně Deathmaker a Jalu, díky kluci a za rok zase ve Varech!

Pár dnů po mém příjezdu domů se u dveří objevil k smrti vyhladovělý padawan a prosil mě, abych ho vzal s sebou do Chotěboře na Festival Fantazie. Tam jezdím rád. Sice jsem se trochu bál vzít malého Olivera mezi fantasy freaky, ale nakonec zapadl dokonale. Ne už tak do našeho mrdák gangu, ale naštěstí jsou Klaun Dominant, Gangrena i Cabal tolerantní a vzali Ukrajinskou Tori Spelling na milost.


Letos jsem byl pouze na dva dny, ale i tak se dalo stihnout spousty zábavy. Předně freaci řádili jak pominutí, nezklamal Silver, Županič ani Batmanka. Vrcholem sobotní noci ale byla hra, "které děcko se teď poblinká". Enormní výskyt nezletilců a tvrdého alkoholu na jednom místě nás bavil do pozdních ranních hodin, tímto děkuji především neznámému teenageopilci, který u baru vyprázdnil většinu svých tělěsných dutin, aniž by si toho výrazněji všiml. Škoda, že jsem neměl foťák. Vrcholem neděle pak byla jistojistě má Hodně divná přednáška, pokusím se už nic podobného v budoucnu nezopakovat. Pro mé nešťatné fanoušky, kteří se jí nemohli zúčastnit je tady k nahlédnutí osnova, které jsem se v prvních minutách i držel. "Absolvent" byl přijat vesměs kladně, ono je máloco uspokojivějšího, než smát se chudákovi, který věří na víly a ve volných chvílích má tendence ohánět se dřevěným mečem.


Začátek července jsem si prostě skvěle užil a ani nelituju, že jsem během festivalového běsnění neviděl ani jeden film. Na ty se můžu dívat doma. Určitě jste si všimli, že ve výčtu něco chybí. Správně, legendami opředený THS, který se již potřetí konal v Supově vile....ale o něm až někdy příště. Nebude to pěkné čtení.

Neusínej!

Přiznám se bez tortury, že českou nezavislou/amatérskou scénu moc nesleduju. Těch pár pokusů, které jsem viděl většinou stály za houby, když si šest kamarádů vezme maketu pistole a videokameru výsledkem bývá nuda, při které se baví maximálně šest diváků. Ale v poslední době se situace mění. Zaprvé, v pujčovnách jsou k vidění Hodně divné příběhy, které všechny pravověrné fandy horroru v Česku zaujmou minimálně tím, že ve dvou povídkách hraje poměrně významné role Obitus. A zadruhé, Roman Vojkůvka, na internetu vystupující jako druhotně modifikovaná nekróza, konečně dotáhl do finiše svůj první projekt, horrorový kraťas Neusínej! (Don't Fall Asleep!).

Z příběhu příliš prozrazovat nechci, řekněme, že jde o noční pohled do života jednoho obyčejného mladého páru. K čemu bych se ale rozhodně vyjádřit chtěl, jsou ostatní aspekty filmu, takže tohle moje povídání nakonec můžete opvažovat za první oficiální minirecenzi (snad bude uspokojen i můj fanoušek číslo jedna, vždy věrný Le_Chuck, peace). Žačnu negativy, je jich málo, ale výsledný dojem kazí. Předně, i když ultranízký, čtyřmístný, rozpočet na Neusínej! až tak vidět není, je na něm hodně slyšet. Respektive není slyšet, protože dialogy jsou hodně potlačené i přes intenzivní snahu během postprodukce (to však rozhodně není problém vynikající carpenterovské muziky od Humanbeinga). Občas jsem měl problémy porozumět to, co která postava zrovna pronáší. Tuto skutečnost navíc umocňoval fakt, že hlavní mužský hrdina má ostravský přízvuk jak cyp, škoda.


Když už jsem u herců: Dan Březina je taková malá ocelová koule, která táhne řadu scén ke dnu. Je to škoda, ve snových sekvencích je vynikající a vzrůstající vyčerpání a únava mu z očí každou přibývající minutou přímo teče (je to maska, nebo je režisér tyran?). Bohužel, nezvládá vypjaté scény a vrcholem herecké nemohoucnosti je "křik". Kdyby se mně dělo to co jemu, asi by praskaly okenní tabulky. To Lenka Bucková je o třídu výše, i menší herecká průprava je prostě vidět. Okolnostmi tak trochu sužovanou dívku hraje přesvědčivě, škoda jen absence ňader, zadečku a obdobných béčkových propriet. Ale dost spoilerů.


Dalším oslím můstkem se přenáším k běčkům, horrorům, filmů...prostě všemu, co Gangrena miluje. Když si přečtete závěrečné poděkování, bude vám hned jasné, i když řežiséra osobně neznáte, odkud vítr fouká. Neusínej! obsahuje řadu více či méně výrazných odkazů na režisérovy oblíbené filmy a komiksy. Navíc jedním velkým odkazem je i technické zpracování filmu - kamera, střih a filtry. Čiší z toho obdiv k ranným Raimiovkám a Rodriguezovkám a vizuální složka je myslím největší sílou filmu. Přiznám se, že mne opravdu překvapila, jen je možná trošku škoda dlouhého úvodního rozhovoru, který, ač dobře sestříhán, jistě znejistí případné diváky, kteří si Neusínej! na mé doporučení seženou.


"Seženou, seženou. Kdepak se to dá sehnat?" To si teď jistě říká většina pravověrných horror fanů, čtoucích nejlepší horror blog. "Nu, to je jednoduché děti." odpovídá jejich guru. Jen co Obitus dokončí překlad do angličtiny, objeví se Neusínej! nejprve na vybraných torrent trackerech a když vše půjde jak má, bude v dohledné době ke stažení i z klasického FTP. Snad tam na něj narazí Lloyd A. Simandl, nebo jiný producent s béčkovým virem v krvi, a pochopí, že když se řekne český horror, jde občas o kvalitní práci a ne jen o vyhypovanou Zahradnickou ultrasračku.