Jak mě Cabal dvakrát zklamal

V úvodu bych měl asi vysvětlit titulek tohohle postu. Ono se to má tak, že Cabal je jeden z mála lidí, kteří mají hodně podobný vkus jako já (a DVD sbírku hodnou srovnání s mojí), takže když mi on nějaký horror doporučí, neberu to na lehkou váhu a v brzké době ho zhlédnu. Páteční kombinace nové televize a starého salátu způsobila, že jsem víkend strávil v posteli sledováním filmů, přičemž došlo i na nedávná Cabalova doporučení z naší seance U Šťastného vlka.

První záležitostí byl nový slasher Malevolence, který jsem sice sledoval pečlivě, ale bohužel i přes úpornou snahu jsem na něm nevykoukal pranic zajímavého. Posuďte sami - partička kriminálníků se po bankovní loupeži schová i s rukojmími ve starém opuštěném domě, který možná nakonec není až tak moc opuštěný. To je vše. Když k tomu připočtete offscreen zabití a totální vykrádání slasherů posledních pětadvaceti let (při pohledu na vraha mě zcela pohltily nostalgické vzpomínky na první Obitcon - Pytel, pyčo!) dostanete velice tuctovou záležitost, kteá většinu času pouze nudí.


To druhý Cabalův tip nenudí zpočátku vůbec. Výborně natočená záležitost The Dark operuje v prvních dvaceti minutách se skvěle strašidelnou atmosférou, aby to pak vše utopila v až tragicky hloupém příběhu. Všechny ostatní složky fungují po celou dobu skvěle, vyzdvihnul bych kameru a kvalitní herce v čele se Seanem Beanem. Je to vážně škoda, protože tenhle film mohl být kvalitní duchařinou, ale příběhově mne do sebe prostě nevtáhnul. Možná je chyba na mojí straně, nějak už mi překombinované povídačky nesedí. Každopádně The Dark není vyloženě na odstřel a možná byste ho vyzkoušet mohli, třeba vám sedne stejně jako třeba Cabalovi.

Los Sin nombre

Jaume Balagueró to opět dokázal. Už třetí film, který jsem od něj viděl a opět mě dostal. Atmosférou, příběhem i pointou. Sice spíše než horrorem je Lost Sin nombre temnou kriminálkou, ale i přesto nese jasné znaky Balagueróva režijního stylu. I tentokrát je, stejně jako v pozdějších horrorech Darkness a Fragile, hlavní hrdinkou žena, a opět je kvalitní vizuální stránka, i když opravdu skvělých momentů je méně a jsou soustředěny ke konci filmu.

A jaký že je příběh Los Sin nombre? Matka, ztvárněná skvělou Emmou Vilarasau, naráží při pátrání po své zmizelé dcerce na kult, zabývající se nacisty rozvíjenou teorií, že mučením a postupným přetvářením osobnosti lze získat bytost zcela oddanou zlu, tzv. Bezejmenného (odtud název filmu i jeho anglický překlad Nameless). Více netřeba prozrazovat, snad jen, že pointa je i tentokrát spíše logickým vyústěním, než šokujícím twisterem.


Styl vyprávění je opět skvěle temný, přičemž pro radostné ťuťu-ňuňu mazlící momenty není vůbec žádné místo. A to je jen jedna z mnoha věcí, která se mi na Balaguerových filmech líbí. Sice bych se zatím zdráhal označit ho budoucností horroru, tak jak to udělal ve svém komentu Koly, ale rozhodně budu vytrvale pátrat po jeho příspěvku ke španělské odpovědi na Masters of Horror, nazvané Películas para no dormir (Movies Which Won't Let You Sleep).

Italští veteráni v novém století

Asi se nikdo nebude přít, když řeknu, že v sedmdesátých a částečně i osmdesátých letech patřila Itálie k největším baštám filmového horroru. Umělci jako Mario Bava, Dario Argento či Lucio Fulci tvořili snímky, které právem patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy vůbec viděli. V těsném závěsu za těmito velikány byl celý peloton trasherů, kteří věčně lačným fanouškům posílali celé zástupy zombie a kanibalů, nejlépe pak obojího najednou. Jaká je ale situace dnes, v době politické korektnosti a počítačové krve? Mají vůbec tihle horroroví veteráni šanci tvořit?

Většinou ne, a co je horší, zdá se, že ani tvořit nechtějí. Na jejich obranu musím uvést, že často ani nemohou, řada z nich je mrtvá. Tento fakt sice v italském horroru většinou další aktivitě nebránil, ale přecijen to asi při ucházení o další zaměstnání lehce diskriminuje. Z dosud žijících legend a "takylegend" je nejzajímavější asi současný comeback syna samotného Boha. (Kdo po této větě čeká nějaký trapný vtip s Ježíšem bude nutně zklamaný.) Lamberto Bava se snad už navždy rozloučil s mluvící husou, Kateřinou Brožovou a celou tou pohádkářskou bandou a vrací se zpět k žánru, který jeho tatík pomáhal budovat. Jeho nové projekty Gost Son a The Torturer jsem stručně popsal na Studně, stačí jen následovat odkazy. Dodám k nim snad jen tolik, že i když jsem za Lambertův návrat rád, vypadaji oba filmy dost levně a popravdě nepříliš lákavě.


Levně vypadají i poslední celovečerní kousky největší žijící italské legendy, Daria Argenta. Jestliže Non ho sonno bylo ještě kvalitní giallo a takřka sneslo srovnání s mistrovými staršími díly, Il Cartaio už znamenal značný kvalitativní skluz a televizní Ti piace Hitchcock? prý je na tom ještě hůře. Naštěstí Dario kývnul Micku Garrisovi na spolupráci ještě v době, kdy byl jeho projekt Masters of Horror teprve v plenkách a bohatě se mu to vyplatilo. Nejenže MoH sklízí celosvětový úspěch, ale i Argentova Jenifer je kvalitní povídkou, i když ruku na srdce, Argento z toho poznat prakticky není a to je škoda. Uvidíme co díl další, nazvaný Pelts.


Jinou cestou se vydal Argentův odchovanec a častý spolupracovník, Michele Soavi. Ten si v roce 1994, kdy dokončil svů zatím poslední horror Dellamorte Dellamore, vzal několikaletou dovolenou, při které se věnoval vážně nemocnému synovi. Težko říct, jak moc ho tato pauza ovlivnila, každopádně po návratu na režisérskou sesli našvihal Michele několik televizních projektů, z nichž nejbizarnější je asi životopis svatého Františka (poměrně atmosférická ukázka). Doufejme, že jakýsi křesťanský motiv byl Soaviho tématickým dnem a jeho nejnovější film Arrivederci amore, ciao bude opravdu The Best Italian Thriller in Years, jak píše kdosi na IMDb. Trailer s kníratým komisařem Cattanim tomu i nasvědčuje. A kdo ví, třeba se jednou vrátí i k horroru.


Nakonec jsem si nechal trashera do morku kostí, člověka, kterého ubíhající desetiletí nezajímají. Pětasedmdesátiletý Bruno Mattei vesele chrlí jedno béčko za druhým, přičemž mu není cizí ani návrat ke kanibalským kořenům (v roce 2003 hned dvakrát) ani vykrádání cizích filmů (třeba tady). A když už jsem u kanibalských návratů - o Cannibal Metropolitana se stále uvažuje a Sergio Stivaletti dokončil povídkový horror I Tre volti del terrore, takže snad je alespoň trochu na co se těšit...

Threshold

Já věděl, že se vyplatí psát blog! Včera mne kdosi oslovil na ICQ, neznám-li název konkrétního horroru. Na tom není nic zajímavého, občas se mi to stává, přecijen mám své know-how (hail to the Le-Chuck, baby). Zajímavé bylo, že místo zoufalého fandy numetalu, který za pár let dopadne takhle, mne oslovila dívka. Byla milá, vtipná a jak se posléze ukázalo i pohledna (nejen hrudni partie, ale tak nejak komplet). Samozřejmě, že se pouze chlubím, přecijen jsem zadaný, ale rozhodně rozhovor s takovým stvořením pobaví víc, než neustálé předstírání nadšení nad peněženkou vietnamské výroby, kterou si za směšně velkou částku pořídí váš padawan.

No nic, já jen, že už chápu, proč se najednou vynořilo tolik pokusů o blog, ale bez know how to nepujde, chalani. Teď už k tématu tohoto postu, ať jsem taky trochu seriózní. Threshold je další z nekonečné řady dnešních strhujících seriálů. Z obecného pohledu je jeho téma, mimozemská invaze, značně vyčpělé a k dokonalosti dovedené už seriálem Invasion, ale není tomu tak. Hlavní idea Thresholdu je taková, že emzáci neprovedou výsadek přímo, ale pošlou pouze jakousi zbraň/sondu, která pomocí zvukového signálu dokáže pozměnit lidskou dna a donutit ji k mutacím, vedoucím ke vzniku nového tvora.


Bodysnatcherovské téma také není žádnou novinkou, ale nápad se zvukem coby původcem nákazy je vynikající a skýtá různé možnosti. Co když se zvuk dokáže šířit pomocí mobilů, co když ho pustíte na diskotéce, co když slyšíte jen část zprávy? To jsou otázky, se kterými se vypořádávají hlavní hrdinové v prvních pěti dílech, které jsem zatím viděl.Když už jsem u těch hrdinů, proti mimozemské invazi stojí tentokrát speciální jednotka tvořená několika experty ve všemožných dovednostech a vedená Dr. Caffrey, která se specializuje na tvorbu scénářů pro zvládání krizí. Threshold je právě název scénáře, který radí, jak se vypořádat s mimozemskou invazí.


Jak je snad znát z předchozího textu seriál mě nadchnul, ale jelikož jsem pověstný svou brutální kritikou všeho a všech musím zmínit i nedostatky. Tím největím je asi absence opravdu výrazných charakterů. Žádný Locke, žádný Eko, jen skvěle připravený tým géniů, z něhož asi nejvíc vyčnívá (ehm) lilipután Peter Dinklage a možná ještě datovský Brent Spiner, ostatní klaďasové jsou jen šeď. Druhým velkým nedostatkem je fakt, že seriál je předčasně ukončený a koukání na něco, co nikdy nebude mít pořádný konec je poměně frustrující (fanoušci Lostu vědí o čem mluvím).

Schůzky s upírem

Musím se k něčemu přiznat. Mám rád zelený čaj. Je to tak, snažil jsem se s tím bojovat, vždy když na něj dostanu chuť sáhnu raději po pivu, ale fakt je prostě takový, že mám moc rád zelený čaj. Řeknete si, že na tom není nic tak hrozného, ale zkuste si představit, že někteří z vašich nejlepších přátel patří (stejně jako vy) ke skupině, ve které jest jeodpornější nadávkou slovo "čajíčkář". Naštěstí čajíčkářství je především stav mysli a odráží se v celkovém životním stylu, takže mi teď, když mám zpola vypitý již druhý nálev Dračí studny, může být slabou útěchou alespoň to, že včerejší nářek nad intelektuálskými takyhorrory jsem psal s poctivými šesti krasavci v krvi. Ale cejchu čaje se jen tak nezbavím.

Dnes, nabuzen pitím z té nejlepší studny jakou znám, bych vám chtěl povyprávět o jedné moc fajn knížce. Vyšla rok po revoluci a i když na přebalu je krom názvu a autora ještě podivná věta "Od grotesky po sci-fi" jde o čtivého průvodce historií filmového horroru. Polák Andrzej Kolodynski se vyzná a navíc dokáže psát tak, aby neupadal do nicneříkajících intošských žvástů. Bohužel rozsah (170 stran) mu nedovolil přílišný rozlet, takže nového pro mě v knize příliš nebylo, ale běžný čtenář si jistě udělá dobrý přehled o jednotlivých érách filmového horroru, jeho vzestupech i pádech, nejvýznamějších tvůrcích i zásadních snímcích.


Andrzejuv pohled na nekteré oblasti horrorové kinematografie a určité snímky je silně ovlivněn dobou a místem vzniku - 1986, komunistické (a přesto katolické) Polsko. Takže příliš nechválí mladé americké tvůrce jako napriklad Tobe Hooper. Navic mu nejak uniká, že nejzásadnějším horrorem 20. století je samozřejmě The Exorcist, kterého v knize poměrně odstřeluje. "Především v něm jde o křiklavý případ zneužití dítěte ve filmu, a to vzbuzuje morální odpor.....V souvislosti s Vymítačem ďábla budí nesouhlas i způsob, jak se zde zachází s náboženstvím." etc.


Ovšem nejvíce jsem si zapamatoval popis tvorby jistého francouzského režiséra a tím se, pro dnešek rozloučím a půjdu si zas zalít čajík. "Ale v laciných kinech těchto let se hrály především upírské filmy jakéhosi Jeana Rollina, v nichž se nahé ženy nepříliš svůdných tvarů zúčastňovaly černých mší a svíjely se ve světle různobarevných reflektorů mezi zdmi vždy téhož opuštěného zámku nad mořským pobřežím ..... Rollin, který se v roce 1975 dočkal přehlídky své tvorby v programu nevelkého festivalu hororů v Sitges, dost rychle zmizel z filmové mapy; možná, že někde řídí sex-shop." Schůzky s upírem rozhodně doporučuju!

1994

Všechno to vlastně začalo už o dva roky dřív. V roce 1992 ukázal Francis Ford svým intelektuálním kumpánům, že i na tak podřadném žánru jako je horror se dá vyhonit intošské triko a znásilnil slavný román Dracula. I když byl tenhle film velkohubě uváděn jako Bram Stoker's Dracula s předlohou měl společné pouze vnější znaky. O nějaké věčné lásce a podobných nesmyslech si může Coppola nechat zdát, horror dostal na frak. A navíc to obsazení...brrr hnus.

Dva roky trvalo, než se nákaza rozšířila dál. Ale pak to byla hotová 津波. Během dvanácti měsíců vychrlili intošové tři filmy, které si z horroru mnohé brali, ale nic mu nevraceli. Mike Nichols natočil slabý vlkodlačí snímek Wolf, který se samozřejmě tvářil jako něco víc, takže slovo vlkodlak v něm ani jednou nezaslechnete. Zato se prakticky nezbavíte otravného Jacka Nicholsona, jehož herectví dosáhlo vrcholu v šedesátých letech a od té doby předvádí jen jednu a tu smou přehrávající figurku s rozcuchanou pleší. Proč by taky ne, když mu to všichni žerou.


Hned další v řadě byl Kenneth Branagh, který natočil svou adaptaci Frankensteina. Jistěže nejde o horror, vždyť tím by se velký šejkspírovský herec a režisér pošpinil. Takže téma, k dokonalosti dovedené již v roce 1931, je předkládáno jako nudná a sterilní báchorka, kde nezaujme ani De Niro v roli monstra. To si radeji pusťtě Frankensteina z roku 1910. Oproti verzi 1994 má dvě podstatné výhody: je zábavný a včera jsem k němu udělal titulky.


Na závěr jsem si nechal film, kvůli kterému jsem celé tohle povídání psal. Interview with the Vampire, adaptace skvělé knihy od Anne Rice, se v rukou podivného Ira Neila Jordana proměnilo v nudný příběh o ničom. To co skvěle funguje v knize nemusí mít už takový efekt ve filmu a proto jsem rád, že zatím nikdo nenatočil autorčinu dokonalu ságu Hodina čarodějnic. Přitom ten film má nejméně dva velké klady. Hudba je místy až nadpozemská a herci v hlavních rolích skoro přesně splňují mé představy o upírech. Překonali je nedávno až krvesajové z Vampire Journals. Jenže bohužel opět se žánrově dalece vyhýbá horroru a to je ten problém. Intošové v roce 1994 horror prostě málem zavraždili. Naštěstí se jim to nepodařilo a podobné pokusy se ve větší míře už neopakovali.

A když už mě můj dobrý kámoš Velkopopovický Kozel dostal do nálady měl bych ještě zmínit pár opravdu dobrých horrorů, které v roce 1994 vznikly. Nebylo jich moc, ale minimálně čtyři stojí opravdu zato: Coscarelli stvořil třetí Phantasm, Craven vzkřísil Noční můru, Soavi Zamiloval Dellamorteho a bůh Carpi se ocitl ve Spárech šílenství.

Super Supernatural

Zhruba před čtvrt rokem jsem tady Supernatural poměrně odstřelil s tím, že se jedná o příliš očividnou vykrádačku X-Files vhodnou maximalně tak k zahnání nudy. Dnes mám za sebou čtyři nové epizody a kompletní znovuzhlédnutí předchozích a musím říct, že jsem se v mnoha věcech mýlil.

Předně, podobnost s prvními řadami X-Files je sice zřejmá, ale i tak lze najít několik zásadních rozdílů. Ten největší je ve skutečnosti, že se absolutně nehraje na nějaké pochybnosti, konspirace v konspiracích jiných konspirací, ani není žádný z hrdinů nevěřící Tomáš. Příšery prostě existují a jde jen o to je vypátrat a zneškodnit. Tahle přímočarost je sympatická, jde přecijen primárně o to se pobavit.


Supernatural nepobaví samozřejmě jen tím, že jde přímo a bez zbytečných keců na věc, ale i tím, že je poměrně vtipný (především díky postavě Deana) a hlavně docela slušně strašidelný. Některé epizody jsou příjemně mrazivé a vůbec nevadí, že každá je vpodstatě variací na již viděný horror. Tenhle seriál totiž spíš než vykrádání konkrétních filmů čerpá ze všech oblastí žánru a používá jeho nejzákladnější a spolehlivě fungující témata. A mluvím tu o nefalšovaném horroru, takže zapomeňte na mimozemšťany, skřítky a podobnou neexistující havěť.


Poslední věc, která činí Supernatural zajímavým je, zatím těžko hodnotitelná, hlavní dějová linie, která se občas nenápadné vynoří na pozadí některých epizod. Tato naťuknutí naznačují, že půjde o něco opravdu velkého, ale težko říct, jestli celý ten hlavní motiv seriál nezabije tak, jako se tomu stalo u X Files. Zatím se spokojte s tím, že Supernatural prostě JE Super a začněte shánět první řadu.

BTW teď jsem koukal na plán filmových premiér a český distribuční název filmu Omen 666 je Satan 666, bizar.