Mirrors

Alexandre Aja se během těch několika málo let své kariéry dokázal stát na poli filmového horroru pojmem. Nejprve uchvátil brutálním francouzským nářezem Haute tension, aby posléze využil chvilkového zájmu o svou osobu a přesídlil do Hollywoodu. Tady kývl na první slušnou nabídku, kterou byl, jak jinak v dněšní době, samozřejmě remake. Kopce, které mají oči sklidili, především mezi dospívající mládeží, slušný úspěch, i když někteří, včetně mé maličkosti, byli pojetím filmu více než zklamáni. Byla tam sice brutalita a několik povedených scén, ale absolutně to nefungovalo jako celek. Každopádně prachy se vydělali a tak mohl Saša sáhnout po dalším projektu. A zase remake. Na rozdíl od Hills jsem korejský film Into the Mirror neviděl a tak vás ušetřím srovnání, každopádně z důvěryhodných zdrojů vím, že nejde o žádný zázrak.

Zrod ani reklamní kampaň Mirrors jsem prakticky nesledoval a tak jsem film vkládal do mechaniky pouze s vědomím, že hlavní hrdina s čtyřiadvacetihodinovým ksichtem Keifera Sutherlanda v něm bude strašen zrcadly v jakémsi obchoďáku. V té době jsem ještě netušil, jak moc je předchozí věta pravdivá. Strašen je totiž pouze Keifer, na diváka se jaksi nedostalo. Ale postupně. První překvapení nastalo při zjištění, že onen obchodní dům je už desítky let zavřený po tragédii, která skončila jeho kompeltní incinerací. Teda, skoro kompletní, přežilo pár bubu figurín a hromada nerozbitných zrcadel. A právě v nich hrdina s nezbytným traumatem z minulosti vídá různé věci. Tolik k pospisu děje myslím stačí, ostatně nic moc dalšího už se tam stejně nestane.

Jak jsem už naznačil, Mirrors jsou velmi nestrašidelné, což při využití jedné z nejlépe fungujících propriet žánru pořádně zamrzí. Aja byl vždy lepší v budování napětí a brutální řezničině, než v decentní a pomalé stavbě atmosféry, což by vlastně ani tak nevadilo, kdyby tu bylo alespoň to napětí a krev. První chybí zcela, to druhé se omezilo na dvě nebo tři scény, z nichž zapamatování hodná je pouze jediná, odehrávající se v koupelně. Zbytek je dnešní klasický šedivý průměr. Ještě víc však celkový pocit z filmu sráží velmi dementní scénář, z čehož se bohužel pomalu stává trademark Ajových filmů. O občas podivných tricích (digitální plameny!) už raději ani nemluvím.

Když to tak po sobě čtu, přemýšlím, proč jsem vlastně Mirrors nakonec ocenil velmi slušnými třemi bodíky z pěti. Možná je to za onu zmiňovanou scénu, při které vám čelist padne až ke kolenům nebo snad kvůli skvělému Sutherlandovi, který je ve filmu jistě tím nějlepším. Ale nejspíš to bude prostě jen tím, že jsem chtěl zdůraznit fakt, že Mirrors jsou přeci jen zábavnější než Hills Have Eyes. A to už Saša prý dělá na další předělávce, tentokrát je na řadě Danteho Piranha.