El Orfanato

Není pochyb o tom, že je-li dneska nějaká země udávající rytmus horrorovému žánru, je to Španělsko. Asie je až na několik drobných výjimek naprosto vyčpělá, Amerika se potácí v bahně remaků, ze kterého tu a tam vykoukne nějaký ten stařík, aby alespoň trochu navrátil čest téhle kdysi horrorové velmoci. Španělská nová krev byla vypiplána především Brianem Yuznou a Juliem Fernándezem, kteří pod hlavičkou Filmaxu dali šanci mnoha začínajícím horrorářům. Paco Plaza, Naco Cerdá a samozřejmě Jaume Balaguéro - to jsou jen některá jména, která se proslavila ve spojení s touto producentskou dvojkou. A jak se mašina jednou rozjela, už nešla zastavit. Španělsko se horrorově rozrůstá a dávno už to není jen Filmax. Guillermo del Toro svým jménem zaštítil celovečerní debut režiséra Juana Antonia Bayona o opuštěném sirotčinci, který vlastně možná není až tak opuštěný. A myslím, že se jim to celé nakonec docela povedlo.

Jde o klasickou duchařinu. Vlastně ne, to není přesné. Jde o tu nejklasičtější duchařinu, jakou si jen dokážete představit. O opravdovou esenci duchařských filmů, kde není ani stopa po nějaké originalitě, ale tentokrát to tak moc nevadí. Bayon prostě nakoukal hromadu horrorů, zjistil co v nich je nejstrašidelnější a všechny ty okopčené postupy hezky jeden za druhým naházel do svého filmu. Takže tu máme starý velký dům, zatížený tajemstvím, malé dítě, které vidí něco víc než dospělí, tajemné okolí s temnou jeskyní, podivnou stařenu, strašidelné zvuky, skeptického muže a hromádku duchů. To vše poskládáno se zručností mistra v příběh, který nemá šanci překvapit, ale šlape jako kvalitní hodinky. Samozřejmě je tu i prostor pro nějakou tu pointu, ale story k ní dospěje spíš přirozeně, než aby se najednou vše otočilo o 180 stupňů.

Jak jsem napsal, natočeno je to naprosto skvěle, kamera kouzlí, hudba zcela funkční, herci a především Belén Rueda v hlavní roli jsou vynikající, za což jistě může i jejich neokoukanost a vůbec to celé působí zcela dokonale. Jenže. Jenže zcela dokonalé to není, ta naprostá přesnost, absolutní načasování všech očekávaných lekaček a příběh jehož jednotlivé nuance jsou jasné už po deseti minutách - to všechno prostě malilinko nudí a zamrzí. Kdyby se tvůrci alespoň trošku odvázali a zkusili něco málo víc originálního, pak by to teprve byla nádhera. Pro neznalé fandy ale bude El Orfanato skvěle strašidelným zážitkem. Ale oni si možná počkají na natáčený americký remake...