Dospívání

Blog je jako dítě. Když se narodí, ví o něm jen pár nejbližších, kteří se snaží udělat pro něj první poslední. Jak jde čas, pomalu se rozkoukává, hledá si první kamarády a dává o sobě čím dál tím hlasitěji vědět. Objevují se první lásky, případně již zcela nezbytné registrování, vždyť v dnešní gaynegroidní společnosti je bílý heterosexuál rarita, které je potřeba si vážit.

S tím jak dítě dospívá, touží něčím šokovat. Užívá vulgárního výraziva, poslouchá nahlas kapely, které se ani jemu samotnému nelíbí a za zbytečně drahý peníz si kupuje jejich reklamní výrobky. Samotnou kapitolou je pak vzhled. Není vyjímkou, že takové dospívající dítko změní barvu vlasů i třikrát za víkend, aby nakonec zjistilo, že ta původní vlastně byla celkem fajn.


Někdy se však změna vzhledu podaří a to se opět dostáváme k vašemu nejoblíbenějšímu blogu. Určitě jste si všimli, že v posledních dnech jsem trochu experimentoval (a kdo vlastne ne). Vzhled, který vidíte teď jistě není konečný, ale dnes, řekněme v začínající pubertě, je to to nejlepší, co je vám schopen House of Obitus nabídnout. Važte si toho, bez mého dohledu byste byli pouze tupá hovada, ale to asi víte.


BTW asi jste si všimli, že tento post doprovází zvláštní fotografie. Náhodně vybraný ukrajinský chlapec, toho času ochotný za peníze udělat cokoli, nám na nich krásně dokumentuje krásy i hrůzy dospívání. Je mou milou povinností vzkázat vám od tohoto předčasně vyspělého středoškoláka následující: "Mozno ma Obitus najlepsi blog, ale co by z toho mal, keby ho nikto necital? Dakujem vam!"

Wilderness

Pokud jste obětí šikanování, a já doufám, že většina z vás je nebo byla, máte v podstatě pouze dvě možnosti. Buď celou věc zbaběle nahlásíte příslušným autoritám, nebo se tomu postavíte jako muž a podřežete si žíly. Davie nebyl žádný zbabělec a tak za jeho smrt musí pykat všichni spolubydlící z nápravného ústavu. Trestem jim má být pobyt na opuštěném ostrově, který, jak se později ukáže, není možná až tak opuštěny...

Bristský horror je na vzestupu. Mladí režiséři jako Neil Marshall, Edgar Wright či Michael J. Bassett jasně dokazují, že se přeci jen dá točit i něco jiného než remaky. A právě posledně jmenovaný má na svědomí Wilderness, drsný a špinavý survival horror, na jehož kvality se teď pokusím upozornit. Předně, až na dvě tváře víceméně neznámí mladí herci, kteří si se svými postavami do jednoho poradili na výbornou. Basset už svým předchozím počinem, válečným horrorem Deathwatch, dokázal, že s psychologií postav pracovat umí a ve Wilderness to dotáhl skoro k dokonalosti.


Napětí mezi dočasnými obyvateli ostrova stoupá úměrně jejich klesajícímu počtu, přičemž není nouze o nejrůznější překvapení. Dalším výrazným kladem je vizuální zpracování. Opět se nezapře silný vliv úspěšných horrorů Neila Marshalla. Vše je nasnímáno velice syrově s použitím převážně příjemně oldschool efektů. Autorům se tak daří navozovat nepříjemné mrazení v zádech, což mám na filmech mnohem raději, než laciné lekačky. Prostě další britská kvalita, kterou mohu jen doporučit.


Na závěr snad jen dodám, že vlna britských horrorů zdaleka nekončí a v nejbližší době se k fanouškům dostanou například zajímavě vypadající kousky Broken a Blood Trails. Je na co se těšit.

Slither

Na začátek vás všechny uklidním, Slither je přesně takový, jaký jsme ho čekali. Tudíž béčko jako řemen, plné krve, slizu, monster a černého humoru. Jistě jste se hned běželi podívat na ČSFd, jak ho váš oblíbený průvodce světem horroru hodnotil a divíte se, proč že mu nedal plný počet. Seběvětší kravinu nadhodnocuje a takovéhle záležitosti nedá plný počet? Co se to sakra děje? Nuže já vám to řeknu. Neděje se nic, jen, i když má Slither prakticky vše co měl mít, přecijen mu něco chybí a něco přebývá.

A právě na chyby se podíváme podrobněji, naštěstí jich je jenom pár. Tak předně Slither měl jeden z nejlákavějších trailerů, co jsem kdy viděl. A to jsou pak očekávání vysoká a je logické, že se autorům ne zcela povedlo převedení zběsilého tempa do celého filmu. Sliher se totiž rozjíždí až překvapivě pomalu a první větší akce nastává až v třicáté minutě. Pak už je to lepší, ale občas se vyskytne nějaké to hluché místo.


Další výtka asi není tak podstatná, ale proč sakra v tak luxusním béčku chybí nahé baby? Nějaké to ňadro tvůrci předvést mohli a když ne tvůrci, tak třeba herečky (Vtip!), třeba ta mladice ve vaně. Taková nevyváženost porušuje nepsané pravidlo, že v dobrém filmu musí být hodně krve a hodně sexu a to je škoda. Některá pravidla by se porušovat neměla. Když už jsem se zmínil o krvi - té jsou ve filmu hektolitry a James Gunn se nebojí ukázat ani vnitřnosti, nemyslím doslova (Vtip!), ale prostě nějakého toho kuchání se dočkáme. A díky bohu - nekuchají se jen lidé, ale i jejich zvířecí miláčkové, nádhera.


To je ostatně jedno z několika tabu, kteá režisér porušuje, je vidět, že je to odchovanec Lloyda Kaufmanna. Ten si ve filmu střihnul cameo, stejně jako třeba hlas Roba Zombieho. A tím se dostávám k dalšímu fajn aspektu, Slither je protkán horrorovými odkazy jako Pinhead hřebíky. Věci znalý fanda si ho užije mnohem víc, sám se přiznám, že jsem jich postřehl napoprvé pouze zlomek. Předposledním kladem, který musím zmínit jsou triky. Tady kromě nutných počítaču ve velké míře úřadují klasické masky a animatronika a je opravdu radost se na všechen ten sliz koukat. Parádní oldschool.


Posledním a největším kladem je naprosto dokonalé typové obsazení herců, podpořené vyhláškovaným scénářem. Jasným hereckým esem je Michael Rooker, zachraňuje jinak celkem nudnou první třetinu, lepší byl už pouze jako nedostižný Henry. Zdatně mu sekunduje především Nathan Fillion jako šerif. Hláškuje se stejnou kadencí jako ve Firefly/Serenity a některé výroky opravdu stojí za vytesání do kamene. Nebo spíš do slizu, aby to bylo stylové. Protože Slither je především o slizu.

Neusínej! (konečně) na torrentech

Nemá cenu popisovat trable, jakými procházela distribuce skvělého krátkometrážního horroru Neusínej! (Evilmindova recenze). Takovou smůlu jako Roman Vojkůvka má se snahou dostat svůj výtvor fanouškům snad jen Lucky McKee se svým The Woods. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a všichni šťastní majitelé normálního připojení (sorry Cabale) si mohou Neusínej! včetně soundtracku, posteru a coveru stáhnout z tohoto horrorového trackeru. Pro extrémně líné jedince, které ostatní obsah nezajímá nabízím i přímý link. Užívejte a nebojte se komentovat.

edit: Zaerc padá víc než je zdrávo, takže tady je další link na torrent. Měl by se rozběhnout, i když zaercu nejedou stránky.

N&D: Battleground

Nestává se často, abych psal o seriálu poté, co jsem viděl pouhopouhý jeden díl. Vlastně se to nestalo ještě nikdy, ale Bojiště z povídkového cyklu Nightmares and Dreamscapes: From the Stories of Stephen King si to jistojistě zaslouží. Ti, kteří trochu znají dílo Stephena Kinga asi vědí, že Nightmares and Dreamscapes je relativně novější povídková sbírka, která u nás vyšla rozdělená na dvě části. Já sám jsem četl pouze knihu první, nazvanou Dolanův cadillac a přiznám se, že mě dost zklamala. King dosáhl povídkářského vrcholu v Noční směně (k tomu se vrátím v některém z příštích postů) a v Dolanově cadilacu mě opravdu zaujaly snad jen dvě povídky.

Logicky jsem předpokládal, že seriál nazvaný stejně jako povídková sbírka bude čerpat náměty právě z ní. Naštěstí tomu tak není a v osmidílné sérii (podrobně na Studně) se objevují i povídky ze starších knih. A právě hned tou první je Battleground, která česky jako Bojiště vyšla v nedostižné Noční směně. Příběh je jednoduchý a řekl bych, že povídkové zpracování (literární i filmové) mu akorát tak padne. Nájemný vrah zlikviduje šéfa hračkářství a za tento, jistě bohulibý a prospěšný, čin se mu v jeho vlastním bytě pomstí armádička plastových vojáčků. Snad jsem neprozradil příliš, od svých čtenářů očekávám, že tohle prostě mají načtené.


Nejde ani tak o děj, ale o zpracování. Důležitou volbou autorů jistě bylo obsazení klíčové role vraha, kterou naprosto famózně zvládl William Hurt. Je dokonalý a věříte mu naprosto vše, od drobného udivu až po totální nasrání. Další výraznou zbraní v rukách tvůrců jsou speciální triky. Vojáčci nevypadají jako živí lidé, ale opravdu jako oživené hračky, přičemž ve chvílích, kdy je Hurt nevybíravým způsobem likviduje mne místy až mrazilo. Ranou z milosti je pak totální absence dialogů, což je nejenom zajímavé a efektní, ale má to pro Čechy i praktický význam. Battleground si určitě sežeňte, když zkusím srovnávat nesrovnatelné tak musím přiznat, že mě bavilo víc, než Kingova povídka.