The Terror

Roger Corman je ďábel. O tom není pochyb. Nedávno mu bylo osmdesát (dnes má mimochodem narozeniny jiná legenda, Ray Harryhausen) a pořád ještě se věnuje filmařině. Bylo mu o dva roky víc, než je teď mě a už produkoval svů první film (ten odkaz jsem tam dal, aby mé fanynky nemusely moc hledat a rychle si spočítaly, že jsem ještě pořád dobrá partie). Od té doby vzešlo z jeho produkční dílny více než 350 béček. A dnes se mrknem na jeden kousek z doby, kdy byl na vrcholu i jako režisér.

V roce 1963 byl ale Corman na vrcholu také jako producent, snažící se točit a vydělávat jak jen to šlo. Takže když po dokončení The Raven, což byl další zářez do nepřekonatelné série Poe-Corman-Price, zjistil, že může ještě čtyři dny točit a že Boris Karloff nemá ještě sbaleno, rozhodl se toho jako správný producent využít. Během těch čtyř dní natočil film The Terror v hlavních rolích právě s Karloffem a tehdy začínajícím Jackem Nicholsnem, který návdavkem přihodil svou mladou ženu Sandru Knight.


The Terror je zajímavý z několika aspektů. Předně čtyři dny na natočení filmu je celkem málo, naštěstí měl Corman po ruce další čtyři začínající režiséry, kteří se chtěli něco naučit. Mezi nimi byl například i Francis Ford Coppola a když už byl na place, zkusil si režii i Jack Nicholson. Během několika dnů samozřejmě nepostavíte kulisy, na co taky, když jich na place je už tolik. Takže se celý film odehrává v prostředí Ravena a Poeovské Lovecraftovštiny Haunted Palace.


Často prý nebyl ani čas na užití klapky, nebo nedej bože na nasazení šedivé paruky Karloffovu dvojníkovi. Takže v závěrečných scénách se během souboje zjevuje černovlasý bohatýr v Karloffově obleku. Docela sranda. Překvapivě je film navíc zakončen slušnou pointou a obsahuje pár celkem atmosférických záběrů i nějaké to minimum krve. Prostě fajn podívaná, jen to místy vypadá, jako by na to neměli moc času.

3x Jacinto Molina

Vím, že to občas vypadá, že Eurohorror u mě končí Fulcim a Argentem, případně Lenziovsko-Deodatovským hraním si na kanibaly. Samozřejmě to není pravda, pouze nemám čas a prostředky. Například Španělsko. Většina jejich horrorů, které jsem viděl pochází z poslední doby a jsou z dílny skvěle rozjetého Filmaxu. Ale klasika mi zatím víceméně uniká. Až na jeden díl neznám vůbec templářskou sérii Amanda de Ossoria a o moc lépe na tom nejsem ani s hvězdou největší, Jacintem Molinou (chcete-li Paulem Naschym - pseudonym složil ze jmen svého přítele a svého oblíbeného papeže). Viděl jsem pouhé tři filmy, ve kterých hrál hlavní roli...

Nejstarším je La Noche de Walpurgis známý také jako The Werewolf Versus Vampire Women nebo The Werewolf's Shadow. Jde o druhý zářez do slavné, dnes již desetidílné, série o lykantropií prokletém šlechtici Waldemarovi Daninském. Toho si v rozmezí let 1968 až 2003 zahrál vždy právě Naschy a Daninský se tak s přehledem stává jeho nejslavnější postavou. La Noche de Walpurgis je příkladem klasického španělského horroru. Staví především na atmosféře, okořeněné nějakým tím ňadrem a šplíchancem krve. Ideální. V rámci objektivity musím dodat, že jsem zběžně projel i zatím poslední díl série, Tomb of the Werewolf, režírovaný jinou legendou žánru, Fredem Olenem Rayem. Ten zajistil dostatek dobře rostlých bimbos, ale už nebyl sto zajistit dostatek atmosférických obrázků, což je škoda.


Zatímco La Noche de Walpurgis znamenal, stejně jako ostatní horrory té doby, velký komerční úspěch, o desetiletí později už to se žánrem ve Španělsku bylo horší. Naštěstí Naschy měl (a dosud má) velkou oblibu v zahraničí, především v Německu a Japonsku, takže na produkování většiny jeho filmů z osmdesátých let se podíleli právě Japonci. To je i případ druhého dílu volné série o Alaricu de Marnacovi. Latidos de pánico (Panic Beats, divím se, že film s takovým názvem není na ČSFd populárnější) má vynikající začátek, ve kterém se Naschy se svou ženou vrací do starobylého rodiného sídla, kde místo odpočinku naleznou intriky a starou rodovou kletbu. Děj je značně předvídatelný a zhruba v polovině filmu dochází dech, ale naštěstí se v závěru pozvedne ve strhující finále. Rozhodně doporučuju všem fanouškům eurohorroru a fanynkám chlupatých rukou (ty si Naschy při své přeměně ve vlkodlaka maskovat opravdu nemusel).


Třetí film, Rojo sangre je příběhem stárnoucí horrorové legendy, která se nechce vzdát své slávy, ale pro peníze musí být schopna překousnout mnohá ponížení. Autobiografické ladění je patrné na první pohled, ale zpracování (režíroval Molinův syn Christian) mi zcela nesedlo. Až budu mít z Naschyho filmografie (přes 80 filmů) nakoukáno podstatně víc, dám myslím tomuhle filmu ještě jednu šanci, třeba ho pak budu hodnotit trochu jinak.


Na DVD Panic Beats jsou přiloženy ještě dva, nadmíru zajímavé, bonusy. Jednak vzletně nazvaná "Historie španělského horroru", která je spíš takovým úvodem, ve kterém jsou představeny nejvýznamější snímky a hlavní tvůrci. Tady mě nejvíce zaujal Jorge Grau (režisér skvělého zombie kusu The Living Dead at Manchester Morgue) a jeho zpracování legendy o hraběnce Bathoryové, nazvané Ceremonia sangrienta (Blood Castle). Konečně mám zas důvod opravdu shánět nějaký film. Druhým dokumentem je pak Naschyho vzpomínání na významné momenty svého života. Jak se snažil udat první námět, jak přišel k herectví a posléze i k režii a jak se vlastně vůbec dostal k horroru (samozřejmě přes knihu povídek, jako každý správný našinec). Rozhodně mám tohohle horror staříka (v posledním dokumentu jsem ho skoro nepoznal) rád čím dál tím víc.

Kopce mají oči

Možná jste si už všimli, že k remakům přistupuju poměrně negativně a s velkým despektem. Život mě prostě naučil a po protrpění sraček jako Amityville Horror, TCM nebo nedávné The Fog si už objektivní přístup udržet nedokážu. A vpodstatě mi to ani nevadí. Ovšem u Hills Have Eyes tomu bylo jinak, na ty jsem se těšil. Cravenův originál nepovažuji za žádné veledílo a nechápu jeho takřka kultovní status v Americe. Navíc konečně stál za kamerou někdo opravdu schopný, Ajův Haute tension pokládám za jeden z nejlepších horrorů posledních let.

Bohužel, jak už asi tušíte, výsledek mě pořádně zklamal. A nebyl jsem sám, při včerejší horrorové seanci jsem zíval nudou nejen já, ale i Cabal a Wuty a to je, například vzhledem k množství prolité krve (ve filmu), už co říct. Předně, film je neskutečně špatně obsazený, ani jedna postava si nedokázala získat mé sympatie. Emilie de Ravin k tomu sice neměla daleko, ale nakonec se neopalovala nahoře bez, takže jsem ji odepsal. Z dalších je nutné varovat před věčnou SOPkou Danem Byrdem ('Salems Lot, Mortuary) a postavou nejhorší, fousáčem Dougem, jehož přerod z prodavače mobilů v mutanty likvidujícího supermana je asi tak věrohodný jako přerod Supermana v novináře.


Asi si řeknete: "K čertu s klaďasama! Jde přeci o mutanty!" No a bohužel, mutanti jsou na tom hodně podobně. Žádný výrazný vůdce, žádná zkultovění hodná postava jakou byl v originále Pluto (Michael Berryman). Jen bandička kvalitně namaskovaných, navzájem zaměnitelných, herců a Billy Drago. A co brutalitka? Ta tam je a je jí celkem dost, bohužel až na několik vyloženě roztomilých scén jako vypíjení papouška je to celé takové nemastné, neslané. V tomto směru mi Kopce hodně připomínaly remake Texaského masakru. Na intenzitu Haute tension můžete zapomenout rovnou.


K dalším kladům určitě patří úvodní práce s krumpáčem a pohnutý osud maminčina těla. Pak už mi zbývají jen zápory. A těch je poměrně dost: trapné sentimentální okamžiky (objímání rodinky), mutantí holčička, její nesmyslné chování a ubohý konec, několikanásobné vysvětlování pozadí příběhu a další a další. Prostě místo nářezového buranského horroru dostáváme průměrnou řezničinu s divnými herci, která je ještě o několik stupňů horší než originální film. A to už prý Aja pracuje na remaku korejského Into the Mirror...

Komodo vs. Cobra

"Zábavná megasračka" tak nějak ohodnotil Jirka Zídek v březnovém Magu nejen Pterodactyla, ale právě i Komodo vs. Cobra. No a jelikož ptakoještěry jsem si před nedávnem parádně užil risknul jsem včera i ten druhý kousek. Hned na úvod musím říct, že to bohužel taková sranda nebyla, ale pořád se dá na filmu najít hafo dobrých momentů, takže za zhlédnutí určitě stojí.

Jim Wynorski (btw nemáte někdo jeho Hart to Die?) s nástupem digitální techniky nezahořkl, rychle se rozkoukal a dál pokračuje v chrlení zábavných béček. Na Varana vs. Kobru (jak zní český název) měl evidentně malý rozpočet a ještě z něj zřejmě většinu utratil za letenky na Hawaj. Naštěstí udělat na počítači ještěrku a plácnout ji do obrazu už dnes tolik nestojí. Sice jsou pak triky na ještě horší úrovni než u vzpomínaného Pterodaktyla, ale to odradí leda chudáky, co si neumí filmy užívat.


Bohužel oproti Pterodactylovi nejsou horší jen triky, ale nudnější je i scénář a herci jsou až trestuhodně nevýrazní. Veterán Michael Paré se snaží a když střílí ze dvou pistolí na dvacetimetrového varana a mluví přitom s dalšími hrdiny je to skoro stejný výkon jako v případě Coolia, naneštěstí ostatní se filmem jen mátožne proplétají. A co hůř, ani jedno ňadro! To je myslím, vzhledem k filmografii velkého Jima, poměrně výrazný nedostatek, přitom materiálu je tam dost. Například Glori-Anne Gilbert má za sebou tak slibně znějící tituly jako Killer Sex Queens from Cyberspace nebo The Witches of Breastwick, ta se za bradavky určitě nestydí. Naštěstí lehce nadprůměrný pocit z filmu zachraňuje několik šílených scén, jimž jasně vévodí obří zmutované pijavice a rozhovory jako:


- "Bohužel, kapitáne,džungle je simbiotická (!!). Komáři, hmyz, a jak se zdá dokonce
i pijavice, které se na ty obry přisály,mohla změněná DNA ovlivnit.
- Takže každý živočich,který s obry přišel do styku,mohl taky takhle narůst?
- Pijavice jsou toho důkazem.
- Jak dlouho to trvá?
- No, varan a kobra dostávali dávky přímo do těla a trvalo pár týdnů, než takhle narostli. Sekundární vystavení látce bude o něco nižší, ale míra nákazy může být exponenciální.
- Takže nakonec bude mít všechno živé na tomhle ostrově mamutí velikost.
- Pokud jejich DNA přijme tuhle látku, tak ano.
- Takže si toho lokne racek nebo ryba a roznese to po celém světě?
- A to je právě důvod, proč armáda nebude váhat a zničí celý ostrov.
- Možná už je na to pozdě.
- Doktorko? Je možné, že jsem taky nakažený?
- Je to možné. Zatím těžko říct.
- Může to mít stejný účinek i na lidi?
- Nevím.
- Kurva!
- Ryane, když tam ta helikoptéra nebude, třeba bys nás mohl vzít do ruky a odnést nás na Bora Bora."

Wuty, pivo a Rob

Pravě jsme s Wuťákem vypili poslední pívo, dokoukali Devil's Rejects a asi se jen spokojím s prohlášením, že Rob Zombie je bůh a jeho druhej kousek nejlepší horror posledních let!