1994

Všechno to vlastně začalo už o dva roky dřív. V roce 1992 ukázal Francis Ford svým intelektuálním kumpánům, že i na tak podřadném žánru jako je horror se dá vyhonit intošské triko a znásilnil slavný román Dracula. I když byl tenhle film velkohubě uváděn jako Bram Stoker's Dracula s předlohou měl společné pouze vnější znaky. O nějaké věčné lásce a podobných nesmyslech si může Coppola nechat zdát, horror dostal na frak. A navíc to obsazení...brrr hnus.

Dva roky trvalo, než se nákaza rozšířila dál. Ale pak to byla hotová 津波. Během dvanácti měsíců vychrlili intošové tři filmy, které si z horroru mnohé brali, ale nic mu nevraceli. Mike Nichols natočil slabý vlkodlačí snímek Wolf, který se samozřejmě tvářil jako něco víc, takže slovo vlkodlak v něm ani jednou nezaslechnete. Zato se prakticky nezbavíte otravného Jacka Nicholsona, jehož herectví dosáhlo vrcholu v šedesátých letech a od té doby předvádí jen jednu a tu smou přehrávající figurku s rozcuchanou pleší. Proč by taky ne, když mu to všichni žerou.


Hned další v řadě byl Kenneth Branagh, který natočil svou adaptaci Frankensteina. Jistěže nejde o horror, vždyť tím by se velký šejkspírovský herec a režisér pošpinil. Takže téma, k dokonalosti dovedené již v roce 1931, je předkládáno jako nudná a sterilní báchorka, kde nezaujme ani De Niro v roli monstra. To si radeji pusťtě Frankensteina z roku 1910. Oproti verzi 1994 má dvě podstatné výhody: je zábavný a včera jsem k němu udělal titulky.


Na závěr jsem si nechal film, kvůli kterému jsem celé tohle povídání psal. Interview with the Vampire, adaptace skvělé knihy od Anne Rice, se v rukou podivného Ira Neila Jordana proměnilo v nudný příběh o ničom. To co skvěle funguje v knize nemusí mít už takový efekt ve filmu a proto jsem rád, že zatím nikdo nenatočil autorčinu dokonalu ságu Hodina čarodějnic. Přitom ten film má nejméně dva velké klady. Hudba je místy až nadpozemská a herci v hlavních rolích skoro přesně splňují mé představy o upírech. Překonali je nedávno až krvesajové z Vampire Journals. Jenže bohužel opět se žánrově dalece vyhýbá horroru a to je ten problém. Intošové v roce 1994 horror prostě málem zavraždili. Naštěstí se jim to nepodařilo a podobné pokusy se ve větší míře už neopakovali.

A když už mě můj dobrý kámoš Velkopopovický Kozel dostal do nálady měl bych ještě zmínit pár opravdu dobrých horrorů, které v roce 1994 vznikly. Nebylo jich moc, ale minimálně čtyři stojí opravdu zato: Coscarelli stvořil třetí Phantasm, Craven vzkřísil Noční můru, Soavi Zamiloval Dellamorteho a bůh Carpi se ocitl ve Spárech šílenství.