Curse of the Werewolf

Není žádným tajemstvím, že miluju éru klasických gotických horrorů, která Euramerice kralovala v šedesátých letech. Tvůrci jako Bava, Corman a Fisher dali společně s geniálními herci (Cushing, Price, Lee, Steele) vzniknout jedněm z nejlepších horrorů všech dob. Postupně se prokousávám množstvím filmů, které v té době vznikly a mezi řadou nadprůměrných kousků jsem už našel pár dokonalostí, ale bohužel mě tam potkalo taky pár hořkých zklamání. A právě to je případ Curse of Werewolf.

Ono totiž dost klame tělem, vlkodlak v názvu, na přebalu i plakátech úžasná maska, slavný režisér horrorů....ale horror to není. Spíš jakési historické drama, ve kterém sice jde o lykantropii, ale stejně tak mohl mít hlavní hrdina třeba hodně ošklivou rýmu. Už dlouhý úvod, ve kterém je popsán vznik prokletí mně měl varovat a tempo se příliš nerozjede ani s příchodem jinak skvělého Olivera Reeda na plátno.

Opravdu zajímavý je až závěr, kdy se konečně objeví slibovaný vlkodlak (maska je vážně skvělá) a začne se něco dít. Takové grády mít celý film tak jsem spokojený. Takhle je bohužel nejsilnějším pocitem z Curse of Werewol zklamání. Prostě nevyužitý potenciál, ani se nedivím, že Hammer vytvořil tak málo vlkodlačích filmů.



Náladu mi pak ještě víc pokazila zpráva o resuscitaci Amicusu, přičemž jedním z prvních počinů by měl být remake povídkového klenotu The House That Dripped Blood. Kromě předělávání starých klasik by naštěstí měl nový Amicus Entertainment produkovat také originální nízkorozpočťáky, na které se celkem těším. Svůj nový film pro ně točí i takový Stuart Gordon, což by mohlo být zajímavé.