Viy

Nesnáším ruské filmové pohádky, takové ty rádoby malebné záležitosti, ve kterých jsou stařenky s upnutými šátky, krasavice s rudými tvářičkami a chrabří jinoši s debilními účesy. Jasně, jako malej jsem taky koukával na Mrazíka a smál se na celé kolo, ale teď už by mě nikdo na takovou sračku nedonutil ani okem pohlédnout. Proto jsem taky k sovětskému filmu Viy přistupoval obezřetelně. Na pomobázy má ale hodně slušné hodnocení i od několika důvěryhodných lidí, takže jsem mu nakonec dal šanci a nelituju ani v nejmenším.

Příběh vychází z Gogolovy povídky a to z té samé, kterou se v roce 1960 inspiroval mistr Bava při natáčení svého gotického majstrštyku La Maschera del demonio. Rusáci se předlohy drželi mnohem věrněji, takže většinu filmu sledujeme mladíka, který je nucen strávit v modlidbách tři noci u mrtvého těla mladé dívky. A opravdu to stojí zato, protože Viy je horror jako kráva, dodnes v mnoha momentech silně působivý. Poprvé jsem znervózněl už v úvodu s ježibabou, který je pořádně bizarní, ale v porovnání s závěrečnou třetinou je to ještě čajíček. Protože pravé peklo nastane ve chvíli, kdy hlavní hrdina tráví už zmiňované noci u ne až tak mrtvé mrtvoly. Vrcholem je jednoznačně vyvolávání upírů a vlkodlaků a jejich následné zjevení. Naprosto fascinující moment, na jaký v současných horrorech už bohužel nenarazíte. V tu chvíli tahle čtyřicet let stará sovětská záležitost spolehlivě vyvolává mrazení a zároveň přirozené nadšení z faktu, že koukáte na něco mimořádného. Jasně, není to dokonalost sama, místy je děj utahaný, vtípky jsou trapné a efekty možná někoho odradí, ale co už, jeho chyba, on se ochudí o fascinující zážitek z východu.

BTW v poslední době se vlna remaků převalila už i k vodkomilům, takže se můžeme těšit na prakticky doslovnou předělávku (povedený trailer) i na novodobou variaci na Gogolův příběh s názvem Vedma (nepovedený trailer. Ale doporučuju začít u originálu, nebudete litovat.