Pterodactyl

Konečně! Konečně jsem zas narazil na béčko, které je tak neuvěřitelně zábavné, že skoro dosahuje kvalit kusu Dracula 3000. A to je co říct, dnes je béčkové diggerství mnohem náročnější, než v dobách videa. V Americe má každý druhý kameru a pár nudících se kamarádů, taže tam horrůrky vznikají jak na běžícím pásu. Naneštěstí většina těch záležitostí je prostě nekoukatelná. Proto jsem tak rád, když se zadaří a člověk kápne na skrytý nuget, dvojnásob pak potěší, že se natáčel u nás.

Ale jak už tak bývá zvykem, u nás se pouze natáčel. Odehrává se na turecko-arménských hranicích, kde výbuch sopky probere k životu stádečko pterodaktylů, kteří jsou samozřejmě hladoví. Večeři v tomto případě představují chytří vědci, hloupí studenti, hodní vojáci a zlí povstalci. Pořadí úmrtí (příjemně krvavých) je každému jasné, takže příběh přestává být důležitým a divák se může věnovat drobnostem, které od podobného druhu horrorů očekává.


Příšery jsou hnusně počítačové, interakce s herci se prakticky nekoná a když ano, slouží k ní papundeklový zobák a plátěná křídla. Herci samotní jsou skvělě vybraní. Hrdinou dne je samozřejmě Coolio, kterému ani permanentní zhulenost nezabránila vytvořit dokonalého vůdce vojáků. Nejenže je z nich nejmenší, ale tvrďácké hlášky od něj znějí neskutečně trapně. Prostě nádhera. Myslel jsem si, že vrchol filmu přichází, když si vezme do na hlavu jakýsi zaměřovač a do každé ruky pistoli a vydává se vstříct pterodaktylům. Chyba lávky, vrchol nenastává, ani když vezme do každé ruky samopal. Vrchol je, když vezme raketomet, nechá se odnést pterodaktylem a vyšle raketu na sebe sama.


Ale Coolio není jediným zajímavým hercem, kromě něj je tu jistojistá deviza každého akčního filmu natáčeného v Česku, nedostižný Péťa Jákl. V roli povstalce je úžasnej a je jen škoda, že nedostal ještě víc prostoru a myslím, že i jeho smrt mohla být víc cool(io). Ostatní, včetně hlavních hrdinů, vpodstatě jen dělají křoví těm dvěma. Výraznější charakterový znak má už ještě jeden z vojáků, žvejká párátko. Jinak klasika, blondýna je kozatá, blbá a polonahá. Vojáci jsou hrdiní a blbý. Fanoušek Star Treku je blbej. Naštěstí všichni umírají krvavě.


Často čelím nařčení, že mám divný vkus. To co se líbí většině mne nudí, to co 99% diváků vyloženě odpuzuje mě baví. Ale co už, nejsíš to bude pravda, je mi to šumák. Tím, že si ostatní neumí užít film, dělaný vyloženě jen pro zábavu, si já kazit den nebudu. Jejich chyba, jsou to omezenci. Já se královsky bavil.

Horor? Horror!

Jak jsem tak před chvílí ležel ve vaně a poslouchal OST Blade Runner, vzpoměl jsem si nejen (jako vždy) na mou oblíbenou scénu z NOES, ale taky na odpolední rozhovor se Skeptixem (proč je na ČSFD jako Ashley povím někdy jindy). Byla to taková klasika: "Cos dnes dělal?" - "Nic." - "Dávals něco?" - "Ne, neměl jsem náladu." Prostě jako skoro každej den. A řeknu vám, mí mílí čtenáři, už mě to pěkně sere. Plánů a nápadů mám hafo, takže s tím zkusím něco udělat a trošku věci rozhýbat. Vždyť horror se u nás má skoro stejně bídně, jako za vlády rudých kriplů. Dokonce i to krásné R mu češtinářští puristé sebrali. A dnes je to vina i fandů žánru, kteří nedokáží svůj koníček náležitě prodat.

Přitom možností je myslím dostatek. První na řadě je samozřejmě Studna. Tím že se jí většina non-teenagerů bude smát se věci nezlepší. S tím, že tak velký server nutně přiláká nezanedbatelné procento exhibicionistů a dětí se musí počítat, jde o to si je správně vychovat. Novinky jsou myslím na minimálně slušné úrovni, navíc je v plánu ještě nějaké věci doladit a přidat. Pokud vše klapne, objeví se tento týden soutěž o pět dvd Cursed. Máme první rozhovor s režisérem Adamem Masonem, jehož nová pecka Broken právě vyhrála významný horrorový festival Dead by Dawn. Celkem slušně nás už vnímají distribuční firmy (samozřejmě až na Bonton), takže se snad rozjede sekce DVD recenzí. Prostě má Studna na to, aby fungovala (a víceméně už funguje) jako kvalitní server, kteřý vezmou za svůj i dospělí fanoušci horroru. Největší problém je dnes v kvalitě recenzí, ale to se nezmění, pokud je nezačnou psát lidé, kteří to umí. Je velká škoda, že Gangrena, Evilmind a Humanbeing píšou už jen sporadicky, případně vůbec. Znám dost lidí, kteří na to psát kvalitní recenze horrorů mají, ale bohužel ...


Já sám zkusím míň koukat na Přátele a Simpsonovi a začít trochu pracovat. Mám toho v plánu dost. Jednak bych měl více aktualizovat svůj blog, aby nedopadl jako většina těch, co se vynořily z mnou vyvolané Tsunami (X). Možná zkusím napsat nějakou tu recenzi na Studnu, taky mám lehce rozpracovaný článek o upírských filmech, kde snad konečně vysvětlím proč je Near Dark nejlepší :). Rozhodně začnu zas psát komentáře na ČSFD a upgradnu svůj profil (jedna moje fotka myslím není to po čem případní návštěvnící touží). A především, budu propagovat horror jak jen to půjde a kde jen to půjde, zaslouží si to.

Rob Zombie

Předně bych se měl asi vyjádřit k Zombieho hudbě, přecijen je to (nebo donedávna byl) hlavně muzikant. Nevadí mi. Tak a teď hurá na filmy, protože jestli se mi nejak Rob dostal pod kůži tak to pomocí svých dvou dokonalých režijních počinů. Ale neměly to lehké. Před cca dvěma lety jsem poprvé viděl House of 1000 Corpses a byl jsem skoro zhnusen. Odrazovala mě dějová roztříštěnost, zběsilý režijní styl a podivní herci. Jenže pak jsem dal Zombiemu šanci podruhé a před pár měsíci zhlédl Devil's Rejects a byl jsem celkem nadšený. No a když jsem se, při snaze oživit DVD rubriku Studny, dostal k právě vycházejícím plackám obou dílů, řekl jsem si, že do Zombieho půjdu znova. A šel jsem.

House of 1000 Corpses je režisérův svérázný pokus o poctu Texas Chain Saw Massacre. Děj je svým způsobem velice podobný, nechybí teenageři, stopař(ka) ani šílená rodina. Jenže TCM končí a do opravdového konce filmu zbývá ještě 30 minut. A v těch nastává opravdové peklo, Zombie zahazuje realitu jako použitý kondom a nechává naplno řádit svou představivost. Policisté jsou mrtví, na scénu vstupuje nadpozemsky úchvatná postava Dr. Satana a mé hodnocení se šplhá skoro až na absolutní vrchol. Toho House of 1000 Corpses nedosahuje kvůli několika drobným nedostatkům. Hlavním z nich je velké množství postav, takže charakter většiny je pouze načrtnutý a přitom já bych tak rád věděl, co vše a proč Otis s roztleskávačkami provádí, jaká je spojitost Kapitána Spauldinga s rodinou, jaký ve skutečnosti je Tiny a co kurva vše umí Dr. Satan.


Na většinu těchto otázek naštěstí odpovídá pokračování, které Rob Zombie natočil o dva roky později. Z mixu slasheru a exploitationu zbyl pouze druhý jmenovaný subžánr, velice umně říznutý road movie. Útok na farmu Fireflyových byl rychlý a pod vedením pomstychtivého šerifa Johna Wydella i značně brutální. Tiny utíká, Rufus je mrtvý, Matka zatčená a zbytek rodiny je na útěku. Zbytkem se rozumí Otis, Baby a Kapitán Spaulding. Dědeček a Dr. Satan nejsou v Devil's Rejects vůbec zmiňováni a myslím, že je to dobře. Druhý díl má totiž mnohem konzistentnější děj a přílišná "pohádkovost" v postavě Doktora Satana by mu jen ublížila. Rozhodně mu ale neubližuje Zombieho láska k horrorům. Nejenže jsou filmy přeplněné více či méně očividnými citacemi, ale, stejně jako Quentin, i Rob resuscituje davem zapomenuté herce, uctívané pouze hrstkou fanoušků. V Devil's Rejects je to především úžasná dvojka Ken Foree a Michael Berryman. Jaká nostalgie vidět je zas v akci. A jaká nostalgie, když ná vás z obrazovky dýchne opravdové exploitation let sedmdesátých, nádhera.


Takže, jestli chcete kvalitní horrorové kousky dělané fanouškem pro fanoušky, neváhejte a jděte, stejně jako já, do Zombieho. Nestává se až tak často, aby obdobné filmy vycházely v naší horroru nenakloněné zemičce, takže by byl hřích je propásnout.